Runy

skupina abeced

Runy jsou znaky, podle jedné hypotézy odvozené pravděpodobně z písma etruského a řeckého. Tyto znakové sady se používaly v germánských jazycích, především pak ve Skandinávii a na Britských ostrovech, a to v pozdním období rané doby dějinné (též označované jako protohistorie) a v raném středověku. První runové nápisy pocházejí podle názoru norských archeologů z období mezi 250 př. n. l. a přelomem letopočtu.[1]

Vaksalský kámen popsaný runami mladšího futharku
Starší futhark
Codex Runicus, pergamenový rukopis cca z roku 1300 n. l. Jeden z nejstarších a nejlépe zachovaných textů Skandinávského práva

Runová abeceda byla převážně nahrazena latinkou v souvislosti s přijímáním křesťanství. Archeologický nález z Břeclavska dokladuje, že středoevropští Slované přišli do kontaktu s runami okolo roku 600 (tedy dříve, než bylo zavedeno nejstarší slovanské písmo – hlaholice).[2]

Používání runové abecedy ke speciálním účelům (např. k dekoracím) vydrželo na švédském venkově až do začátku 20. století.

Původ run editovat

Původ runových zápisů je stále nejistý. Mnoho znaků staršího futharku je na pohled blízce podobno znakům latinky. Některé další runy se potom podobají znakům severoitalské, rétorománské, lepontské či benátské abecedy z 5. až 1. stol. př. n. l., které jsou si navzájem dosti podobné a jsou následovníky staré italské abecedy. Nicméně souvislost není věrohodně doložitelná a prvotní hypotéza původu, která poukazovala na možnost zjednodušení znaků uvedených abeced, respektive jejich úpravu pro ulehčení záznamu rytím a tesáním, byla opuštěna (nejsilnějším protiargumentem je fakt, že některé tvary run jsou pro rytí/tesání mnohem složitější, než by byly jejich uvažované vzory). Runy by tedy bylo možno nejspíše považovat za nezávisle vzniklé, respektive jen se základním vztahem vzniklé, původní germánské písmo (z cca 1. až 2. stol. n. l.?).

Runová abeceda se nazývá futhark/futhork (dříve se runa Ansuz vyslovovala jako A, později jako O), a to podle prvních písmen (stejně jako a-be-ce-da) a je rozdělena na 3 sady (skupiny písmen), nazývané potom aettir (pl.) (aett sg.) (= „rodiny“). Existuje několik druhů futharku, drobně se lišících ve vzhledu jednotlivých písmen nebo jejich významu.

První futhark (germánský futhark prostý) obsahuje 24 znaků, druhý (anglosaský futhork) 28–33 znaků a třetí (vikinský futhork) jenom 16 znaků. Runy sloužily nejen k zápisu textů, ale především k magickým účelům, jako je věštba nebo různé formule a talismany. Ačkoliv se runové znaky podařilo rozluštit, smysl některých textů však zůstává utajen. Runy nerozeznávají rozdíly mezi dlouhými a krátkými samohláskami.

Runy se obvykle ryly do kamenů či dřeva. V případě rituálního nebo magického použití pak byly dodržovány postupy popsané v básni Runatál, části ságy Hávamál (Výroky Vysokého), především pak barvení, které se provádělo též i krví pisatele.[3]

Runoví mistři – runici i mistryně – alruny (na Severu bylo vždy[zdroj?] lepší postavení žen, než tomu bylo u žen slovanských, především byly ženy preferovány v úkonech týkajících se magie, věštění a léčení), jinak též obecně runopisci, četli runy složené z větviček, tesali do skal a kamenů, vyřezávali je do dřeva, používali pro komunikaci na dálku a při zapisování skaldských veršů a samozřejmě při věštbách (runové kalendáře) a zaříkadlech.

Sága o původu run editovat

Runám se přičítá božský původ. Ságy praví, že bůh Ódin obětoval sám sebe, aby dosáhl vyššího vědění. Tato historie je popsána v jednom ze základních děl severské mytologie, epické básni Runatál, která je částí rozsáhlého díla Havamálu.[4] Následující úryvek popisuje Odinovu oběť:

On visel na větry
zmítaném stromě,
v neznámu co koření;
jsa proklán kopím
po devět nocí
moudrý Ódin sám sobě obětí.

Nejedl chléb a nepil nic,
jen hleděl v hlubin tmy,
pak zaplakal a runy vzal.
Konečně vrátil se.

Podělil se pak o své vědění s elfy, trpaslíky, obry a dokonce i lidmi, což je detailně popsáno v dalším úryvku z Runatálu:

Pro Ásy Ódin,
pro elfy Dain,
Dvalin pro trpaslíků svět,
Asvid pro obry ukrutné,
a teď je ryju já.
Než stvořen člověk, Thund je ryl,
Co rychle vzchází, uvadá.

V Runatálu je rovněž obsažena část popisující umění práce s runami. Jsou zde vyjmenovány jednotlivé úkony, které musí schopný runopisec ovládat:

Umět je rýt, umět je číst,
vědět jak barvit, ověřit,
kterak se ptát a oběť dát,
odeslat je, i moc jim vzít.

Runy a Slované editovat

Přelomový, nejstarší nález písma na slovanském území jsou runy prvního futharku (zvířecí žebro tura domácího s vyrytým nápisem posledních sedmi run „abecedy“ futharku, lokalita Lány u Břeclavi, období 600 po Kristu).[5][2]

Nejpoužívanější runové sady editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. World's oldest runestone found in Norway [online]. Phys.org [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Jedinečný objev na Břeclavsku: Znalci našli runy, hlaholice už není nejstarší slovanské písmo. Náš region [online]. 2021-02-11. Dostupné online. 
  3. Co jsou runy a runové kameny | NEFERTITIS.cz. www.nefertitis.cz [online]. [cit. 2024-02-04]. Dostupné online. 
  4. LUKEŠOVÁ, Pavlína. Proměny futharku v souvislosti s vývojem runové švédštiny. , 2015. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Václav Blažek. s. 11. Dostupné online.
  5. MASARYKOVA UNIVERZITA. Nejstarší nález písma u Slovanů [online]. Grantová agentura ČR, 2021-02-18. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • BARRETT, David V. Runy. Praha: Ikar, 1998. ISBN 80-7202-335-7. 
  • KING, Bernard. Runy : písmo a magie Vikingů. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85619-84-9. 
  • MACHÁČEK, Jiří, et al. Runes from Lány (Czech Republic) - The oldest inscription among Slavs. A new standard for multidisciplinary analysis of runic bones. Journal of Archaeological Science. Březen 2021, roč. 127. ISSN 0305-4403. DOI 10.1016/j.jas.2021.105333. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat