Wikipedie

Němčina

západogermánský jazyk

Němčina, německy Deutsch, je západogermánský jazyk, jehož studiem se zaobírá filologický obor zvaný germanistika. Tímto jazykem hovoří přibližně 170 až 185 milionů lidí na celém světě, z toho používá němčinu 80 milionů mluvčích jako svůj druhý jazyk. V Evropě je němčina z hlediska počtu rodilých mluvčích s asi 90 až 100 miliony lidmi druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině. V zemích Evropské unie (EU) je němčina nejpoužívanějším mateřským jazykem. Patří také mezi 10 nejpoužívanějších jazyků na celém světě.

Němčina (Deutsch)
Mapa rozšíření jazyka
Mapa rozšíření jazyka
RozšířeníNěmeckoNěmecko Německo

RakouskoRakousko Rakousko
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
LichtenštejnskoLichtenštejnsko Lichtenštejnsko
BelgieBelgie Belgie
DánskoDánsko Dánsko
LucemburskoLucembursko Lucembursko
FrancieFrancie Francie
ItálieItálie Itálie
BrazílieBrazílie Brazílie
USA Spojené státy americké

NamibieNamibie Namibie
Počet mluvčích
  • 90 000 000 – 105 000 000
  • druhý jazyk pro 80 000 000
Klasifikace
PísmoLatinka
Postavení
Regulátor
  • smluvní dohody mezi Německem, Rakouskem a Švýcarskem
  • spolupráce jejich veřejně-právních jazykových institutů
Úřední jazyk
Kódy
ISO 639-1de
ISO 639-2ger (B)
deu (T)
ISO 639-3deu
EthnologueDEU
Wikipedie
de.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Písemný projev v němčině je latinkou se spřežkovým pravopisem. Jednou ze zvláštností je, že podstatná jména se zásadně píší velkými počátečními písmeny. Spisovná němčina nemá jednotnou kodifikaci, nýbrž je v každé německy mluvící zemi poněkud odlišná. Poslední větší reforma německého pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006.

Rozšíření editovat

 
rozšíření němčiny:
     původní jazyk
     druhý nebo neoficiální jazyk
     německá menšina

Němčina je úředním jazykem v těchto zemích:

Německy dále hovoří jako svým prvním nebo druhým jazykem menšiny v následujících zemích (údaje o počtech mluvčích mohou být zastaralé):

V mnoha zemích světa včetně České republiky žijí vystěhovalci nebo dočasně žijící lidé (tzv. expatriots, expats), jejichž mateřštinou je němčina.

Počty mluvčích německých menšin je nutné brát s rezervou, neboť tato čísla se mohou mezi jednotlivými průzkumy značně lišit. V posledních desetiletích měly na počty mluvčích němčiny v zemích Východní Evropy – především v Polsku a Rumunsku – a někdejšího Sovětského svazu vliv výzvy ze strany německých úředních míst, jak před rokem 1990 tak po něm, na adresu tam žijících etnických Němců, aby se vrátili do „původní vlasti“. Tak došlo ke značnému odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku. Není ovšem možné očekávat úplný zánik výskytu němčiny jako rodného jazyka v těchto zemích.

  •  

    Mapa rozšíření němčiny v zemích Evropské unie

  •  

    Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem němčina

Historie editovat

 
Mapa německých nářečí z roku 1894 zobrazuje regionální vlivy v českém pohraničí obývaném Sudetskými Němci. Jihočeské a jihomoravské nářečí byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím sousedních zemí (Rakousko, Bavorsko). Severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím, vyskytujícím se v Sasku a Slezsku.

Spisovná němčina, která je standardizovanou podobou hornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

Nářečí editovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Míšeňské dialekty a Hornosaské dialekty.

Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru:

Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích – pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny.

 
Mapa rozmístění německých nářečí

Abeceda a výslovnost editovat

Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü a slov cizojazyčného původu nevyužívá diakritická znaménka. Používání specificky německého písmene, ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé písmeno, při psaní verzálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu (Neue deutsche Rechtschreibung) v 90. letech 20. století omezeno na případy dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky. Příkladem je změna u slovesa müssen, kde se v první osobě jednotného čísla již nepíše ich muß, nýbrž ich muss. Dále např. u slova daß (že) je nový správný pravopis dass. Ve Švýcarsku je písmeno ß již celá desetiletí nezvyklé a důsledně se nahrazuje pomocí ss (Strasse).

Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké: A Ä B C D E F G H I J K L M N O Ö P Q R S T U Ü V W X Y Z
malé: a ä b c d e f g h i j k l m n o ö p q r s t u ü v w x y z
výslovnost: a mezi a a e be ce/ka de e ef ge ha i jot ka el em en o mezi o a e pe ku er z/s/š te u mezi u a i fau ve iks i/ü cet

Odchylky ve výslovnosti proti češtině:

  • a – výslovnost jako dlouhé á před jednou souhláskou (Baden-Baden, ich kam), jako krátké a před dvěma souhláskami (Kamm, Sammlung);
  • aa – výslovnost jako dlouhé á, příjmení Haas, ve staré horní němčině Aa ve významu voda, řeka, viz jezero Aa v Alpách, říčka Aa blízko Bielefeldu;
  • ä – jako e, e: (otevřené; älter, spät, Häme);
  • c – jako k, staroněmecká jména jako Carl a Caroline, slova cizojazyčného původu jako Colt, Harnoncourt (příjmení rakouského dirigenta);
  • ch – mnohdy jako k, např. v místních názvech Cham, Chemnitz, jindy jako české ch (Chemie) nebo také š (rovněž Chemie, dále ve jménech francouzského původu jako Chantal);
  • ck – jako k (packen, Stück);
  • chs – jako ks nebo chs, když je -s- částí koncovky (du machst);
  • e – výslovnost dlouze, uzavřeně, téměř jako í (Gewehr); krátce a oslabeně v nepřízvučné slabice, před l, n, r mizí mnohdy téměř zcela (sloveso verstehen – zde mizí jak první tak třetí e), ale ne vždy (lesen), nemizí také v koncovkách -eln (handeln), -ern (Stern, místní název Kaldern) a po r (plurál Tore), po l (plurál Fußbälle) a po dalších souhláskách jako m (Bäume, sloveso kommen);
  • ee – výslovnost zásadně dlouze, zhruba eé či jako české é (Meer, Kleeblatt, See);
  • ei, ai, ey, ay – výslovnost je aj (ein, klein, drei, Mai, staroněmecky psaná příjmení jako Freytag nebo místní názvy jako Bayern, Bayreuth);
  • eu, äu – oj (euch, Euter, neu, räuspern);
  • g – na začátku slova g, ve slovech francouzského původu s koncovkou ge se vyslovuje jako české ž (Blamage (vyslovuje se i e na konci slova), Garage, Regisseur), někdy skoro jako ch – na konci slova (Flugzeug)
  • gn – vyskytuje se ve slovech francouzského původu, pak jako n – například Kompagnie (švýcarský pravopis je ale Kompanie);
  • h – po samohlásce a mezi samohláskami se mnohdy nevyslovuje, zde prodlužuje předchozí samohlásku (Ruhe, gehen), pokud to není jediná souhláska ve slově (aha, Uhu), na začátku slova či sousloví a ve slovech jinojazyčného původu se h vyslovuje (Hand, heute, Krankheit, Kohärenz);
  • ie:
    • jako í: – (viel, wie, sieben, Marie, Leonie, verspielt);
    • jako i̯ə – (Familie, Linie, Italien, také Marienbad [(Mariánské Lázně]);
  • ng – podobné českému mango, banka (Jüngling, lange, singen, Stange);
  • o – když před jednou souhláskou, tak dlouze, spíše jako české ó (holen, roden), před dvěma souhláskami krátce jako české o (Donner, kommen, Kompagnie);
  • oe – některé místní názvy jako město Soest, výslovnost je zóst;
  • oo – některá slova jako doof (hloupý, omezený), výslovnost je doóf nebo dóf;
  • ou – ve slovech cizojazyčného původu se vyslovuje jako ú (příjmení rakouského dirigenta Harnoncourt, kde se také čte začáteční h);
  • ö – mezi o a e (gönnen, können, Abkömmling);
  • ph – jako f ve slovech cizojazyčného původu, pokud se tak nadále píší (Philosophie, Photographie, Litographie), častější je ale Fotografie;
  • r – téměř splývá s e (aber, Kater);
  • s – z – na začátku slova s výjimkou anglických výrazů a uprostřed slova mezi dvěma samohláskami (Seite, Kausa, Dasein), avšak ve slovech cizojazyčného původu mnohdy jako s – např. Kaste, Kosmos;
  • ss – s – užívá se při krátké výslovnosti předchozí samohlásky (müssen, Schluss) a tehdy, když se neužije ß (Strasse – všeobecně ve Švýcarsku nebo když chybí písmeno ß na klávesnici či při psaní velkými písmeny);
  • ß – s – užívá se zpravidla při dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky (Straße, Fuß);
  • sch – š (schön, Ramsch, Schluss);
  • sp – šp – na začátku slov nebo kořenů (spät, Spieler, Verspätung), na severu Německa je výslovnost mnohdy sp;
  • st – št – na začátku slov nebo kořenů (stehen, Raststätte [Rastštaette], Verständnis), na severu Německa je výslovnost mnohdy st;
  • th – t – jako t s přídechem (Thema) nebo jednoduché t na konci místního názvu (Bayreuth);
  • tion – cijon (Funktion, Nation);
  • tsch – jako č v češtině (Tschechien);
  • tz – jako české c, např. sitzen, Katze, Tatze, Chemnitz);
  • z – c (siezen, zehn);
  • ü – mezi u a i (müssen);
  • v:
    • v původně německých slovech – jako f (vielleicht, Vater);
    • v cizojazyčných slovech – jako v (Vase, Vehikel, Viadukt, Villa);
  • w – v (warten, Wolfgang).
  • Souhlásky k, t, někdy i p se na začátku slova a před samohláskou vyslovují s přídechem, i když o něco slabším než v 

angličtině (Karl, kommen, Pauke, Post, Tante. Tobias).

  • Kmenová samohláska je dlouhá před jedinou souhláskou (lesen) nebo žádnou (wo).

Gramatika a pravopis editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Německá gramatika.
 
Německý nápis „Delikatesní červené zelí“ – na levém víčku je použit starý pravopis, na pravém nový po změnách let 1996–2006.
  • Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen.
  • Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.
  • Systém slovesných časů je bohatší než v češtině. Původní systém významu 6 slovesných časů (předminulý [plusquamperfektum], minulý préteritum a [perfektum], přítomný [prézens] a budoucí I a II [futurum]) rozlišoval tu skutečnost, zda se jedná v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti o ukončený či probíhající děj. Dnes se však tento systém využívá velmi omezeně a v běžné konverzaci se používá již jen přítomný čas (vyjadřuje též budoucnost) a minulé časy perfektum a préteritum. Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem. Velmi časté je používání trpného rodu.
  • Slovosled je díky flexibilnosti jazyka mnohem volnější než v angličtině, ale i tak existují jistá pravidla. Může mít více variant v závislosti na použitých spojkách či příslovečných určeních. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou:
    • Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun müssen.
    • Doslova: Když já to dříve věděl by měl, měl by já to ne více činit muset.
  • Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.

Slovní zásoba editovat

Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavně latinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vliv angličtiny. Výpůjček je vcelku značné množství, němčina však k většině přejatých slov má i samotný německý protějšek, většinou složeninu.

Příklad:

  • magnetofon: r Rekorder, ale i s Tonbandgerät („zvukopáskopřístroj“)
  • byznys, podnikání: s Business, ale i s Geschäft

Zvláštností je, že některá slova budí dojem neněmeckého, anglického původu, přestože v angličtině neexistují, např. s Handy – mobilní telefon. Ač čistě německá zkrácenina z s Handfernsprecher („telefon do ruky“), vyslovuje se často anglicky händy.

Výpůjčky ovšem fungují i opačným směrem. Německá slova se objevují v mnoha dalších jazycích. Například slovo r 'Bauplan' (stavební plán, skica) se v angličtině používá pro technické označení morfologie organismů. Arbeito, které v japonštině znamená vedlejší pracovní poměr, pochází z německého slova Arbeit, f. (práce) atd.[4]

Příklady editovat

Číslovky editovat

Německy Česky
eins jeden
zwei dva
drei tři
vier čtyři
fünf pět
sechs šest
sieben sedm
acht osm
neun devět
zehn deset

Vzorový text editovat

Otčenáš (modlitba Páně):

Vater unser im Himmel,
geheiligt werde dein Name.
Dein Reich komme.
Dein Wille geschehe,
wie im Himmel so auf Erden.
Unser tägliches Brot
gib uns heute.
Und vergib uns unsere Schuld,
wie auch wir vergeben
unsern Schuldigern.
Und führe uns nicht in Versuchung,
sondern erlöse uns von dem Bösen.
Amen.

Všeobecná deklarace lidských práv editovat

Německy: Alle Menschen sind frei und gleich an Würde und Rechten geboren. Sie sind mit Vernunft und Gewissen begabt und sollen einander im Geist der Brüderlichkeit begegnen.
Doslova: Všichni lidé jsou narození jako svobodní a rovní důstojností a právy. Jsou obdařeni rozumem a svědomím a mají se navzájem setkávat v duchu bratrství.
Česky: Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Archivovaná kopie. www.cia.gov [online]. [cit. 2009-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-23. 
  2. ↑ Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i v českých zemích (jakožto součásti Rakousko-Uherska)
  3. ↑ AUGSBURG, Hans Kratzer. Auf Papua-Neuginea spricht man Unserdeutsch. sueddeutsche.de. Dostupné online [cit. 2016-01-30]. ISSN 0174-4917. (německy) 
  4. ↑ http://www.nemecketexty.cz/co-dala-nemcina-svetu/[nedostupný zdroj]

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Němčina&oldid=23421026“