Médie (staropersky Máda, starořecky Μηδία Média, akkadsky Mádája) je historická země na severozápadě dnešního Íránu, jež byla ve starověku obývána íránským etnikem Médů, kteří založili Médskou říši. Médská říše na svém vrcholu zahrnovala území od Černého moře po dnešní Afghánistán, později však byla ovládnuta jiným íránským etnikem – Peršany a jejich králem Kýrem II.[1][2]

Médská říše
 Novoasyrská říše
 Urartu
678549 př. n. l. Achaimenovská říše 
geografie
Mapa
Rozloha Médské říše kolem roku 600 př. n. l.
obyvatelstvo
státní útvar
státní útvary a území
předcházející:
Novoasyrská říše Novoasyrská říše
Urartu Urartu
následující:
Achaimenovská říše Achaimenovská říše

Médie a Médové představují v historickém bádání určitý problém: neexistují žádné zdroje médského původu, samotná médština je známa jen z místních a osobních jmen a výpujček do jiných jazyků. Cizí zdroje jako asyrské, babylónské a perské zdroje jsou strohé, řecké zdroje nespolehlivé a archeologické doklady nejasné.[2]

JménoEditovat

Původ jména Médie není jasný, o jeho výklad se však pokusil orientalista Wojciech Skalmowski. Podle jeho názoru staroperské Máda vychází z praindoevropského *med(h) „střední, položený ve středu“, přičemž praíránskou podobou téhož slova by bylo *maidija.[3][4] Starověcí autoři také vytvořili lidové etymologie jména Médie a Médů. Flavius Iosephus odvozuje původ Médů od biblického Madaie, syna Jefetova, ale zároveň říká, že Médové se sami nazývali Árjové a teprve po usídlení v oblasti Íránu přijali jméno Médové.[5] Podle Hérodota jméno dostali podle Médei, známé z řeckých bájí, jež pomohla Jásónovi a jeho Argonautům získat Zlaté rouno.

GeografieEditovat

Médie před vznikem Médské říše zahrnovala především nížiny okolo Ektaban, dnešního Hamadánu, s výjimkou jihozápadu kde zahrnovala i údolí v pohoří Zagros až po horu Garrin, kde sousedila s královstvím Ellipi, obývaným přibuznými Elamitů. Na východě a jihovýchodě Médie sousedila s pouští Dašt-e Kavír. Nejistá je identifikace médské země Patušarra, podle jednoho z výkladů ležela pod Damávandem, v blízkosti dnešního Teheránu, a tvořila tak severovýchodní hranici Médie, podle jiného však tato země ležela v pohoří Alvand, nedaleko Hamadánu.[1] Médii lze také vymezit na západě Asýrií, na jihu Elamem a Persidou, na východě Parthií oddělenou Kaspickou branou a na severu Arménii oddělou pohořím Elburz.[2]

Přes oblast vedla významná stezka spojující Mezopotámii a Středomoří s východním Íránem a Čínou, ve středověku pak Hedvábná stezka. Další významná cesta vedla z Ektaban do hlavních měst Persie: Persepole a Pasagard. Kromě kontroly dálkového obchodu byla Médie významná i svým zemědělstvím, známá byla svým pěstováním tolicepícniny latinsky nazývané medicago, a chovem ovcí, koz a nisejských koní.[2]

Severní Médie byla od roku 323 př. n. l. známa jako Médie Atropatené či jen Atropatené, zatímco zbytek území byl označován jako Velká Médie.

Počátky MédůEditovat

Území západního Íránu bylo osídleno médskými kmeny na konci 2. tisíciletí př. n. l. Do té doby se v této oblasti nacházelo mnoho drobných knížectví různých etnik, především Gutejců, Lullubiů, Kassitů a Churritů. První historické prameny o Médech pochází z 9. století př. n. l. a to z Asyrské říše, jež vedla do této oblasti mnoho vojenských tažení a jíž museli médské kmeny platit tribut. Poprvé jsou zmiňováni roku 836 př. n. l., za vlády krále Salmanassara III., přičemž o století později je zmiňován i jejich první vládce Dajukku (Deiokés). Asyrský král Sargon II. (722705 př. n. l.) dokonce zahrnul část západní Médie pod přímou správu své říše, během války s Babylónii jež vedl on a později i jeho syn Sinacherib však počala asyrská moc v regionu upadat. Část náčelníků médských kmenů sice v asyrských králech hledala své spojence pro boje o moc v rámci Médie a jejího okolí, jiní náčelníci se však naopak snažili asyrského vlivu zbavit, v čemž se jimi stalo spojencem například království Manna ležící u Urmijského jezera, dosavadní spojenec Asyřanů, nebo Kimmeriové a Skytové útočících na Asýrii ze severu. To vedlo až úspěšnému povstání Médů okolo roku 672 př. n. l., jemuž následovala jejich nezávislost a ovládnutí většiny západního Íránu.[1]

Hérodotos vyjmenovává ve svých Dějinách šest médských kmenů[6] – Búsy, Paretakenie,[7] Struchaty, Arizanty, Búdie a Mágy.[8] Hérodotos se taktéž zmiňuje o tom, že Médové měli stejný oděv jako Peršané a že i v jiných ohledech se jim velmi podobali.

Médská říšeEditovat

V druhé polovině 7. století př. n. l. se vládci Médů z rodu Deiokovců osamostatnili. Za zakladatele médské říše lze pravděpodobně pokládat již krále Fraorta, ale teprve za jeho syna Kyaxara II. se země stala velmocí, jejíž vliv sahal daleko za hranice vlastní Médie. Podle Hérodota předcházela nástupu Kyaxara na trůn skythská invaze a nadvláda Skythů v regionu prý trvala 25 let.

Roku 612 př. n. l. vyvrátil Kyaxarés Urartu a ve spojení s babylonským králem Nabopalassarem z chaldejské dynastie se mu podařilo dobýt hlavní město asyrské říše – Ninive. Od té chvíle ovládali Médové většinu Íránu, Asýrii, severní Mezopotámii, Arménii a Kappadokii. Po útoku na Lýdii a po bitvě u řeky Halys roku 585 př. n. l. králové Kilikie a Babylónu zasáhli a sjednali mezi válčícími stranami mír.[9] Babylonský panovník Nabukadnezar II. se oženil s Kyxarovou dcerou, a až do vzestupu Peršanů trvala v regionu rovnováha sil.

V roce 553 př. n. l. povstal médský vazal Kýros II., král Persidy z rodu Achaimenovců, proti svému dědovi, Kyaxarovu synu Astyagovi, panujícímu od roku 585 př. n. l. Rozhodujícího vítězství nad Médy dosáhli Peršané roku 550/549 př. n. l., kdy Astyaga zajali vlastní lidé a předali ho Kýrovi.

Cizí nadvládaEditovat

 
Médští a perští bojovníci v tradičních oděvech na reliéfu z Persepole (Médové mají kulaté čepice), 5. století př. n. l.

V říši Achaimenovců zastávali Médové díky svému příbuzenství s Peršany prominentní postavení – stáli vždy po boku Peršanů, jejich dvorní obyčeje Peršané přijali za své a mnoho Médů se stalo vysokými úředníky, satrapy či vojevůdci. Přesto však několikrát došlo v zemi k povstáním (nejvýznamnější bylo Fravartišovo z roku 522 př. n. l.). Během perské nadvlády tvořila Médie tzv. velkou satrapii, k níž patřily i Arménie, Parthie a Chorazmie – hlavním městem byly Ekbatany, dnešní Hamadán.[10]

Další osudy Médie ve starověku byly totožné s osudy ostatních zemí v oblasti – po dobyvateli Persie, Alexandru Velikém, zde vládli makedonští Seleukovci, vystřídaní v polovině 2. století př. n. l. Parthy v čele s králem Mithradatem I. O tři sta let později, kolem roku 220 n. l., pak Médii ovládl zakladatel novoperské říše Ardašír z rodu Sásánovců – v držení jeho potomků země zůstala až do arabských výbojů v 7. století n. l.

Ruský lingvista Vladimir Minorsky naznačil možnost že Kurdové, obývající území starověkých Médů, můžou být jejich potomky. To se setkalo s kladným ohlasem mezi kurdskými nacionalisty. Toto spojení však bylo odmítnuto pozdějšími lingvistickými výzkumy, Gernot Windfuhr se domnívá že kurdština má blíže parthštině než médštině,[11] David Neil MacKenzie ji zase považuji za bližší perštině.[12]

Médští královéEditovat

NáboženstvíEditovat

Informace o náboženství Médů jsou velmi sporé, přičemž mezi ně patří Hérodotovo dílo a několik osobních jmen. Kromě toho byl v Tepe Nush-i Jan šedesát kilometrů jižně od Hamadánu odhaleny zbytky budovy z doby kolem roku 750 př. n. l., která je interpretována jako chrám íránského ohňového kultu. Osobní jména napovídají že v médském náboženství byla známa idea odpovídající avestánskému aša „pravdivosti“ a božstvo odpovídající Ahura Mazdovi. Hérodotos zmiňuje médský kmen Magoi, jehož příslušníci sloužili u dvora poradci, vykladači snů a věštci. Ačkoliv tito „mágové“ byli klasickými autory interpretováni jako zarathuštričtí kněží tak s tímto náboženstvím pravděpodobně neměli nic společného a ač Médové vyznávali náboženství jež mělo se zarathuštrismem společné kořeny, tak sami Zarathuštrovým učením ovlivněni nebyli.[1]

ReferenceEditovat

  1. a b c d DANDAMAYEV, Muhammad; MEDVEDSKAYA, I. Media [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. 
  2. a b c d Medes [online]. Livius.org [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. 
  3. TAVERNIER, Jan. Iranica in the Achaemenid Period (ca. 550-330 B.C.): Linguistic Study of Old Iranian Proper Names and Loanwords, Attested in Non-Iranian Texts. [s.l.]: Peeters Publishers, 2007. ISBN 978-90-429-1833-7. S. 27. 
  4. DIAKONOFF, I. M. Media. In: ILYA GERSHEVITCH, Ilya. The Cambridge History of Iran, 2. [s.l.]: Cambridge University Press, 1985. ISBN 978-0-521-20091-2. S. 57. (anglicky)
  5. Flavius Iosephus, Židovské starožitnosti I, 6.
  6. Hérodotos, Dějiny I, 101.
  7. Podle nich se nazýval kraj Paretakéné kolem dnešního Isfahánu, který byl od dob perských Achaimenovců malou satrapií v rámci Médie.
  8. Odsud se rekrutovala kněžská vrstva, takže později – v dobách perské říše – se výraz používal pro kněze obecně.
  9. Ke sjednání míru přispělo i zatmění Slunce, k němuž došlo 28. května 585 př. n. l.
  10. Správní struktura vypadala tak, že tzv. hlavní satrapie – Médie, Arménie, Parthie a Chorazmie – tvořily velkou satrapii, kontrolovanou médským satrapou z Ekbatan, zatímco vlastní hlavní satrapie Médie se dále dělila na 3 malé satrapie – na centrální Médii, na Paretakéné a na Malou Médii u břehů Kaspického moře.
  11. Windfuhr, Gernot (1975), "Isoglosses: A Sketch on Persians and Parthians, Kurds and Medes", Monumentum H.S. Nyberg II (Acta Iranica-5), Leiden: 457–471
  12. PAUL, Ludwig. Kurdish Langauge I. [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. 
  13. Kyaxarés je někdy považován za Deiokova otce; uvedené pořadí médských králů vychází z článku Dietze-Otto Edzarda v Reallexikon der Assyriologie und vorderasiatischen Archäologie (RLA) - sv. 6, Berlin 1983, s. 399, ISBN 3-11-010051-7.

LiteraturaEditovat

  • Derakhshani, J.: Die Arier in den nahöstlichen Quellen des 3. und 2. Jahrtausends v. Chr., Internat. Publ. of Iranian Studies, Teheran 1998, 1999 (2. vyd.)
  • Jacobs, B.: Die Satrapienverwaltung im Perserreich zur Zeit Darius’ III., Wiesbaden 1994
  • König, F. W.: Älteste Geschichte der Meder und Perser, Der Alte Orient, sv. 33, sešit 3-4, Leipzig 1934

Externí odkazyEditovat