Liturgie

Liturgie (z řec. λειτουργία veřejná služba, z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.

Původ

V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.

Křesťanská liturgie

Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu).

Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví.

Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin:

Bohoslužba slova, obsahující jen modlitby, zpěvy a čtení; sem patří i
- Denní modlitba církve neboli liturgie hodin, tj. společná modlitba breviáře.
Eucharistická bohoslužba, v západní liturgii mše, ve východní božská liturgie, zahrnující také eucharistickou oběť a hostinu.

Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu.

Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá.

Židovská liturgie

V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz leitúrgia (λειτουργία) používá výhradně pro překlad hebrejského slova avoda (עֲבוֹדָה‎, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě,^[1] a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží.^[2] Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů,^[3] z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje.^[4] Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby seder tfilot (hebrejsky: סדר תפלות‎, „pořadí modliteb“) včetně kri'at ha-Tora (hebrejsky: קריאת התורה‎, „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liturgy na anglické Wikipedii.

↑ Nu 4, 1–49 (Kral, ČEP)
↑ Nu 18, 7 (Kral, ČEP)
↑ 1Pa 23, 26 (Kral, ČEP)
↑ 1Pa 15, 16 (Kral, ČEP)

Literatura

R. Berger: Liturgický slovník. Praha: Vyšehrad 2008 - 588 str. ISBN 978-80-7021-965-2
A. Donghi, Gesta a slova: úvod do symbolické mluvy liturgie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995 - 93 s. ISBN 80-7192-008-8
R. Guardini, O duchu liturgie. Praha: Česká křesťanská akademie, 1993 - 59 s. ISBN 80-85795-02-7
NEWMAN, Ja‘akov; SIVAN, Gavri’el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1998. ISBN 80-900895-3-4. Heslo LITURGIE, s. 100-102.
NOSEK, Bedřich; DAMOHORSKÁ, Pavla. Úvod do synagogální liturgie. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0986-X.
J. Ratzinger, Duch liturgie. Brno: Barrister & Principal, 2006 - 205 s. ISBN 80-7364-032-5
K. Richter, Liturgie a život: co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie. Praha: Vyšehrad, 1996 - 183 s. ISBN 80-7021-140-7

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu liturgie na Wikimedia Commons
České stránky věnované římskokatolické liturgii
Katecheze o liturgii a mši svaté
http://liturgickahudba.szm.sk Archivováno 29. 1. 2009 na Wayback Machine.
(anglicky)
Heslo v Catholic Encyclopedia
Orthodox Tradition and the Liturgy
Jewish Encyclopedia: Liturgy
Contemporary Christian Liturgy Website: Portál pro liturgické dějiny, teorii a praxi
(latinsky)
Původní tridentinská latinská liturgie
Liturgia: forum Archivováno 27. 3. 2010 na Wayback Machine.

[1] Nu 4, 1–49 (Kral, ČEP)

[2] Nu 18, 7 (Kral, ČEP)

[3] 1Pa 23, 26 (Kral, ČEP)

[4] 1Pa 15, 16 (Kral, ČEP)

[1]

[2]

[3]

[4]