Otevřít hlavní menu

Křesťanství

monoteistické náboženství
Detail hlavy Krista (Remeš, 13. stol.)

Křesťanství (ze slova křesťan, odvozeného přes latinské christianos z řeckého χριστιανός s významem náležící Kristu či kristovec) je abrahámovské, monoteistické, univerzální, historické (založené), misijní náboženství, soustředěné kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa a Božího syna. Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení, počátky a základy křesťanství zachycuje Nový zákon, který spolu s židovským Starým zákonem tvoří bibli, základní posvátnou knihu křesťanství.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho, nejčastěji trojjediného Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest (a většinou i další svátosti) a věří v možnost odpuštění hříchů a spásy. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté v těle vstoupil na nebe. Podle bible a víry křesťanů pak byl jeho učedníkům o letnicích seslán Duch svatý, který ve světě nadále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin.

Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní křesťanské společenství se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve nebo denominace. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jednotlivé církve různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním, různě vyjadřují své pochopení pravé víry. Vztahy mezi nimi byly tedy často konfliktní, a pokud se církve nějak podílely na politické moci, mohly být i násilné. Od počátku 20. století naopak rostou ekumenické snahy, které se snaží o vzájemné sblížení křesťanských církví.

Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících[1], v oblasti náboženského vyznání silně převažuje na třech kontinentech (v Evropě, Austrálii a Americe) a je zastoupeno i na dvou ostatních.[2] Křesťanství se spolu s dalšími činiteli výrazně podílelo na formování tzv. západní civilizace.[3]

Císař Konstantin spolu s církevními otci s textem Nicejského vyznání víry

Obsah

Charakteristika křesťanstvíEditovat

 
Kříž, běžný symbol křesťanství
Související informace naleznete také v článcích Ježíš Kristus, Krédo, Teologie a Bible.

Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě.[4] Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně,[5] musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je také náboženství historické, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

Pojem „křesťanství“ (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106)[6] a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy Christen).[7]

UčeníEditovat

 
Ikona Svaté Trojice symbolicky zobrazuje křesťanskou koncepci trojjediného Boha, Andrej Rublev, 1411, Treťjakovská galerie v Moskvě

Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh (monoteismus), kterého křesťané chápou jako osobní bytost (teismus). Tento Bůh je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a neviditelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako trojjediný, tedy existující ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.[2]

Člověk se však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným prvotním hříchem, čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k hříchu dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše pak Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.[2]

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též ekumenismus). Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se).[8] Církve, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nejsou církvemi v pravém slova smyslu.[9] Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.[2]

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

Morálka a etikaEditovat

Související informace naleznete také v článku Křesťanská etika.
 
Socha Matky Terezy na Filipínách

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství.[10] Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu.[11] Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu[12] prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky[13] a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.[14]

Náboženská praxeEditovat

Související informace naleznete také v článcích Církev a Svátosti.

Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu.[15] Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je slavení eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně,[16], kterou většina křesťanů chápe jako svátost, tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti.[17] Svátostí je ve většině křesťanských církví také manželství, v katolických a pravoslavných církvích i kněžské svěcení, svátost smíření, biřmování a svátost nemocných.

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech jako jsou společné modlitby, pouti a zejména charitativní činnost, kterou často jako první zavedly řeholní řády. Špitály, které sloužily jako nemocnice, útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi nebo pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení (zejména řádů, resp. kongregací) a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi (věnovali se mu zejména jezuité, piaristé nebo voršilky). Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.

SymbolyEditovat

Související informace naleznete také v článku Křesťanské symboly.
 
Ryba, symbol Krista

Řecké symbolon i latinské symbolum ve významu „shrnutí" znamenají vyznání víry, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je apoštolské a nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, obojí z 5. až 6. století, z reformačních augsburské vyznání a Česká konfese.

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako „počátek i konec" přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého IΗΣΟΥΣ, Iésús), beránek, kalich a mnoho dalších.

DějinyEditovat

Související informace naleznete také v článku Dějiny křesťanství.

Ježíšovo působeníEditovat

Související informace naleznete také v článku Ježíš Kristus.
 
Časová osa křesťanství a postupné dělení křesťanství na jednotlivé směry.

Křesťanství se zrodilo v Palestině z krátkého veřejného působení židovského kazatele Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Ježíš pocházející z venkovské řemeslnické rodiny v dospělosti působil jako pocestný kazatel a podle víry křesťanů konal zázraky. Shromáždil skupinu přívrženců, jejíž jádro tvořili učedníci (apoštolové), kteří s výjimkou Jidáše po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

Podle některých názorů nechtěl Ježíš ani první křesťané založit nové náboženství, ale reformovat judaismus.[18] Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. Ježíš představoval boží království jako naději chudých, truchlících či pronásledovaných a v podobenstvích (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního judského města Jeruzaléma na židovské svátky Pesach, Velikonoce. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle Zachariášova proroctví[19] jako triumfální vjezd očekávaného Mesiáše. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.

Vznik církveEditovat

 
Dobrý pastýř (Římské katakomby, kolem 200)
 
Římské pronásledování prvních křesťanů, kteří byli předhozeni divé zvěři v Koloseu

Křesťané se scházeli ve skupinách, pro které užívali řecké označení ekklésiá (shromáždění). O vnitřní struktuře a vzájemných vztazích křesťanských obcí vypovídají např. listy apoštola Pavla nebo Skutky apoštolů. Do jaké míry se o vznik křesťanského náboženství přičinil právě Pavel z Tarsu je předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení. Někteří teologové soudí, že bez Pavla by křesťanství zůstalo jednou z mnoha židovských sekt, respektive že Pavel a jeho teologie je tvůrcem křesťanství, neboť odlišení křesťanství od židovství spočívá v Pavlově teologii, hlásající svobodu od Zákona v tom smyslu, že pro křesťany zákony, jež jsou obsaženy v pěti knihách Mojžíšových, již nejsou nijak závazné.[20][21] S tímto pojetím však nesouhlasí vyznavači mesiánského judaismu.

S tím jak se křesťanství šířilo do navzájem vzdálených míst, vznikla potřeba udržovat v něm věroučnou i praktickou jednotu. Tak vznikla potřeba uchovávat příležitostné spisy (listy) a zachytit Ježíšovo působení písemně. Postupně se zformoval Nový zákon obsahující čtyři evangelia popisující Ježíšovo působení, sepsané mezi lety 60 a 90, Skutky apoštolů líčící počátky křesťanské církve, apoštolské listy a Apokalypsu neboli Zjevení Janovo.

Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi,[22] zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe.[23] Ve velkých městech Římské říše se postupně utvářela významná centra křesťanství, např. v Antiochii[24],v Římě a později v Alexandrii. Společným jazykem křesťanů se stala řečtina a později latina. S judaismem zůstalo křesťanství spjato vírou v jednoho Boha, uznáním a přijetím židovské bible (Starý zákon), navázáním na historii Izraele, na jeho mravní postoje. Také křesťanská liturgie se vyvinula z tradice židovské synagogální bohoslužby.

Přeměna ze sekty v církev a dlouhodobý úspěchEditovat

Ze sociologického hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných sekt: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své učení. Křesťanství se však od tehdejších sekt a směrů (např. Juda Makabejský) také odlišilo:

  1. Ačkoli se za Mesiáše prohlašovali i jiní, po jejich smrti obvykle zanikly i jejich skupiny. Naproti tomu křesťané věří, že Ježíše Bůh Otec vzkřísil z mrtvých - tato víra je pro křesťany základem víry v možnost spásy. I když se jednotlivá svědectví evangelií liší,[25] je Ježíš křesťany chápán jako živý. Jeho vzkříšení se dodnes slaví o Velikonocích.
  2. Křesťanství se od jiných židovských sekt odlišilo i pozdějším přijímáním nežidovských konvertitů. Prohlášení křesťanství za víru pro všechny národy mu umožnilo stát se světovým náboženstvím.

StarověkEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Rané křesťanství.

V prostředí Římské říše se křesťané museli vymezit vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili apologeti (řecky apologia obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti.

Křesťanství po roce 311Editovat

 
Nestoriánství bylo ve středověku rozšířeno ve velké části Asie

První veřejnoprávní uznání křesťanského kultu v Římské říši nařídil dřívější pronásledovatel křesťanů císař Gaius Galerius[26] a po něm roku 313 císař Konstantin, jehož edikt milánský zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství. Konstantin zasáhl i do věroučných otázek a roku 325 svolal do Nikaie první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Založil také nové hlavní město říše, Konstantinopol, křesťanské město, které má nahradit Řím, město v této době převážně pohanské. Znevýhodnil i pohanské instituce. Sám se nechal pokřtít až krátce před smrtí. Další císařové s výjimkou císaře Juliána křesťany podporovali. Císař Theodosius I. zakázal roku 380 křesťanský směr Áriánství a roku 391 zakázal na popud milánského biskupa Ambrože veškerý pohanský kult, čímž křesťanství zajistil pozici oficiálního (státního) náboženství v říši.[27]

Křesťanství se postupně snažilo vnitřně upevnit stanovením závazného vyznání víry (krédo), nauky (dogma) a církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější biskupové, teologové a filosofové se snažili na církevních koncilech přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech církevních Otců (patristika) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na východní (řecké) a západní (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního rozchodu roku 1054.

StředověkEditovat

 
Kristus král (Stavelot, Belgie, kolem 1095)

Když západní část Římské říše rozložila, ujali se politického vedení města Řím jeho biskupové - papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký). Postupně ve střední Itálií vznikl Církevní stát. Biskupové a křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o církevní nezávislost na panovnících. Křesťanské misie zasáhly další části Evropy. Když Karel Veliký koncem 8. století založil Franskou říší, opíral se o západní církev. Na Pyrenejském poloostrově začala reconquista.

O podíl na christianizaci Velkomoravské říše spolu bojovali západní latinští misionáři Východofranské říše s řeckou východní misií bratrů Konstantina a Metoděje vyslanou z Byzance.[28][29] K trvalejší christianizaci Českých zemí dochází až za vlády knížete Bořivoje a jeho nástupců.[30] Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy, např do Ruska. Západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo.

Když po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

 
Poslední soud (Praha, Hrad, kolem 1360)

Rostoucí moc, bohatství a sebevědomí evropských panovníků i církevních hodnostářů vedly k lidovým nepokojům spojeným s kritikou bohatství a moci církve. Ve středověké Evropě působili i křesťané nezávislí na západní (latinské) či východní (řecké) církvi, snažící se přiblížit prostotě raného křesťanství a přezdívaní jejich oponenty jako bogomilové (na Balkáně) nebo kataři (v západní Evropě).[31][32] I uvnitř západní církve vznikaly hutí za křesťanskou opravdovost a chudobu zvané žebravé řády (dominikáni, františkáni) a vnitřní kritikové církve (např. William Ockham, John Wycliffe) se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni. Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou Byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali s římskou církví takzvanou florentskou unii, kterou však ostatní východní patriarchové neuznali. Roku 1453 Byzanc padla, čímž se těžiště Pravoslavné církve přesunulo do Ruska. Ani Katolická církev nežila v klidu. Osobní lidová zbožnost a snaha o návrat k původnímu prostému křesťanství vedly v pozdním středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení křesťanství.

Reformace a novověkEditovat

Luther se postavil proti zbytnělé náboženské praxi Katolické církve, zdůraznil odpovědnost každého člověka, závaznost evangelia a Boží milost jako jedinou naději křesťana na spásu. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti, která naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil Bibli do němčiny a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení Bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a kněžský celibát a omezil svátosti na křest a večeři Páně. Lutherovu reformaci dále rozvinul Jean Calvin a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou katechismu pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a laiky, kterým uložila četbu Bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Protestantské církve začaly užívat při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společností. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních demokracií.

 
Rembrandt: Svatá rodina (Louvre, 1640)

Katolická odpověď na reformaci byla katolická protireformace formulovaná Tridentským koncilem a prosazovaná zejména Tovaryšstvem Ježíšovým (jezuité). Znamenala utužení Katolické nauky, jednoty, a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání latinské bible, předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství (katechismy) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře (gregoriánský kalendář).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. Selské války v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v Anglii a zejména třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v pietismu, bohatá lidová barokní zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k racionalismu v 17. století, k deismu a osvícenství v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, protestantské církve o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v defenzivě a čelí jednak ostré kritice mnohých vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.

Rozšíření a zastoupeníEditovat

 
Zastoupení křesťanství podle jednotlivých zemí

Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace.[33] V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství, v procentuálním přírůstku se řadí až za islám.[33] Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří kontinentů přesto dominuje (Amerika, Evropa, Austrálie), v Africe je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u islámu. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v Asii, s výjimkou Jižní Koreje a Filipín.

Křesťanské církveEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam křesťanských denominací.
 
A. Rublev, Narození Krista (Moskva, Kreml 1405)

Většina křesťanů patří k jednomu ze tří nejpočetnějších směrů: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé v západní církvi z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských (presbyteriánských) církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně řeholníků (mnichů a jeptišek) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem celibátu (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a ordinace, kazatele nebo duchovní si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v USA je mnoho tak zvaných svobodných církví (free church), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

 
Papež Inocenc III. exkomunikuje katary z jižní Francie (vlevo), Masakr katarů křižáky

Přes moderní ekumenické snahy jsou vztahy mezi církvemi i dnes často konfliktní a pokud měly nějaký vztah k politice, mohly být i násilné. Věřící pokládaní za odpadlíky od pravé víry bývali někdy označeni jako kacíři či heretici a protože se často lišili i v hodnocení vládnoucí moci, byli i politicky pronásledováni.[34][35]

KritikaEditovat

Ve svém projevu v roce 2015 poukázal americký prezident Barack Obama na temnou minulost křesťanství a připomněl násilí páchané křesťany ve jménu Krista v období křížových válek a během inkvizičních procesů.[36]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html
  2. a b c d ŠTAMPACH, Ivan. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008. Kapitola Křesťanství. 
  3. Z. Kratochvíl, Studie o křesťanství a řecké filosofii, s. 34.
  4. 1Tm 2, 4 (Kral, ČEP).
  5. Kol 3, 11 (Kral, ČEP).
  6. Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 10
  7. Sk 11, 26 (Kral, ČEP).
  8. II. vatikánský koncil: Lumen gentium, 8
  9. Deklarace Dominus Iesus, 17
  10. Mt 5-7.
  11. Mt 18, 23–35 (Kral, ČEP).
  12. Mt 5, 21–48 (Kral, ČEP).
  13. Mt 22, 36–40 (Kral, ČEP); Ř 13, 9 (Kral, ČEP); Ga 5, 14 (Kral, ČEP).
  14. Mt 6, 12 (Kral, ČEP).
  15. Sk 2, 41 (Kral, ČEP); 1Kor 12, 13 (Kral, ČEP).
  16. Mk 14, 17–25 (Kral, ČEP).
  17. 1Kor 11, 23–25 (Kral, ČEP).
  18. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - antika a středověk. Praha: Grada, 2013. Kapitola Zrod křesťanství a raná církev. 
  19. Zach 9, 9–11 (Kral, ČEP).
  20. HALÍK, Tomáš. Vzdáleným nablízku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-907-2. S. 154. 
  21. HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 280. 
  22. Sk 6-7; 9,29n.
  23. Ga 2, 11 (Kral, ČEP).
  24. MARKSCHIES, Christoph. Mezi dvěma světy: Dějiny antického křesťanství. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005, s. 13-15.
  25. Tak podle Mt 28, 10 (Kral, ČEP) se jeho zjevení odehrála v Galileji, podle L 24, 13 (Kral, ČEP) a násl. v okolí Jeruzaléma.
  26. Manfred Clauss: „Konstantin Veliký - Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím“, VYŠEHRAD, Praha 2005, str. 29
  27. Terry Jones, Alan Ereira: Barbaři, kap.: Křesťanská proměna říše, (Mladá Fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1803-6)
  28. Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,
  29. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 149-151, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  30. Petr Charvát: Zrod Českého státu, Vyšehrad, Praha 2007
  31. Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  32. Zbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  33. a b Religioustolerence.org, Growth of Christianity and Islam.
  34. EVANS, Gillian Rosemary. Stručné dějiny kacířství. [s.l.]: VOLVOX GLOBATOR, 2006. 
  35. BRENON, Anne. Kataři - život a smrt jedné křesťanské církve. [s.l.]: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. Kapitoly: Středověcí heretici, Křesťanství dobrých mužů. 
  36. Obama připomněl násilnou minulost křesťanství – a vyvolal vlnu kritiky. Český rozhlas. 11. února 2015.

LiteraturaEditovat

  • BROWN, Raymond E. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4. 
  • FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5. 
  • FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6. 
  • KRATOCHVÍL, Zdeněk. Studie o křesťanství a řecké filosofii. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. 
  • KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5. 
  • KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3. 
  • NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5. 
  • PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha: Vyšehrad, 1995. 
  • RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Překlad Vratislav Slezák. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7. 
  • SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-886-4. 
  • TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6. 
  • VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno: Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4. 
  • Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat