Bělorusko

stát ve východní Evropě

Bělorusko, plným názvem Běloruská republika (bělorusky zvuk Рэспу́бліка Белару́сь, Respublika Biełaruś; rusky Респу́блика Белару́сь, Respublika Belarus) je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem na západě, Litvou na severozápadě, Lotyšskem na severu, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu.[6] Hlavním městem je Minsk.

Běloruská republika
Рэспубліка Беларусь
Respublika Bielourusia
Республика Беларусь
Respublika Belarus
vlajka Běloruska
vlajka
znak Běloruska
znak
Hymna
My, belarusy
Geografie

Poloha BěloruskaPoloha Běloruska

Hlavní město Minsk
Rozloha 207 595 km² (84. na světě)
z toho 1,4[1] % vodní plochy
Nejvyšší bod Dzjaržynskaja hara (345 m n. m.)
Časové pásmo +3
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 9 492 000[2] (93. na světě, 2018)
Hustota zalidnění 46 ob. / km² (142. na světě)
HDI 0,798 (vysoký) (50. na světě, 2014)
Jazyk běloruština, ruština
Národnostní složení Bělorusové (81,2 %), Rusové (11,4 %), Poláci (3,9 %), Ukrajinci (2,4 %), ostatní (1,1 %)[3]
Náboženství pravoslavní, římští katolíci[4]
Státní útvar
Státní zřízení prezidentská republika
Vznik 25. srpna 1991 (postupný rozpad SSSR)
Prezident Alexandr Lukašenko
Předseda vlády Siarhiej Rumas
Měna Běloruský rubl (BYN)
HDP/obyv. (PPP) 18 066[5] USD (65. na světě, 2016)
Giniho koeficient 29,7 (2002)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 112 BLR BY
MPZ BY
Telefonní předvolba +375
Národní TLD .by, .бел
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

V zemi žije přibližně 9,5 milionu obyvatel[7], přičemž tento počet od devadesátých let 20. století pozvolna klesá. Většinu z nich tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.

Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu.[8] Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice.[9][10][11] Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti. Václav Havel ho označil roku 2005 za „poslední totalitní stát v Evropě“.[12]

Podle statistiky Světové zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s první nejvyšší konzumací alkoholu na světě v přepočtu na počet obyvatel (k 2017).[13]

DějinyEditovat

Související informace naleznete také v článku Dějiny Běloruska.

PrehistorieEditovat

Od roku 5000 do roku 2000 před naším letopočtem převládala kultura s lineární keramikou. Kromě toho byly v Bělorusku a některých částech Ukrajiny nalezeny pozůstatky kultury Dněpersko-doněcké.[14] Kimmeriové a další pastevci se pohybovali po této oblasti do roku 1 000 př. n. l. a do roku 500 n. l. se zde usídlili Slované, jejichž oblast vymezili Skytové, kteří migrovali na okrajích slovanského osídlení. Nájezdníci z Asie, mezi nimiž byli Hunové a Avaři, tudy prošli v letech cca 400–600 n. l., ale nedokázali slovanskou přítomnost vytlačit.[15]

Oblast dnešního Běloruska byla poprvé osídlena baltskými kmeny ve 3. století. Kolem 5. století byla oblast převzata slovanskými kmeny. Převzetí bylo částečně způsobeno nedostatečnou vojenskou koordinací Baltů, ale postupná asimilace Baltů do slovanské kultury měla mírumilovnou povahu.[16] Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči.

Kyjevská RusEditovat

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.

První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Svatý. Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.[17])

Polsko-litevská unieEditovat

Související informace naleznete také v článku Polsko-litevská unie (1569–1795).
 
Litevské velkoknížectví v 13.–15. století, v době největšího rozmachu; právě Bílá Rus spolu se starou Litvou tvořily jádro tohoto státu

Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci. V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou.

Ruské impériumEditovat

Související informace naleznete také v článcích Kościuszkovo povstání, Listopadové povstání a Lednové povstání.

V letech 17721795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.

20. stoletíEditovat

Související informace naleznete také v článku Západní Bělorusko.
 
Památník v Chatyni, kde v roce 1943 Němci upálili zaživa 149 vesničanů
 
9. května si Bělorusové připomínají vítězství ve Velké vlastenecké válce proti nacistickému Německu

Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit armádě německé. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku, prozatím nezávislou na Rusku.[18] Rudá armáda však brzy znovu vstoupila do Minska a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v Kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny.[19]

V září 1939, necelé dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic).[20]

V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky.[zdroj?] V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.

NezávislostEditovat

 
Alexandr Lukašenko v Bělorusku vládne od roku 1994 a je v současnosti nejdéle zvolenou hlavou státu v Evropě.

Dne 27. července 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost[21] a v procesu rozpadu Sovětského svazu nakonec 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994, zejména díky svému protikorupčnímu programu, a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. Ten byl před volbami zatčen, obviněn z výtržnictví a odsouzen na 5,5 roku do vězení.

V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.[22]

Další prezidentské volby se konaly 9. srpna 2020 a Lukašenko v souvislosti s nimi čelí masovým protestům. Bělorusům je právo na svobodné volby a na pokojný protest upíráno už 26 let. Během sbírání podpisů pro nezávislé kandidáty byly desítky lidí zatčeny a obviněny z výtržnictví. Občané, kteří pokojně protestují a dožadují se, aby jim stát zajistil právo na svobodné demokratické volby, jsou pravidelně unášeni, zatýkáni a odsuzováni k několikatýdennímu pobytu ve vězení. Běloruská menšina žijící v Čechách se proto obrátila otevřeným dopisem na českého premiéra a předsedy obou sněmoven, aby legitimní požadavky běloruských občanů na svobodné volby podpořili.[23]

GeografieEditovat

Související informace naleznete také v článcích Geografie Běloruska a Reliéf Běloruska.

PolohaEditovat

S rozlohou 207 595 km² je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.

VodstvoEditovat

Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál.

Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristická pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).

KlimaEditovat

Minsk, Bělorusko
klimagram
123456789101112
 
 
41
 
-4
-10
 
 
33
 
-3
-9
 
 
43
 
2
-5
 
 
43
 
11
2
 
 
61
 
18
7
 
 
84
 
21
11
 
 
89
 
22
12
 
 
71
 
22
12
 
 
61
 
16
8
 
 
48
 
9
3
 
 
53
 
3
-2
 
 
53
 
-2
-7
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: [24]

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od −5,1 na západě do −7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

Flóra a faunaEditovat

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu plochy pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.[25]

 
Pohled na jezero Strusta ve Vitebské oblasti

Politický systémEditovat

 
Budova vlády v Minsku
 
Vítězné náměstí v Minsku

Bělorusko je prezidentská republika, kterou řídí prezident a národní shromáždění. Funkční období prezidenta je pět let. Podle ústavy z roku 1994 mohl prezident sloužit pouze dvě funkční období jako prezident, ale změna ústavy v roce 2004 odstranila omezení funkčních období.[26] Alexander Lukašenko je prezidentem Běloruska od roku 1994. V roce 1996 Lukašenko vyzval ke kontroverznímu hlasování o prodloužení prezidentského období z pěti na sedm let. V důsledku toho byly volby, k nimž mělo dojít v roce 1999, posunuty na rok 2001. Referendum o prodloužení odsoudil jako „fantastický“ podvod hlavní volební důstojník Viktar Hančar, který byl z úřadu pro oficiální záležitosti odvolán během kampaně.[27] Později zmizel beze stopy. Národní shromáždění je dvoukomorový parlament složený ze 110členné sněmovny (dolní komora) a 64členné rady republiky (horní komora).

Sněmovna má pravomoc jmenovat předsedu vlády, provádět ústavní změny, požadovat vyslovení důvěry předsedovi vlády a navrhovat zahraniční a domácí politiku.[28] Rada republiky má pravomoc vybírat různé vládní úředníky, vést obžalovací proces s prezidentem a přijímat nebo odmítat návrhy zákonů schválené Sněmovnou. Každá komora má možnost vetovat jakýkoli zákon schválený místními úředníky, pokud je to v rozporu s ústavou.[29]

Vláda zahrnuje Radu ministrů v čele s předsedou vlády a pěti místopředsedy vlády.[30] Členové této rady nemusí být členy zákonodárného sboru a jsou jmenováni prezidentem. Soudnictví zahrnuje Nejvyšší soud a zvláštní soudy, jako je Ústavní soud, který se zabývá konkrétními otázkami souvisejícími s ústavním a obchodním právem. Soudce vnitrostátních soudů jmenuje prezident a potvrzuje je Rada republiky. V trestních věcech je nejvyšším odvolacím soudem nejvyšší soud. Běloruská ústava zakazuje použití zvláštních "mimosoudních" soudů.[29]

V parlamentních volbách v roce 2012 nebylo 105 ze 110 členů zvolených do Sněmovny reprezentantů přidruženo k žádné politické straně. Komunistická strana Běloruska získala 3 křesla a Agrární strana a Republikánská strana práce a spravedlnosti po jednom.[31] Většina nestraníků představuje širokou škálu sociálních organizací jako jsou kolektivy pracovníků, veřejná sdružení a organizace občanské společnosti, podobně jako bývalo složení sovětského zákonodárného sboru.[32]

Hodnocení indexu běloruské demokracie je nejnižší v Evropě, dále je země organizací Freedom House označena jako „nesvobodná“, jako „utlačovaná“ v rámci indexu ekonomické svobody a v letech 2013-2014 byla hodnocena jako nejhorší země pro svobodu tisku v Evropě v rámci žebříčku zveřejněného Reportéry bez hranic, který Bělorusko zařadil na 157. místo ze 180 zemí.[33]

KorupceEditovat

Soudní systém v Bělorusku postrádá nezávislost a je předmětem politických zásahů.[34] Během výběrových řízení často dochází ke korupčním praktikám jako je úplatkářství a v běloruském protikorupčním systému chybí ochrana oznamovatelů a ombudsman.[35] Vláda však má politickou vůli bojovat proti korupci a vláda dosáhla určitého pokroku v boji proti korupci, například minimalizací daňových předpisů s cílem zlepšit transparentnost daňového úřadu.[36]

Lidská právaEditovat

 
Dřívější běloruská vlajka používaná v roce 1918 a poté v letech 1991 a 1995, je široce používána jako symbol opozice vůči vládě Alexandra Lukašenka.

Lukašenko sám se popisuje jako „autoritářsky vládnoucího“.[26] Západní země označily Bělorusko pod Lukašenkem za diktaturu; vláda obvinila ty samé západní mocnosti, že se pokoušely Lukašenka vyhnat.[37] Rada Evropy od roku 1997 zakázal členství Běloruska kvůli nedemokratickým hlasovacím a volebním praktikám a nesrovnalostem v ústavním referendu z listopadu 1996 a doplňovacích volbách do parlamentu.[38]

Běloruská vláda je také kritizována za porušování lidských práv a za pronásledování nevládních organizací, nezávislých novinářů, národnostních menšin a opozičních politiků.[39][40] Na základě svědectví Výboru pro zahraniční vztahy Senátu Spojených států označila bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová Bělorusko za jednu ze šesti světových „výsep tyranie“.[41] V reakci na to běloruská vláda nazvala hodnocení „dost daleko od reality“.[42] Centrum pro lidská práva Viasna uvádí 11 politických vězňů[43] v Bělorusku aktuálně zadržovaných. Mezi nimi je aktivista za lidská práva Ales Bjaljacki, viceprezident Mezinárodní federace pro lidská práva a šéf Viasny.[44]

Lukašenko v roce 2014 oznámil nový zákon, který zakáže pracovníkům kolchozů (přibližně 9% z celkového počtu pracovních sil) opustit svá zaměstnání podle libosti - změna zaměstnání a místa bydliště bude vyžadovat povolení od guvernérů. Zákon byl přirovnán k nevolnictví.[45][46] Podobné předpisy byly zavedeny pro lesnický průmysl v roce 2012.[47]

Zahraniční politikaEditovat

 
Prezident Alexandr Lukašenko a ruský prezident Vladimir Putin se k sobě lísají, 2015
 
Představitelé Běloruska, Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny na summitu v Minski, 11–12. února 2015

Běloruská SSR byla spolu s Ukrajinskou SSR jednou ze dvou sovětských republik, které vstoupily do OSN jako jedni z původních 51 členů v roce 1945. Po rozpadu Sovětského svazu se Bělorusko podle mezinárodního práva stalo mezinárodně uznávaným nástupnickým státem Běloruské SSR, který si v OSN své členství zachoval.

Bělorusko a Rusko jsou od rozpadu Sovětského svazu blízkými obchodními partnery a diplomatickými spojenci. Bělorusko je, pokud jde o dovoz surovin a vývozní trh, závislé na Rusku.[48]

Svaz Ruska a Běloruska, nadnárodní konfederace, vznikl sériemi smluv v letech 1996–99, které požadovaly měnovou unii, rovná práva, jednotné občanství a společnou zahraniční a obrannou politiku.[48] Budoucnost unie však byla zpochybněna kvůli opakovaným zpožděním měnové unie v Bělorusku, neexistenci data referenda pro návrh ústavy a sporu o ropný obchod.[48]

11. prosince 2007 se objevily zprávy, že obě země projednávaly rámec pro nový stát.[49] 27. května 2008 běloruský prezident Lukašenko uvedl, že ruského premiéra Vladimira Putina označil za „předsedu vlády“ rusko-běloruské aliance. Význam tohoto aktu nebyl v tu chvíli jasný; někteří nesprávně spekulovali, že se Putin stane prezidentem sjednoceného státu Ruska a Běloruska poté, co mu v květnu 2008 skončila funkce ruského prezidenta.[50]

Bělorusko bylo zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS).[51] Uzavřelo obchodní dohody s několika členskými státy Evropské unie (navzdory zákazu cestování do jiných členských států Lukašenkovi a nejvyšším představitelům)[52], včetně sousedního Lotyšska, Litvy a Polska.[53] Cestovní zákazy uvalené Evropskou unií byly v minulosti zrušeny, aby se Lukašenkovi umožnilo účastnit se diplomatických jednání a také zapojit do dialogu jeho vládní a opoziční skupiny.[54]

Oboustranné vztahy se Spojenými státy jsou napjaté, protože americké ministerstvo zahraničí podporuje různé protiLukašenkovské nevládní organizace a také proto, že běloruská vláda stále více ztěžuje působení organizací se sídlem v USA v zemi.[55] Diplomatické vztahy zůstávají napjaté a v roce 2004 přijaly USA zákon o běloruské demokracii, který povolil financování protivládních běloruských nevládních organizací a zakázal půjčky běloruské vládě, s výjimkou humanitárních účelů.[56] Navzdory těmto politickým třenicím obě země spolupracují na ochraně duševního vlastnictví, prevenci obchodování s lidmi, technologické trestné činnosti a odstraňování následků katastrof.[57]

Čínsko-běloruské vztahy se zlepšily,[58] posíleny návštěvou prezidenta Lukašenka v Číně v říjnu 2005.[59] Bělorusko má také silné vazby se Sýrií,[60] která je považována za klíčového partnera na blízkém východě.[61] Kromě SNS je Bělorusko členem Euroasijského hospodářského svazu, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti,[53] Hnutí nezúčastněných zemí od roku 1998[62] a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jako členský stát OBSE podléhá Bělorusko mezinárodnímu závazku monitorování v rámci amerického helsinského výboru.[63]

Bělorusko je zahrnuto do Evropské politiky sousedství v rámci Evropské unie (EPS), jejímž cílem je přiblížit EU a jejím sousedům z hospodářského a geopolitického hlediska.

Dne 15. února 2016 Evropská unie oznámila zmírnění sankcí vůči Bělorusku během setkání 28 ministrů zahraničí EU na pravidelném zasedání Rady Evropské unie.[64]

Ozbrojené složkyEditovat

 
Hlídka v Bělověžském pralese na hranici s Polskem.

Generálmajor Andrej Ravkov stojí v čele ministerstva obrany[65] a Alexandr Lukašenko (jako prezident) slouží jako vrchní velitel.[29] Ozbrojené síly byly vytvořeny v roce 1992 z částí bývalých sovětských ozbrojených sil, které se nacházely na území nové republiky. Transformace bývalých sovětských sil na běloruské ozbrojené síly, která byla dokončena v roce 1997, snížila počet jejích vojáků o 30 000 a restrukturalizovala její vedení a vojenské formace.[66]

Většina členů běloruských sloužek jsou branci, kteří slouží 12 měsíců, pokud mají vysokoškolské vzdělání nebo 18 měsíců, pokud tomu tak není. [166] Demografické poklesy běloruských branců zvýšily význam profesionálních vojáků, kterých bylo v roce 2001 celkem 12 000.[67] V roce 2005 bylo asi 1,4% běloruského hrubého domácího produktu věnováno na vojenské výdaje.[68]

Bělorusko nevyjádřilo přání vstoupit do NATO, ale od roku 1997 se účastní se programu individuálního partnerství[69] a poskytuje tankování a podporu vzdušného prostoru pro misi ISAF v Afghánistánu.[70] Bělorusko poprvé začalo spolupracovat s NATO podpisem dokumentů k účasti na jejich programu partnerství pro mír v roce 1995.[71] Bělorusko však do NATO nemůže vstoupit, protože je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Napětí mezi NATO a Běloruskem vyvrcholilo po prezidentských volbách v Bělorusku v březnu 2006.[72]

Trest smrtiEditovat

Bělorusko je jedinou evropskou zemí, která stále praktikuje trest smrti. USA a Bělorusko byly jedinými dvěma z 56 členských států Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které v roce 2011 prováděly popravy.[73]

Administrativní děleníEditovat

 
Běloruské oblasti

Bělorusko je rozděleno do šesti oblastí (bělorusky вобласць, rusky область), které jsou pojmenovány po městech, která slouží jako jejich správní centra.[74]

Každá oblast má provinční zákonodárný orgán, který se nazývá oblastní rada (bělorusky: абласны Савет Дэпутатаў, rusky: областной Совет Депутатов), a zemský výkonný orgán nazvaný správa oblasti (bělorusky: абласны выканаўчы камітэт, rusky: областно́й исполнительный комите́т), jehož předsedu jmenuje prezident.[75] Oblasti se dále dělí na rajóny, které se běžně překládají jako okresy (bělorusky: раён, rusky: район).[74]

Každý rajón má svůj vlastní zákonodárný orgán nebo radu rajónu (bělorusky: раённы Савет Дэпутатаў, rusky: районный Совет Депутатов) zvolenou obyvateli a výkonný orgán nebo správu rajónu jmenovanou vyššími výkonnými pravomocemi. Šest oblastí je rozděleno do 118 rajónů.[76]

Město Minsk je rozděleno do devíti distriktů a má zvláštní postavení hlavního města.[77] Řídí jej výkonný výbor a byla mu udělena charta samosprávy.

Regiony (s administrativním centry):

  1. Brestská oblast (Brest)
  2. Homelská oblast (Gomel)
  3. Hrodenská oblast (Grodno)
  4. Mohylevská oblast (Mogilev)
  5. Minská oblast (Minsk)
  6. Vitebská oblast (Vitebsk)

Zvláštní administrativní distrikt:

  1. město Minsk

EkonomikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Běloruska.
 
Stará minská radnice v klasicistním stylu (zbourána v roce 1857 z carského rozkazu, znovu postavena v roce 2004); v pozadí stojí Katedrála jména Nejsvětější Panny Marie
 
Grafické zobrazení běloruského exportu

Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18 066 USD (2016).[5] Převažuje tepelná energetika.

Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, míra inflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel.[78] Toho využil Alexander Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). Hrubý domácí produkt jen v roce 2005 vzrostl o 9,2 %. Inflace toho roku klesla na 8 %, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (v přepočtu na 500 amerických dolarů), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty – 108,7 %.[79] Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530 amerických dolarů v prosinci 2010 na 330 amerických dolarů v květnu 2011.[80] Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu.[81] Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.[82]

Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována: mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2015. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU.[83][84] V dubnu 2020 vyslaly Spojené státy americké do Běloruska tankerem první zásilku ropy, která má být počátkem diverzifikace dodávek s cílem zmenšení běloruské závislosti na Rusku.[85]

Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.[86]

Cestovní ruchEditovat

 
Mirský zámek je od roku 2000 na seznamu Světového dědictví UNESCO

Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století a jsou tedy barokní, jako Katedrála jména Nejsvětější Panny Marie (katolická) a Katedrála svatého Ducha (pravoslavná), k níž přiléhá bernardinský klášter. V 19. století v Minsku vznikla i novorománská Katedrála svatého Simona a Heleny. Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy (zejm. úřad vlády na Náměstí nezávislosti, původně budova Nejvyššího sovětu), rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z nejnovějších staveb budí zájem nová budova Běloruské národní knihovny zprovozněná roku 2006.

Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby, Katedrála svatého Františka Xaverského), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla a lze zde navštívit i jeho rodný dům, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem, zapsaný již v roce 1979 na seznam Světového dědictví UNESCO, láká stále více turistů. Na seznam byly zapsány také dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a zámek v Ňasviži.[87] Spolu s řadou dalších zemí sdílí Bělorusko zápis Struveho geodetického oblouku. Historicky významnou je i Brestská pevnost, kde v roce 1918 Rusko a Německo podepsaly brestlitevskou mírovou smlouvu, významný mezník v dějinách první světové války. Zvláště pro Poláky má velký význam i malá vesnička Kreva (polsky Krewo). Na zdejším hradě, z něhož bohužel zbyly jen ruiny, totiž vznikla roku 1385 Polsko-litevská unie (respektive její první fáze zvaná Krewská unie). S polským rodem Sapiehů je zase spojen zámek v Ružanech, z něhož rovněž zbyly ruiny, nicméně běloruská vláda ho průběžně rekonstruuje. K nejstarším památkám v Bělorusku patří románsko-gotická Kamjaněcká věž.

ObyvatelstvoEditovat

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Běloruska.
10 největších měst
Běloruska

Odhad k roku 2018[88][89]


Minsk  1 982 444
Homel 535 693
Mohylev 381 353
Grodno 370 919
Vitebsk 370 298
Brest 347 576
Babrujsk 217 546
Baranavičy 179 166
Barysaŭ 143 051
Pinsk 137 961

Podle Národního statistického výboru byl k lednu 2016 počet obyvatel 9,49 milionu.[90] Etničtí Bělorusové tvoří 83,7% celkové populace Běloruska.[90] Dalšími největšími etnickými skupinami jsou: Rusové (8,3%), Poláci (3,1%) a Ukrajinci (1,7%).[90] Bělorusko má hustotu obyvatelstva asi 50 lidí na kilometr čtvereční; 70% jeho celkového obyvatelstva je soustředěno v městských oblastech.[91] V Minsku, hlavním a největším městě, žilo v roce 2015 1 937 900 obyvatel.[92] Gomel je se 526 872 obyvateli (rok 2015) druhým největším městem a je krajským městem gomelské oblasti. Dalšími velkými městy jsou Mogilev (365 100), Vitebsk (342 400), Hrodna (314 800) a Brest (298 300). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.[93]

Podobně jako v mnoha dalších východoevropských zemích má Bělorusko negativní míru růstu populace a zápornou míru přirozeného růstu. V roce 2007 klesla běloruská populace o 0,41% a její plodnost byla 1,22,[94], což je výrazně pod mírou. Čistá míra migrace je +0,38 na 1 000, což naznačuje, že Bělorusko prožívá o něco více imigrace než emigrace. V roce 2015 bylo 69,9% běloruské populace ve věku 14 až 64 let; 15,5% bylo mladších 14 let a 14,6% starších 65 let. Jeho populace také stárne; odhaduje se, že střední věk 30–34 let se v roce 2050 zvýší na 60 až 64 let.[95] V Bělorusku je přibližně 0,87 muže na ženu.[94] Průměrná délka života je 72,15 (66,53 let u mužů a 78,1 let u žen).[94] Více než 99% Bělorusů ve věku nad 15 let je gramotných.[94]

Jazyková situaceEditovat

Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.[96]

NáboženstvíEditovat

 
Katedrála sv. Sofie v Polocku, jeden z nejstarších kostelů v zemi
Náboženství v Bělorusku (2011)[97]
Pravoslaví
48,3 %
Bez vyznání
41,1 %
Římští katolíci
7,1 %
Ostatní
3,3 %

Podle sčítání lidu z listopadu 2011 se 58,9% všech Bělorusů hlásilo k nějakému náboženství; z toho pravoslaví tvoří (běloruský exarchát Ruské pravoslavné církve) asi 82%.[97] Římský katolicismus se praktikuje většinou v západních oblastech a existují také různá odvětví protestantismu.[98][99] Menšiny také praktikují řecký katolicismus (tzv. uniaté), judaismus, islám (zejm. Lipkové) a novopohanství. Celkově je 48,3% populace pravoslavných křesťanů, 41,1% je bez vyznání[4][100], 7,1% katolíků a 3,3% následují jiná náboženství.[97]

Běloruská katolická menšina je soustředěna v západní části země, zejména kolem Hrodna, je složena ze směsi Bělorusů a dálé polské a litevské menšiny.[101] Prezident Lukašenko uvedl, že pravoslavní a katoličtí věřící jsou „dvěma hlavními vyznáními v naší zemi“.[102]

Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon).[zdroj?] Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.

Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.[nedostupný zdroj]

KulturaEditovat

Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu.[103] Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skorina přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skorina v Praze působil jako císařský zahradník[104]). Skorina též kodifikoval staroběloruštinu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis Naša niva založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.[105]

V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Největším hudebním festivalem je Slavjanski bazar, který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika.[106]

Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Нацыянальны акадэмічны Вялікі тэатр оперы і балета), jeho choreograf Valentin Elizarev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse.[107] Hereckou hvězdou sovětského filmu byl Innokentij Smoktunovskij.

Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.

KuchyněEditovat

Související informace naleznete také v článku Běloruská kuchyně.
 
Draniki

Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo – draniki, což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. bliny. Z ruské, resp. ukrajinské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či speciality filet á la Minsk. Velmi se užívá česnek a kmín.

Oblíbeným místním nápojem je kvas, vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér Běloveskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin.[108] Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno čarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.[109]

Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení.[110]

VědaEditovat

K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski.

Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno – taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.

SportEditovat

Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruským fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů. Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na čtvrtém místě. Klub HK Dinamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014.[111] Další šampionát má Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021.[112] Roku 2019 pořádalo Bělorusko ve svém hlavním městě Evropské hry.[113] Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruskému olympijskému výboru.[114]

Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Volejbalista Georgij Mondzolevskij má dvě zlaté a v roce 2012 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace.[115] Kanoista Vladimir Parfenovič má tři olympijská zlata. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté medaile na olympijských hrách. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko na olympijských hrách získalo od roku 1994 dvacet jedna zlatých olympijských medailí.

Od devadesátých let 20. století uspěli běloruští sportovci i v tenise, kde věhlasu dosáhly Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open) či Nataša Zverevová, nebo Aryna Sabalenková (světová devítka žebříčku dvouhry WTA, vítězka Us Open 2019 ve čtyřhře, světová dvojka v žebříčku čtyřhry WTA). V šachu se prosadil Lev Polugajevskij.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FAO's Information System on Water and Agriculture [online]. FAO [cit. 2013-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-26. (anglicky) Dostupné také na:
  2. Size and natural increase of population [online]. [cit. 2018-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-03. (anglicky) 
  3. CIA - The World Factbook - Belarus
  4. a b International Religious Freedom Report for 2011 [online]. U.S. State Department [cit. 2018-03-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-28. (anglicky) 
  5. a b Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  6. Belarus [online]. CIA [cit. 2017-10-23]. Dostupné online. (Angličtina) 
  7. Size and natural increase of population [online]. [cit. 2018-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-03. (anglicky) 
  8. Договор от 2 апреля 1997 г. „Договор о Союзе Беларуси и России“. www.lawbelarus.com [online]. [cit. 2008-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14. 
  9. A.S, Economia. Bělorusko zatýká oponenty a nepouští do země aktivisty. Hokejový šampionát začíná. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2014-05-09 [cit. 2020-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  10. Diktátor nevadí. Českých fanoušků je v totalitní zemi dost. A co tam vidí? [online]. 14. května 2014. vyd. Dostupné online. 
  11. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/5/volby-bez-volby/
  12. HAVEL, Vaclav. Poslední totalitní stát v Evropě [online]. srpen 2005. vyd. Forum 2000 [cit. 2016-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-13. Dostupné také na: [1]. 
  13. World Health Statistics 2017 [online]. World Health Organization. Dostupné online. 
  14. SHAW, Ian; JAMESON, Robert. A Dictionary of Archaeology. [s.l.]: Wiley, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-470-75196-1. S. 203–04. (anglicky) 
  15. John Haywood, Historical Atlas, Ancient and Classical World (1998).
  16. Zaprudnik 1993, p. 7
  17. Protiběloruský režim v Bělorusku - InformNapalm.org (Čeština). InformNapalm.org (Čeština). 2016-05-21. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky) 
  18. Před 100 lety vyhlásilo Bělorusko samostatnost. iDNES.cz [online]. 2018-03-25 [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  19. Norman Davies, God's Playground (polské vydání), s.512-513
  20. "V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí". Česká televize. 22. března, 2013
  21. OBRAZEM: Bělorusové slaví Lukašenkův státní svátek. iDNES.cz [online]. 2007-07-03 [cit. 2020-07-26]. Dostupné online. 
  22. Archivovaná kopie. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2014-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-13. 
  23. Petr Hlaváček, Začátek konce běloruského despoty? Svobodu politickým vězňům!, Forum 24, 9.7.2020
  24. Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Bělověžský prales je proslulý zejména výskytem zubra evropského - Ekolist.cz. Ekolist.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  26. a b Profile: Alexander Lukashenko. BBC News. British Broadcasting Corporation, 9 January 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2010. (anglicky) 
  27. Jeffries, Ian. The countries of the former Soviet Union at the turn of the twenty-first century: the Baltic and European states in transition. [s.l.]: Routledge, 2004. ISBN 0-415-25230-X. S. 274. (anglicky) 
  28. Belarus 1994 (rev. 2004) [online]. [cit. 2015-03-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. a b c Section IV:The President, Parliament, Government, the Courts [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2007. (anglicky) 
  30. Deputy Prime Ministers of the Republic of Belarus [online]. Council of Ministers of the Republic of Belarus, 2010 [cit. 2010-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2010. (anglicky) 
  31. Wolfram Nordsieck. Belarus [online]. Parties and Elections in Europe, 2012 [cit. 2015-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Soviet Local Government [online]. Russia Today Society [cit. 2010-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 February 2009. (anglicky) 
  33. Press Freedom Index 2013/2014. [s.l.]: Reporters Without Borders, January 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2014. (anglicky) 
  34. 2012 Human Rights Reports: Belarus [online]. The US Department of State [cit. 2013-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Snapshot of the Belarus Country Profile [online]. GAN Integrity Solutions. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Doing Business 2014– Belarus [online]. The World Bank & IFC. Dostupné online. (anglicky) 
  37. MULVEY, Stephen. Profile: European's last dictator?. BBC News. British Broadcasting Corporation, 10 September 2001. Dostupné online [cit. 21 December 2007]. (anglicky) 
  38. Belarus suspended from the Council of Europe [online]. Press Service of the Council of Europe, 17 January 1997 [cit. 2006-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2006. (anglicky) 
  39. Human rights by country – Belarus [online]. Amnesty International, 2007 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2007. (anglicky) 
  40. Essential Background – Belarus [online]. Human Rights Watch, 2005 [cit. 2006-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Opening Statement by Dr. Condoleezza Rice, Senate Foreign Relations Committee [online]. 18 January 2005 [cit. 2006-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2006. (anglicky) 
  42. At-a-glance: 'Outposts of tyranny'. BBC News. 19 January 2005. Dostupné online [cit. 26 March 2006]. (anglicky) 
  43. List of political prisoners | The Human Rights Center "Viasna" [online]. Spring96.org [cit. 2016-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Why Ales Bialiatski is in jail? [online]. [cit. 2015-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2015. (anglicky) 
  45. Lukashenka promises "serfdom" in villages [online]. Charter '97, 28 May 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Pańszczyzna u Łukaszenki. Prezydent Białorusi chce zakazać kołchoźnikom odchodzić z pracy. Gazeta Wyborcza. 2014. Dostupné online. (Polish) 
  47. In chase of upgrade: serfdom for woodworkers? [online]. Belsat, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 July 2014. (anglicky) 
  48. a b c United States Government. Background Note: Belarus [online]. United States State Department, 2007 [cit. 2007-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. AP; REUTERS. Russia-Belarus Union Presidency Dismissed. The Moscow Times. 10 December 2007. Dostupné online [cit. 13 December 2007]. (anglicky) 
  50. Putin named PM of Belarus-Russia alliance. www.nbcnews.com. 27 May 2008. Dostupné online [cit. 4 March 2016]. (anglicky) 
  51. Radio Free Europe. CIS: Foreign Ministers, Heads Of State Gather In Minsk For Summit [online]. 2006 [cit. 2007-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2007. (anglicky) 
  52. EU imposes Belarus travel ban. BBC News. BBC, 19 November 2002. Dostupné online [cit. 3 December 2007]. (anglicky) 
  53. a b Foreign Policy [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2007 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 February 2008. (anglicky) 
  54. Belarus president visits Vatican. BBC News. British Broadcasting Corporation, 27 April 2009. Dostupné online [cit. 30 April 2010]. (anglicky) 
  55. U.S. Government Assistance FY 97 Annual Report [online]. United States Embassy in Minsk, Belarus, 1998 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2007. (anglicky) 
  56. Belarus Democracy Act Will Help Cause of Freedom, Bush Says. USINO. United States State Department, 22 October 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2007. (anglicky) 
  57. Relations between Belarus and the United States of America [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2006 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2007. (anglicky) 
  58. China's Xi promises Belarus $1 billion in loans. Guardian. London: 7 May 2008. Dostupné online [cit. 4 March 2016]. (anglicky) 
  59. PAN, Letian. China, Belarus agree to upgrade economic ties. english.gov.cn. Xinhua News Agency, 6 December 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2007. (anglicky) 
  60. Syria and Belarus agree to promote trade. BBC News. BBC, 13 March 1998. Dostupné online [cit. 22 December 2007]. (anglicky) 
  61. Belarus-Syria report substantial progress in trade and economic relations. www.president.gov.by. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 31 August 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2008. (anglicky) 
  62. Ministry of Foreign Affairs of the RB. Membership of the Republic of Belarus in International Organizations [online]. 2007 [cit. 2007-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2007. (anglicky) 
  63. Growth in United Nations membership, 1945–present [online]. United Nations Organization, 3 July 2006 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2007. (anglicky) 
  64. EU eases sanctions on Belarus – Council of the European Union [online]. 15 February 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Leaders [online]. Ministry of Defence of the Republic of Belarus, 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. History [online]. Ministry of Defense of the Republic of Belarus, 2006 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2007. (Russian) 
  67. BYKOVSKY, Pavel; ALEXANDER VASILEVICH. Military Development and the Armed Forces of Belarus [online]. May 2001 [cit. 2007-10-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Belarus – Military [online]. Central Intelligence Agency, 2005 [cit. 2007-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2007. (anglicky) 
  69. Belarus and NATO [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2002 [cit. 2007-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 November 2007. (anglicky) 
  70. North Atlantic Treaty Organization [online]. The Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 2009 [cit. 2010-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. NATO Council adopted individual partnership program with Belarus [online]. The Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus, 11 March 2002 [cit. 2010-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Laurie Walker. Nato and Belarus: partnership, past tensions and future possibilities [online]. 21 November 2010 [cit. 2010-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2013. (anglicky) 
  73. Death sentences and executions in 2011 Amnesty International March 2012
  74. a b Section I: Principles of the Constitutional System. Published 1994, amended in 1996 [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2007. (anglicky) 
  75. Section V: Local government and self-government [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2004 [cit. 2007-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 November 2007. (anglicky) 
  76. Key Facts [online]. Press Service of the President of the Republic of Belarus, 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  77. About Minsk [online]. Minsk City Executive Committee, 16 December 2009 [cit. 2010-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. HUDKEVICH, Hanna. Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Běloruska [online]. Praha: Bankovní institut. Dostupné online. 
  79. http://wyborcza.biz/biznes/1,100896,10936099,Bialorus__Inflacja_w_2011_r__wyniosla_108_7_proc_.html
  80. Белстат: средняя зарплата с начала года снизилась на 200 долларов
  81. Ярослав Романчук. КРИЗИС. Четыре айсберга для белорусского «Титаника» (Jaroslav Romančuk)
  82. OECD zlepšuje hodnocení rizika Běloruska. www.mzv.cz [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné online. 
  83. Lukašenko pohrozil Rusku obnovou hraničních kontrol. 20 let je na nich volný režim | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  84. Rusko pozastaví vývoz ropných produktů do Běloruska. Kvůli napjatému rozpočtu | Svět | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  85. S, Epoch Times ČR, z. USA posílá zásilku ropy do Běloruska, které chce snížit závislost na Rusku. Epoch Times ČR, z. s. [online]. 2020-05-18 [cit. 2020-05-23]. Dostupné online. (česky) 
  86. 25 let od rozpadu SSSR: Běloruská ekonomika vypadá solidně jen na papíře. Dotyk. 2016-09-01. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  87. Bělorusko dědictví UNESCO: Evropa: Můj průvodce. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  88. Belarus: Regions, Major Cities & Settlements Population Statistics, Maps, Charts, Weather and Web Information, 27. května 2018.
  89. Численность населения на 1 января 2018 г. и среднегодовая численность населения за 2017 год по Республике Беларусь в разрезе областей, районов, городов, поселков городского типа Национальный статистический комитет Республики Беларусь, 27. května 2018.
  90. a b c Changes in the populations of the majority ethnic groups [online]. [cit. 2016-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 July 2016. (anglicky) 
  91. About Belarus – Population [online]. United Nations Office in Belarus, 2003 [cit. 2007-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2007. (anglicky) 
  92. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 May 2015. (Russian) 
  93. Zdroj: Sčítání lidu 1926.
  94. a b c d CIA World Factbook (2007) – Belarus – People [online]. [cit. 2007-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 November 2007. (anglicky) 
  95. International Programs: International Data Base [online]. U.S. Census Bureau [cit. 2017-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2017. (anglicky) 
  96. Proč nemluví Bělorusové bělorusky... | 7. 11. 2011 | Anton Taras | Britské listy. Britské listy. 2011-11-07. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky) 
  97. a b c Religion and denominations in the Republic of Belarus [online]. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Belarus [cit. 2013-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2017. (anglicky) 
  98. IOFFE, Grigoriĭ Viktorovich; IOFFE, Grigorij V. Understanding Belarus and how Western Foreign Policy Misses the Mark. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 9780742555587. (anglicky) 
  99. Belarusian Religion statistics, definitions and sources [online]. [cit. 2013-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. Belarus Religion Stats [online]. NationMaster.com. Dostupné online. (anglicky) 
  101. Belarus – Religion [online]. Country Studios. Dostupné online. (anglicky) 
  102. Belarus, Roman Catholic Church may ink cooperation agreement [online]. 25 April 2009 [cit. 2012-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2012. (anglicky) 
  103. Nobelovu cenu za literaturu získala Světlana Alexijevičová. Týden.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  104. Zakladatel běloruštiny zahradníkem. Plus. 2013-10-15. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  105. Naša niva. leporelo.info [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  106. The International Arts Festival Slavianski Bazaar in Vitebsk. www.belarus.by [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. Benois de la danse: 1996. old.benois.theatre.ru [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  108. Cestovatelské stránky. cesty.in [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (česky) 
  109. Ani sklenku pod 21 let a po 22.00? Alkoholismem sužované Bělorusko vymítá démona lihu. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (česky) 
  110. Běloruská kuchyně. inbaze.cz [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. Mistrovství světa v hokeji bude v roce 2014 poprvé v Bělorusku. sport.tn.nova.cz. 2009-05-08. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. [nedostupný zdroj]
  112. V roce 2021 se bude MS v hokeji hrát v Bělorusku a Lotyšsku - iSport.cz. iSport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. 
  113. Další Evropské hry uspořádá v roce 2019 Minsk, Seveřané ale byli proti. Aktuálně.cz. 2016-10-21. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. 
  114. Lukashenko Alexander. www.noc.by [online]. [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 
  115. Georgy Mondzolevskiy. International Volleyball Hall of Fame - Holyoke, Massachusetts USA [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice?. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120.
  • ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3. 
  • SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4. 
  • AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha: Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3. 
  • HLAVÁČEK, Petr - KOTAU, Pavel. Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-687-9

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat