Otevřít hlavní menu

Lotyšsko

stát v severní Evropě

Lotyšsko (lotyšsky: zvuk Latvija), oficiálně Lotyšská republika (Latvijas Republika), je prostřední ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře a jeho Rižského zálivu. Na jihu sousedí s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem, na východě s Ruskem a na severu s Estonskem. Žije zde okolo 2 milionů obyvatel a hlavním městem je Riga. Lotyši jsou baltským národem a tvoří 62 % obyvatel země. Oficiálním jazykem je lotyština.

Lotyšská republika
Latvijas Republika
vlajka Lotyšska
vlajka
znak Lotyšska
znak
Hymna: Dievs, svētī Latviju
Geografie

EU-Latvia.svg Poloha Lotyšska

Hlavní město: Riga
Rozloha: 64 589 km² (122. na světě)
z toho 1,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Gaiziņkalns (312 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 57° s. š., 25° v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 1 934 218 (150. na světě, 2018)
Hustota zalidnění: 31 ob. / km² (159. na světě)
HDI: 0,769 (vysoký) (48. na světě, 2010)
Jazyk: lotyština
Náboženství: luteránství, římskokatolické, pravoslaví
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 18. listopad 1918 (vyhlášení nezávislosti na Německu)
Prezident: Raimonds Vējonis
Předseda vlády: Māris Kučinskis
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 24 257[1] USD (50. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 428 LVA LV
MPZ: LV
Telefonní předvolba: +371
Národní TLD: .lv

Lotyšsko je bývalá sovětská svazová republika, obnovila svou nezávislost 21. srpna 1991. Je členem Evropské unie, NATO, Rady Evropy, Schengenského prostoru a eurozóny.

Obsah

NázevEditovat

Jméno Latvija vzniklo z názvu starobylého baltského (indoevropského) kmene Latgalů (lotyšsky Latgali), z něhož vzniklo etnické jádro lotyšského národa.[2]

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lotyšska.
 
Mapa Lotyšska

Brestlitevský mír z 3. března 1918 potvrzoval vítězství ústředních mocností ve východní Evropě během první světové války. Německo dobylo Pobaltí (Estonsko, Livonsko, Kuronsko). Lotyšsko vyhlásilo nezávislost na Německu 18. listopadu 1918. Po vypuknutí druhé světové války bylo 17. června 1940 okupováno a posléze anektováno Sovětským svazem. Během jednoho roku sovětské vlády před německou invazí byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů nebo povražděny. Němečtí vojáci byli proto na začátku války poměrně značnou částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé, avšak v průběhu války se obyvatelstvo z důvodu zvěrstev páchaných německou armádou postavilo proti Němcům. Nacisté a místní kolaboranti povraždili přes 60 000 lotyšských Židů, mnoho z nich při masakrech v Rumbule a v Liepāji. Počáteční podporu Němců později zneužívala sovětská propaganda. Součástí Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika zůstalo Lotyšsko až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Lotyšsko, které bylo mezi světovými válkami zemědělskou velmocí vyvážející potraviny do mnoha zemí Evropy, bylo během sovětské okupace přeorientováno na průmyslovou výrobu a jeho ekonomická samostatnost byla vnímána jako přežitek – země začala být integrována do celého sovětského státu. Nové průmyslové podniky, či modernizované staré (například závod RVR na výrobu lokomotiv), získaly odbytiště v celém Sovětském svazu. Podobně docházelo také k výměně obyvatelstva i kulturních vlivů. Do Lotyšska se začaly stěhovat tisíce lidí z celého Sovětského svazu, hlavně pak Rusů. Naopak Lotyši se začali objevovat v ostatních čtrnácti republikách, tisíce kilometrů od své domoviny. Proto se velmi často také hovoří o rusifikaci Pobaltí. Přestože lotyština zůstala oficiálním jazykem, byla doplněna ruštinou, která měla na úrovni svazu dominantní význam.

Po roce 1985 došlo v rámci perestrojky k řadě reforem, jejichž součástí bylo také zajištění ekonomické soběstačnosti jednotlivých republik. To se v Lotyšsku projevilo nárůstem hojnosti spotřebního zboží, kterého byl v Sovětském svazu obecně nedostatek, a nákupní turistikou. Přesto většina obyvatel Lotyšska nevěřila faktické možnosti opuštění SSSR a získání nezávislosti. Tato skutečnost se začala postupně přivádět k životu až v roce 1991. Tehdy se právě Lotyšsko, spolu s dalšími republikami Pobaltí, ke zděšení mnoha obyvatel ostatních republik Sovětského svazu i jeho politického vedení, osamostatnilo mezi prvními.

Začal hospodářský růst a integrace s evropskými státy, hlavně pak EU. Do této organizace vstoupila země 1. května 2004, ve stejném roce se také stala členem NATO. Odbourání celních bariér a připojení k jednotnému hospodářskému prostoru se sice ukázalo pro lotyšské hospodářství jako velmi pozitivní krok, země měla po řadu let nejvyšší hospodářský růst v EU, dopadla na ni ale velmi těžce hospodářská krize z přelomu let 2008/2009, kdy se země dostala do velkých potíží a mluvilo se také i o státním bankrotu.

GeografieEditovat

PovrchEditovat

 
Mapa Lotyšska, 1920-1940

Povrch je většinou rovinatý, nížinný, místy s pahorkatinami. Hlavním a nejvyšším pohořím jsou Vidzemské vrchy. Území Lotyšska bylo modelováno pleistocénním ledovcem. Zůstaly po něm morény a nánosy, které tvoří na západě Kuronskou a na východě Livonskou vrchovinu. Lotyšsko hraničí s Litvou (588 km) na jihu, s Běloruskem (161 km) na jihovýchodě, s Ruskem (246 km) na východě a s Estonskem (343 km) na severu.

Celé území státu leží na pevnině, Lotyšsku nepatří v Baltském moři žádný ostrov. Podél mořského pobřeží leží pásmo písečných dun.

V Lotyšsku je hustá říční síť, největšími řekami jsou Daugava, Venta a Gauja (národní park Gaujas v jejím povodí je největší v Pobaltí), mnoho jezer, Lubanas a Rāznas a mnoho bažin, které tvoří 10 % rozlohy státu.

PodnebíEditovat

Podnebím Lotyšska patří do chladnějšího mírného pásu, na východě s kontinentálním vlivem. Se zvětšující se vzdáleností od moře se zvyšují i teplotní rozdíly. Průměrná lednová teplota je -5 °C a červencová 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 630 mm, v Livonské vrchovině až 800 mm.

PolitikaEditovat

 
Předseda vlády Valdis Dombrovskis v roce 2010

Lotyšsko má jednokomorový parlament (Saeima), do nějž se každé čtyři roky volí 100 zastupitelů. Parlament na čtyřleté období volí prezidenta republiky, na 4 roky s možností jednoho znovuzvolení. Prezident jmenuje premiéra a jeho vláda se uchází o důvěru parlamentu. Zákonodárná iniciativa náleží vládě, prezidentovi, parlamentní komisi, pěti poslancům či jedné desetině oprávněných voličů.[3] Parlament vyslovuje důvěru vládě, kterou sestavuje premiér navržený prezidentem, parlament může vyjádřit nedůvěru předsedovi vlády (vládě jako celku) nebo jednotlivým ministrům.

Prezidentem je Raimonds Vējonis, zvolený v roce 2015, který se úřadu ujal v létě téhož roku.

Prvním postsovětským prezidentem byl Guntis Ulmanis (1993–1999), po něm zastávala tento úřad po dvě období Vaira Vīķe-Freiberga (1999–2007) a následoval Valdis Zatlers (2007–2011). V roce 2011 byl prezidentem zvolen Andris Bērziņš.

Premiérem je od roku 2016 středový politik a bývalý starosta Valmiery Māris Kučinskis, v posledních letech člen malé regionální strany Liepājas partija (Liepājská strana). Každé zasedání vlády je od roku 2013 živě vysíláno na internetu.

Starostou hlavního města Rigy, ve kterém tvoří Rusové téměř polovinu obyvatel, je etnický Rus Nils Ušakovs, který je také šéfem nejsilnější ruské politické strany v Lotyšsku Centrum harmonie.[4] V roce 2016 byl Ušakovs pokutován lotyšským Centrem státního jazyka za používání ruského jazyka na oficiální facebookové stránce města Rigy, protože ruština, která je rodnou řečí etnických Rusů, je v Lotyšsku považována za cizí jazyk.[5]

16. března slaví váleční veteráni této země lotyšský den legionářů, nejedná se ale o oficiální státní svátek. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetně lotyšské divize SS. Lotyšsko je tedy jeden z mála států, které, ač členy EU a NATO, mají otevřeně takovéto, minimálně kontroverzní, tradice. V roce 2014 skončil v lotyšské vládě ministr životního prostředí a místního rozvoje Einars Cilinskis, protože trval na své účasti v tomto pochodu.[6] V řadách jednotek SS bojovalo za války okolo 140 000 Lotyšů. Přibližně stejný počet Lotyšů bojoval proti nacistům v řadách Rudé armády.[7]

EkonomikaEditovat

Související informace naleznete také ve článku Ekonomika Lotyšska.
 
Hlavní město Riga

Lotyšsko je průmyslový a zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví: strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Důležitá průmyslová střediska jsou Riga, Daugavpils, Liepāja a Jūrmala. Kromě těžby rašeliny nemá Lotyšsko zdroje nerostných surovin. Spotřeba elektrické energie je z části zajišťována její produkcí v tepelných a vodních elektrárnách a z části jejím dovozem ze zahraničí. Velký přínos financí do státního rozpočtu zaznamenává tranzitní přeprava ruského zboží územím Lotyšska a přes přístavy dále do světa. Město Ventspils je významným přístavem a překladištěm zboží na pobřeží Baltského moře. V zemědělství převládá živočišná produkce. Chov skotu a prasat. Pěstuje se zde ječmen, žito, brambory, cukrová řepa a zelenina. Loví se zde zejména sledi a šproty. Produkce masa, mléčných výrobků a rybích výrobků jako jsou sardinky nebo rybí moučka. Téměř polovinu území státu pokrývají lesy (46 %), orná půda tvoří 27 %, pastviny 13 % a ostatní 14 %. Kvůli velkému počtu lesů a stromů se zde vyskytuje jantar.

Před rokem 2008 se země stala příkladem negativních důsledků přehřátí ekonomiky. Rychlý růst HDP a příjmů obyvatelstva vedl k výraznému zvýšení spotřebitelské poptávky, následné inflaci a současně k růstu schodku běžného účtu a zahraničního dluhu. Ekonomika se tak dostala na sestupnou fázi již před globální ekonomickou krizí. Hospodářství stačilo snížit svůj rozpočtový deficit, ale zahraniční dluh zůstal nad sedmdesáti procenty HDP a zmenšil tak prostor pro překonání krize.[8]

Od vstupu země do EU v roce 2004 byl lotyšský lat pevně navázána na euro. 1. ledna 2014 Lotyšsko přistoupilo jako 18. člen do eurozóny a přijalo společnou evropskou měnu.[9][10]

ObyvatelstvoEditovat

Související informace naleznete také ve článku Obyvatelstvo Lotyšska.
 
Lotyšské děti slaví Den Lāčplēsis

Podle výsledku sčítání obyvatelstva v roce 2011 je počet obyvatel 2 067 887. Asi 62,1 procent obyvatel Lotyšska jsou etničtí Lotyši. Významná je menšina tvořená Rusy (cca 26,9 %),[11] zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby Lotyšsko opustila. Mají status tzv. neobčanů a jsou potomci Rusů, kteří se do Lotyšska přistěhovali po 2. světové válce.[12] Většina z nich to však odmítá a Rusko se k této možnosti také staví odmítavě.[13] Návrh na přiznání statusu oficiálního jazyka pro ruštinu zamítli v únoru 2012 lotyšští občané v referendu.[14] Další národnostní menšiny představují Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Litevci. Ve městech žije zhruba 70 % populace, na venkově 30 %. Příznačná je velmi nízká porodnost (1,17 dítěte na matku v roce 2010)[15] a z toho vyplývající rychlý úbytek obyvatelstva. Mezi lety 1989 a 2011 se počet obyvatel snížil o alarmujících 600 tisíc (22,5 %). Na tomto poklesu obyvatelstva se výrazně projevuje také emigrace, přičemž mezi její nejvýznamnější cíle patří Irsko (48 031 Lotyšů k roku 2011)[16] a Velká Británie (39 000 Lotyšů k roku 2011).[17]

V zemi neexistuje žádné výrazně dominantní náboženství. Největší zastoupení (čísla se vztahují k roku 2003) mají luteráni (cca 556 000), následují římští katolíci (430 000) a pravoslavní (350 000).

Podle sčítání lidu v carském Rusku z roku 1897 na území dnešního Lotyšska žilo 68.3% Lotyšů, 12% Rusů, 7.4% Židů, 6.2% baltských Němců a 3.4% Poláků.[18]

KulturaEditovat

 
Spisovatel Rainis

Zakladatelem moderní lotyšské literatury je Rainis. Aleksandrs Čaks je vnímán jako první „městský“ lotyšský básník. Krišjānis Barons sesbíral stovky lidových písní. Nejvýznamnějším prozaikem je Rūdolfs Blaumanis. Nejpřekládanějším lotyšským autorem všech dob je Vilis Lācis. Nejslavnější spisovatelkou Aspazija.

Mezi výtvarnými umělci vynikli sochař Kārlis Zāle, malíř Vilhelms Purvītis a fotograf Philippe Halsman, emigrant do USA. Jedním z nejslavnějších baletních tanečníků všech dob se stal rodák z Rigy Michail Baryšnikov. Také legendární filmový režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn se narodil v lotyšském hlavním městě.

Klasiky lotyšské hudby jsou Jāzeps Vītols, Alfrēds Kalniņš, Kārlis Baumanis a Emīls Dārziņš. Významnými hudebními skladateli současnosti jsou Raimonds Pauls a Pēteris Vasks. Slavným houslistou a dirigentem byl Gidon Kremer. Jako dirigent získal věhlas rovněž Mariss Jansons. Jako operní pěvkyně se prosadila Elīna Garanča. Elektronický hudebník DJ Lethal (Leors Dimants) proslul svou spoluprací se skupinou Limp Bizkit.

VědaEditovat

V Rize se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Wilhelm Ostwald, stejně jako průkopník raketové techniky a kosmonautiky Friedrich Zander. Tzv. Waldenův zvrat objevil chemik Paul Walden. Prestižní Turingovu cenu získal informatik Juris Hartmanis. V sociálních a humanitních vědách vynikl rižský rodák a politický filozof Isaiah Berlin a také sociolingvista Max Weinreich.

SportEditovat

První olympijské zlato pro samostatné Lotyšsko vybojoval gymnasta Igors Vihrovs na olympijských hrách v Sydney roku 2000.[19] Cyklista BMX Māris Štrombergs vybojoval dokonce dvě zlaté olympijské medaile (2008, 2012).[20] Čtvrté zlato do sbírky moderního Lotyšska přidal čtyřbob na olympiádě v Soči roku 2014.[21] I meziválečné Lotyšsko se zúčastňovalo olympijských her. Vůbec první medaili, stříbrnou, přivezl chodec Jānis Daliņš z her v Los Angeles roku 1932.[22] Lotyšská chodecká škola měla dobrý zvuk i později (Adalberts Bubenko, Aigars Fadejevs).

Lotyšští sportovci ovšem sbírali medaile i v dresu Sovětského svazu, vyhlášená byla zvláště lotyšská oštěpařská škola – zlato brali oštěpaři Inese Jaunzeme (1956), Elvīra Ozoliņa (1960), Jānis Lūsis (1968) a Dainis Kūla (1980). (V nové éře oštěpařskou pochodeň převzali například Vadims Vasiļevskis, stříbrný z Athén 2004, či Ainārs Kovals, stříbrný z Pekingu 2008). V ostatních disciplínách triumfovali jako reprezentanti SSSR sáňkařka Vera Zozuļa (1980), jachtař Aleksandrs Muzičenko (1980), bobista Jānis Ķipurs (1988), střelec Afanasijs Kuzmins (1988) či kanoista (a později politik) Ivans Klementjevs (1988). Řada Lotyšů se podílela i na sovětských úspěších v kolektivních sportech, například volejbalista Ivans Bugajenkovs má hned dvě zlata (1964, 1968), stejně jako basketbalistka Uljana Semjonovová (1976, 1980).[23]

Basketbal má v Lotyšsku ostatně velkou tradici, již v roce 1935 lotyšská reprezentace vyhrála mistrovství Evropy, roku 1939 pak získala stříbro. Trojnásobným mistrem Evropy se stal v sovětském dresu Jānis Krūmiņš či Valdis Muižnieks, mistrem světa Valdis Valters. V NBA se prosadil Andris Biedriņš. Klub ASK Rīga třikrát vyhrál euroligu (1958, 1959, 1960)

Velmi populární je v Lotyšsku také lední hokej. Dvojnásobným mistrem světa z časů SSSR je hokejový brankář Artūrs Irbe, dokonce trojnásobným pak Helmuts Balderis. Sandis Ozoliņš je vítězem Stanleyova poháru s Colorado Avalanche (1996). Dvanáct sezón v NHL strávil Kārlis Skrastiņš, který 7. září 2011 zahynul při letecké nehodě v Jaroslavli spolu s dalšími 37 týmovými kolegy při letu k prvnímu zápasu sezóny 2011/2012 KHL. Nejnověji se v NHL prosazuje Zemgus Girgensons. Jeden lotyšský klub, Dinamo Riga, hraje KHL.

Fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu v roce 2004, když se poprvé ve své historii probojovala na závěrečný turnaj mistrovství Evropy.

Mairis Briedis je profesionálním mistrem světa v boxu.[24] Tenistka Jeļena Ostapenková v roce 2017 vyhrála pařížský grandslamový turnaj.[25] Šachistovi Michailu Talovi se přezdívalo Čaroděj z Rigy. V Rize se narodil i představitel šachové moderny Aaron Nimcovič či šachista Alexej Širov.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha: Radioservis, 2002. ISBN 80-96212-26-2. Kapitola Lotyšsko, s. 52. 
  3. HRICOVÁ, Helena. Lotyšsko: Na pomezí Baltu, Evropy a Ruska. In: Ladislav Cabada, a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy : komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 2008. ISBN 978-80-245-1388-1. S. 141. (česky)
  4. Lotyšsko se obává ruskojazyčných obyvatel jako rizikového faktoru. Česká televize [online]. 5. dubna 2015. Dostupné online. 
  5. Riga mayor rejects penalty for using Russian on Facebook. The Calvert Journal [online]. 12. srpna 2016. Dostupné online. 
  6. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/266366-lotyssky-ministr-si-zapochoduje-s-veterany-z-waffen-ss-ve-vlade-ale-konci/
  7. "Rigou pochodovali váleční veteráni z jednotek SS". Novinky. 16. března 2017.
  8. Musíme si pomáhat. EKONOM [online]. [cit. 2008-11-16]. Dostupné online. 
  9. Latvia to become 18th eurozone member from 2014. BBC NEWS BUSINESS [online]. [cit. 2013-07-13]. Dostupné online. 
  10. Lidovky cz, ČTK. Lotyšsko začalo používat euro. Většina obyvatel ho ale nechce. Lidovky .cz [online]. 2014-01-01 [cit. 2014-01-01]. Dostupné online. 
  11. {title}. www.csb.gov.lv [online]. [cit. 21-01-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 29-01-2012. 
  12. "Pod evropským svícnem tma". Ekonom.cz. 11. srpna 2005.
  13. "Lotyšsko se obává ruskojazyčných obyvatel jako rizikového faktoru". Česká televize. 5. dubna 2015.
  14. Lotyši odmítli ruštinu jako druhý oficiální jazyk. Aktuálně.cz [online]. 2012-2-18 [cit. 2012-2-20]. Dostupné online. 
  15. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=tsdde220&plugin=1
  16. http://www.tvnet.lv/zinas/arvalstis/408091-bezdarba_del_viesstradnieki_sak_pamest_iriju
  17. http://www.tvnet.lv/zinas/arvalstis/381303-lielbritanija_paslaik_dzivo_39_tukstosi_viesstradnieku_no_latvijas
  18. Latvia – Population. Knihovna Kongresu.
  19. Igors Vihrovs wins floor exercise title. article.wn.com [online]. [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Latvia's Maris Strombergs defends BMX Olympic gold medal. www.cbsnews.com. Dostupné online [cit. 2018-11-20]. (anglicky) 
  21. Melbardis' bob teams upgraded to Sochi gold and bronze after results of Russia's Zubkov voided for doping violations by IBSF. www.baltictimes.com [online]. [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Jānis Daliņš. latvijassports.lv [online]. [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  23. Z dvojitých holínek došla za slávou aneb Když vládla sovětská obryně. iDNES.cz [online]. 2010-09-21 [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. 
  24. Mairis Briedis a comfortable winner in WBC cruiserweight clash with Marco Huck. Sky Sports. Dostupné online [cit. 2018-11-20]. (anglicky) 
  25. Unseeded, just 20, Ostapenko wins French Open for 1st title. USA TODAY. Dostupné online [cit. 2018-11-20]. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat