Rada bezpečnosti OSN

Rada bezpečnosti je jeden ze šesti orgánů Organizace spojených národů (OSN), který je odpovědný za zajištění světového míru a bezpečnosti. Do jeho kompetence v rámci OSN také patří rozhodování o přijetí nových členů, či schvalování změn Charty OSN.[1] Zatímco usnesení ostatních orgánů jsou ve vztahu k členským státům OSN pouze doporučující, rezoluce Rady bezpečnosti jsou závazné a Rada může jejich splnění vynucovat i silou.

Rada bezpečnosti OSN
Jednací sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku
Jednací sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku
Vznik 1946
Sídlo New York, Spojené státy americké
Mateřská organizace Organizace spojených národů
Oficiální web www.un.org/securitycouncil/, www.un.org/securitycouncil/zh, www.un.org/securitycouncil/fr, www.un.org/securitycouncil/ar, www.un.org/securitycouncil/ru a www.un.org/securitycouncil/es
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zasedání RB OSN v září 2005

Rada je složená z 15 členů. Nejvýznamnější postavení má pět stálých členů, kterým náleží právo veta. Zbylých deset členů má spíše podpůrnou a reprezentativní funkci, jsou voleni na dvouleté období Valným shromážděním OSN s ohledem na zeměpisné zastoupení.[1]

Kompetence Rady bezpečnostiEditovat

Tento orgán zasedá stále a do jeho kompetence patří:

Rada bezpečnosti jako jediný orgán může nařídit použití síly při řešení ohrožení míru.

HistorieEditovat

Společnost národůEditovat

Po 1. světové válce se vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) snažily navrátit světu jeho rovnováhu. Nástrojem, který by tohoto cíle měl dosáhnout, byl podle amerického prezidenta T. Woodrowa Wilsona založení mezinárodní organizace Společnosti národů.[2] Ta však neměla žádné prostředky na potrestání agresorů (např. itasko-etiopská válka). Jako konečný nezdar se dá považovat vypuknutí 2. světové války.

Vznik Organizace spojených národůEditovat

Charta OSN byla podepsána 26. června 1945 na mezinárodní Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání v San Francisku 50 zakládajícími státy.[3] Oficiálně vznikla 24. října 1945. kdy byla ratifikována většinou zakládajících členů.

ČlenovéEditovat

Rada bezpečnosti je patnáctičlenná. Pět členů jsou tzv. stálí členové se zvláštními pravomocemi, zbylých 10 členů (nestálí členové) je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období a to tak, že každým rokem se obmění pět členů. Zajímavým faktem je, že všech pět stálých členů Rady bezpečnosti je shodných s pěti jadernými mocnostmi, které jsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Stálí členovéEditovat

Pět stálých členů představovalo vítězné velmoci po druhé světové válce. Byly to:

Čína byla reprezentována Čínskou republikou na ostrově Tchaj-wan. Od roku 1971 je Čína v OSN a tedy i v Radě bezpečnosti zastoupena pevninskou Čínskou lidovou republikou.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zaujalo post stálého člena Rady bezpečnosti Rusko.

Aktuálními stálými členy Rady bezpečnosti jsou:

Nestálí členovéEditovat

 
Aktuální členové RB OSN. Modře stálí, zeleně nestálí.

Nestálé členy Rady bezpečnosti volí Valné shromáždění na svém každoročním podzimním zasedání a zvolení členové nastupují do Rady k 1. lednu nadcházejícího roku. Jsou stanoveny regionální skupiny zemí, které navrhují ze svého středu jednu nebo několik kandidátských zemí. Afrika vysílá do Rady bezpečnosti tři nestálé členy, Asie, Latinská Amerika a západní Evropa po dvou nestálých členech a východní Evropa (kam spadá ČR) jednoho zástupce. Jedním ze zástupců musí být arabská země spadající střídavě pod Afriku nebo Asii. Žádná země nemůže být zvolena do Rady bezpečnosti dvakrát bezprostředně po sobě, vždy musí následovat alespoň jednoletá přestávka.

Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016 státy:

  1.   Angola (Afrika)
  2.   Malajsie (Asie)
  3.   Nový Zéland (Západní Evropa a jiní)
  4.   Španělsko (Západní Evropa a jiní)
  5.   Venezuela (Latinská Amerika)

Aktuálními nestálými členy Rady bezpečnosti jsou:

1. 1. 2016 – 31. 12. 2017:

  1.   Egypt (Afrika)
  2.   Japonsko (Asie)
  3.   Senegal (Afrika)
  4.   Ukrajina (Východní Evropa)
  5.   Uruguay (Latinská Amerika)

1. 1. 2017 – 31. 12. 2018:

  1.   Etiopie (Afrika)
  2.   Kazachstán (Asie)
  3.   Bolívie (Latinská Amerika)
  4.   Švédsko (Západní Evropa a jiní)
  5.   Itálie (Západní Evropa a jiní – 1.1.2017 – 31.12.2017),  Nizozemsko (Západní Evropa a jiní – 1.1.2018 – 31.12.2018)


Zástupci všech členských zemí Rady bezpečnosti musejí být stále přítomni v newyorském sídle OSN, aby se Rada mohla v případě potřeby kdykoliv sejít ke svému zasedání. Předsednictví v radě se střídá po měsíci, podle abecedního pořádku anglických názvů zemí.

Reforma Rady bezpečnostiEditovat

Související informace naleznete také v článku Reforma Rady bezpečnosti OSN.

V současné době probíhá diskuse o rozšíření stálého členství v Radě bezpečnosti. Nejsilnější předpoklady pro obsazení nových míst mají tyto státy: Brazílie, Indie, Japonsko a Německo. Brazílie je největší zemí latinské Ameriky. Indie je největší demokracií na světě a druhou nejlidnatější zemí na světě. Navíc má třetí největší armádu na světě a vlastní jaderné zbraně. Japonsko a Německo patří mezi největší přispívatele do rozpočtu OSN. Projekt rozšíření má mnoho kritiků. Mezi nejhlasitější odpůrce patří Argentina, Itálie, Jižní Korea, Mexiko a Pákistán. Evropští odpůrci prosazují místo německého křesla křeslo pro Evropskou unii.

Uvažuje se ještě o rozšíření o členské státy z Africké unie (Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika) a muslimský stát.

Právo vetaEditovat

Nejvýznamnější zvláštní pravomocí stálých členů RB OSN je neomezené právo veta, kdy kterýkoliv z nich může zablokovat jakékoliv rozhodnutí RB OSN. Toto veto nelze žádným způsobem obejít. Mezi lety 1946 a 2016 bylo veto použito v celkem 195 případech (v některých otázkách jej použilo více členů současně). K roku 2016 použilo veto nejvícekrát Rusko (90 z nich jako Sovětský svaz).[4] Sovětský ministr zahraničí z let 1957–1985 Andrej Andrejevič Gromyko, jenž uplatnil nejvíce vet v Radě bezpečnosti, získal od západních diplomatů přezdívku „Mr. Nět“ (Pan Ne).[5][6]

Počet použití práva veta 1946–2016[4]
Stát počet vet
Sovětský svaz  Sovětský svaz / Rusko  Rusko
105/239
Spojené státy americké  Spojené státy americké
79/239
Spojené království  Spojené království
29/239
Francie  Francie
16/239
  Čínská republika / Čína  Čína
10/239

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Charta OSN – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2020-01-13]. Dostupné online. 
  2. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : od Richelieua k pádu Berlínské zdi.. Překlad Martin Pokorný. 2., opr. vyd. vyd. Praha: Obzor (Prostor), 1997. Dostupné online. ISBN 80-85190-59-1, ISBN 978-80-85190-59-5. OCLC 320280366 
  3. Historie «. www.osn.cz [online]. [cit. 2020-01-13]. Dostupné online. 
  4. a b Security Council - Veto List [online]. Security Council, 2017-02-04 [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. PACNER, Karel. Nepovinná četba: DIPLOMAT VÁLKY PO VÁLCE [online]. karelpacner.cz, 2015-06-17 [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. 
  6. Sergej Lavrov: nový Mr. Nět, který dovádí Američany k šílenství. iDNES.cz [online]. 2015-04-26 [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat