Vikingové

skandinávští mořeplavci
Tento článek je o severských mořeplavcích. Další významy jsou uvedeny na stránce Vikingové (rozcestník).

Vikingové (název ze staroseverštiny nejistého původu, přídavné jméno je vikinský nebo vikingský[2][pozn. 1]) byli severští mořeplavci z jižní Skandinávie (dnešní Dánsko, Norsko a Švédsko),[3][4][5] kteří od konce 8. do konce 11. století podnikali loupeživé výpravy, přepady, nájezdy, pirátství, ale také obchodovali a usadili se v mnoha částech tehdejší Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Mapovali oblasti západně od Anglie na Island, do Grónska a do Vinlandu, dále také na východ a na jih přes Rusko do Konstantinopole, Persie[6] a Arábie.[7] V zemích, které přepadali a usadili se, je toto období známé jako vikinský věk a pojem „Viking“ také běžně zahrnuje obyvatele severských domovin. Vikingové měli hluboký dopad na raně středověké dějiny Skandinávie, Britských ostrovů, Francie, Estonska a Kyjevské Rusi.[8]

Kámen Tjängvide z vikingské doby z ostrova Gotland.[1]
Území osídlená vikingy (zeleně) a trasy jejich plaveb

Vikingové se jako zkušení námořníci a navigátoři na palubách svých charakteristických lodí plavili až do Středomoří, severní Afriky, blízký východ a byli prvními Evropany, kteří se dostali do Severní Ameriky, kde se krátce usadili v Newfoundlandu.[pozn. 2] Vikingové založili severské osady a vlády na Britských ostrovech, v Irsku, na Faerských ostrovech, na Islandu, v Grónsku, v Normandii, na pobřeží Baltského moře a podél obchodních cest na řekách Dněpr a Volha na území evropské části dnešního Ruska, Běloruska[9] a Ukrajiny[10] (kde byli také známí jako Varjagové). Z těchto severských kolonií se vynořili Normani, skandinávští Gaelové, Rusové, Faeřané a Islanďané. Během šíření severské kultury do cizích zemí přivedli do Skandinávie současně otroky, konkubíny a cizí kulturní vlivy, což zásadně ovlivnilo jejich genetický[11] a historický vývoj. Během vikinského věku se severské vlasti postupně sloučily z menších království do tří větších: Dánska, Norska a Švédska. Z genetického hlediska ale nešlo jen o skandinávské typy.[12] Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů.

Vikingové mluvili starou severštinou a vytvářeli nápisy v runách. Většinu období se řídili staroseverským náboženstvím, ale později se stali křesťany. Vikingové měli své vlastní zákony, umění a architekturu. Většina vikingů byli také farmáři, rybáři, řemeslníci a obchodníci. Populární pohled na vikingy se často velmi liší od složité vyspělé civilizace Seveřanů, která vychází z archeologie a historických pramenů. V 18. století se začal objevovat romantizovaný obraz vikingů jako vznešených divochů; tento pohled vznikl a stal se široce propagováný během vikinské obrody v 19. století.[13][14] Vnímané pohledy na vikingy jako násilné, pirátské pohany nebo jako neohrožené dobrodruhy vděčí za mnoho protichůdných moderních vikinských mýtů, které se formovaly počátkem 20. století. Současné populární reprezentace vikingů jsou obvykle založeny na kulturních klišé a stereotypech, což komplikuje moderní zhodnocení vikinského dědictví. Tato zobrazení jsou zřídkakdy přesná - například neexistují důkazy o tom, že by nosili helmy s rohy, což je kostýmní prvek, který se poprvé objevil ve wagnerovské opeře.

HistorieEditovat

Vikinské výpravy a nájezdy
konflikt: Vikingská expanze
 
Invaze dánských vikingů na ilustraci z 12. století
trvání: 8.11. století
místo: Evropa, Středomoří, Severní Amerika
casus belli: možné příčiny
výsledek: osídlení nových území
zámořské objevy
strany
výpravy na západ:
  norští Vikingové

  dánští Vikingové

  osady ve Frísku
11. století:
  Knutova severská říše
výpravy na východ:
  švédští Vikingové (Varjagové)

  jómští vikingové

protivníci na Západě:

protivníci na východě:


protivníci za oceánem:
velitelé

Životní podmínkyEditovat

Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství.[zdroj?] Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Mnohdy se totiž samy musely o všechno postarat. Někdy byly i válečnice.[15]

Expanze na jihEditovat

Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek...
— Šimon z Durhamu[16]

Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny), a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.

