Arménie

stát v západní Asii

Arménie, plným názvem Arménská republika (arménsky Հայաստանի Հանրապետություն, Hajastani Hanrapetuthjun), je vnitrozemský stát ležící v Zakavkazsku. Podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií je součástí Evropy, nicméně podle obecně přijímaných patří do Asie.[2] Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem a s de jure k němu patřící, de facto Arménií ovládanou Republikou Arcach (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan (221 km) a Tureckem (268 km).

Arménská republika
Հայաստանի Հանրապետություն
(Hajastani Hanrapetuthjun)
vlajka Arménie
vlajka
znak Arménie
znak
Hymna
Mer Hajrenik
Motto
Մեկ Ազգ, Մեկ Մշակույթ
(Jeden národ, jedna kultura)
Geografie

Poloha ArméniePoloha Arménie

Hlavní město Jerevan
Rozloha 29 800 km² (138. na světě)
z toho 4,7 % vodní plochy
Nejvyšší bod Aragac (4090 m n. m.)
Časové pásmo +4
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 3 015 500 (133. na světě, 2014)
Hustota zalidnění 101 ob. / km² (104. na světě)
HDI 0,729 (vysoký) (87. na světě, 2012)
Jazyk arménština (úřední), ruština, kurdština
Národnostní složení Arméni, Rusové, Kurdové
Náboženství arménská apoštolská církev 93 %, arménská katolická církev 1 %, islám 4 %, pravoslaví 1 %, ostatní 1 %
Státní útvar
Státní zřízení poloprezidentská republika
Vznik 21. září 1991 (rozpad SSSR)
Prezident Armen Sarkisjan
Předseda vlády Nikol Pašinjan
Měna arménský dram (AMD)
HDP/obyv. (PPP) 8 419[1] USD (111. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 051 ARM AM
MPZ ARM
Telefonní předvolba +374
Národní TLD .am
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Arménie je unitární národní stát s velmi starým kulturním dědictvím. Nejstarší arménské království zvané Urartu vzniklo již v 9. století př. n. l. V letech 321 př. n. l. - 428 existovalo Arménské království, jež dosáhlo svého vrcholu v 1. století pod vládou Tigrana Velikého. Toto království, jako první na světě, přijalo křesťanství jakožto státní náboženství (asi roku 301). V 5. století Arménii rozvrátily dvě mocné říše, Byzantská a Sásánovská. V 9. století arménský stát obnovili Bagrationové. Rozdrcen byl znovu Byzancí (1045) a posléze území obsadili Seldžučtí Turci. V 11.-14. století se stát obnovil jakožto Arménské království v Kilíkii. V 16. století se však dostal pod nadvládu Osmanů a Peršanů. Tato nadvláda trvala až do 19. století, kdy část území (východní) získalo Ruské impérium. V západní části Osmani za 1. světové války prováděli systematickou genocidu arménského obyvatelstva. Po 1. světové válce krátce existovala (1918–1920) První arménská republika. Roku 1920 byla vyhlášena širší Zakavkaská sovětská federativní socialistická republika zahrnující více zakavkazských států, která se v roce 1922 stala zakládající republikou Sovětského svazu. Od roku 1936 existovala Arménská sovětská socialistická republika, oddělená od ostatních zakavkazských zemí do samostatné sovětské socialistické republiky v rámci SSSR. Po rozpadu Sovětského svazu vznikl současný stát. Hlavním městem Arménie je Jerevan, jehož populace 1 075 800 obyvatel (k 2017) tvoří třetinu z celkového počtu obyvatel Arménie (3 018 854 během sčítání lidu roku 2011). Jerevan je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým lidským osídlením, vznikl již roku 782 př. n. l.

Arménská národní identita je velmi úzce spojená s Arménskou apoštolskou církví, nejstarší křesťanskou národní církví na světě. Arméni též používají jako jediní na světě unikátní abecedu, kterou v roce 405 vymyslel Mesrop Maštoc.

Arménie je členem Euroasijského ekonomického svazu.

Název a jeho původEditovat

Název Arménie se používá v různých variantách v prakticky všech jazycích světa kromě samotné arménštiny. Pochází ze staroperského názvu „Armanestán“ a „Arman“ podle pohraniční provincie státu Urartu na historickém arménském území, které bylo v polovině 1. tisíciletí př. n. l. osídleno mimo jiné Aramejci.

Sami Arméni se označují jménem „Hajer“ (arménsky Հայեր) a svou vlast „Hajastan“ (Հայաստան). Přípona –stan znamená „země“, takže Hajastan je země Hajů (čili Arménů). Nehledě na staré pohádkové legendy není dosud objasněno, jak toto vlastní pojmenování arménského národa vzniklo.

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Arménie.

StarověkEditovat

Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem.[3] V tomto období ovládli území Arménie Asyřané. Město Jerevan bylo nejstarším písemně doloženým městem na území někdejšího SSSR. Spojením arménských kmenů v 9. století př. n. l. vznikla říše Urartu v oblasti Vanského jezera. V říši Urartu byla založena mnohá opevněná města, rozvíjela se řemesla a pěstování vína. V 6. století před n. l. Urartská říše zanikla po vpádu médských vojsk. V Malé Arménii a na Araratské rovině vzniklo Arménské království a začal se formovat arménský národ. Arménské království bylo prvním státem, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství (r. 301).[4] Ve 4. století si Arménii rozdělili Římané a Peršané.

StředověkEditovat

Od 7. do 9. století tehdejší Arménii ovládali Arabové. Arménský stát se obnovil v 9. století. Arméni vynikali jako obchodníci, zakládali kolonie po celé Přední Asii, ale i v Kyjevě a Novgorodě. Od 11. století ovládali zemi seldžučtí Turci, od 13. století Mongolové. Arménští uprchlíci před seldžuckou invazí založili arménské království v Kilíkii.

NovověkEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Arménské řeže a Arménská genocida.
 
Arménské osídlení na počátku 20. století:
     Přes 50%
     25-50%
     Arménské osídlení na počátku 21. století

V 17. století byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou říši (připadla jí západní Arménie) a Persii (východní Arménie). Národní identitu Arménům v tomto období pomohla udržet jejich kultura, pěstovaná převážně emigranty v zahraničí. Až začátkem 19. století připadla část východní Arménie spolu s východní Gruzií carskému Rusku. Ruská vojska a arménští dobrovolníci roku 1827 ovládli celou východní Arménii. Armény žijící v Osmany spravované západní Arménii postihl těžký osud. V letech 18901922 byli systematicky vyvražďováni. V závěru 19. století nastaly tzv. arménské řeže, při nichž přišlo o život 100–300 tisíc Arménů,[5] při genocidě v době 1. světové války pak přišlo o život zhruba 1,5 miliónu lidí, dalších 100 tisíc uteklo před pronásledováním do Ruska a jiných zemí. Rozvíjela se fakticky už jen východní Arménie. Po první světové válce se Arménie dostala na nějakou dobu pod správu států Dohody.

Arménie v SSSREditovat

V roce 1920 začalo komunisty podporované povstání, které vyhnalo zahraniční vojska ze země a naopak na svoje území přivolalo Rudou armádu. 29. listopadu 1920 byla vyhlášena sovětská vláda a o dva roky později Arménie vstoupila do Zakavkazské federace a stala se členem SSSR. Arménsko-tureckou hranici, dodnes platnou, stanovila tzv. Karská smlouva.

Sovětskou Arménii postihlo v roce 1988 silné zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy stupnice, v důsledku kterého zahynulo nejméně 50 000 lidí. Humanitární pomoci se, spolu s dalšími zeměmi, zúčastnilo i Československo. S touto pomocí jsou spojeny počátky české humanitární organizace Člověk v tísni.[6]

Spor o Náhorní KarabachEditovat

Související informace naleznete také v článcích Náhorní Karabach a Válka o Náhorní Karabach.
 
Arménie (červeně) s Náhornokarabašskou republikou (modře)

V roce 1920 nesouhlasil sovětský Ázerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu, který byl z velké většiny osídlen Armény, k sovětské Arménii, a tak byl spolu s Nachičevanem roku 1923 připojen k Ázerbájdžánu. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Karabachu ke svému území.

Roku 1987 se zformovalo arménské hnutí za připojení k Arménii. V říjnu t. r. pak Ázerbájdžán zakázal výuku arménských dějin na karabašských školách. Snahy Moskvy o urovnání konfliktu byly neúspěšné, a tak byl Náhorní Karabach v lednu 1988 podřízen přímo ústřední vládě SSSR. S tímto postupem nesouhlasila ani jedna strana.

V roce 1988 začaly boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem o tuto oblast, které se ještě vyostřily po rozpadu SSSR. Turecko na protest proti obsazení Náhorního Karabachu uzavřelo arménské hranice. 28. listopadu 1989 byl vrácen pod správu Ázerbájdžánu, ale Arménie ho hned 1. prosince anektovala. V letech 19911994 probíhala o karabašské území mezi oběma zeměmi válka. Dočasným východiskem se stalo příměří z 16. května 1994, které zůstává v platnosti do současnosti. K nové eskalaci konfliktu došlo v roce 2016, kdy vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem.[7]

Výsledkem je Karabach z 92,5 % ovládaný arménsko–karabašskými silami, které mají pod kontrolou také dalších 5 celých okresů (a 2 částečně) mimo vlastní Karabach. Celkově tak karabašští Arméni kontrolují 13,4 % rozlohy Ázerbájdžánu. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských a arménských menšin z území sousedního státu. Z Ázerbájdžánu odešlo 413 000 Arménů, zatímco Arménii v důsledku konfliktu opustilo 724 000 Azerů.[8]

Nezávislá ArménieEditovat

V roce 1991 získala Arménie nezávislost na Sovětském svazu a stala se součástí SNS. V roce 1999 byl při zasedání parlamentu zavražděn premiér Vazgen Sarkisjan, což následně vedlo k částečné ekonomické i společenské krizi v zemi.

GeografieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Arménie.
 
Mapa Arménie
 
Jezero Sevan

Území Arménie má plochu 29 743 kilometrů čtverečních. Krajina je hornatá, nadmořská výška na celém území neklesne pod 390 metrů nad mořem.

Do Arménie zasahuje horské pásmo Malého Kavkazu a vysokohorské pohoří Ararat, kde se také nachází oficiální nejvyšší hora Arménie (Aragac, 4090 m n. m.). Arméni však za svoji považují o biblickou horu Ararat (5134 m n. m.), kterou mají dokonce ve státním znaku, která však leží asi kilometr od hranic v muslimském Turecku. Po tisíciletí obývali území kolem Araratu právě Arméni. Avšak po genocidě osmanskými Turky v letech 1913–1920 zůstalo kdysi velké Arménii pouze malé území. V době největší územní expanze v 1. století př. n. l. se arménské království rozkládalo od Středozemního až ke Kaspickému moři.

Klima je převážně kontinentální, vyznačující se velmi horkými léty a velmi chladnými zimami. Kvůli suchému létu zde převládají polopouštní a stepní vegetace; řídké lesy pokrývají pouze sedminu území. Kvůli hornaté krajině je rozšiřování zemědělských oblastí obtížné.

V roce 1988 zemi postihlo zemětřesení o síle 7,2 stupně magnitudy, které připravilo o život více než 50 000 lidí především ve městech Spitak, Leninakan (dnes Gjumri) a Kirovakan (dnes Vanadzor).[9]

Politický systémEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Arménie.
 
Serž Sargisjan – prezident Arménie v letech 2008 až 2018

Arménie je poloprezidentská republika. Jednokomorový parlament (Národní shromáždění) má 131 křesel a je volen na 5 let.

Vzhledem k špatným historickým zkušenostem má Arménie komplikované vztahy se dvěma sousedy, Tureckem a Ázerbájdžánem. To vede arménskou zahraniční politiku k udržování úzkých vztahů s Ruskem, jež do značné míry garantuje arménskou bezpečnost. Arménie se připojila k celní unii Běloruska, Kazachstánu a Ruska a k Eurasijské hospodářské unii. Na druhou stranu sympatizuje Arménie také se západním světem a snaží se budovat dobré vztahy s EU a NATO. Roku 2011 začala jednání o partnerství s EU. Arménie se podílela na operaci NATO v Kosovu (KFOR). Tradičním spojencem Arménie v Evropě jsou Francie a Řecko; v obou zemích žije velká arménská komunita. Spolupráce Arménie s Ruskem je ale v západním světě přijímána s nevůlí. Organizace Freedom House, financovaná přímo americkou vládou, označila roku 1999 a znovu v roce 2007 Arménii jen za "částečně svobodnou zemi" a roku 2008 provokačně dokonce za poloautoritářský režim.

Všechny volby od roku 1995 vyhrála Republikánská strana Arménie (Hayastani Hanrapetakan Kusaktsutyun). Tato nejvlivnější síla v zemi také vždy sestavovala vládu. Je označována za nacionálně-konzervativní. Hlásí se k ideologii zvané tseghakronismus, která zdůrazňuje spjatost arménské identity s náboženstvím a církví. Hlavním tvůrcem této ideologie byl politik Garegin Nzhdeh, klíčová postava první arménské republiky (1918–1921), jehož antikomunismus jej ovšem za druhé světové války přivedl ke spolupráci s německými nacisty. Tseghakronismus je i kvůli tomu někdy označován za rasistickou ideologii. Výhrady k němu kvůli tomu mají i někteří představitelé Republikánské strany Arménie, formuloval je například arménský premiér Andranik Markarjan. Jiní republikáni vnímají tseghakronismus spíše jako historický relikt a posouvají stranu k neideologickému středu. Představitel Republikánské strany Arménie Serž Sarkisjan byl prezidentem od roku 2008 do roku 2018.

Administrativní děleníEditovat

 
Arménské provincie
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Arménie.

Arménie se dělí na 10 provincií (marzer, sg. marz) a hlavní město:

  1. Aragacotn (Արագածոտնի մարզ, Aragac'otni marz)
  2. Ararat (Արարատի մարզ, Ararati marz)
  3. Armavir (Արմավիրի մարզ, Armaviri marz)
  4. Gegharkunik (Գեղարքունիքի մարզ, Gegharkhunikhi marz)
  5. Kotajk (Կոտայքի մարզ, Kotajkhi marz)
  6. Lorri (Լոռու մարզ, Lorru marz)
  7. Širak (Շիրակի մարզ, Širaki marz)
  8. Sjunik (Սյունիքի մարզ, Sjunikhi marz)
  9. Tavuš (Տավուշի մարզ, Tavuši marz)
  10. Vajoc Dzor (Վայոց Ձորի մարզ, Vajocʰ Dzori marz)
  11. Jerevan (Երևան, Jervan)

EkonomikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Arménie.
 
Protesty proti zdražování elektřiny v červnu 2015

Připojení Arménie k SSSR mělo výrazný vliv na rozvoj průmyslu. Ze země se pomalu stal rozvinutý průmyslovo-zemědělský stát. Arménie vyvážela stroje, textil a spotřební výrobky. Po rozpadu SSSR v roce 1991 země zrušila zemědělská družstva a o zemědělskou výrobu se starají drobní rolníci. Průmysl prošel začátkem 90. let obdobím stagnace, ale nová vláda začala s liberalizací ekonomiky. Ta od roku 1995 zaznamenává růst.

Významnou je v zemi těžba barevných kovů, zejména mědi, olova, zinku, železné rudy, zlata a stříbra. V zemi se také zpracovávají diamanty a vyrábějí šperky. Pilířem ekonomiky je také potravinářský průmysl, výroba automobilů, pneumatik a elektromotorů a přesné strojírenství. Tradiční je textilní výroba (zejm. koberce, pletené zboží a obuv) a výroba hudebních nástrojů.

Vzhledem k hornaté krajině lze k zemědělství využít jen 46 % plochy země. Většina obdělávané půdy leží nad hranicí 1000 m n. m. Z toho vyplývá specializace na pěstování rostlin, ovoce (zejm. broskve, meruňky a švestky) a vína. Arménská vína jsou známá svou aromatičností. Proslulým je zvláště arménský koňak.[10] K nejslavnějším značkám patří brandy Ararat, vyráběná již od roku 1887. Největší část vývozu, 23 procent, míří do Belgie. Klíčovým dovozním partnerem je Rusko.

Dlouhodobým problémem arménského hospodářství je poměrně vysoká nezaměstnanost (18,5 procenta v roce 2015), proti tomu růst HDP je ve srovnání se západní Evropou rychlý (7,2 procenta roku 2012, 3,7 procenta v roce 2015).[11]

DopravaEditovat

Arménská síť veřejné dopravy hustě spojuje hlavní města a mnoho vesnic. Ve velkých městech, jako je Jerevan, Gyumri, Vanadzor nebo Armavir, jsou autobusová nádraží vybavena čekárnou a pokladnou, v jiných městech jsou autobusová nádraží jen parkoviště bez přístřešků. Trasy jsou většinou obsluhovány technicky zastaralými minivany GAZelle s kapacitou pouze 15 cestujících. Autobusový systém má problémy s kapacitou, zejména v Jerevanu, kde jsou vozidla vždy přetížena. Vlaky a metro nabízejí vyšší standard a fungují spolehlivě, ale obsluhují pouze několik tras. V Jerevanu neexistuje systém jízdenek, cestující platí řidiči při výstupu. Cestující podzemní dráhou musí zakoupit plastový žeton u pokladny a použít žeton k otevření turniketu ve stanici. Cestující na vnitrostátních autobusových linkách si mohou zakoupit jízdenku v pokladnách na autobusových stanicích nebo zaplatit řidiči před nástupem do vozidla. Vlakové jízdenky se prodávají na železničních stanicích. Časy odjezdů a jízdné jsou zveřejněny na webu Transport for Armenia.

ObyvatelstvoEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Arménie.
 
Hlavní město Jerevan, v pozadí hora Ararat

k 1. lednu 2016 měla Arménie 2 977 092 obyvatel. Oproti roku 2006 to značilo pokles o zhruba 250 000, přesto je Arménie stále druhou nejhustěji osídlenou zemí z bývalých sovětských republik.

Národnostně je Arménie mimořádně homogenní: 97,9 % obyvatel tvoří Arméni; následují jezidští Kurdové (1,3 %) a Rusové (0,5 %). V minulosti tvořili významnou menšinu v Arménii Azerové, na konci 80. let asi 2,5% obyvatel, ovšem odešli ze země po začátku konfliktu o Náhorní Karabach. V protisměru z Ázerbájdžánu zamířilo do Arménie mnoho etnických Arménů. 139 000 jich žije v Náhorním Karabachu, kde tvoří většinu obyvatel. Přes 6 milionů Arménů žije v zahraničí. Největší komunity jsou v Rusku,Francii, Íránu, Spojených státech, Gruzii, Sýrii, Libanonu, Argentině, Austrálii, Kanadě, Řecku či Izraeli (prastará tisícová komunita ve starém Jeruzalémě) .

Jediným oficiálním jazykem v zemi je arménština. Arménštinou mluví drtivá většina obyvatel, okolo 96%. Mnoho lidí v zemi (95%) velmi dobře ovládá i ruštinu, což je dáno historickou i současnou spoluprací s Ruskem. Arménština je pro cizince obtížná především proto, že užívá specifické, prastaré originální písmo. Tvůrcem této unikátní arménské abecedy byl Mesrop Maštoc, a to již roku 405.[12]

NáboženstvíEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství Arménie.

Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo roku 301 křesťanství jakožto státní náboženství.[13] K arménské apoštolské církvi, nejstarší národní církvi na světě, se hlásí takřka 95 % obyvatelstva.[11] Za zakladatele arménské církve je považován Řehoř Osvětitel. Významným duchovním centrem země je malé město Ečmiadzin ležící asi 25 kilometrů západně od Jerevanu, kde se nachází katedrála Mayr Tačar; zde sídlí i tzv. katholikos, tedy hlava arménské apoštolské církve.

V září roku 1855 byl na zámku v Zákupech na návštěvě u excísaře Ferdinanda I. Dobrotivého arcibiskup Arménů Arihtazes Azaria.[14]

Kurdové žijící na západě země praktikují zoroastrismus a šamanismus. Většina Azerů vyznávajících islám utekla během konfliktu o Náhorní Karabach do Ázerbájdžánu.

KulturaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Arménská kultura.

Turecká genocida a útlak zplodily rozsáhlou arménskou diasporu, která rozšířila arménskou kulturu do více než 120 zemí světa.

HudbaEditovat

Doma i ve světě se prosadila řada osobností. Významným hudebním skladatelem byl Aram Chačaturjan, autor slavného Šavlového tance. Zakladatelem moderní arménské hudby byl Komitas.[15] Představiteli klasické hudby byli též Alexander Arutjunjan, Avet Terterjan, Arno Babajanjan, Tigran Mansurjan či Alexander Spendiarjan. Mikael Tariverdjev byl znám především jako autor filmové a televizní hudby (např. seriál Sedmnáct zastavení jara). Z interpretů se prosadily operní pěvkyně Lusine Zakarjanová, Gohar Gasparjanová, Zara Doluchanova, Hasmik Papjanová a Maria Guleghina. Úpěchů dosáhla i houslistka Anahit Cicikjanová.

Z jazzových hudebníků patří k nejznámějším Tigran Hamasyan, působící v současnosti ve Spojených státech.[16]

V populární hudbě se prosadili někteří představitelé arménské diaspory, například francouzský šansoniér Charles Aznavour, americká zpěvačka Cher, nebo členové skupiny System of a Down vytvořené téměř výhradně příslušníky americké arménské komunity (Serj Tankian, Shavo Odadjian, John Dolmayan, Daron Malakian, Ontronik Khachaturian). V arménské populární hudbě se prosadila například zpěvačka Sirusho.

Mezi oblíbené lidové hudební nástroje patří duduk.[17] Hráč na duduk Djivan Gasparyan si získal mezinárodní renomé.[18]

LiteraturaEditovat

Nejznámějším spisovatelem arménského původu je patrně William Saroyan, ovšem ten působil v diaspoře. Zakladatelem arménské literární tradice je Mesrop Maštoc, který vytvořil arménské písmo a přeložil do arménštiny Nový zákon. Řehoř z Nareku, autor 10. století, sepsal slavné veršované dílo Kniha nářku.[19] Nejvýraznější představitelem kavkazské středověké trubadúrské poezie, tzv. ašughů ("slavíků"), byl Sajať-Nova (rodným jménem Harutjun Sajatjan). Jedním z jazyků, v nichž psal své verše, byla i arménština a sám se považoval za Arména. Byl dvorním pěvcem kharthlo-kachetinského krále Erekla II.

Zakladatelem moderní arménské literatury byl Chačatur Abovjan. Nejvíce oceňován je jeho román Rány Arménie.[20] Napsal ho v roce 1841 a publikoval posmrtně v roce 1858. Byl to první román napsaný v moderní arménštině. Za hlavního Abovjanova následníka bývá označován Mikael Nalbandjan. K významným autorům 19. století patří též Hovhannes Tumanjan, který má status národního básníka.[21] Na počátku 20. století podobné postavení získal Avetik Isahakjan. K důležitým jménům meziválečné éry patří básník Jeghiše Čarenc, který se stal obětí stalinského teroru během tzv. Velké čistky[22], Zabel Jesajanová, jež byla jedinou ženou na neblaze proslulém seznamu arménských intelektuálů určených k deportaci z Osmanské říše roku 1915, přímá oběť arménské genocidy Daniel Varoujan nebo publicistka Diana Abgar, která šířila povědomí o arménské genocidě a jiných mezinárodněpolitických otázkách z Japonska, kde zůstala poté, co tam byla v letech 1918-1920 velvyslankyní jen krátce existující první arménské republiky.[23]

Po druhé světové válce formovali arménskou poezii zvláště Hovhannes Širaz a jeho manželka Silva Kaputikjanová. Novinář Hrant Dink byl zavražděn v roce 2007 tureckými nacionalisty.[24]

FilmEditovat

V sovětském filmu se prosadil režisér Sergej Paradžanov, který je uznáván především za své snímky Stíny zapomenutých předků (1964) či Barva granátového jablka (1969), jenž je věnován životu Sajať-Novy. Po těchto úspěších se sovětským úřadům znelíbil a byl uvězněn, mj. za homosexualitu. K režii se mohl vrátit až v 80. letech (např. Ašik-Kerib). V Kanadě točí své filmy režisér Atom Egoyan, v Hollywoodu se proslavil scenárista Steven Zaillian (mj. Schindlerův seznam, Gangy New Yorku, Irčan).

V sovětském filmu se prosadil herec Armen Džigarchanjan (např. Tajný úkol) nebo Leonid Jengibarov, další z významných umělců arménského původu, scenárista, herec, klaun a mim, inspirovaný uměním klasických klaunů a němou filmovou groteskou. Vytvořil postavu lyrického klauna, přinesl do svého oboru poezii a povýšil ho na umění. Spojil virtuózní techniku s imaginací v autentický obraz křehkosti a zranitelnosti člověka. Pro Armény je Bohem, pro svět pod šapitó veličinou, která podstatně ovlivnila i českou pantomimu.[25] V Hollywoodu se uchytil arménský emigrant Akim Tamiroff, držitel Oscara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli z roku 1936, nebo herečka Angela Sarafyanová, známá především ze seriálu Westworld.

Výtvarné umění a architekturaEditovat

Arménský původ měl malíř Ivan Ajvazovskij, stejně jako Američan Arshile Gorky. Ke známým malířům působícím v Arménii patřil Martiros Sarjan, Minas Avetisjan, patrně zavražděný sovětskou KGB[26], nebo Mariam Aslamazjanová, někdy nazývaná "arménská Frida Kahlo".[27] Významným středověkým iluminátorem byl Toros Roslin. Ze sochařů patří k nejznámějším Sergej Merkurov.

Na seznam světového dědictví UNESCO byly zapsány tři arménské klášterní komplexy: Haghpat, Sanahin a Geghard. Krom toho katedrála (a další kostely) v Ečmiadzinu.[28] Chrám sv. Ripsime v Ečmiadzinu byl vystavěn Řehořem Osvětitelem již v roce 303. Sídlí v něm hlava Arménské apoštolské církve. Z dalších staveb je významný klášter Tatev, helénský chrám v Garni zasvěcený kdysi bohu Mithrovi, klášter Chor Virab, klášter Achtala a klášter Noravank.[29] Z některých významných starověkých staveb zbyly jen ruiny, příkladem může být klášter Agdžoc, klášter Aghavnavank, klášter Arakeloz, klášter Havuts Tar, klášter Kirants, klášter Majravank, klášter Samson, zbytky města Zvarthnoc nebo pevnost Amberd. Nejvýznamnější islámskou architektonickou památkou je Modrá mešita v Jerevanu.

GalerieEditovat

KuchyněEditovat

Související informace naleznete také v článku Arménská kuchyně.

Národním jídlem je chléb zvaný lavaš. Peče se v pecích kónického tvaru umístěných v zemi. Jde o tenkou placku, do níž se často balí jiné jídlo - třeba směs sýru, masa a zeleniny. Tradičním je zejména tzv. chorovac, tedy grilované maso zabalené do lavaše, kořeněné zejména bazalkou, koriandrem, rozmarýnem a koprem. Jednou z mála polévek arménské kuchyně je tzv. bozbaš, též zvaný haš, připomínající českou dršťkovou polévku.[30]

VědaEditovat

Otcem arménské vědy je starověký učenec Anania Širakaci.[31] Významným botanikem byl Armen Tachtadžjan. V časech SSSR se proslavil astronom Viktor Amazaspovič Ambarcumjan a letecký konstruktér Arťom Mikojan, spoluautor řady slavných stíhaček MiG (přičemž Mi v názvu stíhačky znamená právě Mikojan, G potom jméno jeho spolupracovníka Michaila Josifoviče Gurjeviče). Mezi nimi nejslavnější byl typ MiG-21, nejvyráběnější nadzvukový stíhací letoun historie.[32] K arménskému původu se hlásí i Jurij Oganesjan, který patří k objevitelům nejtěžších známých prvků v periodické tabulce.[33] Významnými jadernými a částicovými fyziky v Sovětském svazu byli Abram Alichanov či Artem Alichanjan, astronomické objevy má na svém kontě Benjamin Markarjan (Markarianův řetěz, Markarjanovy galaxie). Íránskou astronomii zakládala Alenuš Terijanová, stejnou roli v Mexiku sehrála jiná arménská badatelka Paris Pişmişová. Hovannes Adamjan bývá označován za jednoho ze spoluvynálezců barevné televize. Arménský původ měl i rakouský matematik Emil Artin, vynálezce magnetické rezonance Raymond Vahan Damadian či známý průkopník eutanázie Jack Kevorkian.

K intelektuálním pilířům starověké Arménie patřili zakladatel arménské církve Řehoř Osvětitel, historici Movses Chorenaci, Sebeos, Faustus z Byzance a Agathangelos či teolog Řehoř z Nareku. Za Arména tradice považuje také novoplatónského filozofa 6. století Davida Anachta (zvaného též David Armén či David Nepřemožitelný). Georgij Ivanovič Gurdžijev byl známým mystikem 20. století. Významným lingvistou 20. století byl Račija Ačarjan.

Kořeny arménské vzdělanosti jsou hluboké. První univerzita, v Gladzoru, byla založena již roku 1280 a fungovala do roku 1340. V tom roce její pozici převzala nově založená univerzita v Tatevu (v rámci tatevského kláštera), která zanikla v roce 1435. kdy ji i klášter vypálili Mongolové.[34] V současnosti je největší univerzitou v zemi Jerevanská státní univerzita. Studuje na ní okolo 20 000 studentů na 19 fakultách.

SportEditovat

Největší úspěchy dosahují Arméni v zápase, podobně jako jiné kavkazské národy. Zápasník Armen Nazarjan vyhrál pro samostatnou Arménii první zlatou olympijskou medaili[35], druhou přidal na olympiádě v Riu roku 2016 Artur Aleksanjan.[36] Jeho kolegové Arsen Julfalakjan, Armen Mkrtčjan a Miran Arutjunjan mají olympijské stříbro. Suren Nalbandjan, Sanasar Oganisjan, Levon Julfalakjan a Mnacakan Iskandarjan vyhráli olympiádu ještě v dresu SSSR (Iskandarjan v tzv. Sjednoceném týmu v Barceloně roku 1992). Zápas má v Arménii velké zázemí, přetrvává i tradice specifického arménského druhu zápasu zvaného kokh.[37] 

Dalším sportem, v němž dosahují Arménii značných úspěchů, je vzpírání. Vybojovali v něm již pět olympijských cenných kovů, z toho třikrát stříbro (Simon Martirosjan, Gor Minasjan, Tigran Vardan Martirosjan). V dresu Sovětského svazu vybojovali zlato arménští vzpěrači Rafael Chimiškjan (Helsinki 1952), Jurik Vardanjan (Moskva 1980), Oksen Mirzojan (Soul 1988) a Israel Militosjan (Barcelona 1992). Norair Nurikjan to dokázal v dresu Bulharska.

Čtyři olympijské kovy, z toho dvě zlaté, si z Helsinek v roce 1952 přivezl gymnasta Hrant Šahinjan, tři zlaté a jedno stříbro má na svém kontě jeho nástupce Albert Azarjan, jehož syn Eduard Azarjan později získal rovněž zlato, ze závodu družstev. V boxu vybojoval nejvyšší olympijské ocenění Vladimir Jengibarjan, v Melbourne roku 1956, ve střelbě Hrachja Petikjan (1992). V kolektivních sportech si v barvách Sovětského svazu zlato z olympiády přivezli fotbalista Nikita Simonjan (1956), basketbalistka Elen Šakirovová (1992) a šermíř George Pogosov (1992). Nejúspěšnějším arménským atletem je skokan do dálky Igor Ter-Ovanesjan, dvojnásobný mistr světa. Ze šachistů k nejvýznamnějším patří Tigran Petrosjan[38] či Levon Aronjan.[39]

Ve fotbale vyniká především klub Pjunik Jerevan, z hráčů můžeme zmínit hlavně záložníka Henricha Mchitarjana, který s Manchesterem United vyhrál Evropskou ligu.

Arménský původ měla i řada úspěšných francouzských fotbalistů, například Youri Djorkaeff či Alain Boghossian, či americký tenista Andre Agassi.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. Mont Blanc nebo Elbrus aneb Kde začíná Asie?. Český rozhlas Sever [online]. 2012-04-21 [cit. 2020-09-11]. Dostupné online. (česky) 
  3. Možná souvislost názvu národa Chajasa s arménským jménem Arménů a jejich země (Hajer, Hajastán) není jasná
  4. ŠINDELÁŘ, Adam. Arménie byla prvním křesťanským státem. Český rozhlas [online]. 2016-06-24 [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  5. ADALIAN, Rouben Paul. Hamidian (Armenian) Massacres [online]. Armenian National Institute. Dostupné online. (anglicky) 
  6. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/armenie
  7. Boje o Náhorní Karabach pokračují, Ázerbájdžán prý při ranních střetech ztratil až 20 tanků. Český rozhlas [online]. 4. dubna 2016. Dostupné online. 
  8. Náhorní Karabach – stať Diplomatického fóra při Škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. www.smvvpraha.cz [online]. [cit. 29-09-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 29-09-2007. 
  9. Před 20 lety zasáhlo Arménii ničivé zemětřesení, vyrovnává se s tím dodnes. Radiožurnál. 2008-12-10. Dostupné online [cit. 2018-11-18]. 
  10. Arménie. Aktuálně.cz. 2017-02-27. Dostupné online [cit. 2017-11-11]. 
  11. a b Arménie - Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné online. 
  12. KOHOUTKOVÁ, Petra. Arménský jazyk a abeceda. Časopis HOST. Dostupné online [cit. 2018-11-18]. 
  13. Arménie. HedvabnaStezka.cz. Dostupné online [cit. 2017-11-11]. 
  14. ASCHENBRENNER, Martin. Ferdinand V. Dobrotivý ve světle knih denních hlášení. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 2009, čís. 18, s. 61. ISSN 1211-9172. 
  15. CHURCH, Michael. Komitas Vardapet, forgotten folk hero. the Guardian [online]. 2011-04-21 [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Pianist Tigran Hamasyan Draws Deeply From His Armenian Roots. San Francisco Classical Voice [online]. [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Duduk - The Music of the Soul. armeniadiscovery.com [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Djivan Gasparyan | Music of Armenia. musicofarmenia.com [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. MLÉČKA, Ondřej. Svatý Rehoř z Nareku se stane učitelem církve. Cirkev.cz [online]. 23. 2. 2015 [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. 
  20. Abovjan, Chačatur. Encyclopaedia Beliana [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (slovensky) 
  21. MIRZOYAN, Vera. Hovhannes Tumanyan. armeniadiscovery.com [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Yeghishe Charents. umdearborn.edu [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. MINASYAN, Smbat. Diana Abgar - The first Armenian woman diplomat. www.armenian-history.com [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Kritika genocidy Arménů zastřelili před redakcí. iDNES.cz [online]. 2007-01-19 [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. 
  25. SUCHÝ, Ondřej. Ohlédnutí: Arménský klaun Leonid Jengibarov. Revue 50plus [online]. 2015-06-15 [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (česky) 
  26. Minas: A requiem [online]. Parajanov-Vartanov Institute, 2016-12-30 [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. The Armenian Frida Kahlo: On Mariam Aslamazyan’s 110th Anniversary. The Armenian Mirror-Spectator [online]. 17. 8. 2018 [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. 
  28. Arménie - památky UNESCO: Asie: Můj průvodce. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  29. Arménie a kláštery na konci světa | Arménie na Světadílech. armenie.svetadily.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 
  30. Arménie, zapomenutá kráska za hranicí Evropy. iDNES.cz [online]. 2016-03-22 [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. 
  31. NAZARYAN, L. S. Anania Shirakatsi's Life and Activities. adsabs.harvard.edu. 2014-10-01, s. 58–67. Dostupné online [cit. 2021-02-06]. 
  32. ZEMKO, Boris. Mikojan Artem Ivanovič. encyklopedia.sme.sk [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (slovensky) 
  33. CHAPMAN, Kit. What it takes to make a new element. Chemistry World [online]. [cit. 2021-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Klášter Tatev aneb pět set mnichů-filozofů hlubokých jako moře. www.cestomila.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 
  35. GHAZANCHYAN, Siranush. Armenia’s first Olympic Champion Armen Nazaryan honored with an Order [online]. Public Radio of Armenia [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Aleksanjan vybojoval Arménii po 20 letech zápasnické zlato. www.sport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-18]. 
  37. Armenia wants national wrestling kokh to spread outside its borders. PanARMENIAN.Net [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. 
  38. Ecce Homo - Tigran Vartanovič Petrosjan. Český rozhlas Brno [online]. 2004-06-17 [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. (česky) 
  39. MCKENZIE, Sheena. Levon Aronian: Armenia's 'David Beckham of chess'. CNN [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat