Otevřít hlavní menu

Spojené království

stát v Evropě
Tento článek je o Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Další významy jsou uvedeny na stránkách Spojené království (rozcestník) a Velká Británie (rozcestník).

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (anglicky United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland), standardně zkracované Velká Británie a označované také Spojené království nebo Británie, je ostrovní stát u severozápadního pobřeží kontinentální Evropy. Zahrnuje ostrov Velká Británie, severovýchodní část ostrova Irsko, kde má pozemní hranici s Irskou republikou, a množství menších ostrovů. Obklopují ho Severní moře, Lamanšský průliv, Keltské moře, Průliv svatého Jiří a Irské moře, s kontinentální Evropou je spojen Eurotunelem. Zabírá plochu 242 500 km² a k roku 2017 v něm žilo asi 66 milionů lidí. Jde o parlamentní monarchii, v jejímž čele stojí královna Alžběta II. a premiérem je Boris Johnson. Tvoří ji čtyři země, Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko, které je někdy označováno i jako provincie nebo region.[2][3] S výjimkou Anglie mají tyto země vlastní parlamenty a vlády, působící v rámci pravomocí přidělených jim britským parlamentem. Dále pod Velkou Británii spadá 14 zámořských území. Britská korunní závislá území jsou ostrov Man a Normanské ostrovy v přímém vlastnictví britské koruny; nejsou tedy součástí Spojeného království, ale spolu s ním tvoří celek označovaný Britské ostrovy (British Islands).

Spojené království Velké Británie a Severního Irska
United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland
vlajka Spojeného království
vlajka
znak Spojeného království
znak
Hymna: God Save the Queen
Geografie

EU-United Kingdom.svg Poloha Spojeného království

Hlavní město: Londýn
Rozloha: 243 610 km² (77. na světě)
z toho 1,34 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Ben Nevis (1343 m n. m.)
Časové pásmo: +0
Poloha: 54°36′ s. š., 2° z. d.
Geodata (OSM): OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 66 040 200 (22. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 270 ob. / km² (50. na světě)
HDI: 0,909 (velmi vysoký) (16. na světě, 2015)
Jazyk: angličtina (úřední), skotština, ulsterská skotština, velština, kornština, skotská gaelština, irština
Náboženství: census 2011:
59,5 % křesťanské (zejm. anglikánské)
25,7 % bez vyznání
4,4 % islámské
1,3 % hinduistické
0,4 % judaistické
1,5 % ostatní náboženství
7,2 % neznámé
Státní útvar
Státní zřízení: unitární konstituční parlamentní monarchie
Vznik: 1707 (Zákony o unii z roku 1707)
Královna: Alžběta II.
Premiér: Boris Johnson
Měna: libra šterlinků (GBP)
HDP/obyv. (PPP): 41 459[1] USD (22. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 826 GBR GB
MPZ: GB
Telefonní předvolba: +44
Národní TLD: .uk
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Invaze Normanů vedených Vilémem Dobyvatelem roku 1066 spojila Anglii s Normandií a o asi sto let později umožnila vznik anjouovské říše na obou stranách Lamanšského průlivu. Angličtí králové sice državy ve Francii ztratili, podařilo se jim však postupně ovládnout Wales a Irsko. Jindřich VIII. roku 1534 uvedl na ostrovy reformaci a založil státní anglikánskou církev. Roku 1603 skotský král Jakub I. Stuart zdědil anglický trůn; později roku 1707 byly oba státy trvale spojeny do Království Velké Británie. Anglická občanská válka (1642–1651) a slavná revoluce (1688) upevnily moc parlamentu a vedly k vytvoření konstituční monarchie. Británie se stala přední námořní, obchodní a koloniální velmocí, což v 18. a 19. století podpořila i průmyslová revoluce, která zde vznikla: byly tu zdokonaleny například tkalcovský stav a parní stroj a vynalezena parní lokomotiva. Americká revoluce (1776) Velkou Británii sice oslabila, přesto se v 19. století za dlouhé vlády královny Viktorie stalo Britské impérium největším a nejmocnějším státem světa. Ve 20. století byla Británie v obou světových válkách na straně vítězů, její koloniální říše se však rozpadla a roku 1922 se osamostatnila i větší část Irska.

Velká Británie je vysoce rozvinutá země, sedmá největší ekonomika světa s druhými nejvyššími výdaji na obranu. Jejím hlavním a největším městem je Londýn, v jehož metropolitní oblasti žije asi 10,3 milionu lidí a který je považován za jednu z nejdůležitějších světových metropolí, centrum ekonomiky, vědy a kultury. Velká Británie je ústředním členem Společenství národů s 53 členskými státy, sdružujícího bývalá britská dominia a kolonie, jako jsou Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Pákistán, Bangladéš, Malajsie, SingapurJamajka, z nichž 15 uznává za hlavu státu britského monarchu. Dále je stálým členem Rady bezpečnosti OSN,[4] jadernou velmocí, členem skupiny G7, jedním ze zakládajících členů NATO a členem Rady Evropy. Doposud je Spojené království členem Evropské unie, následkem referenda z 23. června 2016 však své členství vypovědělo a ukončuje v procesu nazývaném brexit.

NázevEditovat

Současný složitý název britského státu odráží komplikované státoprávní dějiny. Na počátku novověku Anglické království již ovládalo také Wales a Irsko a proces sjednocení dovršil Jakub I. Stuart roku 1603 propojením Skotska a Anglie personální unií. Zákony o unii z let 1706 a 1707 spojily Anglii, Skotsko a Wales do jediného království, anglicky nazvaného Great Britain podle ostrova Velká Británie. O téměř sto let později zákony o unii Velké Británie a Irska z roku 1800, jež nabyly účinnosti roku 1801, připojením dosavadního Irského království vytvořily United Kingdom of Great Britain and Ireland (Spojené království Velké Británie a Irska). A konečně po osamostatnění většiny Irska roku 1922 se britský stát roku 1927 přejmenoval na současný název United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (Spojené království Velké Británie a Severního Irska).

V angličtině se dnes proto oficiálně odlišuje United Kingdom (Spojené království) jako zkratka plného názvu státu zahrnujícího i Severní Irsko a Great Britain (Velká Británie) jako politický celek složený jen z Anglie, Skotska a Walesu.[5] Podle Geografické sekce OSN, která stanovuje a standardizuje mezinárodní názvy států platné v normě ISO 3166, je jediným oficiálním mezinárodním názvem země United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (Spojené království Velké Británie a Severního Irska), a to zároveň plným i zkráceným.[6] V praxi se jako zkrácený název obvykle používá United Kingdom, resp. jeho zkratka UK; například internetová doména nejvyššího řádu Velké Británie je .uk. Vyskytuje se ovšem i Great Britain, zkratkou GB; pod tímto označením například soutěží britští sportovci na olympijských hrách nebo vyjíždějí britské automobily do zahraničí.

I když anglické Great Britain bylo oficiálním názvem jen do roku 1801, v češtině se jako zkrácený název státu ujala jeho česká obdoba Velká Británie a používá se tak i po změně anglického názvu. Ze starších pramenů jen tuto verzi uvádí například Ottův slovník naučný v hesle Britannie Veliká nebo Slovník spisovného jazyka českého v hesle Brit. V současnosti tento název stanovuje jako standardní Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního[7] a oficiálně ho používá například Ministerstvo zahraničí ČR[8] nebo český web Organizace spojených národů.[9] Kromě toho se vyskytuje ještě kratší a méně formální název Británie, například v ustáleném spojení bitva o Británii. Po roce 2000 se ve spisovném projevu častěji začalo jako zkrácený název objevovat i Spojené království, odpovídající anglickému United Kingdom. Tuto variantu například na svém českém webu užívá Evropská unie.[10] Ve všech případech se jako jednoslovné označení obyvatel používá Britové a jako přídavné jméno britský.

DějinyEditovat

Související informace naleznete také v článcích Dějiny Spojeného království, Dějiny Anglie, Dějiny Skotska, Dějiny Walesu a Dějiny Irska.

Dnešní Velká Británie byla dříve propojena s evropskou pevninou, migrace suchozemských druhů byla proto snadná a první lidé se zde objevili již před necelým milionem let, jak dokazují nálezy kamenných nástrojů v Happisburghu, připisovaných druhu Homo antecessor.[11] Anatomicky moderní lidé Homo sapiens jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety.[12] Poslední doba ledová zřejmě učinila region neobyvatelným pro lidi, stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení někdy před asi 11 700 lety. Před 11 tisíci lety se následkem rostoucí hladiny oceánu oddělilo Irsko a někdy kolem roku 5600 př. n. l. se potopením šíje zvané Doggerland Velká Británie oddělila od pevniny a vznikly Britské ostrovy v dnešní podobě. Prehistoričtí obyvatelé zde zanechali například Stonehenge v jižní Anglii.

Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu, exportoval se zejména cín.[zdroj?] V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry, známý i z českých archeologických nálezů, a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, starý asi 4000 let.[zdroj?] Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Autorem nejstarší známé písemné zmínky o Británii byl řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie kolem roku 325 př. n. l.[zdroj?]

Starověk a raný středověk: Římané a AnglosasovéEditovat

 
Ceremoniální anglosaská přilbice ze Sutton Hoo, 7. století

Ostrov Velkou Británii, který tenkrát obývaly různé keltské kmeny, napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Dosadil zde sobě nakloněného krále a začal vybírat tribut.[13] Trvale si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou let 43 až 47 a zorganizovali zde svou provincii (Provincia Britannia, hlavní město nejdříve Colchester, pak Londýn),[14] kterou později za císaře Hadriána ohraničili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové.[15] Provincie byla ve 3. století rozdělena na severní Britannia inferior (York) a jižní Britannia superior (Londýn), a počátkem 4. století pak na diecéze Britannia prima (Cirencester), Britannia secunda (York), Flavia caesariensis (Lincoln) a Maxima caesariensis (Londýn).[16] Roku 287 Británii od říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, západní caesar Constantius I. Chlorus však ji roku 296 dobyl zpět.[17] V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny.[18] Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409, byť zde přinejmenším do 40. let 5. století přetrvaly poměry římské doby.[19]

Po pádu římské moci v 5. století na ostrovy pronikaly Germánské kmeny z dnešního severního Německa, souhrnně označované jako Anglosasové (Anglové, Sasové, Jutové a Frísové.[20] Jejich jazyk je základem dnešní angličtiny. Britské ostrovy byly v té době politicky nejednotné, byly však položeny základy pozdějšího Skotského království, které vzešlo z království Dál Riada, vzniklého v 6. století.[21]7. století vykrystalizovalo sedm nejdůležitějších anglosaských království v dnešní Anglii, a to Wessex, Sussex, Essex, Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Kent, jejichž vzájemná síla se měnila a vedle kterých zřejmě existovala řada dalších, menších politických celků.[22] Mocný král Offa z Mercie (735–796) se jako první označoval titulem „král Angličanů“.[23]

Anglosaskou epochu v kultuře připomíná například legenda o králi Artušovi[24] a epos Béowulf.[25] V tomto období bylo také dovršeno pokřesťanštění ostrovů, nejprve Irska v 6. století vlivem sv. Patrika a jeho žáků, a pak dalších oblastí hlavně zásluhou iroskotských misionářů.[26] Irské a skotské křesťanství také vytvořilo specifické formy církevního života, soustředěné kolem klášterů, jako byly Lindisfarne a Whitby, jež se staly i centry vzdělanosti;[27] v klášterním prostředí také Beda Ctihodný psal kroniku Církevní dějiny anglického lidu, základní zdroj informací o anglických dějinách do roku 731.[28]

Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů (Norů a Dánů) na východní pobřeží Velké Británie a brzy následovaly další, od roku 835 prakticky každý rok.[29] Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii; jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie[30] a založit zde mocenské centrum, jež se po několik dalších generací potýkalo s trvalým tlakem Dánů a lze je považovat za počátek anglického království.[31] Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie.[32]

Normanské období a vrcholný středověkEditovat

Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království Dánové a Normané reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům.[33] Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, potlačili a nahradili dosavadní elity, přinesli na ostrovy gotickou, feudální kulturu a až do roku 1204 spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií.[34] Toto pofrancouzštění novověcí angličtí dějepisci obvykle hodnotili jako národní katastrofu.[35] Neznamenalo však jen úpadek; rostoucí státní správa potřebovala gramotné úředníky, což podnítilo rozvoj sítě škol v čele s nově založenými univerzitami v Oxfordu a Cambridgi.[36]

Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie[37] a roku 1154 nastoupila Jindřichem II. do čela anglo-normanské říše dynastie Plantagenetů; Jindřichův stát patřil k nejmocnějším v Evropě, sám Jindřich se však spíše než svými úspěchy připomíná pro vraždu arcibiskupa Tomáše Becketa, brzy poté kanonizovaného jako mučedník.[38] Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko.[39] Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod (Magna charta libertatum), omezující královskou moc[40] a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu.[41] Roku 1316 ovládli Skotové za vlády Roberta Bruceho na čas Irsko a Robertův bratr Edward byl prohlášen tamním velkokrálem; špatná anglická správa země brzy vedla ke ztrátě většiny irského území, a nároky Londýna na Irsko tak dlouho zůstávaly jen na papíře.[42]

Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn.[43] Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku (1346, padl zde Jan Lucemburský) či u Agincourtu (1415), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Černá smrt se na Britské ostrovy dostala roku 1348 a zkosila třetinu obyvatelstva Anglie; Chaucerovy Canterburské povídky ilustrují, že po ní se prostým lidem začalo žít o něco lépe.[44] Následkem sesazení tyranského Richarda II. (jeho první manželkou byla česká princezna Anna Lucemburská) roku 1399[45] a neúspěchu ve stoleté válce nastaly spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle růžových květů v erbech obou rodů jako války růží (1455–1487). Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci.[46]

Raný novověk: Tudorovci a StuartovciEditovat

Po století válek se v renesanční Anglii poněkud stabilizovalo hospodářství[47] a šířila se gramotnost, což souviselo i s nástupem knihtisku; ustálil se také spisovný jazyk na základě středoanglického nářečí.[48] V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou (měl pak ještě pět dalších manželek; dvě z nich nechal popravit, stejně jako například významného humanistu a svého kancléře Tomáše Mora, který bránil rozkolu s papežstvím). Tím Jindřich VIII. roku 1534 zahájil anglickou reformaci a zároveň ustavil absolutistickou monarchii, v níž světská i duchovní moc pochází od krále.[49] Vnitrostátní náboženské konflikty pak ovlivňovaly britské dějiny až do 19. století a v Irsku až do současnosti, protože – nemluvě o dalších církvích a sektách – v Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. V letech 1536 a 1543 bylo dovršeno státoprávní spojení Anglie a Walesu a roku 1541 si Jindřich VIII. místo dosavadního „pána Irska“ udělil titul „krále Irska“, čímž ovšem narušil představu jednotného státu a připravil půdu budoucímu angloirskému nacionalismu.[50]

 
Požár Londýna roku 1666

Po smrti patnáctiletého Eduarda VI. se na anglickém trůně vystřídaly tři ženy. Jana Greyová vládla jen devět dní, než ji svrhla Marie I., jež se neúspěšně pokusila vrátit Anglii ke katolictví a svými brutálními metodami si vysloužila přízvisko Krvavá.[51] Protestantka Alžběta I. pak vládla 44 let a do její vlády připadá odražení španělského pokusu o invazi, znamenající počátek dlouhodobé britské námořní převahy nad ostatními velmocemi,[52] a také kulturní rozkvět, jehož nejznámějším představitelem byl dramatik William Shakespeare.[53] Anglie si tehdy nárokovala první zámořská území objevená mořeplavci, jako byli Martin Frobisher, Walter Raleigh a Francis Drake, a roku 1600 vznikla Východoindická společnost pro obchod s Dálným Východem. Alžbětou Tudorovci vymřeli a trůn roku 1603 zdědil skotský král Jakub VI. Stuart, jenž pak Anglii vládl jako Jakub I. Později zákony o unii z roku 1707 Skotsko s Anglií spojily do unitárního království Velká Británie.

Mezitím ovšem ostrovy prošly velmi bouřlivým sedmnáctým stoletím. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642–1651, popravě krále Karla I. (1649), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella.[54] Restaurace Karla II. na anglický trůn (1660) ovšem neznamenala klid; jeho vládu zastínily katastrofy jako mor (1665), požár Londýna (1666) nebo porážka Nizozemci (1665–1667).[55] Dalšího krále, katolíka Jakuba II., svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty roku 1688, na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský a následující masakry katolíků v Irsku zůstávají dodnes v paměti Irů.[56] Anna Stuartovna, jež vládla po Vilémovi do roku 1714, byla poslední členkou svého rodu na anglickém trůnu.

Dědictvím 17. století bylo mimo jiné oslabení královské moci a výrazné posílení parlamentu, jenž po roce 1694 musel být svoláván každé tři roky, jakož i posílení tisku a veřejného mínění.[57] Již před slavnou revolucí se ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů. Fyzika a matematika dosáhla značný pokrok dílem Isaaca Newtona, jehož Principia vyšla roku 1687.

Osmnácté a devatenácté století: Hannoverská dynastieEditovat

Zákon o nástupnictví (1701) vyloučil katolické Stuartovce z dědictví trůnu, a tak roku 1714 britskou korunu získal hannoverský kurfiřt Jiří I. Jeho dynastii zpočátku ohrožovala jakobitská povstání, vznikající již od roku 1688 na podporu svrženého Jakuba II. a jeho dědiců, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Povaha vykonávání moci se začala proměňovat, když se whig Robert Walpole stal po burzovním krachu roku 1720 nejmocnějším ministrem, prvním z řady britských premiérů.[58] Panovník zůstal ceremoniální hlavou státu, zatímco hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda a jím vedená vláda. Vznikl takzvaný westminsterský systém, jenž se pak spolu s anglosaským právem rozšířil do mnoha zemí v britské sféře vlivu. Whigové pak řídili Velkou Británii až do roku 1770, kdy se premiérem stal lord North, toryovský politik připomínaný jako ten, kdo ztratil většinu kolonií v Severní Americe.

K dalším britským politikům 18. století patřili podporovatel kolonialismu William Pitt, který Británii provedl sedmiletou válkou, a jeho syn William Pitt mladší, který ji řídil do roku 1806. Po neúspěšném irském povstání z roku 1798 bylo zákony o unii Velké Británie a Irska s účinnosti od roku 1801 zrušeno Irské království, které bylo připojeno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Roku 1830 prosadil premiér Charles Grey první významnou reformu voleb, jež dala volební právo asi 14 % dospělých mužů, zatímco předtím mohlo volit méně než 10 % mužů. Později proběhly další reformy volebního a politického systému, takže roku 1885 smělo volit již asi 56 % dospělých mužů. Velký irský hladomor z konce 40. let 19. století, při kterém vláda Roberta Peela neposkytla strádajícím lidem – zejména strádajícím katolíkům – dostatečnou pomoc, měl kolem milionu obětí. To podpořilo irský nacionalismus, z něhož vzešlo separatistické hnutí feniánů, uchylující se k terorismu. Benjamin Disraeli, jediný britský premiér židovského původu, zformoval na toryovské základně moderní Konzervativní stranu, jejímž dalším vůdčím představitelem byl Robert Cecil. Disraeliho dlouholetý rival William Gladstone, jenž vedl několik vlád od 60. do 90. let 19. století, byl hlavním představitelem Liberální strany, druhé velké politické síly té doby.

 
Mapa zeměkoule s červeně vyznačenými regiony, které někdy ovládala Velká Británie, a jejich anglickými názvy. Červeně podtržené jsou názvy těch regionů, které patří Británii doposud.

Mezinárodní postavení Velké Británie, posílené úspěchem ve válce o španělské dědictví a po ní následujícím utrechtským mírem (1713), umožnilo další koloniální expanzi v zámoří.[59] „První“ Britskou říšiSeverní Americe rozbila americká revoluce: třináct kolonií se roku 1776 odtrhlo, odrazilo britská intervenční vojska a založilo Spojené státy americké. Pozornost Britů se tak upřela na další kontinenty. Již roku 1770 mořeplavec James Cook prohlásil Austrálii za britské území.

V napoleonských válkách zvítězil admirál Nelson v námořní bitvě u Trafalgaru roku 1805, na jejímž konci sám zahynul. Vévoda z Wellingtonu a pruský maršál Blücher dokonali Napoleonovu zkázu u Waterloo roku 1815. Velká Británie již předtím obstála v Napoleonově kontinentální blokádě. V čele „druhé“ Britské říše pak zůstala po celé 19. století nejmocnějším státem světa. Ve své skvělé izolaci se nevázala žádnými pakty; jejím jediným vážnějším soupeřem bylo Ruské impérium, s nímž hrála „velkou hru“ o Střední Asii. Britská Východoindická společnost svou soukromou armádou ovládla rozsáhlá území v Indii, kterou ovšem po velkém indickém povstání (1857–1859) musela předat britské koruně. Ke konci dlouhé vlády královny Viktorie (1837–1901) na konci 19. století se Britové úspěšně účastnili i dělení Afriky a získali zde řadu kolonií od Egypta se Suezským průplavem na severu až po území současné Jihoafrické republiky na samém jihu kontinentu.

Kolem poloviny 18. století v Británii začala průmyslová revoluce,[60] která se odtud později šířila do jiných zemí Evropy i ostatního světa. V jejím čele stáli podnikatelé a inženýři jako Josiah Wedgwood a Isambard Kingdom Brunel. Rozvoj průmyslu vyžadoval a podnítil vynálezy jako byly tkalcovský stav s létajícím člunkem (John Kay, 1733), průmyslově použitelný parní stroj (pracovali na něm mj. Thomas Newcomen, 1712, a James Watt, 1765), portlandský cement (Joseph Aspdin, 1824), parní lokomotiva (Richard Trevithick, 1804, a George Stephenson, 1825) nebo Bessemerův proces výroby oceli (Henry Bessemer, 1856). Ruku v ruce s tím šel rozmach věd. Samozřejmě přírodních, jež zastupovali například biolog Charles Darwin či fyzikové Michael Faraday a James Clerk Maxwell, ale i humanitních od skotského osvícenství (David Hume, Adam Smith a další) po Johna Stuarta Milla a Francise Galtona. Velká Británie se na čas stala „dílnou světa“.[61] Ke sporným stránkám britské ekonomiky patřil obchod s otroky (v Británii zakázán roku 1807) a vůbec špatné zacházení s domorodými národy, bezohledné vykořisťování dělníků, jaké kritizovali například Friedrich Engels a Karl Marx, anebo opiové války, jimiž si Britové vynutili právo dodávat své opium na čínský trh.

Kulturní a vnitropolitické dějiny Británie obvykle rozlišují georgiánské období od Jiřího I. po Jiřího IV. (1714–1830), často se zahrnutím vlády Viléma IV. do roku 1837, a navazující viktoriánské období za vlády královny Viktorie do roku 1901. Georgiánská kultura prošla od doznívajícího baroka a klasicismu po romantismusnovogotiku, která pak pod vlivem teoretika umění Johna Ruskina dominovala viktoriánské architektuře. Ve Velké Británii 18. a 19. století působili mistři všech druhů tehdejšího umění, od původem německého skladatele Georga Friedricha Händela po předchůdce impresionismu malíře Williama Turnera. Významná je zejména tvorba literátů: psali zde básníci jako William Blake, Robert Burns či lord Byron, romanopisci jako Jane Austenová, Charles Dickens či Walter Scott, dramatici jako Oscar Wilde, satirici jako Jonathan Swift i průkopníci dětské a zábavné literatury jako Lewis Carroll (Alenka v říši divů), Arthur Conan Doyle (Sherlock Holmes) a Rudyard Kipling (Mauglí). Významný deník The Times se datuje do roku 1785, ke konci viktoriánského období se objevila i bulvárnější periodika jako Daily Mail (1896). Británie byla také průkopnicí moderního sportu, zejména kolektivního, a sportovní termíny proto z angličtiny přecházely do jiných jazyků včetně češtiny – například fotbal, hokej, gól, žokej i samo slovo sport.

Od začátku 20. století do meziválečného obdobíEditovat

Eduardovské desetiletí (podle Eduarda VII., vládl 1901–1910) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany. Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Herbert Henry Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat. Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou. Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko. Morálku a pověst britských vojsk ovšem pošramotily búrské války proti jihoafrickým bělošským osadníkům, jež sice Británie roku 1902 vyhrála, ale jen díky ohromné početní převaze a použití brutálních prostředků včetně koncentračních táborů.

 
Britští vojáci během bitvy na Sommě v první světové válce

Konflikt Rakouska-Uherska a Srbska v létě 1914 se velmocím nepodařilo vyřešit ani omezit, postupně se zapojovaly další státy, až 4. srpna i Velká Británie vyhlásila válku Německu poté, co přepadlo Belgii. První světová válka (1914–1918) byla na západní frontě zákopová a opotřebovávací a Britové bojující po boku Francouzů zde utrpěli mnohasettisícové ztráty. Mnoho padlých přinesla také bitva o Gallipoli (1915–1916), katastrofální pokus ovládnout Dardanely. Roku 1916 premiéra Asquitha vystřídal jeho stranický kolega David Lloyd George, který sestavil vládu velké koalice a v duchu totální války zaměřil všechny síly země na boj. V září 1916 Britové na Sommě nasadili vozy Mark I, první bojeschopné tanky světa. Až na německé bombardování (zprvu vzducholoděmi, později letadly) se boje Britským ostrovům vyhnuly, víc lidí tam zemřelo na epidemii španělské chřipky. Británie patřila k vítězům, avšak za cenu více než 850 000 padlých.

Britské impérium dosáhlo své největší velikosti v roce 1921 získáním mandátu nad bývalými německými a osmanskými územími. Válka však podpořila nacionalismus a separatismus v mnoha jeho částech. V Irsku již roku 1916 proběhlo velikonoční povstání a roku 1919 vypukla partyzánská britsko-irská válka mezi britskými ozbrojenými silami a Irskou republikánskou armádou poté, co hlavní irská strana Sinn Féin vyhlásila nezávislost ostrova. Příměří bylo přijato roku 1921 a následující rok vznikl Irský svobodný stát. Jen část irské provincie Ulster, kde většinu obyvatel tvořili protestanští loajalisté, zůstala součástí Spojeného království jako Severní Irsko.

Válka přinesla mnoho změn ve společnosti a politice. Ženy, jež za války musely přebírat mnoho tradičně mužských činností, získaly volební právo: část žen mohla volit již od roku 1918 a plné rovnoprávnosti u volebních uren dosáhly roku 1928. Liberální stranu, jejíž premiéři boje řídili, brzy po válce z parlamentu vytlačili labouristé. Již poválečné pravicové vlády posilovaly sociální stát, zejména program podpory sociálního bydlení. Prvním labouristickým premiérem se stal Ramsay MacDonald roku 1924, nejdelší dobu v meziválečném období vládl konzervativec Stanley Baldwin.

Umění se kolem roku 1900 rychle měnilo pod vlivem kontinentálních vlivů, jako byl impresionismus, secese a později abstraktní umění. K britským hudebním skladatelům patřil Edward Elgar, k dramatikům George Bernard Shaw, modernismus v literatuře rozvíjeli například James Joyce a Virginia Woolfová. Objevila se nová média: film, k jehož průkopníkům patřil Robert W. Paul, měl mezi svými hvězdami i anglického komika Charlieho Chaplina. Bezdrátové vysílání ovlivnila BBC (1922), první mezinárodní rozhlasová vysílací síť. Ta také roku 1936 poprvé vyzkoušela televizní vysílání na základě technologie skotského vynálezce Johna Logieho Bairda; širší použití však tento vynález dosáhl až po druhé světové válce. K tehdejším britským vědcům patřili například objevitel penicilínu (1928) Alexander Fleming nebo otec jaderné fyziky Ernest Rutherford. Významnou událostí dobového sportu byly Letní olympijské hry 1908 v Londýně.

Od druhé světové válkyEditovat

Velká hospodářská krize zasáhla Británii roku 1931. V Německu dovedla k moci nacisty, které se Baldwinovo a později Chamberlainovo vedení snažilo usmířit politikou appeasementu. Runcimanova mise do českého pohraničí v létě 1938 připravila půdu pro Mnichovskou dohodu, snahu Velké Británie a Francie uspokojit Německo územními ústupky vynucenými na Československu. „Mír pro naši dobu“, jak Mnichov vnímal Neville Chamberlain, však vydržel jen necelý rok. Po německém přepadení britského spojence Polska 1. září 1939 začala druhá světová válka, do které Velká Británie vstoupila 3. září. Německo na jaře 1940 pokořilo Francii a vláda nového britského premiéra Winstona Churchilla jen stěží stačila evakuovat svá vojska z kontinentu. Pozemní boje opět probíhaly mimo Britské ostrovy, ty však zažily bombardování, leteckou bitvu o Británii (1940) i útoky střelami V-1 a V-2. V Londýně sídlila exilová vláda Československa a její vojáci bojovali bok po boku Britů; k jejich úspěchům patřilo zabití nacistického pohlavára Heydricha (1942). Dobytí Singapuru Japonci (1942) bylo těžkou ranou britské koloniální říši. Britové a jejich západní spojenci se roku 1944 vylodili v Normandii, osvobodili Francii a v květnu 1945 spolu se Sověty ukončili válku v Evropě. Podíleli se také na jednáních o poválečném uspořádání, jako byla Jaltská konference, a dočasně okupovali část Německa.

Během studené války (asi 1947–1991) byla Velká Británie součástí západního bloku a Severoatlantické aliance (od jejího vzniku roku 1949), stala se jadernou mocností (první jaderný výbuch uskutečnila roku 1952) a roku 1973 vstoupila do Evropských společenství, později transformovaných na Evropskou unii.

Již Beveridgeova zpráva (1942) požadovala dobudování sociálního systému Velké Británie; v červenci 1945 pak vítězství labouristů, vedených Clementem Attleem, předznamenalo sociální charakter britské politiky dalších několika desetiletí. Druhá světová válka urychlila rozklad britské koloniální říše; její nejlidnatější část, Indie, získala nezávislost roku 1947. Suezská krize roku 1956, nepodařený pokus Edenovy vlády udržet Suezský průplav, ukázala neschopnost Británie a jejího spojence Francie prosadit své zájmy ve třetím světě silou. Mnohé bývalé kolonie s Velkou Británii udržují nadstandardní vztahy ve společenství národů Commonwealth. I po dekolonializaci se vyskytly střety jako konflikt loajalistů a republikánů v Severním Irsku, násilný zejména počátkem 70. let 20. století, nebo válka o Falklandy s Argentinou roku 1982. Tu vedla první žena v úřadě britského premiéra Margaret Thatcherová, konzervativní politička známá neoliberálním programem privatizace a omezení sociálních výhod. Roku 1997 konzervativce vystřídala labouristická vláda Tonyho Blaira, která zahájila program devoluce, tedy přenášení pravomocí z londýnského centra na nově vytvořené parlamenty Skotska, Walesu a Severního Irska. Pod Blairovým vedením Británie také vstoupila do války v Afghánistánu a v Iráku. Roku 2010 nastoupili opět konzervativci v čele s Davidem Cameronem; poté, co se Britové v referendu z června 2016 rozhodli proti jeho doporučení vystoupit z Evropské unie, Cameron odstoupil a byl nahrazen Theresou Mayovou s úkolem toto vystoupení (brexit) realizovat.

GeografieEditovat

Související informace naleznete také v článku Podnebí Spojeného království.
 
Topografická mapa Spojeného království.

Spojené království zaujímá většinu rozlohy Britských ostrovů, to jest skupiny ostrovů ležících severozápadně od pobřeží kontinentální Evropy. Kromě dvou hlavních ostrovů, Velké BritánieIrska, je tu řada ostrovů menších. Proměnlivé, ale mírné podnebí Britských ostrovů je ovlivňováno severní větví Golfského proudu, nazývanou Severoatlantický proud, který v západní Evropě zmírňuje zimy. Pro západní pobřeží Velké Británie jsou charakteristické vysoké úhrny srážek, které vznikají díky větrům vanoucím od Atlantského oceánu. Východní, zejména však jihovýchodní pobřeží je naopak výrazně sušší.

 
Nejvyšší hora Spojeného království Ben Nevis (1344 m) ve Skotsku

Skotská vysočina se vyznačuje divokou a velkolepou přírodou. Jsou zde nejvyšší hory Spojeného království (Ben Nevis 1344 m) a protáhlá jezera zvaná loch. Na západ od pobřeží Skotska leží v Atlantském oceánu dva řetězce ostrovů zvaných Vnitřní a Vnější Hebridy. Směrem na jih se země svažuje do údolí mohutné řeky Clyde. Tato oblast, známá jako Středoskotská nížina, je tvořena nízkými zvlněnými pahorkatinami s kvalitní zemědělskou půdou. Vyšší vrchoviny a mokřiny tvoří hranice s Anglií. Provincie Severní Irsko, kterou dělí od Skotska Irské moře, má zemědělskou půdu, hluboké zátoky a Lough Neagh – největší jezero Britských ostrovů.

Severní Anglie je rozdělena vápencovými a žulovými hřbety horského pásma Pennin. Na severozápadě jsou hory a třpytivá jezera. Wales je země zelených údolí, klikatících se řek, travnatých planin, zemědělských usedlostí v kopcovitém terénu a holých hor. Většinu země pokrývá Kambrické pohoří, poseté malými jezery a vodopády.

Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu.

Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova).

PolitikaEditovat

Politický systémEditovat

Související informace naleznete také v článku Politický systém Spojeného království.
 
Královna Alžběta II., 8. května 2007

Spojené království je parlamentní monarchií. Vláda vykonává moc jménem panovníka, nyní královny Alžběty II. (případně jménem krále), který podle tradice drží veškerou výkonnou moc. Podle Zákona o nástupnictví z roku 1701 mohou na britský trůn nastoupit pouze potomci Žofie Falcké (Hanoverské), kteří jsou anglikánského nebo protestantského vyznání a nejsou ve svazku s osobou římskokatolického vyznání.

Naprosto převážnou část výkonné moci vykonává ve jménu panovníka vláda, zvaná tradičně „Vláda Jeho/Jejího Veličenstva“ (His/Her Majesty's Government). V jejím čele stojí premiér (Prime Minister). Radě nejdůležitějších ministrů se říká kabinet (Cabinet). Vláda je odpovědná parlamentu a sestavuje ji ten, kdo je vůdcem politické strany, jež má po volbách do Dolní sněmovny většinu v této komoře parlamentu nebo může tuto většinu v rámci koalice více stran získat. Všichni členové vlády musí být zároveň členy parlamentu (Member of Parliament, MP). Tento britský systém byl víceméně převzat do ústavního zřízení mnoha států, především členů Commonwealthu. Mnoho z nich také převzalo britský právní systém, známý jako Angloamerické právo. Na rozdíl od USA není však právo ve Spojeném království založeno na psané ústavě. Podobně je tomu pouze ve dvou dalších zemích světa s demokratickým státním zřízením, což jsou Nový Zéland a Izrael.

 
Westminsterský palác na břehu Temže v Londýně je sídlem britského parlamentu.

Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především (ačkoliv ne výhradně) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a právě on mu dává ve slavnostním aktu pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Všeobecně se má zato, že od roku 1708, kdy byla na trůnu královna Anna Stuartovna, se nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Podle zprávy listu The Guardian z důvěrných materiálů britského premiéra z roku 2013 však ve skutečnosti má panovník, tedy současná královna Alžběta II., a jeho/její nejstarší syn, nyní princ Charles, právo veta vůči zákonům projednávaným v parlamentě. Návrhy zákonů jsou jim předkládány před jejich definitivním přijetím a list The Guardian přinesl údajný seznam 38 zákonů, ve kterých královna Alžběta II. nebo princ Charles prosadili změny. Návrh zákona, který obsahoval přenesení pravomoci panovnice povolit nebo zamítnout britské vojenské operace v Iráku v roce 1999 (Military Actions Against Iraq Bill) na parlament, královna vetovala.[62]. Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25 %. Královna Alžběta II. nastoupila na trůn v roce 1952, korunována byla v roce 1953.

Zákonodárnou mocí Spojeného království je Parlament Spojeného království. Podle doktríny parlamentní suverenity je parlament nejvyšší zákonodárnou autoritou země. Je dvoukomorový, sestává z volené Dolní sněmovny (House of Commons) a nevolené Sněmovny lordů (House of Lords). Dolní komora má 646 přímo volených členů. Sněmovna lordů pak přibližně 700 členů, ačkoliv jejich počet není přesně stanoven. Horní komora se sestává z dědičných i nedědičných peerů (tedy šlechticů nebo šlechtičen nejméně s hodností barona nebo baronky) a biskupů anglikánské církve. Bývalou dědičnost křesel zrušil Zákon o sněmovně lordů z roku 1999, který povolil dědičnost místa jen 92 peerům. Samotná existence šlechty a její privilegia poukazují ovšem na skutečnost, že vedoucí role ve veřejném životě Spojeného království jsou stále vyhrazeny společenské elitě.[63] Transparency International také poukázala na to, že i Brexit nebyl příliš demokratický.[64]

Zahraniční politika a brexitEditovat

 
Členové Commonwealthu.

Spojené království je stálým členem rady bezpečnosti OSN, člen NATO, dále Commonwealthu, skupiny ministrů financí zemí G7 (dříve G8), G20, OECD, WTO, rady Evropy, OSCE a je členský stát Evropské unie. Dne 23. června 2016 však Britové v referendu odhlasovali vystoupení z EU, tzv. brexit, které mělo podle platných pravidel být dojednáno a uskutečněno do dvou let od oficiální žádosti o vystoupení z EU, tedy do 29. března 2019.[65] V důsledku průtahů spojených s neschválením příslušné dohody s EU Dolní sněmovnou platil od 10. dubna 2019 nový nejzazší termín pro spořádaný brexit, a sice 31. říjen 2019. Parlament však zamítl všechny vládní návrhy na řešení a premiér Johnson dokonce vyloučil deset poslanců své strany, protože jeden z jeho návrhů nepodpořili. EU nakonec souhlasila s dalším odkladem, tentokrát do konce ledna 2020.

Spojené království udržuje zvláštní vztahy ("Special Relationship") s USA, úzce spolupracuje s Francií — "srdečná dohoda" — a s oběma zeměmi se podílí na technologiích jaderných zbraní.[66][67] Spojené království je také úzce spjato s Irskem; obě země sdílejí společný prostor cestování (Common Travel Area) a spolupracují prostřednictvím Britsko-irské mezivládní konference (BIIGC) a britsko-irské rady (BIC). Celosvětová přítomnost a britský vliv je dále zesílen prostřednictvím obchodních vztahů, zahraničních investic, rozvojové spolupráce a vojenských závazků.[68]

Spojené království podniklo v roce 2003 po boku Spojených států invazi do Iráku. Chilcotova komise, která zkoumala britské zapojení do války v Iráku, dospěla v roce 2016 k závěru, že invaze do Iráku byla „neoprávněná“.[69] Spojené království se také po boku svých spojenců z NATO zapojilo do války v Afghánistánu[70] a do vojenské intervence v Libyi.[71] Britská vláda podpořila vojenskou intervenci v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie a patří mezi největší vývozce zbraní do Saúdské Arábie.[72]

Správní členěníEditovat

Související informace naleznete také v článcích Administrativní dělení Spojeného království, Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko.

Název
Vlajka Plocha
(km²)
Podíl
Obyvatel
(2012)
Podíl

Hlavní město
Anglie   130 395 53,5 % 53,5 milionů 84,0 % Londýn
Skotsko   78 772 32,3 % 5,3 milionů 8,3 % Edinburgh
Wales   20 779 8,5 % 3,1 milionů 4,9 % Cardiff
Severní Irsko   13 843 5,7 % 1,8 milionů 2,8 % Belfast
Spojené království   243 789 100,0 % 63,7 milionů 100,0 % Londýn

Spojené království tvoří čtyři země (anglicky constituent country) – Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi Spojeného království, se ostatní tři země těší různé míře autonomie, rozšířené ve 20. století v procesu tzv. devoluce. Mimo Anglii, která má velice komplikovaný čtyřstupňový systém správního členění, mají ostatní tři země podstatně jednodušší dvoustupňový systém.

DependenceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Britské korunní závislé území a Zámořské území Spojeného království.
 
Britské korunní závislé území ostrov Man

Britská koruna má dále suverenitu nad tzv. korunními dependencemi, jakými jsou Ostrov Man, Jersey a Guernsey. Tyto země patří britskému panovníkovi, nejsou však považovány za součást Spojeného království ani Evropské unie. Britský parlament má ovšem právo vydávat zákony pro dependence a britská vláda spravuje jejich zahraniční vztahy a obranu.

Spojené království má dále čtrnáct zámořských teritorií po celém světě, což jsou poslední zbytky někdejšího Britského impéria. Ani zámořská území se nepovažují za součást Spojeného království, ale ve většině případů mají jejich obyvatelé britské občanství a právo bydlet ve Spojeném království (platí od roku 2002). Britskými zámořskými teritorii jsou v současnosti Anguilla, Bermudy, Britské antarktické území, Britské indickooceánské území, Britské Panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Kajmanské ostrovy, kyperské vojenské základny Akrotiri a Dhekelia, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha, Turks a Caicos.

Ozbrojené sílyEditovat

Britské ozbrojené síly, oficiálně Ozbrojené síly Jejího Veličenstva, se skládají ze tří profesionálních odnoží: Royal Navy a Royal Marines (tvořící námořní službu), britské armády a královského letectva.[73] Síly jsou organizovány ministerstvem obrany a řízeny radou obrany Spojeného království, které předsedá státní tajemník pro obranu. Vrchním velitelem je britský monarcha, královna Alžběta II., jíž příslušníci sil skládají přísahu věrnosti.[74]

EkonomikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Spojeného království.
 
City of London je jedno z největších finančních center
 
Křídla a motory letounu Airbus A350 se vyrábí ve Spojeném království

Spojené království je členem skupiny G8 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Hrubý domácí produkt na obyvatele dosahuje okolo 35 100 USD (2010). V Londýně je nejvyšší životní úroveň, přibližně 335 % průměru EU.

Spojené království bylo první zemí na světě, ve které došlo v hospodářství k přechodu od zemědělství k průmyslu. Tento proces začal koncem 60. let 18. století a nazývá se průmyslovou revolucí. V průběhu 19. století se rozvinula taková průmyslová odvětví jako textilní průmysl, výroba železa a oceli, stavba lodí a těžké strojírenství. Palivem pro tato průmyslová odvětví se stalo uhlí, které bylo v tu dobu největším nerostným zdrojem Spojeného království. Až do 80. let 20. století tvořila tato průmyslová odvětví páteř celého hospodářství. Spojené království je stále ještě významným průmyslovým státem, ale výrobky, které produkuje, se změnily. Důležitosti nabyla novější průmyslová odvětví, např. elektrotechnický, potravinářskýchemický průmysl. Většina obyvatelstva dnes pracuje ve službách, např. ve státní správě, finančnictví, školství, zdravotnictví a cestovnímu ruchu. Dnes jsou nejdůležitějším nerostným bohatstvím Spojeného království velká naleziště ropy a zemního plynu ležící pod dnem Severního moře.

Pouze asi 2 % populace pracují v zemědělství. Přesto je většina země intenzivně obhospodařována, aby zajišťovala potraviny jak pro domácí potřebu, tak i na vývoz. Rozlehlé oblasti úrodné půdy v jižní a východní Anglii produkují obilí, ovoce a zeleninu. Na zelených pastvinách západní Anglie se pase mléčný skot a na skotské a velšské vrchovině ovce. Většina starých lesů a lesních porostů byla v minulosti zničena, ale rozsáhlé rozlohy osázené jehličnany v současné době produkují dřevo pro stavebnictví a papírenství. Ze všech přístavů po celém pobřeží vyplouvají rybářské lodě a rybářská flotila Spojeného království je pátá největší v Evropské unii.

Věda a školstvíEditovat

Přírodní a technické vědyEditovat

Základy moderní fyziky vystavěl Isaac Newton, biologie Charles Darwin. Studiemi elektromagnetismu otevřel před moderní vědou široké obzory Michael Faraday. Rozhodující pokroky v oblasti informatiky učinil Alan Turing. Tim Berners-Lee vynalezl systém World Wide Web. James Prescott Joule zkoumal vztah tepla, práce a energie. Asi nejslavnějším vědcem současnosti je Stephen Hawking. Otcem imunologie a objevitelem první vakcíny historie, vakcíny proti pravým neštovicím, byl Edward Jenner. John Dalton rozvinul moderní atomovou teorii. Charles Babbage a Ada Lovelaceová jsou jedněmi z vylézců počítače. Autorem vlivné teorie "sobeckého genu" je Richard Dawkins. Joseph John Thomson objevil elektron. Astronom Edmond Halley dal jméno nejznámější kometě. Robert Hooke formuloval zákon o přímé úměrnosti velikosti deformace a napětí v deformovaném tělese. William Harvey objevil krevní oběh, Henry Cavendish vodík, zakladatelem elektrochemie byl Humphry Davy. Zakladatelem rentgenové spektroskopie byl William Lawrence Bragg (narozený v Austrálii). Joseph Priestley objevil oxid uhličitý a kyslík. Předchůdcem informatiky byl matematik George Boole. K objevu struktury DNA výrazně přispěla Rosalind Franklinová. George Stephenson vynalezl parní lokomotivu. Za prosazení evoluční teorie se rval Thomas Henry Huxley. Vznik fotografie by nebyl možný bez díla chemika a fyzika Johna Herschela. Matematik G. H. Hardy předložil zásadní příspěvky o teorii čísel. Jane Goodallová proslula svým výzkumem šimpanzů. Jev interference světla vysvětlil Thomas Young. Antisepsi do lékařství zavedl Joseph Lister. Matematik John Couch Adams předpověděl čistě na základě výpočtů objev planety Neptun. Matematik Andrew Wiles podal důkaz Velké Fermatovy věty, za což získal Abelovu cenu. V seznamu laureátů nejprestižnějších matematických cen, tedy Fieldsovy medaile a Abelovy ceny, lze nalézt šest dalších Angličanů: Klaus Roth, Michael Atiyah, Alan Baker, Simon Donaldson, William Timothy Gowers a Richard Ewen Borcherds. William Oughtred zkonstruoval logaritmické pravítko. Arthur Eddington svými měřeními během zatmění Slunce prokázal platnost Einsteinovy obecné teorie relativity - tu dnes rozvíjí například Roger Penrose. Zakladatelem sporné eugeniky byl Francis Galton. Fred Hoyle plamenně odmítl teorii Velkého třesku, nicméně dal jí jméno. Průkopníkem ve výzkumu světla jako zdroje energie je William Crookes. Výzkum magnetismu a elektřiny zahajoval William Gilbert. Možnosti vektorové analýzy objevil Oliver Heaviside. Pojem "dinosaurus" zavedl Richard Owen. Chronofotografickou techniku vyvinul Eadweard Muybridge. Matematik John Venn stvořil tzv. Vennovy diagramy, široce použitelné napříč obory. Thomas Newcomen sestrojil stroj pro čerpání vody z dolů. První funkční parní lokomotivu sestrojil Richard Trevithick. Matematickou statistiku zakládal Ronald Fisher. William Lassell objevil Saturnův měsíc Triton. Neurolog Oliver Sacks proslul literárním zpracováním svých případů a popularizací výzkumu mozku. Nobelovu cenu za fyziku získali Paul Dirac, James Chadwick, John William Strutt, William Henry Bragg, Peter Higgs, Charles Glover Barkla, Owen Willans Richardson, Edward Victor Appleton, George Paget Thomson, Patrick Blackett, Cecil Powell, Martin Ryle, Nevill Francis Mott, Anthony James Leggett, Antony Hewish, David J. Thouless, Duncan Haldane a Michael Kosterlitz. Za chemii Frederick Sanger, Francis William Aston, Dorothy Hodgkinová, Frederick Soddy, Norman Haworth, Robert Robinson, Harry Kroto, John Kendrew, Gregory Winter, Michael Stanley Whittingham. Za fyziologii Francis Crick, Maurice Wilkins, Andrew Fielding Huxley, Alan Lloyd Hodgkin, Charles Scott Sherrington, Henry Hallett Dale, Peter Mansfield, John Sulston, Paul Nurse, Tim Hunt, Richard John Roberts, John Vane, Martin Evans, Oliver Smithies, Robert G. Edwards, John Gurdon, Peter John Ratcliffe, Rodney Robert Porter a Edgar Douglas Adrian.

K rozvoji britské vědy ovšem významně přispěli i Skotové. Svou úpravou parního mechanismu rozpoutal průmyslovou revoluci James Watt. Dějiny fyziky, obzvlášť výzkumu elektromagnetismu, jsou nepředstavitelné bez Jamese Clerka Maxwella. I vynálezce telefonu Alexander Graham Bell se narodil ve Skotsku. Alexander Fleming objevil penicilin. Za Skota lze považovat i fyzika Williama Thomsona (Kelvina). John Logie Baird je jedním z vynálezců televize. John Napier objevil logaritmy a zavedl desetinnou čárku. Charles Lyell byl jedním ze zakladatelů moderní geologie. James Dewar vynalezl termosku. Robert Brown definoval tzv. Brownův pohyb. Zakladatelem termodynamiky byli Joseph Black či William John Macquorn Rankine. Významným matematikem byl Colin Maclaurin. John Boyd Dunlop vynalezl pneumatiku. David Brewster byl průkopníkem optiky. James Gregory patří ke spolutvůrcům dalekohledu. Daniel Rutherford dokázal jako první izolovat dusík. Vynálezcem procesu dialýzy byl Thomas Graham. Na vynálezu radaru se podílel Robert Watson-Watt. William Ramsay a Charles Thomson Rees Wilson získali Nobelovu cenu za fyziku, za chemii Alexander Robertus Todd, Fraser Stoddart a Richard Henderson, za fyziologii John James Rickard Macleod a James W. Black.

Z Velšanů se nejvíce prosadil Alfred Russel Wallace, jeden z otců evoluční teorie. Brian Josephson získal Nobelovu cenu za fyziku, Martin Evans Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Matematik Robert Recorde zavedl symbol =. Vynálezce David Edward Hughes mj. zdokonalil mikrofon.

Humanitní vědy a filozofieEditovat

Z Anglie pocházel zakladatel středověkých škol, biskup a filozof Alcuin, který pak působil na kontinentě, Anglickou scholastiku tvořili zakladatel dialektiky Anselm z Canterbury, zakladatel politologie Jan ze Salisbury, Roger Bacon, Robert Grosseteste, Jan Duns Scotus nebo William Ockham. Mezi filozofy raného novověku vynikli zejména Francis Bacon, empiristé Thomas Hobbes a John Locke, na něž navázali idealistický filosof George Berkeley, osvícenec Thomas Paine nebo skeptik David Hume. Zvláštní odnoží britského empirismu je "skotská filozofie", někdy popisovaná jako Scottish School of Common Sense,[75] k níž patřil například Adam Smith či Thomas Reid.

V 19. století zde působili utilitaristé Jeremy Bentham a John Stuart Mill (již jeho otec James Mill byl významným ekonomem), nebo filozof a sociolog Herbert Spencer. Pro filozofii 20. století jsou zvláště významní logik a filozof Bertrand Russell, originální platonik Alfred North Whitehead, logici George Boole nebo Alan Turing, filozofický antropolog Gregory Bateson, politický filozof Isaiah Berlin nebo morální filozofové Bernard Williams a Alasdair MacIntyre.

Britskou filozofii 20. století významně spolutvořili také emigranti. Z Rakouska do Spojeného království přišel Ludwig Wittgenstein a političtí exulanti Arthur Koestler a Karl Raimund Popper, z Československa Ernest Gellner, z Maďarska filozof matematiky Imre Lakatos a z Polska Leszek Kołakowski.

Jedním z největších ekonomů a mužem, jenž měl rozhodující vliv na euro-americkou hospodářskou politiku třiceti zázračných let po druhé světové válce byl John Maynard Keynes. Zakladatelkou feministické filozofie byla Mary Wollstonecraftová. Anthony Giddens se stal jedním z neuznávanějších sociologů. Klasikem demografie je Thomas Robert Malthus, ekonomie David Ricardo, mj. autor teorie komparativní výhody tvrdící, že vzájemný mezinárodní obchod je vždy výhodný pro všechny strany, či Alfred Marshall. Archeolog Howard Carter objevil Tutanchamonovu hrobku, jeho kolega Arthur Evans vykopal palác v Knóssu na Krétě. Beda Ctihodný založil anglickou historiografii, klasickou práci o dějinách starého Říma předložil Edward Gibbon. Významným historikem umění byl John Ruskin. Nobelovu cenu za ekonomii získali Ronald Coase, John Hicks, James Meade, Richard Stone a Oliver Hart. Edward Bradford Titchener patřil k zakladatelům psychologie.

Ze Skotů se prosadil James Frazer, který sepsal proslavenou knihu Zlatá ratolest, základní práci moderní antropologie, religionistiky a etnografie. Ronald David Laing byl představitelem tzv. antipsychiatrie, filozof Alasdair MacIntyre komunitarismu, John Muir byl průkopníkem environmentalismu. Hnutí free school v 60. letech inspiroval filozof Alexander Sutherland Neill. Angus Deaton a James Mirrlees získali Nobelovu cenu za ekonomii.

Velšan Geoffrey z Monmouthu byl jedním z prvních britských historiků a do značné míry stojí za popularitou legendy o králi Artušovi. Zakladatelem kulturálních studií byl Raymond Williams. Průkopníkem psychoanalýzy v Británii a prvním Freudovým životopiscem byl jiný Velšan, Ernest Jones. Clive W. J. Granger získal Nobelovu cenu za ekonomii.

DemografieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Spojeného království.
 
Růst počtu obyvatel v milionech.
 
Hustota osídlení (2011)

Ve Spojeném království žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění – 250 osob na km², tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech (asi 92 % obyvatel). Spojené království není velkým státem, ale v průběhu novějších dějin se stalo domovem pestré směsice národů, kultur a náboženství.

Více než čtyři pětiny obyvatel Spojeného království žijí v Anglii. Většina z nich žije a pracuje ve městech a velkoměstech. O víkendech a v době prázdnin a dovolených jsou hlavní silnice ucpány lidmi, kteří jedou na návštěvu na venkov či výlet na pobřeží. Mezi další oblíbené činnosti volného času provozované v přírodě patří zahradničení a sledování sportů či aktivní sportování.

Spojené království má bohaté literární a umělecké dědictví. Po celá staletí jeho země plodily řadu velkých básníků, dramatiků, romanopisců, malířů, architektů a hudebníků. Anglický jazyk se rozšířil do celého světa od Severní Ameriky až po Austrálii.

S indexem soukromí 1,5 (5. nejhorší hodnota z 36 vyhodnocovaných zemí) patří obyvatelé Spojeného království mezi ty s největšími zásahy do soukromí na světě. Ve Velké Británii bylo v posledních několika letech instalováno přes 4 miliony kamer (1 na 14 obyvatel), z toho nejvíce v Londýně (který se po 7. červenci 2005 stal městem s největším kamerovým dohledem na světě).[76]

Etnické skupinyEditovat

Zdaleka největší skupinou tvoří Angličané. K dalším patří Velšané, Skotové, Irové a Židé. Spojené království je terčem masivní imigrace neevropského obyvatelstva, řada imigrantů či jejich potomků pochází z různých částí bývalého Britského impéria – Indie, Pákistánu, Bangladéše, Hongkongu, Afriky a karibské oblasti. Okolo 1/3 všech britských studentů ve věku 5–16 let byli v roce 2016 příslušnící etnických menšin.[77] V Londýně mělo 69 % dětí narozených v roce 2015 alespoň jednoho rodiče pocházejícího z ciziny.[78]

JazykyEditovat

Spojené království nemá uzákoněný oficiální jazyk, ale de facto jím je angličtina.[79][80] Anglicky se mluví na celých Britských ostrovech včetně Severního IrskaIrska, byť s mnoha různými regionálními dialekty. Další původní mluvené jazyky jsou velština, skotská gaelština, irská gaelština a kornština, které patří do skupiny keltských jazyků.

Odhadem je cca 95 % britské populace anglických mluvčích.[81] Asi 5,5 % populace mluví jazyky, které se do Británie dostaly v důsledku relativně nedávné imigrace.[81] Největší takovou skupinou jsou jazyky z Jižní Asie jako paňdžábština, urdština, hindština, bengálština, tamilština a gudžarátština, které jsou zastoupeny u 2,7 % britské populace.[81] Podle sčítání lidu v roce 2011 se polština stala v Anglii druhým nejpoužívanějším jazykem se 546 000 mluvčími.[82]

NáboženstvíEditovat

 
Westminsterské opatství, kde se konají korunovace

Převažujícím náboženstvím ve Velké Británii je křesťanství. Dominují: Církev Anglie, Církev Walesu, Skotská episkopální církev a Církev Irska tj. Anglikánské církve (asi 45 % obyvatelstva), dále protestantské církve - nejvíce skotští presbyteriáni (Církev Skotska, asi 5,5-7 %), metodisté (asi 4-5 %) a další církve. Dále hlavně katolíci (asi 13 %) včetně východních katolíků. Působí zde i personální Ordinariát Our Lady (Naší Paní, tj. Panny Marie) z Walsinghamu. Vznikl 15. ledna 2011, v roce 2012 měl 1 500 věřících a 57 kněží ve 31 farnostech, počet narůstá, v roce 2013 asi 12 500 věřících, 81 kněží ve 40 farnostech, roku 2014 asi 13 500 věřících a 86 kněží ve 40 farnostech. Ordinář: Keith Newton (* 10. dubna 1952), oficiálně konvertoval 1. ledna 2012, ordinářem je od 15. ledna 2011.

Jsou zde i pravoslavní, včetně syrských jakobitů: Patriarchální vikariát (má 1 farnost) a Malankarský patriarchální vikariát-24 farností ve Velké Británii a 4 farnosti v Irsku.

V Británii působí i koptové původem z Egypta. Jsou zde 4 koptské jurisdikce: diecéze Midlands (sídlo v Solihullu, hrabství Warwickshire), diecéze Skotska, Irska a severovýchodní Anglie (založena roku 1995), koptové v dalších oblastech Anglie spadají do diecéze pod jurisdikcí koptského papeže/patriarchy a v čele stojí generální biskup se sídlem ve Stevenage v Hearts. Mají celkem 32 farností ve Spojeném království a v Irsku. Od roku 1994 je zde i samostatná diecéze pro britské konvertity: Britská pravoslavná církev v čele s metropolitou (sídlí v Londýně). Ta má 13 farností a misií, kde slouží 5 kněží a 7 jáhnů (únor 2015).

Dále je zde neustále početně narůstající menšina muslimů - v roce 2011 asi 2,8 milionu, tj. asi 4,4% obyvatelstva a též početné minority hinduistů a sikhů (z Indie), asi 2,5-3% obyvatelstva a také menšina několika desítek tisíc židů.

ImigraceEditovat

 
Odhadovaný počet obyvatel narozených v cizí zemi podle země narození, duben 2007 - březen 2008

Britská ekonomika pokrývala svou potřebu dalších pracovních sil především prostřednictvím dlouhodobých migračních tradic směřujících z Irska. V letech 1945-1959 se přistěhovalo asi 350 000 Irů a v roce 1971 žil ve Velké Británii téměř milion osob, které se narodily v Irsku. Druhým zdrojem příchozích pracovních sil - převážně afrokaribského a asijského původu - byl Commonwealth. V roce 1950 žilo v zemi 20 000 neevropských imigrantů.[83] V roce 1971 pocházelo z karibské oblasti asi 265 000 imigrantů, z Pákistánu asi 128 000 a z Indie a z východní Afriky asi 241 000. Zvláštní skupinu v rámci postkoloniální migrace tvořili přistěhovalci z bývalé kolonie Kypru - počty imigrantů (Řeků a Turků) se v letech 1951-1971 zvýšily z asi 10 000 na 73 000 osob. Druhou největší skupinu imigrantů z evropských zemí tvořily v roce 1971 osoby italského původu (asi 104 000).

V britské imigrační politice nešlo primárně o podporu nebo omezení pracovní migrace, ale o otázky imigrace z bývalých koloniálních oblastí, případně z Commonwealthu. Odpovídajícím mechanismem tu bylo zavedení národního občanství místo členství v Commonwealthu. Svobodné přistěhovalectví ze států ES tím nebylo ovlivněno. Tak se do roku 1991 dostali Němci (asi 216 000 osob) na pozici druhé nejsilnější skupiny hned za Iry. Všude se vytvořila určitá struktura přistěhovalectví, která se postupně stabilizovala také cestou slučování rodin. Na jedné straně tu byla imigrační omezení pro zahraniční pracovní síly, na druhé straně se tu na pozadí neustálého příchodu dalších rodinných příslušníků odvíjelo úsilí o podporu integrace již trvale usazených přistěhovaleckých populací. Snahy o omezení imigrace a integrační podpora na národní úrovni byly v evropském měřítku spojeny s úsilím o nadnárodní regulační systémy k zajištění sociálních jistot u mezinárodní migrace v rámci Evropy.[84]

V roce 2014 do Velké Británie imigrovalo 624 000 lidí, zatímco ze země se ten samý rok odstěhovalo 327 000 lidí.[85] Většina nových imigrantů pochází z bývalých kolonií v Asii a Africe,[86] ale významná je také migrace z členských států EU.[85] Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím ve Spojeném království,[87] počet muslimů stoupl z méně než 22 000 v roce 1951 na 1,6 milionů v roce 2001 a na 2,8 milionů v roce 2011.[88] V důsledku imigrace a vyšší porodnosti menšin se etnická skladba Spojeného království rychle mění a v roce 2011 patřilo už 24,3% dětí na základních školách v Anglii k etnickým menšinám.[89]

KulturaEditovat

Britské tradiceEditovat

 
Hráči na skotské dudy v kiltech na ostrově Skye ve Skotsku
 
Gibraltarský národní den v roce 2013

V každé zemi existuje množství svátků a oslav. Ve Spojeném království se často nazývají bank holidays, protože v tyto dny jsou všechny banky v zemi zavřené. Nejdůležitějšími ze svátků jsou Vánoce a Nový rok, Velký pátek a Velikonoční pondělí.

Vánoce ve Spojeném království zdobí množstvím světel a typických vánočních ozdob osvětlujících ulice a tradičními koledami a děti netrpělivě očekávají příchod Otce Vánoc (Father Christmas), jenž přistane se svým sobím spřežením na střeše za komínem. Vyvěšují svou vánoční punčochu k nohám postele a čekají na dárky. Ty rozbalují pouze 25. prosince v čase snídaně. V poledne pak mají tradiční vánoční oběd – pečeného krocana a vánoční pudding. 26. prosinec se nazývá Boxing Day. Tohoto dne chodí rodiče se svými dětmi na představení pantomimy.

Večer před Novým rokem (Silvestr) je noc plná veselí po celé zemi, zvláště pak ve Skotsku. Tam se konají rodinné oslavy a před půlnocí se lidé shromažďují na náměstích, spojujíce své paže o půlnoci zpívají píseň „Auld lang syne“. Ve Skotsku se poslední den v roce nazývá Hogmanay a podle tradice se věří, že první návštěvník v Novém roce přináší do domu štěstí. Lidé si navzájem dávají kousek uhlí s přáním, aby jejich komín kouřil co nejdéle.

Velikonoce se slaví jako jinde v Evropě. Je to prastarý symbol jara a nového života, kdy si křesťané připomínají Kristovu smrt a jeho zmrtvýchvstání.

V Británii jsou ještě další bank holidays: první a poslední pondělí v květnu a poslední pondělí v srpnu. V Severním Irsku jsou dva významné dny – Den svatého Patrika (St. Patrick's Day) a protestantský 12. červenec čili The Twelfth nebo Orangemen's Day.

  • Den sv. Valentýna – St. Valentines Day – den zamilovaných.
  • 1. máj – May Day –oslava plodnosti s tancem okolo májky.
  • Svatojánská noc – Midsummer's Day – různé oslavy, zvláštností je vítaní východu slunce ve Stonehenge.
  • Oficiální oslava královniných narozenin – červen.
  • Guy Fawkes Night – noc, během níž ohňostroje připomínají neúspěšný pokus vysoce postavených katolických vzbouřenců (v čele s Guy Fawkesem) vyhodit do povětří budovy Parlamentu za pomoci výbušnin a třaskavin.
  • Halloween – předvečer svátku Všech svatých – noc tradičních her a veselí.
  • Den příměří (Remembrance Day) – vzpomínka na padlé v obou světových válkách.

LiteraturaEditovat

Pojem "britská literatura" se vztahuje na literaturu spojenou se Spojeným královstvím, ostrovem Man a Normanskými ostrovy. Většina britské literatury je v angličtině. V roce 2005 vyšlo v Británii 206 000 knih a v roce 2006 se země stala nevětším vydavatelem knih na světě.[90]

Anglický dramatik a básník William Shakespeare je všeobecně považován za největšího dramatika všech dob.[91][92][93] Jeho současníci Christopher Marlowe a Ben Jonson se také těší velké úctě. Mezi dramatiky z posledních let patří Alan Ayckbourn, Harold Pinter, Michael Frayn, Tom Stoppard, Noël Coward, John Osborne, Mark Rylance či Mike Leigh, kteří kombinují prvky surrealismu, realismu a radikalismu.

Nejstarší zachovanou památkou britské poezie je Y Gododdin, složená v Hen Ogledd (The Old North, „Starý sever“), s největší pravděpodobností v pozdním 6. století. Napsána byla v cumbrijštině nebo staré velštině a obsahuje raný odkaz na krále Artuše.[94] Od cca sedmého století byl přerušen kontakt mezi Walesem a Starým severem a pozornost velšské jazykové kultury se přesunula do Walesu, kde byla legenda o Artušovi dále rozvinuta Geoffreyem z Monmouthu.[95] Mezi středověké a raně novověké anglické spisovatelé patří Geoffrey Chaucer (14. století), Thomas Malory (15. století), Tomáš More (16. století), John Bunyan, John Dryden, Joseph Addison, John Donne a John Milton (17. století). V 18. století byli Daniel Defoe (autor Robinsona Crusoe), Henry Fielding a Samuel Richardson průkopníci moderního románu. Samuel Johnson kodifikoval moderní angličtinu. Z básníků vynikl Alexander Pope. V 19. století prózu rozvíjeli Jane Austen, Mary Shelley, spisovatel pro děti Lewis Carroll, sestry Brontëovy, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray, naturalista Thomas Hardy, realistka George Eliotová. V poezii zaujal vizionářský básník William Blake. Zvláště vlna romantismu na počátku 19. století postavila do popředí básnictví a proslavila autory jako George Gordon Byron, John Keats, Percy Bysshe Shelley, Samuel Taylor Coleridge či William Wordsworth. Na ně navazovala Elizabeth Barrettová-Browningová. Ve století dvacátém třeba Wystan Hugh Auden. V próze vynikli představitelé realismu D. H. Lawrence a Edward Morgan Forster, modernistická Virginia Woolfová, satirik Evelyn Waugh, romanopisec a prorok George Orwell, populární W. Somerset Maugham a Graham Greene. Nobelovu cenu za literaturu získali, krom některých výše uvedených, též Doris Lessingová, William Golding, John Galsworthy, Thomas Stearns Eliot a Patrick White. Významnými básníky jsou Philip Larkin a Ted Hughes.

Zvláště ve 20. století se velmi rozvíjela i žánrová literatura. Mezi klasiky sci-fi patří H. G. Wells, Arthur C. Clarke, Aldous Huxley či Anthony Burgess (Mechanický pomeranč). Klasiky literatury pro děti se stali Rudyard Kipling, A. A. Milne (tvůrce medvídka Pú), Velšan Roald Dahl, Enid Blyton, Beatrix Potterová. Autorka detektivek Agatha Christie je nejprodávanější romanopisec všech dob[96] K zakladatelům žánru detektivky patří Gilbert Keith Chesterton, k jeho dalším významným představitelům Raymond Chandler. Ian Fleming stvořil postavu Jamese Bonda, špionážní romány proslavily ovšem i Johna le Carré. Alistair MacLean proslul jako autor thrillerů. Z Británie pocházejí také nejslavnější autoři fantasy: J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis, Terry Pratchett, Philip Pullman a J. K. Rowlingová. Mytologií se inspiroval i Robert Graves. Klasikem humoristické literatury je Douglas Adams, autor proslulého Stopařova průvodce galaxií. V humoristické literatuře nelze přehlédnout ani Jerome Klapku Jeromeho, Pelhama Grenville Wodehouse či Kingsleyho Amise. Ne tak dávno přibyla do této sestavy Helen Fieldingová se svou Brigitt Jonesovou. Známí tvůrci komixů jsou Alan Moore a Neil Gaiman.

Mezi skotské autory patří spisovatel detektivek Arthur Conan Doyle (tvůrce Sherlocka Holmese), spisovatelé pro děti Kenneth Grahame (Žabákova dobrodružství) a J. M. Barrie (Peter Pan), romantik Walter Scott, autor dobrodružných románů Robert Louis Stevenson, básník Robert Burns, autor pikareskních románů Tobias Smollett (Dobrodružství Rodericka Randoma), známý "objevitel" Ossianových zpěvů James Macpherson, průkopník fantasy George MacDonald, životopisec James Boswell či autor známého filozofického románu Sartor Resartus Thomas Carlyle. Mezi poměrně nedávné patří Archibald Joseph Cronin, Muriel Sparková, William Boyd, Carol Ann Duffyová či Irvine Welsh. Oblíbené jsou krimi příběhy Iana Rankina, válečné romány Alistaira MacLeana (Kam orli nelétají, Děla z Navarone) nebo sci-fi romány Iaina Bankse. Skotské hlavní město Edinburgh bylo v rámci UNESCO první světové město literatury.[97]

Z velšské literatury lze zmínit básníka Dzlana Thomase či metafyzického básníka George Herberta. V oblasti populární literatury je dobře znám autor thrillerů Ken Follett. Sarah Watersová zaujala romány s lesbickou tematikou.

Mezi autory jiných národností, zejména ze zemí Commonwealthu, Irska a Spojených států, kteří žili a pracovali ve Velké Británii patří Jonathan Swift, Oscar Wilde, Bram Stoker, George Bernard Shaw, Joseph Conrad, T.S. Eliot a Ezra Pound. Mezi nedávné britstké autory narozené v zahraničí patří Kazuo Ishiguro a Salman Rushdie.[98][99]

HudbaEditovat

Související informace naleznete také v článku Britský rock.
 
Beatles jsou v populární hudbě komerčně nejúspěšnější a kritikou uznávaná skupina, která má na kontě přes miliardu prodaných nahrávek.[100][101][102]

Ve Spojeném království jsou populární různé styly hudby, od domorodé lidové hudby Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska až po heavy metal. Mezi známé skladatele klasické hudby ze Spojeného království a zemí, ze kterých sem přicházeli, patří William Byrd, Henry Purcell, Edward Elgar, Gustav Holst, William Walton, Arthur Sullivan (nejznámější je spolupráce s libretistou W. S. Gilbertem), Ralph Vaughan Williams a Benjamin Britten, průkopník moderní britské opery. Georg Friedrich Händel se stal naturalizovaným britským občanem, napsal britskou korunovační hymnu a některá z jeho nejlepších děl, například Mesiáš, jsou psána v angličtině.[103][104]

Spojené království je také domovem pro světově proslulé symfonické orchestry a pěvecké sbory jako je například BBC Symphony Orchestra a Symphony Chorus London. Mezi významné dirigenty patří Simon Rattle, John Barbirolli, Leopold Stokowski, Peter Maxwell Davies, Thomas Beecham, Neville Marriner, Colin Davis nebo John Eliot Gardiner. Mezi významné skladatele filmové hudby patří John Barry, Clint Mansell, Mike Oldfield, John Powell, Craig Armstrong, David Arnold, Malcolm Arnold, Michael Nyman a Harry Gregson-Williams. Andrew Lloyd Webber je produktivní muzikálový skladatel. Jeho díla od konce 20. století dominují londýnským divadlům ve West Endu a slavila i úspěch po celém světě.[105]

The Beatles mají na mezinárodním poli prodáno přes miliardu nahrávek a jsou nejprodávanější a nejvlivnější kapelou v historii populární hudby.[100][101][102][106] Mezi další významné a vlivné britské umělce v průběhu posledních 50 let patří The Rolling Stones (Mick Jagger), Led Zeppelin, Pink Floyd (Roger Waters), Queen (Freddie Mercury), Bee Gees (ač spíše Australané), Genesis (Phil Collins, Peter Gabriel), Deep Purple, Dire Straits, Def Leppard, Elton John a Depeche Mode. Všichni mají po celém světě rekordně prodáno 200 milionů a více nahrávek.[107][108][109][110][111][112] Za zmínku také stojí vlivná punková skupina Sex Pistols. Průkopníky žánru heavy metal byli Black Sabbath (Ozzy Osbourne), Judas Priest a Iron Maiden. Mezi další význačné interprety z moderní doby patří Joy Division, Radiohead, Blur, Oasis, The Smiths, The Stone Roses, Spice Girls, Robbie Williams, Gorillaz, Amy Winehouse a Adele.[113] Ze Skotů se nejvíce prosadila Annie Lennoxová, z Velšanů John Cale (svého času člen The Velvet Underground), Tom Jones, Bonnie Tyler a Manic Street Preachers.

V rámci BPI jsou udělovány výroční hudební ceny Brit Awards. Mezi některé z oceněných z Británie za mimořádný přínos hudbě patří The Who, David Bowie, Eric Clapton, Rod Stewart, Joe Cocker, Sting a The Police, Cliff Richard, George Michael a Mike Oldfield.[114]

Výtvarné uměníEditovat

K nejznámějším anglickým malířům patří romantický krajinář William Turner. William Hogarth založil žánr karikatury. Nejvlivnější výtvarnou skupinou v anglických dějinách byli tzv. prerafaelité. K členům tohoto bratrstva patřili Dante Gabriel Rossetti nebo John Everett Millais. S bratrstvem byl úzce spjat dyzajnér William Morris. Neslavnějším anglickým sochařem je patrně Henry Moore.

Nejproslulejším anglickým architektem je Christopher Wren, mj. stavitel katedrály sv. Pavla v Londýně, z moderních architektů pak Norman Foster, jenž obdržel prestižní Pritzkerovu cenu, stejně jako dva další Britové, modernista Richard Rogers a skotský brutalista James Stirling. Skotský architekt a dyzajnér Charles Rennie Mackintosh byl významným představitelem secese, Robert Adam neoklasicismu. Proslulým stavitelem kanálů byl Skot Thomas Telford.

V Británii jsou též významná umělecká muzea a galerie. Britské muzeum je největším muzeem světa, schraňuje některé umělecké poklady antické (Elginovy mramory) a staroegyptské (Rosettská deska, El-amarnské dopisy). Významnou galerií je i Courtauldův institut umění sídlící v Somerset House, kde lze spatřit například obraz Un bar aux Folies Bergère od Édouarda Maneta. Národní galerie sídlí na Trafalgarském náměstí v Londýně a v jeho sbírkách lze najít obraz Svatba manželů Arnolfiniových Jana van Eycka, Madonu ve skalách Leonarda da Vinciho nebo vskutku proslulé Slunečnice Vincenta van Gogha. Moderní umění je shromážděno zvláště v Tate Gallery. Její nejznámější součástí je Tate Modern v bývalé elektrárně v londýnském Southwarku. Sbírku portrétů lze nalézt v Národní portrétní galerii, Victoria and Albert Museum se specializuje na dekorativní umění. Mimo Londýn je významné zejména Ashmoleovo muzeum v Oxfordu. Ve Skotsku je největší uměleckou institucí Kelvingrove Art Gallery and Museum v Glasgow.

FilmEditovat

Nejslavnějším anglickým filmovým režisérem je Alfred Hitchcock. Dva Oscary má režisér Richard Attenborough, jednoho si odnesl Anthony Minghella, John Schlesinger, Ken Russell a Tony Richardson. David Lean se stal známým svými velkofilmy jako Most přes řeku Kwai (1957), Lawrence z Arábie (1962) nebo Doktor Živago (1965). Představitelem britské nové vlny byl Lindsay Anderson. Mnoho populárních snímků natočil Ridley Scott. Terry Gilliam vždy nalezl zcela osobitou poetiku. Richard Curtis je králem romantických komedií. Ken Loach točil především sociální dramata. K nejúspěšnějším režisérům současnosti patří Christopher Nolan či Danny Boyle. Guy Ritchie proslul novým, dosti hollywoodským pojetím Sherlocka Holmese.

Nejslavnějším hercem němé éry se stal Charlie Chaplin. K dalším ikonám světového filmového umění patří Elizabeth Taylorová, Michael Caine, Laurence Olivier, Vivien Leighová, Cary Grant, Peter Ustinov. Tři Oscary má Daniel Day-Lewis. Role inspektora Clouseaua proslavila Petera Sellerse. Role v Pánu prstenů udělala globální celebritu z Christophera Lee, Orlando Blooma či Iana McKellena, série o Harry Potterovi proslavila Emmu Watsonovou, Daniela Radcliffa, Garyho Oldmana, Richarda Griffithse a Alana Rickmana, série Matrix Hugo Weavinga, velkofilm Titanic Kate Winsletovou, komediální cyklus o Mr. Beanovi Rowana Atkinsona, série o Jamesi Bondovi především Daniela Craiga, Judi Denchovou a Rogera Moorea, seriál Dr. House Hugha Laurieho, sága Stmívání Roberta Pattinsona. K legendám patří i Bob Hoskins, Donald Pleasence, Malcolm McDowell, Christian Bale, Ben Kingsley, Jeremy Irons, Alec Guinness, Colin Firth, Emma Thompsonová, Helen Mirrenová, Hugh Grant či David Niven. Jacqueline Bissetová zůstane pro většinu Středoevropanů už asi navždy především kráskou z belmondovské klasiky Muž z Acapulca. K proslulé komické skupině Monty Python patřili herci John Cleese, Michael Palin, Graham Chapman či Eric Idle. Megahvězdou současnosti je Keira Knightleyová. Jako Spider-Man se v posledních letech proslavil Andrew Garfield, v sérii Mission: Impossible a Star Trek Simon Pegg. Brutální komika je typická pro Sachu Barona Cohena.

Skotem byl první představitel Jamese Bonda a herecká legenda Sean Connery. Série o Harry Potterovi proslavila Robbie Coltranea, série Pán prstenů Billy Boyda, seriál Doctor Who Karen Gillanovou a Petera Capaldiho.

Z Velšanů proslul scenárista, režisér a spisovatel Terry Jones, člen komediální skupiny Monty Python. Nejslavnějšími velšskými herci jsou Catherine Zeta-Jonesová, Richard Burton a Anthony Hopkins. Ray Milland získal Oscara. Velkofilm Titanic učinil všeobecně známým Ioana Gruffudda, sága Twilight Michaela Sheena, romantická klasika Notting Hill Rhyse Ifanse, série o Jamesi Bondovi Desmonda Llewelyna (ztvárnil výstrojního důstojník Q v sedmnácti bondovkách), série Piráti z Karibiku Jonathana Pryce, seriály Misfits a Hra o trůny Iwana Rheona.

V modelingu proslula Naomi Campbellová či Kate Mossová. Legendou dokumentárních pořadů BBC je zoolog David Attenborough. Další televizní hvězdou, která překročila hranice Británie, je kuchař Jamie Oliver, moderátor motoristického pořadu Jeremy Clarkson či porotce Simon Cowell z formátů typu Pop Idol.

PamátkyEditovat

 
Zámek Balmoral

Z prehistorických památek jsou nejvýznamnější Stonehange, Avebury a neolitická osada Skara Brae ve Skotsku. Z římských časů jsou to především zbytky Hadriánova valu, kterým Římané oddělili Skotsko od Anglie.

Počátky románské architektury, přesněji její specifické ostrovní verze zvané normanský sloh, reprezentuje Durhamský hrad a Durhamská katedrála. Normánské základy má i hrad Windsor, druhý největší obývaný hrad na světě (hned po Pražském hradě) a jedno ze sídel britské královské rodiny, stejně jako londýnský hrad Tower. Ze sakrálních staveb pak Canterburská katedrála, kde byl zavražděn Tomáš Becket, která ale již přechází v gotiku. Podobné prolínání je typické i u dalších primárně románských staveb, jako je Elyská katedrála nebo Norwichská katedrála.

V Peterboroughské katedrále už se gotika prosadila velmi dravě. Její velmi čistý výraz lze spatřit ve Westminsterském opatství, známém to místě korunovací, svateb a posledního odpočinku anglických panovníků. Britskou gotiku reprezentuje také Salisburská katedrála, Lincolnská katedrála nebo Winchesterská katedrála disponující nejdelší hlavní chrámovou lodí mezi všemi gotickými katedrálami v Evropě. Yorská katedrála je zase největší svého druhu na severu Evropy. Z hradů pak je gotika dobře cítit na vodním hradě Bodiam v hrabství Východní Sussex nebo na největším anglickém hradě Dover. Ve Skotsku je to Edinburský hrad nebo Palác Linlithgow, ve Walesu pak hrady Caernarfo, Beaumaris nebo Conwy. Z klášterů Fountains, který je součástí královského parku Studley, jenž je celý zapsán mezi památky UNESCO (jinak ovšem reformace, která na ostrovech zvítězila, klášternímu životu nepřála, i známé opatství v Canterbury se například proměnilo v ruinu).

Renesanci uváděli na ostrovy Tudorovci. Tzv. tudorovskou architekturu reprezentuje zejména Hampton Court Palace a St James's Palace, oba v Londýně. Renesanční prvky již dominují i na skotském hradě Stirling. Nejčistší renesanční výraz, jak je znám z kontinentální Evropy, má však skotský zámek Balmoral, letní byt britské královské rodiny, v němž s oblibou přebývá královna Alžběta II.

V 17. a 18. století vznikala venkovská sídla, která měla nezaměnitelný styl, k nejslavnějším patří Blenheimský palác, proslulý rovněž tím, že se zde narodil Winston Churchill. Lze ho řadit k baroku, stejně jako Kensingtonský palác v Londýně z dílny Christophera Wrena. Ovšem zdaleka nejproslulejším projevem tohoto stylu v Británii je jiné Wrenovo dílo, Katedrála svatého Pavla v Londýně. Oblíben byl na ostrovech i klasicismus. Klasicistní je zámek Holyrood ve Skotsku, ještě mnohem známější je pak Buckinghamský palác v Londýně, od roku 1837, s nástupem královny Viktorie, oficiální sídlo královské rodiny.

K nejslavnějším stavbám světa v historistním stylu 19. století, v tomto případě novogotickém, patří Westminsterský palác v Londýně, kde v současnosti sídlí britský parlament. Jeho součástí je i věž Big Ben, jeden z největších symbolů Británie. Originálním projevem historismu je Broadway Tower ve Worcestershiru. Proslavenými stavbami jsou koncertní sál Royal Albert Hall nebo budova Royal Opera House, obvykle zvaná Covent Garden. Průkopnickým byl Křišťálový palác v Hyde Parku postavený u příležitosti světové výstavy, jedna z prvních skeletových staveb světa.

K nejznámějším stavbám moderní a postmoderní architektury v Británii patří budova 30 St Mary Axe, zvaná obvykle Okurka, z dílny Normana Fostera.

K nejvýznamnějším průmyslovým památkám patří Tower Bridge, symbol nejslavnější éry Britského impéria z konce 19. století a jeden z největších symbolů Londýna. Dále je to Pontcysyllte Aqueduct nebo Iron Bridge v hrabství Shropshire, první litinový most na světě a jeden ze symbolů průmyslové revoluce. Byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako průkopnický Forth Bridge u Edinburghu otevřený roku 1890. Na seznamu jsou i některé městské celky, jako lázně Bath, Edinburgh, Liverpool, londýnská čtvrť Greenwich (včetně proslulé observatoře), nebo skotská vesnice New Lanark, kde se utopista Robert Owen pokusil realizovat některé své představy o ideální společnosti.[115]

SportEditovat

 
Twickenham Stadium v Londýně, kde se hraje ragby

Velká Británie je kolébkou fotbalu. Anglická liga, Premier League, patří k nejprestižnějším na světě, hraje se od srpna do května. Kluby Liverpool, Manchester United, Nottingham Forest, Chelsea a Aston Villa dokázaly vyhrát Ligu mistrů. V Poháru vítězů pohárů a Evropské lize triumfovaly i Tottenham Hotspur, West Ham United, Manchester City, Everton, Arsenal Londýn a Ipswich Town. Nejúspěšnějšími skotskými kluby jsou Glasgow Rangers a Celtic Glasgow. Anglická fotbalová reprezentace získala jeden titul mistrů světa, roku 1966. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Stanley Matthews (1956), Bobby Charlton (1966), George Best (1968), Kevin Keegan (1978, 1979) a Michael Owen (2001). K fotbalovým legendám patří i Bobby Moore, Gary Lineker, Frank Lampard, Steven Gerrard, Alan Shearer nebo David Beckham.

Druhým nejoblíbenějším sportem je ragby. Nejdůležitější zápasy ragbyové ligy se hrají na stadionech Twickenham v Londýně, Millennium v Cardiffu a Murrayfield v Edinburghu od března do října. Ze Skotska pochází golf, v r. 1650 se hrál už na 12 místech. Oficiální pravidla ustavil v r. 1897 Královský golfový klub sv. Andrewa a poté golf pronikl do celého světa. Ve Skotsku se hraje Scottish Open Golf a po celé zemi mnoho větších i lokálních turnajů profesionálů i amatérů. Kriket hrají od konce 18. stol. všichni a všude, po víkendech před každým domem. Největší kriketovou arénou je Lord’s v Londýně.

Jezdectví označil za sport král Karel II. Stuart Od té doby se konají pravidelně např. Grand National v Aintree v Liverpoolu, Scottish Grand National v Ayru a Derby a Oaks v Epsomu. Největším tenisovým turnajem je Wimbledon. Ve Velké Británii je také mnoho lehkoatletických mítinků, turnajů v baseballu i v dalších sportech.

Britská města se příkladně starají o sportování občanů,[zdroj?] v každém je aspoň jeden bazén a sportovní středisko. Populární je aerobik, jóga, bojové umění. V parcích jsou cyklotrasy i chodníky pro jogging. Romantický venkov Východní Anglie je jednou z oblíbených oblastí pro cykloturistiku. Populární je jachting, túry na koních, horské túry, alpinismus, rafting, létání na rogalech či v balonu. Na venkov se chodí i rybařit, platí však různě přísná místní omezení. Dále tu jsou volně přístupná golfová hřiště a velmi oblíbený je běh po centru Londýna.

Britové třikrát pořádali olympijské hry, pokaždé v Londýně (1908, 1948, 2012).

Anglie dodala Británii řadu sportovních hvězd. Lewis Hamilton je pětinásobný mistr světa ve Formuli 1 (2008, 2014, 2015, 2017, 2018), Graham Hill dvojnásobný (1962, 1968), jeden titul má Mike Hawthorn (1958), John Surtees (1964), James Hunt (1976), Nigel Mansell (1992), Damon Hill (1996) a Jenson Button (2009). Mike Hailwood je devítinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Chris Froome je čtyřnásobným vítězem Tour de France. Dráhový cyklista Jason Kenny má šest zlatých olympijských medailí, jeho kolega Bradley Wiggins pět (jednu ze silnice), stejně jako veslař Steve Redgrave. Jachtař Ben Ainslie má čtyři zlata ze čtyř různých her. Nejúspěšnějším britským atletem na OH je Mo Farah, rodák ze Somálska (čtyři zlaté z dlouhých běhů), k atletickým legendám patří i běžec Sebastian Coe. Alistair Brownlee je nejúspěšnější olympijský triatlonista všech dob, Lizzy Yarnoldová se může pochlubit stejnou bilancí ve skeletonu. Ikonickou postavou kriketu je William Gilbert Grace.

Skotové ve sportu také nezaostávají. Skotskou trenérskou fotbalovou legendou je Alex Ferguson. Jeho slavným předchůdcem v Manchesteru United byl Matt Busby. Držitelem Zlatého míče je Denis Law, mnoho úspěchů si připsal i Kenny Dalglish. Nejúspěšnějším skotským (a vůbec britským) tenistou je vítěz Wimbledonu Andy Murray. Trojnásobným mistrem světa ve Formuli 1 se stal Jackie Stewart, dvojnásobným Jim Clark. V závodech rally se proslavil Colin McRae. Šest zlatých olympijských medailí má dráhový cyklista Chris Hoy.

Velšskými fotbalovými legendami jsou John Charles, Ryan Giggs, Mark Hughes či Ian Rush, na ragbyových kolbištích se proslavil Gareth Edwards.

KuchyněEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Britská kuchyně.

Britská kuchyně vychází z keltských a anglosaských tradic, byla ale ovlivněna i kulinářskými tradicemi britských kolonií, zejména indickou kuchyní. Za národní jídlo je v celé Británii považováno fish and chips. Je tvořené rybou (obvykle treskou) smaženou v těstíčku a smaženými hranolkami, které se tradičně polévají sladovým octem a sypou solí. Tradiční jsou rovněž pudinky, například yorkshirský pudink, nebo známý vánoční pudink vyráběný ze sušeného ovoce, sádla, melasy a koření, kterážto kombinace někdy ostatní Evropany překvapí. Hovězí maso se často upravuje jako tzv. rostbíf nebo steak, například Beef Wellington, což je hovězí steak obalený ve vrstvě paštiky, směsi z hub, parmské šunce upečený v listovém těstě. Oblíbené jsou také klobásy, masové koláče a sendviče. Skotskou národní specialitou je haggis, což jsou ovčí vnitřnosti s cibulí a ovesnými vločkami vařené v ovčím žaludku. Velšskou specialitou je zase polévka cawl z masa, brambor, tuřínu a mrkve. V Británii vznikla worcestrová omáčka, která se jako dochucovadlo rozšířila po celém světě, tradičně obsahuje fermentovanou sóju, ocet, melasu, česnek, zázvor, ančovičky a další přísady. Nejrozšířenějším druhem sýra je čedar, další britský (přesněji jihoanglický) vynález. Specifika má i britské stolování. Británie je známa bohatými snídaněmi. Tradiční britská snídaně se skládá ze smažených vajec, smažené slaniny, párků, fazolí a chleba (často toastového) a někdy i z rajčat nebo smažených hub. Pověstným rituálem je také tzv. čaj o páté, kterážto tradice však vznikla ve Francii. Jinak Británie má třetí největší spotřebu čaje na obyvatele (po Turecku a Irsku). Do Velké Británie se dostal čaj z Číny. Nejpopulárnější jsou silné černé čaje, často podávané s mlékem a sušenkami. Z alkoholických nápojů je v Británii populární pivo a cider (nápoj z kvašených jablek) nebo hrušková verze cideru perry. Ve Skotsku se vyrábí ceněná whisky, pálenka z ječmenného sladu. Nejstarší písemná zmínka o jejím pálení pochází z 15. století, ale tradice bude patrně ještě hlubší.

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. MURPHY, Dervla. A Place Apart. [s.l.]: Penguin Books Ltd., 1979. ISBN 978-0140050301. 
  3. https://www.iso.org/obp/ui/#iso:code:3166:GB - oficiální stránka ISO uvádějící Severní Irsko jakožto provincii (province)
  4. Rada bezpečnosti «. www.osn.cz [online]. [cit. 2019-04-22]. Dostupné online. 
  5. Toponymic guidelines for the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland [online]. Permanent Committee on Geographical Names, Ministry of Defence, 3 July 2014, rev. 13 September 2017. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-17. (anglicky) 
  6. GB, ISO 3166 Country Codes [online]. International Organization for Standardization, rev. 2015 [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Názvoslovná komise ČÚZK: Seznam jmen států a jejich územních částí (stav z roku 2019)
  8. www.mzv.cz [online]. [cit. 2019-04-30]. Dostupné online. 
  9. Členské státy «. www.osn.cz [online]. [cit. 2019-04-30]. Dostupné online. 
  10. Jednotlivé země. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2019-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. GHOSH, Pallab. Humans' early arrival in Britain. www.bbc.com. 2010-07-07. Dostupné online [cit. 2019-05-04]. (anglicky) 
  12. Ancient skeleton was 'even older'. news.bbc.co.uk. 2007-10-30. Dostupné online [cit. 2019-05-04]. (anglicky) 
  13. Morgan (2011), s. 10–17.
  14. Morgan (2011), s. 17–20.
  15. Morgan (2011), s. 25–26.
  16. Morgan (2011), s. 33.
  17. Morgan (2011), s. 36–37.
  18. Morgan (2011), s. 42–44.
  19. Morgan (2011), s. 48–51.
  20. Morgan (2011), s. 52–54.
  21. Morgan (2011), s. 57.
  22. Morgan (2011), s. 58–61.
  23. Morgan (2011), s. 72.
  24. Morgan (2011), s. 56.
  25. Morgan (2011), s. 63.
  26. Morgan (2011), s. 65–68.
  27. Morgan (2011), s. 68–71.
  28. Morgan (2011), s. 52.
  29. Morgan (2011), s. 77.
  30. Morgan (2011), s. 77–81.
  31. Morgan (2011), s. 81–96.
  32. Morgan (2011), s. 82–83.
  33. Morgan (2011), s. 97–98.
  34. Morgan (2011), s. 99–101.
  35. Morgan (2011), s. 101.
  36. Morgan (2011), s. 103–104.
  37. Morgan (2011), s. 112–113.
  38. Morgan (2011), s. 115–119.
  39. Morgan (2011), s. 116.
  40. Morgan (2011), s. 99–124.
  41. Morgan (2011), s. 126–128.
  42. Morgan (2011), s. 158.
  43. Morgan (2011), s. 159.
  44. Morgan (2011), s. 170–171.
  45. Morgan (2011), s. 176–177.
  46. Morgan (2011), s. 188–189.
  47. Morgan (2011), s. 205.
  48. Morgan (2011), s. 189–204.
  49. Morgan (2011), s. 222–224.
  50. Morgan (2011), s. 231.
  51. Morgan (2011), s. 236–239.
  52. Morgan (2011), s. 239–248.
  53. Morgan (2011), s. 253–259.
  54. Morgan (2011), s. 287–297.
  55. Morgan (2011), s. 301.
  56. Morgan (2011), s. 317.
  57. Morgan (2011), s. 324.
  58. Morgan (2011), s. 324–335.
  59. Morgan (2011), s. 336–337.
  60. Morgan (2011), s. 335–340.
  61. BBC - History - The Workshop of the World. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2019-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. http://www.theguardian.com/uk/2013/jan/14/secret-papers-royals-veto-bills [online]. 
  63. http://www.bbc.com/news/education-28953881 - Deeply elitist UK locks out diversity at top
  64. https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/416860-brexit-zaplatila-desitka-miliardaru.html- Brexit zaplatila desítka miliardářů
  65. BUMBACHER, Beat: Sieg für Brexit-Befürworter. Sprung ins Ungewisse (Vítězství pro přívržence brexitu. Skok do nejistoty). Neue Zürcher Zeitung, http://www.nzz.ch/meinung/kommentare/brexit-brexit-ja-kommentar-ld.91222?mktcid=nled&mktcval=107_2016-6-24#login, 24. června 2016, 07:05 hod. (německy).
  66. SWAINE, Jon. The Telegraph, 13. ledna 2009), "Barack Obama presidency will strengthen special relationship, says Gordon Brown". Staženo 3. května 2011 (anglicky).
  67. Kirchner, E. J.; Sperling, J. (2007). Global Security Governance: Competing Perceptions of Security in the 21st century. Londýn: Taylor & Francis. 100 stran. ISBN 0-415-39162-8
  68. The Committee Office, House of Commons. DFID's expenditure on development assistance [online]. UK Parliament, 19 February 2009 [cit. 2013-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-12. 
  69. Britská invaze do Iráku byla neoprávněná, uzavřela Chilcotova komise. Novinky. 6. července 2016.
  70. Války v Iráku a Afghánistánu byly omylem za 29 miliard liber. Český rozhlas. 1. června 2014.
  71. Cameron má podle parlamentního výboru podíl na krizové situaci v Libyi. Česká televize. 14. září 2016.
  72. Britové dovážejí do Saúdské Arábie stále více zbraní, navzdory válce v Jemenu. iDNES.cz. 8. listopadu 2017.
  73. Ministry of Defence [online]. Ministry of Defence [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. 
  74. Speaker addresses Her Majesty Queen Elizabeth II [online]. UK Parliament, 30 March 2012 [cit. 2013-04-28]. Dostupné online. 
  75. A bibliography of Scottish common sense philosophy: Sources and origins. Redakce Fieser, James. Bristol: Thoemmes Press, 2000. Dostupné online. (anglicky) 
  76. GAZDÍK, Roman. Velký bratr v nové podobě: Vězňům budou všity čipy. Aktuálně.cz [online]. 2008-01-17 [cit. 2011-03-13]. Dostupné online. 
  77. Dostupné online. SFR 20/2016. 
  78. "Most London babies have foreign-born parent Archivováno 25. 6. 2018 na Wayback Machine". Financial Times. 1 prosince 2016.
  79. English language – Government, citizens and rights Directgov [online]. [cit. 2011-08-23]. Dostupné online. 
  80. Commonwealth Secretariat – UK [online]. Commonwealth Secretariat [cit. 2011-08-23]. Dostupné online. 
  81. a b c Languages across Europe: United Kingdom [online]. BBC [cit. 2013-02-04]. Dostupné online. 
  82. BOOTH, Robert. Polish becomes England's second language. The Guardian. London: 30 January 2013. Dostupné online [cit. 4 February 2012]. (anglicky) 
  83. Coleman, David; Compton, Paul; Salt, John (2002). "The demographic characteristics of immigrant populations", Council of Europe, s.505. ISBN 92-871-4974-7.
  84. BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatel Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 328-329. 
  85. a b David Cameron immigration pledge 'failed spectacularly' as figures show net migration almost three times as high as Tories promised. The Independent. 26. února 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  86. Settlement [online]. Home Office, August 2011 [cit. 2019-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16. 
  87. "British Census: Islam Fastest-Growing Faith in England; Christians Drop to 59% of Population". CNS News.
  88. "UK Muslim demographics". The Daily Telegraph.
  89. Almost a quarter of state school pupils are from an ethnic minority. The Guardian. 22 June 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  90. Goldfarb, Jeffrey. Bookish Britain overtakes America as top publisher. RedOrbit. Texas: 10 May 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  91. William Shakespeare (English author) [online]. Britannica Online encyclopedia [cit. 2006-02-26]. Dostupné online. 
  92. MSN Encarta Encyclopedia article on Shakespeare. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2006. (anglicky)  Archivováno 9. 2. 2006 na Wayback Machine
  93. William Shakespeare. [s.l.]: Columbia Electronic Encyclopedia Dostupné online. (anglicky) 
  94. Early Welsh poetry [online]. BBC Wales [cit. 2010-12-29]. Dostupné online. 
  95. Lang, Andrew. History of English Literature from Beowulf to Swinburne. Holicong, PA: Wildside Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8095-3229-2. S. 42. (anglicky) 
  96. Mystery of Christie's success is solved. The Daily Telegraph. London: 19 December 2005. Dostupné online [cit. 14 November 2010]. (anglicky) 
  97. Edinburgh, UK appointed first UNESCO City of Literature [online]. Unesco [cit. 2015-03-09]. Dostupné online. 
  98. Swift, Jonathan; Fox, Christopher. Gulliver's travels: complete, authoritative text with biographical and historical contexts, critical history, and essays from five contemporary critical perspectives. Basingstoke: Macmillan, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-333-63438-7. S. 10. (anglicky) 
  99. Bram Stoker.. The New York Times. 23 April 1912. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  100. a b 1960–1969 [online]. EMI Group [cit. 2015-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-25. 
  101. a b Paul At Fifty. Time. New York: 8 June 1992. Dostupné online. (anglicky) 
  102. a b Most Successful Group Guinnessova kniha rekordů 1999, p. 230. Retrieved 19 March 2011.
  103. British Citizen by Act of Parliament: George Frideric Handel [online]. UK Parliament, 20 July 2009 [cit. 2015-03-09]. Dostupné online. 
  104. ANDREWS, John. Handel all'inglese. Playbill. New York: 14 April 2006. Dostupné online [cit. 11 September 2009]. (anglicky) 
  105. Citron, Stephen. Sondheim and Lloyd-Webber: The new musical. London: Chatto & Windus, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-85619-273-6. (anglicky) 
  106. Beatles a big hit with downloads. Belfast Telegraph. 25 November 2010. Dostupné online [cit. 16 May 2011]. (anglicky) 
  107. EMI: British rock legends get their own music title for PlayStation3 and PlayStation2, tisková zpráva, [cit. 9 March 2015], Dostupné on-line. Archivováno 14. 11. 2012 na Wayback Machine
  108. KHAN, Urmee. Sir Elton John honoured in Ben and Jerry ice cream. The Daily Telegraph. London: 17 July 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ALLEYNE, Richard. Rock group Led Zeppelin to reunite. The Daily Telegraph. London: 19 April 2008. Dostupné online [cit. 31 March 2010]. (anglicky) 
  110. Floyd 'true to Barrett's legacy'. BBC News. 11 July 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  111. HOLTON, Kate. Rolling Stones sign Universal album deal. Reuters. 17 January 2008. Dostupné online [cit. 26 October 2008]. (anglicky) 
  112. WALKER, Tim. Jive talkin': Why Robin Gibb wants more respect for the Bee Gees. The Independent. London: 12 May 2008. Dostupné online [cit. 26 October 2008]. (anglicky) 
  113. Corner, Lewis. Adele, Coldplay biggest-selling UK artists worldwide in 2011. Digital Spy. 16 February 2012. Dostupné online [cit. 22 March 2012]. (anglicky) 
  114. "Brit awards winners list 2012: every winner since 1977". The Guardian (London). Retrieved 28 February 2012.
  115. Seznam světového dědictví UNESCO ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska - Histoire-Ucad.org. cs.histoire-ucad.org [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • MORGAN, K. O, a kol. Dějiny Velké Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-432-9. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Oficiální informaceEditovat

Další informaceEditovat