Důvody:

  • nedostatek zemědělské půdy
  • populační boom Seveřanů, u potomků špatné vyhlídky na dědictví
  • pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány
  • rozsáhlá územní expanze Franské říše a násilná christianizace pohanů
  • obchody v Evropě (bohatá kořist)
  • sociální změny

Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což vikingům umožňovalo pronikat proti proudu velkých řek hluboko do vnitrozemí.

Vikingové v českých zemíchEditovat

Podle legendy vikingové Tunna a Gommon zavraždili svatou Ludmilu. Na Pražském hradě byl v 9. století podle testů pohřben severský válečník.[17]

Vpády vikingůEditovat

 
Rekonstruovaná vikinská loď

Přibližně lze rozlišovat tři větve ještě jednotného národa severských Germánů a jejich směry expanze, které pro jejich oblasti byly geograficky nejbližší a které odpovídají moderním třem severským národům - Norům, Švédům a Dánům.

Norští vikingovéEditovat

Norští vikingové se soustředili na západ a také dále na jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali jak do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů postupujících od západního pobřeží Anglie, tak i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. Později, v mladší době vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (vedeni náčelníkem Leifem Erikssonem byli norští vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, patrně legendární Vinland. Osada existovala jen krátce. Odtud se vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo.[18] Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO. Nachází se zde vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows). Osady v Grónsku zanikly v 15. století.[19]

Dánští vikingovéEditovat

 
Nájezd vikingů na město Guérande, ilustrace z opatství Saint-Aubin kolem roku 1100

Dánští vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později Normandské vévodství). Ve druhé polovině 9. století kolonizovali také část Anglie. Území zhruba dnešní Anglie bylo tak v této době rozděleno na dvě království – na severovýchodě se nacházelo vikinské Danelaw a na jihozápadě anglosaský Wessex. Byli též zaměřeni na západní část Baltského moře.

Roku 1002 nařídil anglosaský král Ethelred, aby byli povražděni všichni Dánové žijící v Anglii. Masakr se pravděpodobně vyhnul oblasti Danelawu, kde bylo dánské osídlení příliš silné. Roku 1066 odrazil anglosaský král Harold Godwinson invazi norského krále Haralda, ale o několik týdnů později byl poražen u Hastingsu normandským vévodou Vilémem Dobyvatelem, potomkem vikinského náčelníka Rolla, který se po bitvě zmocnil vlády nad Anglií.

Švédští vikingové (varjagové)Editovat

Související informace naleznete také v článku Rus (národ).

Švédští vikingové (Varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali Varjagové sloužit jako osobní garda byzantských císařů. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců, která v carském Rusku vládla až do konce 16. století (zakladatel Rurik, původem švédský Varjag).

Jómští vikingovéEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Jómští vikingové.

Jómští vikingové (také Jómsvikingové) byla nezávislá organizovaná družina žoldnéřů a banditů z 10. a 11. století. Jak je známo převážně z norských ság, usídlili se na jižním pobřeží Baltského moře, kde si zřídili svou pevnost Jomsborg, a nechávali se najímat do cizích armád od kohokoli, kdo byl ochotný jim za jejich služby patřičně zaplatit. Přestože zůstávali věrnými pohany, příležitostně bojovali i po boku křesťanských panovníků. Nejednou však museli čelit jejich expanzivní politice a na bojištích se střetávali s vojsky skandinávských králů. Nakonec se norský král Magnus I. (1024–1047) rozhodl, že s Jómskými vikingy definitivně skoncuje, a roku 1043 se mu podařilo dobýt jejich pevnost Jomsborg. To byl konec Jómských vikingů. Přesná poloha pevnosti není známa, nejčastěji bývá umisťována na ostrov Wolin v severozápadním cípu dnešního Polska.

Severská společnost a právní systémEditovat

Severská společnost se dělila do čtyř stavů:

  • otrok (þræll) – do nejnižší skupiny patřili otroci (byli na tom stejně jako otroci v Evropě);
  • propuštěnec;
  • sedlák – selský stav, sice nehospodařili na velkých pozemcích, ale byli svobodní. Do tohoto stavu patřili také řemeslníci a válečníci. Ti byli pod vedením jarla nebo dokonce krále. Podnikali takto velké zámořské výpravy (zmíněné výše). Známí jako "Karls";
  • huskarl – osobní strážci;
  • jarl – jakási šlechta, velkostatkáři, kteří vlastnili docela slušný majetek, díky němu si také mohli udržet vlastní družinu a mnohdy vlastnili i lodě a uplatňovali svůj vliv;
  • hersir - v podstatě nižší šlechta - bohatí muži s vlastní půdou . Často vládci menších osad a vesnic. Na počátku vikingské éry byli vůdci malých nájezdnických skupin, poté nižší velitelé podřízení jarlu či králi. V boji měli obvykle k dispozici velice kvalitní výzbroj a výstroj. Bohatší z nich pak i nezřídka vlastnili loď.
  • král – Krále si ze svého středu volili náčelníci. Jeho moc byla omezena mocí lidu, tzn. shromážděním svobodných mužů – thingem. Učinit rozhodnutí proti jejich vůli bylo velice obtížné, skoro až nemožné.

Důležitá byla rovněž role Thingu, rady, kde se rozhodovaly důležité záležitosti, ale rovněž se zde hrály hry. Čest znamenala pro vikingy vše, a tak se velice často uchylovali k soubojům, jež byly nedílnou součástí jejich životů a kultury. Ženy měly taktéž svá práva. Mohly muže žalovat, jestliže na ně sáhl. Podle toho kam, se v případě, že žena žalovala, určilo, kolik musí zaplatit.[zdroj?]

Severské mýty a legendyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Severská mytologie.
 
Mořský had Midgardsormr při Ragnaröku, konci světa, a loď Naglfar na faerské známce
 
Život za dob vikingů
 
Města vypleněná vikingy

Vikingové měli velmi bohatou a propracovanou mytologii. Na samém počátku existovaly jen dva světy – svět zimy Niflheim a svět ohně Múspellheim. Tyto dva světy byly odděleny propastí Ginnungagap. Jednoho dne se však oheň spojil s ledem a ze vzniklé reakce se zrodil obr Ymli a kráva Audhumla jejímž mlékem se Ymli živil. Svět byl v těch časech pustý a tak Audhumla olizovala alespoň kameny pokryté solí. A pravé z jednoho takového kamene vzešel "olizováním" první bůh Búri. Ten měl syna (není jasné jak k němu přišel) Boriho, jenž se oženil s obryní Bestlou (ta byla dcerou Ymliho – nové bytosti vznikaly z jeho potu když spal) a spolu měli tři syny – Viliho, Véa a Odina.

Tito tři bratři byli velmi znepokojeni množstvím trollů a jiných obrů, kteří se nekontrolovatelně tvořili z Ymliho těla, a tak se rozhodli, že tuto nebezpečnou rasu včetně Ymliho zabijí. Ve velkém boji se jim to povedlo, avšak jeden pár trollů přežil a dal základ nové generaci obrů, jež se stala úhlavními nepřáteli bohů.

Z Ymliho těla poté bratři vytvořili devět světů, které podpírá světový strom Yggdrasil. Na vrcholu jsou Ásgard a Vanaheim, světy bohů. Je tu i Valhalla – obří hodovní síň, kde Odin shromažďuje duše lidských bojovníků, z nichž buduje armádu pro závěrečnou bitvu, až nastane konec světa – Ragnarök. Duše do Valhally přinášely Valkýry – ženské služebnice bohů. Z Asgardu se po duhovém mostě Bifröstu dostaneme do Midgardu – světa lidí, který se však prolíná i s Jotunheimem, zemí obrů.

Pod těmito světy je Helheim, země mrtvých. Zde vládne bohyně Hel. Strom Yggdrasil zde má i své tři kořeny – jeden vede ke studni osudu Urdi, kde sídlí i 3 bohyně osudu nazývané Norny. Druhý kořen vede k studni moudrosti, kterou hlídá obr Mími. Třetí kořen vede k prameni řeky Gjöll, kde sídlí drak Nidhögg který kořeny okusuje. Po kmeni neustále běhá mezi světy veverka Ratatosk a sděluje pomluvy od draka nebeskému orlu Vidofniru, který sídlí na vrcholu stromu, a zase naopak od orla drakovi.

Lidé vznikli tak, že Odin, Vili a Vé vdechli život dvěma kmenům, které našli vyplavené na pláži. Muž byl z jasanuAsk a žena z jívyEmbla.

Trojice hlavních bohů se později rozrostla na početnou rodinu. Sám Odin stanul v čele všech bohů, neboť obětoval své oko, aby získal moudrost ze studně moudrosti. Se svojí manželkou bohyní Frigg zplodil několik synů – například boha války Tyra, boha světla Baldra a další. Zřejmě nejpopulárnějším Odinovým synem, i když vzešlým z jiné ženy, byl Thor – bůh hromu. Další známou osobností byl Loki, Odinův nevlastní bratr a míšenec obra a boha. Byl lstivý, škodolibý a prospěchářský a bohům způsobil nejednu nepříjemnost.

Vikingové a oděvyEditovat

 
Replika vikinské přilby

Způsob oblékání vikingů závisel na třech věcech:

  1. v jaké části Skandinávie žili;
  2. jaké bylo jejich postavení ve společnosti;
  3. jak byli bohatí.

Oblečení vikingů bylo přizpůsobeno jeho použití a pohodlí a daleko méně současné módě. Protože skandinávské podnebí bylo chladné, bylo oblečení teplé, většinou vlněné, lněné nebo kožené. Vikingové měli v oblibě pestré barvy, a proto často jimi své oblečení zdobili. Barviva na přízi byla přírodní a získávala se z rostlin.

Každá vikinská žena měla doma nástroje pro výrobu látek (přeslice, kostěné jehly apod.). Technikou nålebinding vyráběly ženy různá pouzdra, ponožky do kožených sandálů, čepice, rukavice i kabáty. Protože výroba každého kusu oblečení byla časově velmi náročná, byl výsledný kus velmi jednoduchý.

Vikingové se často vraceli ze svých cest s nákladem vlny a hedvábí. Hedvábí bylo ovšem velmi drahé, a tak si jej mohli dovolit pouze bohatí jedinci.

Ženy nosily lněné šaty, na kterých měly zástěru. Ta chránila šaty před ušpiněním a také se do ní dávaly často používané předměty, např. nůž. Drobné předměty se věšely na krk či se nosily v pouzdrech u pasu, protože šaty neměly žádné kapsy. Na hlavě nosily ženy šátek, který byl u krku uvázán a opatřen broží.

Mýtus o vikinských rohatých přilbáchEditovat

 
Vikingové (s rohatými přilbami) blížící se k Winchesteru (knižní ilustrace cca 1900

Zažité stereotypní představy o Vikinzích jako urostlých polonahých válečnících s dlouhými vousy a rohatými přilbami, oděných jen v nezpracovaných zvířecích kůžích, jsou na hony vzdáleny skutečnosti. Jedná se o mylný obraz z éry romantismu období 19. století, šířený zpočátku zejména německými romantiky. Patrně k tomu došlo na základě mylné záměny se vzhledem válečníků z doby bronzové, jmenovitě keltskými Galy, jistou roli v tom ale mohlo sehrát i mylné pochopení germánských uměleckých předmětů, zobrazujících neurčité rohaté postavy, válečníky nebo berserky, vzácně i kněze. Fakticky nikdy nebyly nalezeny rohaté ani okřídlené přilby z doby vikingů. Podstatně staršího data jsou přilby s dlouhými rohy vyhotovené z bronzu, pocházející z doby bronzové. Výstava vikinských artefaktů v New Yorku v roce 2016 poukázala na to, že takové přilby archeologové nikdy nenalezli. Má se jednat o romantizující představu o Vikinzích, původem z 19. století.[20][21]

Vikinské loděEditovat

  • Drakkar – v 9. století, válečná loď
  • Snekkar – v 9. století, válečná loď
  • Knarr – v 10–11. století kolonizátorská a obchodní loď

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Slovníky Ústavu pro jazyk český AV ČR uvádějí jen variantu vikinský, ale dle jeho Internetové jazykové příručky je i tvar vikingský běžně používaný a plně přijatelný.
  2. Vikingský vůdce Erik Rudý se kolem roku 980 vydal na západ a zřejmě jako jeden z prvních vikingů doplul do Grónska, kde založil první osady. Erikův syn Leif též doplul na východní pobřeží dnešní Kanady.

ReferenceEditovat

  1. The article Tjängvidestenen in Nordisk familjebok (1919).
  2. Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2021. Heslo vikinský. 
  3. LOGAN, Donald F. The Vikings in History. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-415-08396-6. (anglicky) 
  4. BATEY, Colleen E.; GRAHAM-CAMPBELL, James. Cultural Atlas of the Viking World. New York: Facts on File, 1994. Dostupné online. S. 184. (anglicky) 
  5. Brink 2008
  6. Archaeologists find evidence of Vikings’ presence in Belarus Archivováno 15. 7. 2018 na Wayback Machine. Lepel Regional Executive Committee.
  7. Ancient Ukraine: Did Swedish Vikings really found Kyiv Rus? Archivováno 15. 7. 2018 na Wayback Machine Business Ukraine.
  8. Margaryan, A., Lawson, D.J., Sikora, M. et al., "Population genomics of the Viking world", Nature, 585, 390–396 (2020). https://doi.org/10.1038/s41586-020-2688-8. "...we see substantial ancestry from elsewhere in Europe entering Scandinavia during the Viking Age..."
  9. https://phys.org/news/2020-09-world-largest-dna-sequencing-viking.html - World's largest DNA sequencing of Viking skeletons reveals they weren't all Scandinavian
  10. Wawn 2000
  11. Johnni Langer, "The origins of the imaginary viking", Viking Heritage Magazine, Gotland University/Centre for Baltic Studies. Visby (Sweden), n. 4, 2002.
  12. https://phys.org/news/2017-09-genetic-proof-women-viking-warriors.html - First genetic proof that women were Viking warriors
  13. MCGLYNN, Sean. Mečem a ohněm: Ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2211-8. S. 85. 
  14. http://extrastory.cz/mezi-premyslovce-pohrbili-vikinga-prokazaly-to-vedecke-analyzy.html - Mezi Přemyslovce pohřbili vikinga. Prokázaly to vědecké analýzy
  15. FAGAN, Brian. Malá doba ledová, jak klima formovalo dějiny v letech 1300 - 1850. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1457-3. Kapitola Teplé období a jeho dozvuky, s. 40 - 41. (Česky) 
  16. "Vikingy vyhnala z Grónska zima, sedimenty odhalily prudké poklesy teploty". Novinky. 13. dubna 2012.
  17. Vikings did NOT wear horned helmets: Fascinating new Times Square exhibition with 500 artifacts debunks myths surrounding the ancient raiders (anglicky. Mail Online. 3. 2. 2016. Dostupné online. 
  18. Vikingové nikdy nenosili rohaté přilby, výstava v New Yorku boří mýty. ExtraStory.cz. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • ARBMAN, Holger. Vikingové. Praha: Mladá fronta, 1969. 
  • BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů a sever Evropy. Vikingové na mořích i na pevnině. Praha: Vyšehrad, 2017. 280 s. ISBN 9788074297441. 
  • BRONSTED, Johannes. Vikingové. Sága tří staletí. Praha: Orbis, 1967. 248 s. 
  • Graham-Campbell, J.; Batey, C.; Clarke, H.; Page, R. I.; Price, N. S. Svět Vikingů. Praha 1998. ISBN 80-7176-669-0
  • RAGACHE, Gilles; LAVERDET, Marcel. Vikingové. Bratislava: Gemini, 1993. 47 s. ISBN 8085265451. 
  • RANGI, Hiroa te; CINCIBUS, Josef. Vikingové jižních moří. Praha: Orbis, 1963. 203 s. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat