Anglikánství

Anglikánství je západokřesťanská náboženské tradice, jež je vlastní anglikánské církvi vycházející z anglické reformace. Anglikánské společenství je uskupením církví, které uznávají anglikánskou církev za svou mateřskou církev, ač se s ní v mnohých teologických otázkách nemusí shodovat. Celkem tyto církve anglikánského společenství sdružují kolem 70 miliónů věřících na celém světě.

Anglikánská Kniha společných modliteb z roku 1596

Anglikánství je považováno za součást protestantství, avšak malá část stoupenců tzv. anglo-katolicismu, se však za protestanty nepovažuje. Anglikánská církev jasně vyznává, že se „drží katolické pravdy“; slovo „katolický“ zde označuje všeobecnou církev. Katolické tradici pak jsou anglikánské církve blízké některými aspekty své liturgické tradice, zároveň se však anglikánská nauka vyvíjela v návaznosti na protestantskou reformaci. Večeře Páně je slavena týdně nebo měsíčně (podle církevní politiky daného společenství). Bez ohledu na církevní politiku je Večeře Páně vysluhuje vždy pod oběma způsoby přímo z kalicha. Anglikánství na rozdíl od katolicismu praktikuje tzv. otevřený stůl, což znamená, že přijímat může každý křesťan za předpokladu, že může přijímat i ve své mateřské církvi (např. nebyl mu uložen trest).

Podobně jako pravoslaví nebo římskokatolická církev anglikáni uznávají církevní autoritu prostřednictvím apoštolské posloupnosti. Za svého prvního biskupa sami anglikáni považují sv. Augustina z Canterbury ze 6. století, ačkoli se církev sama konstituovala teprve v 1. polovině 16. století v důsledku politiky anglického krále Jindřicha VIII.

Historie anglikanismuEditovat

Související informace naleznete také v článku Anglikánská církev.

Anglikánské společenstvíEditovat

 
Logo Anglikánského společenství

Ve společenství anglikánských církví (angl. Anglican Communion) přísluší čestné předsednictví mezi ostatními arcibiskupy arcibiskupu z Canterbury jako primasovi původní anglické církve (Church of England). Všechny anglikánské církve jej uznávají jakožto prvního mezi rovnými. Arcibiskup z Canterbury však nevykonává svou autoritu mimo Anglii. Současným canterburským arcibiskupem je Justin Welby, bývalý arcibiskup z Durhamu.

Od vlády Jindřicha VIII. přísluší poslední autorita anglikánské církve vládnoucímu anglickému monarchovi. Od dob Alžběty I. je panovníkovým titulem pro jeho postavení v církvi Supreme Governor, „nejvyšší vládce“. Suverén tak má zodpovědnost za stav správy církve a ustanovení nových biskupů; dnes je však tato zodpovědnost svěřena ministerskému předsedovi Spojeného království. Anglikánské církve mimo Anglii nemají s britským panovníkem tento vztah, s jedinou výjimkou: canterburský arcibiskup coby hlava anglikánského společenství je ustanoven tímto panovníkem.

Na přelomu 20. a 21. století se anglikánské společenství zmítá v těžké krizi. První vážné problémy přineslo už kněžské a biskupské svěcení žen, které vedlo jednak k přesunům přívrženců a odpůrců z řad věřících jednak mezi jednotlivými anglikánskými církvemi, jednak k řadě úplných odchodů věřících a kněží z anglikánského společenství, nejčastěji do řad římskokatolické církve , kde už pro ně vznikly tři personální ordinariáty - v USA, V.Británii a v Austrálii.

 
Justin Welby, arcibiskup canterburský, hlava anglické anglikánské církve

Ještě drtivější úder pro jednotu společenství však přišel na počátku 21. století, kdy vedení americké Episkopální církve ovládla strana biskupky Katharine Jefferts Schori, podporující svěcení svazků homosexuálů a akceptující svěcení kněží a biskupů žijících v takovýchto svazcích. Následkem toho došlo jednak k odpadu celých farností od episkopální církve a jejich přechodu k tradičnějším církvím anglikánského společenství (řada afrických anglikánských církví tak paradoxně získala poměrně velké a bohaté farnosti v USA), jednak k tvrdým sporům mezi Episkopální církví USA a ostatními církvemi anglikánského společenství, které stále zřetelněji směřují k rozpadu společenství. Zatímco zbytek společenství hrozí Episkopální církvi, že pokud od současné praxe neustoupí, bude to znamenat „zásadní narušení jednoty“, v EC USA sílí hlasy pro vystoupení z anglického společenství. V lednu 2016 Anglikánské společenství zbavilo americké episkopály pro jejich podporu stejnopohlavních svazků na tři roky hlasovacích práv ve svých orgánech.

Katolické osobní ordinariáty pro bývalé anglikányEditovat

V říjnu 2009 Svatý stolec oznámil, že římskokatolická církev přijme konzervativní anglikány a vytvoří pro ně zvláštní struktury na úrovni ordinariátů, aby si mohli zachovat některé své liturgické zvyklosti a ženaté kněze.[1]. Nato vznikly tyto personální ordinariáty:

Anglikánské církveEditovat

 
Anglikánský kněz

Anglikánství je nejčastěji spojováno s anglikánskou církví, avšak anglikánské církve existují v mnoha částech světa. V některých z nich (např. USA, Skotsko) nese anglikánská církev název episkopální, což je označení struktury církve vystavěné na biskupech. Některé anglikánské církve nemají církevní společenství s canterburským arcibiskupem, ale jsou považovány za anglikánské, neboť mají s anglikánskou církví společnou liturgii a modlitební knihu (Kniha společných modliteb, anglicky Book of Common Prayer).

Každé národní církvi předsedá primas, většinou arcibiskup (v USA předsedající biskup). Tyto církve se dělí na diecéze, které většinou sledují administrativní členění země. Existují tři stupně ordinovaných služebníků, podobně jako v katolické a pravoslavné církvi - jáhen, kněz a biskup. Kněží nejsou vázáni celibátem a ve většině provincií mohou být na jáhenky svěceny i ženy, v mnoha z nich mohou být svěceny i na kněze. V několika provinciích je možné, aby žena přijala biskupské svěcení. Řády a řeholní kongregace byly zrušeny během protestantské reformace, objevují se však v anglikánské církvi znovu ve viktoriánské éře.

Církve sdružené ve společenství s canterburským biskupem tvoří anglikánské společenství, formální organizaci církví na národní úrovni. Některé církve však nesouhlasí s některými změnami od původní anglikánské tradice, a proto přerušily církevní společenství s mateřskou anglikánskou církví.

NaukaEditovat

Jako svou autoritu uznávají anglikáni Písmo svaté, tradici (praxi a teorii historické církve) a rozum. Bible je považována za nejdůležitější prvek, ačkoliv někteří se snaží postavit Písmo na úroveň ostatních prvků. Historicky uznávají anglikáni jako prvotní normu své nauky Bibli, tři vyznání (liturgicky dominantně využívané apoštolské vyznání (stejně jako v protestantských církvích) a dále nicejsko-konstantinopolské vyznání a Atanášovo vyznání), 39 článků a Kniha společných modliteb (Book of Common Prayer). V liturgii je anglikánství v některých aspektech blízké katolické tradici, v nauce je bližší protestantské reformaci.

Toto rozdělení je otázkou vnitrocírkevní debaty mezi anglikány. Vznik oxfordského hnutí v 19. století vyústil například ve vznik anglikánských církevních řádů (podobně jako mají např. luteráni) a dalších změn v litugické praxi. Oxfordské hnutí je ovšem kritizováno za svojí přílišnou příklonnost k Římu. Výsledkům působení Oxfordského hnutí se říká Anglo-katolicismus. Anglikáni stejně jako ostatní protestanté uznávají dvě biblické svátosti (křest a eucharistie) a dále 5 dalších nebiblických svátostných obřadů (konfirmace, ordinace, vyznání se z hříchů, manželství, pomazání). Stejně jako protestanté vyznání probíhá tichou modlitbou a společným vyznáním. Soukromá zpověď s knězem je možná, avšak je spíše ojedinělá.

ReferenceEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat