Dominikánská republika

ostrovní stát v Karibiku

Dominikánská republika je stát v Karibském moři, který se rozkládá na východní části ostrova Hispaniola v souostroví Velké Antily. Jediným sousedním státem je Haiti, společná hranice je dlouhá 360 kilometrů.

Dominikánská republika
República Dominicana
vlajka Dominikánské republiky
vlajka
znak Dominikánské republiky
znak
Hymna
Quisqueyanos valientes
Motto
Dios, Patria, Libertad (Bůh, Vlast, Svoboda)
Geografie

Poloha Dominikánské republikyPoloha Dominikánské republiky

Hlavní město Santo Domingo
Rozloha 48 730 km² (127. na světě)
z toho 1,6 % vodní plochy
Nejvyšší bod Pico Duarte (3087 m n. m.)
Časové pásmo -4
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 10 298 756 (86. na světě, 2018)
Hustota zalidnění 211 ob. / km² (59. na světě)
HDI 0.745 (vysoký) (89. na světě, 2018)
Jazyk španělština
Náboženství křesťanství 99 %, šamanismus 1 %
Státní útvar
Státní zřízení prezidentská republika
Vznik 27. února 1844 (nezávislost na Haiti)
Prezident Luis Abinader
Viceprezidentka Raquel Peña
Měna dominikánské peso (DOP)
HDP/obyv. (PPP) 17 748,2[1] USD (81. na světě, 2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 214 DOM DO
MPZ DOM
Telefonní předvolba +1 809
Národní TLD .do

GeografieEditovat

Dominikánská republika leží na východě ostrova Hispaniola. Většinu území Dominikánské republiky vyplňují horská pásma. Nejvyšší hora, pojmenovaná Pico Duarte, je vysoká 3087 m n. m., nejníže položeným bodem je jezero Enriquillo, které leží pod hladinou moře. Nížiny se táhnou podél pobřeží. Podnebí je vlhké tropické. Průměrné teploty se pohybují od 16 do 30 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje v rozmezí od 1000 do 2000 mm. Dominikánská republika leží v oblasti, kde často řádí hurikány. Povrch Dominikánské republiky je z 40% pokryt lesními porosty.[2]

DějinyEditovat

Pro Evropany ostrov objevil 6. prosince 1492 Kryštof Kolumbus a již roku 1496 bylo založeno město Santo Domingo. Kolombus nazval ostrov „rájem na zemi“. Na území dnešní Dominikánské republiky vznikla první španělská kolonie, první univerzita i nemocnice v „Novém Světě“. Původní obyvatelé Taínové byli vesměs vyhubeni nebo vymřeli na zavlečené nemoci již v průběhu 16. století. Španělští dobyvatelé se proto rozhodli dovážet pro práci na plantážích a v dolech africké otroky. Právě zde začal svou práci otec Bartolomé de Las Casas, misionář a bojovník za práva indiánů, který předznamenal moderní koncepci lidských práv. Od roku 1697 byla Hispaniola rozdělena mezi Francii a Španělsko podepsáním smlouvy z Rijswijku. V roce 1790 žilo ve španělské kolonii Santo Domingo 40 000 bělochů, 25 000 svobodných černochů a mulatů a 60 000 otroků.[3] V letech 17911803 proběhlo na sousedním Haiti úspěšné povstání otroků.

Španělská kolonie Santo Domingo vyhlásila nezávislost na Španělsku v roce 1821, ale krátce nato byla obsazena vojsky sousedního státu Haiti, pod jehož vládou byl celý ostrov sjednocen. Odpor proti haitské okupaci rostl a po úspěšném ozbrojeném povstání Dominikánská republika získala nezávislost v roce 1844. Prvním prezidentem se stal Pedro Santana, který zůstal ve funkci až do roku 1861, kdy se na jeho žádost republika na čtyři roky opět stala španělskou kolonií na obranu proti britským pokusům zmocnit se Dominikánské republiky. V roce 1865 získala nezávislost na Španělsku podruhé. Roku 1882 se dostal k moci diktátorský vůdce Ulises Heureaux, který vládl až do roku 1899, kdy byl zavražděn. Stejně jako Haiti byla i Dominikánská republika v letech 1916 – 1924 obsazena Spojenými státy americkými, které si kontrolu nad cly podržely až do roku 1940.

V roce 1930 se dostal k moci generál Rafael Trujillo, který vládl většinou jako velmi krutý diktátor. Byl zavražděn 30. května 1961 v Santo Domingo. Už v roce 1957 jmenoval Trujillo spisovatele, právníka a úspěšného diplomata Joaquína Balaguera (1906–2002) svým zástupcem a roku 1960 presidentem. Roku 1963 byl zvolen prezidentem levicový kandidát Juan Bosch a po půl roce byl svržen vojenským převratem, ale už roku 1965 vypukla proti vojenskému režimu revoluce. Na to reagoval americký prezident Lyndon B. Johnson vojenským obsazením Dominikánské republiky, na němž se podílel i oddíl vojáků Organizace amerických států. Armáda připravila nové volby, v nichž zvítězil Balaguer, a po roce ostrov opustila. Balaguer vládl 12 let jako bezohledný diktátor a připravil o život asi 11 tisíc lidí, přesto byla jeho vláda mírnější než Trujillova a dosáhla i jistých úspěchů, zejména v budování veřejných staveb a infrastruktury.

Období 80. a 90. let v době světové krize a zadluženosti bylo pro Dominikánskou republiku kritické. Mezinárodní měnový fond připravoval řešení problému, které ovšem vyvolalo jen větší nepokoje. V období 1978 – 1986 vládli v zemi demokratičtější prezidenti a politická situace se zklidnila. Nicméně ve volbách roku 1986 zvítězil opět Balaguer, ve věku 80 let a téměř úplně nevidomý, a udržel se u vlády až do roku 1996, kdy jej porazil Leonel Fernández. Za jeho vlády dosáhl hospodářský růst 7,7 % při nízké inflaci i nezaměstnanosti. Volby roku 2000 přesto vyhrál levicový kandidát Hipólito Mejía. Roku 2002 byla uzavřena kritická etapa Dominikánské politiiky Balaguerovou smrtí, a roku 2006 opět zvítězil středový kandidát Fernandez, kterého od roku 2012 nahradil Danilo Medina z téže strany. Hospodářský růst přes 7 % a nízká inflace přivedly Dominikánskou republiku mezi nejúspěšnější latinskoamerické země, i když patrně trpí zvětšováním sociálních rozdílů, divokou imigrací ze sousedního Haiti a všudypřítomnou korupcí.

ObyvatelstvoEditovat

 
Dominikánští studenti

Míšenci tvoří 73 % populace země, běloši 16 % a černoši 11 %.[4] Střední délka života mužů je 66 let, u žen 69,4 let.

V zemi žije několik set tisíc imigrantů z Haiti, kteří vykonávají méně kvalifikované práce a čelí diskriminaci ze strany Dominikánců. Dominikánský nejvyšší soud v roce 2013 rozhodnul, že děti haitských imigrantů narozené v Dominikánské republice nemají nárok na dominikánské občanství, což se týká až 200 000 lidí.[5]

JazykEditovat

V 11. století byl obyvatelům území dnešní Dominikánské republiky vnucen jazyk kmene Taínů. V roce 1492 objevil toto území Kryštof Kolumbus a začala se zde šířit španělština, často i násilím. V současnosti je španělština mateřským jazykem 98 % obyvatel, největší jazykovou menšinu tvoří Haiťané, kteří mluví specifickým kreolem.

Největší městaEditovat

 
Santo Domingo
Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Dominikánské republice.

HospodářstvíEditovat

Více než 20 % obyvatel země pracuje v zemědělství. Základní plodinou je cukrová třtina, dále se pěstují banány, bavlna, kakao, káva, kukuřice, maniok, podzemnice olejná, rýže a tabák. Chová se skot, prasata a kozy. Nejvýznamnějším hospodářským odvětvím je těžba nerostných surovin: azbestu, bauxitu, chromu, mědi, niklu, platiny, ropy, stříbra, uhlí, uranu, zlata, železné rudy. Významným odvětvím je dále zpracovatelský průmysl, zastupují jej cukrovary, palírny rumu a závody na zpracování tabáku. Své místo má i výroba stavebních materiálů, zpracování rud, textilní a oděvní průmysl a petrochemie.

Dominikánská republika je součástí zóny volného obchodu mezi USA a několika státy Střední AmerikyDR-CAFTA. Podle údajů Světové banky dosáhl hrubý domácí produkt přepočtený na 1 obyvatele a jeho paritu kupní síly v roce 2018 hodnoty 8 050 mezinárodních dolarů.[6]

Cestovní ruchEditovat

 
Pláže ostrova Cayo Levantado

Tvoří významnou složky příjmů do státního rozpočtu. Příjmy z turismu v roce 2009 představovaly téměř 9,2 % celkového státního HDP.[7]

 
Ostrov Saona

Dominikánská republika je nejnavštěvovanější destinací v Karibiku. Je to země geograficky rozmanitá – nachází se zde jak nejvyšší hora karibské oblasti, Pico Duarte, tak i největší jezero a nejnižší bod, jezero Enriquillo. Průměrná teplota ostrova je 26 °C (78,8 °F). V Dominikánské republice se také nachází řada historických staveb – nejen první a tedy nejstarší katedrála na americkém kontinentu, ale také první hrad, klášter a pevnost. Koloniální zóna hlavního města Santo Dominga, ve které se tyto stavby nacházejí, je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Turistika je jedním hlavních růstových odvětví Dominikánské republiky. Pláže, historické památky a golfová hřiště Dominikánské republiky patří k nejpopulárnějším destinacím v karibské oblasti. Nová výstavba a nové projekty, jako Cap Cana, přístav San Souci v Santo Domingu, letovisko Casa de Campo a Hard Rock Hotel & Casino v Punta Cana, pak mají zajistit Dominikánské republice rozmach turistického ruchu i do dalších let. Rostoucí důležitost má také ekoturistika, kterou nabízejí města jako Jarabacoa či sousední Constanza, místa jako Pico Duarte, Bahia de las Aguilas a další.

Většina cizinců z vyspělých zemí, včetně všech občanů zemí EU, nepotřebuje pro turistickou návštěvu Dominikánské republiky vízum.

InfrastrukturaEditovat

TelekomunikaceEditovat

Dominikánská republika má dobře vyvinutou telekomunikační infrastrukturu, a to jak síť pevných linek, tak i infrastrukturu pro mobilní telefonii. Dominikánská republika byla druhou zemí v Latinské Americe, která nabídla služby 4G LTE. Internetové připojení je k dispozici na většině území prostřednictvím nejrůznějších rychle se vyvíjejících technologií, včetně kabelového internetu, DSL, WiMAX a dalších mobilních technologií. V Santo Domingu existuje rozšířená sít Wi-Fi hot spotů. Od roku 2015 je v zemi budována síť optických kabelů.

Největší telekomunikační společností v zemi je Claro (dříve Codetel), součást skupiny América Móvil Carlose Slima, která poskytuje celé spektrum telekomunikačních služeb. Telekomunikačním regulátorem je INDOTEL (Instituto Dominicano de Telecomunicaciones).

DopravaEditovat

Silniční síťEditovat

 
27 de febrero avenue v Santo Domingu.

V zemi jsou tři státní páteřní dálnice, které propojují každé větší město. Jsou to DR-1, DR-2, a DR-3, které začínají v Santo Domingu a směřují jednotlivě buď na sever do regionu Cibao (DR-1), na jihozápad (Sur) do města Comendador (DR-2), nebo do východní části země (El Este) do Punta Cana (DR-3). Tyto dálnice jsou průběžně dobře udržovány. Dvě další státní dálnice jsou odbočka z DR-1 na severovýchod do Puerto Plata a dále do provincie Samaná (DR-5) a alternativní cesta na východ do Higüey a do San Rafael del Yuma (DR-4). Kromě státních dálnic se vláda pustila do výstavby sekundárních tras, zejména s cílem připojit menší města na již zmíněné dálnice.

Autobusové spojeEditovat

Autobusová doprava je celkem spolehlivá a většina autobusů je komfortní. Jízdné je obvykle nízké a autobusové terminály a zastávky jsou ve všech větších městech.

Dopravu zajišťují dvě hlavní společnosti: státní, řízená prostřednictvím úřadů Oficina Técnica de Transito Terrestre (OTTT) a Oficina Metropolitana de Servicios de Autobuses (OMSA), a soukromá, vlastněná společnostmi Federación Nacional de Transporte La Nueva Opción (FENATRANO) a Confederacion Nacional de Transporte (CONATRA). Kromě nich provozuje autobusovou dopravu mnoho menších soukromých společností, například Metro Servicios Turísticos and Caribe Tours, které mají své každodenní trasy.

Veřejná auta (Carros Públicos)Editovat

Dopravní služba na principu sdílených taxi je provozována soukromými auty, která denně projíždějí stanovené trasy a posažéři mohou za svůj poplated vystoupit kdekoli. Jde o jednu z hlavních možností veřejné dopravy jak v Santo Domingu, tak i v ostatních velkých městech. Jde však o službu neregulovanou, tedy s nejistou spolehlivostí. Jednak tyto taxi nemají žádný jízdní řád a zácpami se prodírají každý den jinou rychlostí, jednak se každý řidič snaží do svého auta dostat co nejvíce pasažérů (klidně i 6 do čtyřsedadlového sedanu), což činí přepravu o něco méně pohodlnou.

Metro v Santo DominguEditovat

Metro v Santo Domingu je svou délkou a počtem stanic nejrozsáhlejším podzemním dopravním systémem ve Střední Americe. Délka tras je 27,35 km a po otevření druhé trasy v roce 2014 dosáhla roční přeprava výše 61 miliónu přepravených pasažérů.

ŽelezniceEditovat

Železniční síť má několik linek pro nákladní i osobní dopravu, s různými rozchody. Po zrušení některých tratí v průběhu 20. století byla síť zredukována na několik roztroušených větví, soustředěných kolem měst San Pedro de Macorís and La Romana.

Železniční doprava je provozována jednou státní společností a několika soukromými (převážně pro cukrovary).

Administrativní členěníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Dominikánské republiky.

Dominikánská republika se administrativně skládá z 31 provincií a jednoho Distrito Nacional – hlavního města Santo Domingo.

Zahraniční vztahyEditovat

 
Dominikánský prezident Danilo Medina se svým kabinetem

Dominikánská republika je zapojená do několika projektů a organizací na poli latinskoamerické integrace. Je členským státem např. organizací Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerický hospodářský systém, Středoamerický integrační systém, Sdružení karibských států, Petrocaribe.

FotogalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2019-12-25]. Dostupné online. 
  2. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe 2013 (položka 3.4.2.1.) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-07-28]. Dostupné online. (španělsky) 
  3. Knihovna Kongresu. Dominican Republic – The first colony [online]. Country Studies. Dostupné online. 
  4. Central Intelligence Agency (CIA) [cit. 2011-11-05]. Dostupné online. 
  5. http://www.nytimes.com/2013/10/24/world/americas/dominicans-of-haitian-descent-cast-into-legal-limbo-by-court.html?_r=0
  6. World Development Indicators [online]. Světová banka [cit. 2014-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Indicadores macroeconomicos del turismo (položka 5.1.26) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2011-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-07. (španělsky) 

LiteraturaEditovat

  • KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-557-9. 
  • KŘÍŽOVÁ, Markéta. Dominikánská republika. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-352-7

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat