Slezsko

historické území, ve střední Evropě
Další významy jsou uvedeny na stránce Slezsko (rozcestník).

Slezsko (slezsky Ślůnsk nebo Ślōnsk, slezskoněmecky Schläsing, německy Schlesien, polsky Śląsk, latinsky Silesia) je historická země ve Střední Evropě. Rozkládá se převážně v povodí horní a střední Odry na sever od Beskyd a pohoří Krkonošsko-jesenické subprovincie. Přesné určení hranic Slezska vychází především z podoby středověkého Slezského knížectví a dále pruské provincie Slezsko a stejnojmenné rakouské korunní země. V současnosti patří většina regionu Polsku (Polské Slezsko), malý jihovýchodní díl je součástí České republiky (České Slezsko) a okrajová území na západě zasahují i do Německa.

Slezsko: fialově vyznačeno současné Polské Slezsko, šedě vyznačeno současné České Slezsko, tyrkysový okraj: habsburské Slezsko před rokem 1742, žlutý okraj: pruská provincie Slezsko.
Znak Dolního a Horního Slezska (slezská orlice)

Tradičně se v rámci Slezska rozlišují dvě oblasti s odlišnou historií a charakteristikami: severozápadní Dolní Slezsko a jihovýchodní Horní Slezsko. Občas se jako třetí hlavní oblast a nikoli část Horního Slezska uvádí Těšínsko a další území bývalého Rakouského Slezska. V dnešním pojetí se za součást Slezska zpravidla považuje také Kladské hrabství připojené v roce 1742 a ty části Horní Lužice, které připadly po druhé světové válce Polsku. Takto definované Slezsko má rozlohu zhruba 40 000 km² a více než 8 milionů obyvatel. V německém prostředí je běžné ztotožňovat historické Slezsko s pruskou provincií téhož jména, a tedy řadit k němu ještě větší díl Horní Lužice. Historickou metropolí je Vratislav, nejlidnatější oblastí katovická konurbace. Ve Slezsku leží též některé městské části Ostravy a podstatná část ostravské aglomerace.

Zatímco Dolní Slezsko mělo od počátku moderních dějin převážně německý charakter a v důsledku výměny populace po druhé světové válce je téměř čistě polské, etnická a jazyková problematika Horního Slezska je velmi složitá, a to vzhledem k přítomnosti stotisícové německé menšiny v Polsku (viz též dvojjazyčnost Horního Slezska) a polské menšiny v Česku, požadavkům na autonomii polské části regionu, slezské národnosti, k níž se v roce 2011 hlásilo přes osm set tisíc Hornoslezanů, a snahám o kodifikaci spisovné slezštiny, jejíž status polského dialektu nebo samostatného západoslovanského jazyka je sporný. Ve 20. století bylo Horní Slezsko předmětem několika územních sporů (viz spor o Těšínsko, hornoslezský plebiscit, Hlučínsko).

EtymologieEditovat

Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů (latinsky Silingae), jehož příslušníci na slezském území dočasně sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od hory Ślęży či od řeky Slenzy (polsky Ślęza, německy Lohe).[1] Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech ślęg, ślęgać či śleganina označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy.[2]

GeografieEditovat

HraniceEditovat

 
Slezsko v původních středověkých hranicích, tj. bez Kladska a lužických oblastí, z Krosenskem a Sulechówskem.
 
Pruská provincie Slezsko.
 
Územní vývoj pomezí Moravy a Slezska.

Výchozí bod pro vymezení hranic Slezska představuje Slezské knížectví založené v roce 1138 a jeho nástupnické útvary – rozdrobená vévodství, v nichž do 14. až 17. století vládla slezská větev Piastovců. Kromě toho se bere v potaz podoba pruské provincie Slezsko zřízené po Vídeňském kongresu v roce 1815 a rakouské korunní země s názvem Vévodství Horní a Dolní Slezsko existující v letech 1742–1918, jakož i stávající zeměpisně-kulturní celky zformované pod vlivem posunutí hranic po druhé světové válce.

Severní hranice Slezska, za níž se rozkládá Velkopolsko, se z velké části shoduje se současnou hranicí Dolnoslezského a Opolského vojvodství s výjimkou gmin Praszka a Rudniki ležících na pravém břehu Prosny, které k Slezsku nepatří. Naopak součástí Slezska bylo kdysi městečko Rychtal a několik obcí východně od Sycova, které byly odtrženy v roce 1919 na základě Versailleské smlouvy a nyní leží ve Velkopolském vojvodství.

Navzdory názvu leží jen 48 % území Slezského vojvodství ve Slezsku. V této oblasti je zemská hranice dodnes silně zakotvena v povědomí obyvatel, neboť odděluje autochtonní Slezany od „vlastního Polska“. Vede východní hranicí okresu Lubliniec, potom ji tvoří řeka Brynica (s jednou odchylkou u Siemianowic) až k ústí do Černé Přemše, Černá Přemše a Přemše až k ústí do Visly, Visla až k ústí Bělé a dále Bělá až ke svým pramenům na úpatí Klimczoku. Od toho místa se slezskou hranicí stává východní hřeben Slezských Beskyd a je totožná s administrativní hranicí gmin Brenná, Visla a Jistebná. Původně se mezi slezská knížectví řadilo rovněž Seveřsko, Osvětimsko a Zátorsko, ale tato území odpadla od Slezska již v 15. století a nyní jsou jednoznačně vnímána jako malopolská.

Od slovenských Kysuc odděluje Slezsko přirozená horská hranice totožná se státní hranicí Polska a České republiky ve Slezských a Moravskoslezských Beskydech. Hranice mezi Slezskem a Moravou je podrobně popsána v samostatném článku. Tvoří ji Ostravice, pak od Ostravy směrem na jihozápad vede s vícerem odchylek kolem horního toku Odry, přičemž se vyhýbá Fulneku a ponechává město Odry. Na jihozápadě Moravskoslezského kraje má spletitý průběh, v některých úsecích vede tokem Moravice a středem vodní nádrže Slezská Harta. Následně probíhá hlavním hřebenem Hrubého Jeseníku.

Kladsko bylo připojeno spolu s většinou Slezska v roce 1742 k Prusku, od roku 1815 bylo součástí pruské provincie Slezsko a nyní leží v Dolnoslezském vojvodství a tvoří se zbytkem jeho území nesporně jednu funkční oblast. Proto je nehledě na dřívější příslušnost k Čechám vnímáno jako slezské území a slezsko-česká hranice je tak totožná se státní hranicí Polska a České republiky. Vede masivem Králického Sněžníku, Orlickými, Stolovými a Javořími horami, hlavním hřebenem Krkonoš a Jizerskými horami. Bez započtení Kladska oddělovaly Slezsko od Čech Rychlebské a Soví hory.

Západní hranice Slezska se původně opírala o Kwisu. V současnosti se posouvá spíš na polsko-německou státní hranicí vyznačenou v roce 1945 na Lužické Nise, protože oblast mezi Kwisou a Nisou je sice historicky součástí Horní Lužice, ale postrádá po výměně populace lužickou identitu a zato tvoří nesporně jeden funkční celek se zbytkem Dolnoslezského vojvodství. Pruská provincie Slezsko sahala ještě hlouběji do Horní Lužice – zahrnovala i nyní německou část Zhořelce, město Niesky, Hoyerswerdu (Hojeřice) a Bad Muskau. Slezská identita je tam pořád živá, čehož důkazem je třeba Slezské muzeum v německém Zhořelci, Schlesisches Musikfest a další akce se Slezskem v názvu nebo uvítací cedule Niederschlesien (Dolní Slezsko) na dálnici A4 směrem od Drážďan.

Od Dolní Lužice odděluje Slezsko v úseku mezi Zahání a obcí Łagoda Bobr. Krosensko a Sulechówsko odpadly od slezského Hlohovského knížectví ve prospěch braniborské Nové marky v roce 1482. Świebodzinsko tvořilo do roku 1815 nejsevernější slezskou enklávu, poté bylo připojeno k Braniborsku. Z dnešního Lubušského vojvodství tak do Slezska ve smyslu bývalé pruské provincie patří Zelená Hora, Zaháň, Nowa Sól, Sława či Szprotawa, ale slezská identita je zde velmi slabá a obyvatelé se ztotožňují spíš s novodobým pojmem Lubušsko (polsky Ziemia Lubuska) zahrnujícím celé vojvodství jakožto jednu funkční oblast.

DějinyEditovat

 
Země Koruny české před rokem 1742

V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Opolanů a dalších. Původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko; dnešní Horní Slezsko bylo kdysi nazýváno Opolsko. Území Slezska bylo od roku 990 součástí polského státu. Od roku 1138, kdy začalo období decentralizace polského státu, bylo Slezsko jedním z údělných knížectví na čele s členem polské vládnoucí Piastovské dynastie, který podléhal hlavnímu polskému knížeti sídlícímu v Krakově. V roce 1177 bylo Slezsko rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko – pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.

Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko. Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.

Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327–1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333–1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.

I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov (Namslau), Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovsko a Bohumínsko. V Ratibořsku vládli až do roku 1521 opavští Přemyslovci. Potomci Jiřího z Poděbrad vládli v Olešnicku do roku 1647.

K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.

V letech 17401742, 17441745 a 17561763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km² a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm. Troppau. Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

ObyvatelstvoEditovat

V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před našim letopočtem se zde objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany. Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů, kteří se sem přesunuli z jižní Skandinávie okolo roku 120 př. n. l. K hlavním vandalským kmenům patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název kraje. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové. Podle mladších objevů lze usuzovat, že kultury obou společností časem splynuly. V 6. století n. l. se vydala většina Vandalů na jih, některé klany však zůstaly a nově příchozí Slované žili zpočátku po boku zůstavších Germánů. Rovněž v tomto případě poukazují archeologické výzkumy na to, že obě společnosti přirozeně splynuly. Místa větších ozbrojených střetů nejsou známa.

 
Slezské kmeny v 10. století.
Existence kmene Głubczyce (Hlubčici) je sporná, někteří badatelé takto interpretují jméno Lupiglaa u Bavorského geografa.

Bavorský geograf se zmiňuje o těchto slezských kmenech: Slenzané (v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża), Dědošané (pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova), Opolané (v Horním Slezsku v okolí města Opolí) a Holasici (na Těšínsku a Opavsku). Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany (na řece Bobr) a Třebovany (pravděpodobně v okolí Třebnice). Některé polské zdroje řadí mezi slezské kmeny také Běžunčany (Besunzane),[3] jejich území se ale rozkládalo již v Horní Lužici a jedná se patrně o lužickosrbský kmen.[4] V kronice kláštera Jindřichov byla roku 1270 zapsána věta day, ut ia pobrusa, a ti poziwai ve slovanské mluvě Dolního Slezska, která je nejstarším známým zápisem ve slezštině, případně staré polštině.

Začátkem 13. století začala na popud Jindřicha I. Bradatého a Hedviky Slezské německá kolonizace Slezska. Prvním městem založeným podle magdeburského práva byl Goldberg (Złotoryja) v roce 1211. Ve velkém se německé osídlení rozběhlo po vpádu Mongolů v roce 1241, který zanechal Slezsko zpustošené a vylidněné. Dříve neosídlené horské a podhorské oblasti v Sudetech se záhy staly čistě německé, zatímco germanizace nížinné části Dolního Slezska byla dlouho trvajícím procesem završeným až v moderní době. Ještě na začátku 19. století se mluvilo slovansky na předměstích Vratislavi, v letech 1809–1824 sepsal Baltazar Działas z obce Beckern (Piekary) u Olavy slovník dolnoslezského nářečí.[5] Od 17. století se pro slovansky mluvící Slezany ujal termín „Vasrpoláci“ (Wasserpolen, Wasserpolacken) odvozen od toho, že jedním z jejich typických povolání bylo plavení zboží po Odře.[6]

 
Etnická situace v Rakouském Slezsku kolem roku 1855.
 
Jazykové poměry v pruské provincii Slezsko podle sčítání lidu 1905.

Horní Slezsko si na rozdíl od Dolního zachovalo etnicky smíšený charakter do doby vzniku a rozmachu moderních národních hnutí v polovině 19. století. Současně s rostoucím germanizačním tlakem ze strany pruské administrativy pod Bismarckem šířila se mezi slovanskými Hornoslezany polská národní identita a standardní polština jako jazyk hornoslezského tisku a knih. Rovněž na Těšínsku získalo velký význam polské buditelské hnutí podporované navíc vlnou přistěhovalectví z Haliče. Na Opavsku a západním Těšínsku, mezi lidem, který používal lašská nářečí a označoval se často za „moravský“, působili čeští buditelé. Čtvrté vydání Meyers Konversations-Lexikon uvádí v celé pruské provincii Slezsko v roce 1885 77,8 % Němců, 20 % Poláků, 1,33 % Čechů (kromě Moravců v okresech Ratiboř a Hlubčice se jednalo o obyvatele tzv. Českého koutku v Kladském hrabství a potomky českých exulantů v Husinci, Nových Poděbradech a Friedrichově Hradci) a 0,7 % Lužických Srbů.[7] Poměry v Rakouském Slezsku pro rok 1880 jsou popsány následovně: 49 % Němců, 28 % Poláků a 23 % Čechů.[8] Před první světovou válkou se jako čtvrtá kulturně-politická orientace vyvinulo šlonzácké hnutí – zastánci svébytné slezské národnosti, kteří obzvlášť velkého významu nabyli během územních konfliktů a dělení regionu po roce 1918. Šlonzáčtí aktivisté však toužili především po zachování politického statu quo, zdůrazňovali hornoslezskou národnostní nevyhraněnost a jejich činnost neměla povahu klasického národního obrození, např. nesnažili se v té době o kodifikaci spisovného slezského jazyka a nadále používali ve svých publikacích hlavně polštinu a němčinu.[9]

Náboženská reformace se prosadila především v dolnoslezských knížectvích a na Těšínsku. V Pruském Slezsku žilo v roce 1885 52,4 % katolíků (v dolnoslezských vládních obvodech Vratislav a Lehnice 31,3 %), 46,1 % evangelíků (v dolnoslezských obvodech 67,3 %), 1,71 % jiných křesťanů a 1,2 % židů.[7] Rakouské Slezsko čítalo v roce 1880 84,4 % katolíků, 13,9 % evangelíků (z toho čtyři pětiny v okresech Těšín a Bílsko) a 1,5 % židů.[10]

 
Původ obyvatel polských „Znovuzískaných území“ v roce 1946.

K převrácení národnostních, jazykových a náboženských poměrů došlo po druhé světové válce. V letech 1945–1947 proběhlo na základě ujednání Postupimské konference vysídlení Němců ze Slezska, kterému předcházely spontánní útěk před blížící se sovětskou armádou a „divoký odsun“ na jaře 1945. Část obyvatel však zůstala, a to na základě smíšených manželství nebo jako odborníci v průmyslu, kteří pro svou nepostradatelnost nebyli zařazeni k odsunu a naopak jim bylo zakázáno opustit nové Polsko, popř. Československo. Zejména v oblasti Valbřichu žily i po roce 1947 tisíce Němců zaměstnaných v hornickém a hutnickém průmyslu,[11] oficiální údaje pro celé Vratislavské vojvodství z roku 1950 hovoří 51 578 osobách.[12] Po ukončení odsunu a vzniku NDR umožnila polská správa v Dolním Slezsku otevřít základní a střední školy s německým jazykem vyučovacím, založit německý kulturní spolek a vydávat německojazyčný týdeník (později deník) „Arbeiterstimme“. Velká část těchto zůstavších dolnoslezských Němců však dobrovolně opustila Polsko během vystěhovalecké vlny v letech 1955–1959.[13][14][15][16] Naopak v Horním Slezsku byl odsun proveden v mnohem menším rozsahu, ale zato polská správa zavedla politiku násilné polonizace etnicky smíšeného a národnostně nevyhraněného obyvatelstva. Potíralo se používání němčiny a slezského dialektu považovaného za „zkomolenou polštinu“, na hornoslezských školách se na rozdíl od zbytku země vyučovala němčina i jako cizí jazyk jen ojediněle, byla provedena akce popolšťování křestních jmen a příjmení, regionální kulturní činnost byla prakticky omezena na folklorní úroveň.[17][18][13]

Místo vysídlených Němců zaujali v polské části Slezska Poláci přesídlení z Kresů, tj. východních území postoupených Sovětskému svazu, osadníci z centrálního Polska, a také polští reemigranti z Porúří, Francie, Belgie apod. Ve Vratislavském vojvodství tvořili v roce 1950 přesídlenci z východu 34,9 % obyvatel, osadníci z vnitrozemí 53,9 %, reemigranti 4,9 %. Opolské a část Katovického vojvodství patřící před válkou Německu čítaly 18,34 % východních přesídlenců, 22,25 % vnitropolských osadníků a 1,81 % reemigrantů (přes polovinu tedy tvořili původní obyvatelé).[19] Taktéž do československého Slezska přišly po odsunu Němců různorodé skupiny obyvatelstva z českých zemí a Slovenska, jakož i částečně čeští reemigranti (viz osídlování pohraničí). Dzierżoniów (Reichenbach) byl v prvních poválečných letech významným střediskem židovské komunity, Židé vracející se z různých části Evropy tvořili v roce 1948 třetinu obyvatel města.[20] V Krnově a polském Zhořelci se na konci 40. let usadil velký počet řeckých emigrantů prchajících před občanskou válkou.[21][22] V rámci Operace Visla bylo mnoho polských občanů ukrajinské a rusínské národnosti přesunuto do Dolního Slezska (okolí Lubinu, Lehnice a Volova).[23] Na Jesenicku byly po zrušení klášterů v Československu v roce 1950 shromážděny řeholnice z celé republiky.[24] Lehnici se pro velký počet tam žijících sovětských vojáků a důstojníků i s rodinami přezdívalo Malá Moskva.[25] Tyto menšiny výrazně poznamenaly kraj v poválečných dekádách, ovšem v důsledku pozdější emigrace a postupné asimilace mají „poněmecké“ oblasti Slezska v současnosti monokulturní ráz – polský anebo český. Rovněž náboženské poměry odpovídají situaci ve zbytku země: v Polsku převládají římskokatoličtí věřící, v Česku osoby bez vyznání.

Další příliv nových obyvatel do Slezska byl spojen především s růstem průmyslových aglomerací: katovické a ostravsko-karvinské. Na Ostravsku se usadilo mnoho lidí původem ze Slovenska včetně slovenských Romů, kteří nyní představují v některých obcích významnou menšinu.[26]

 
Německá národnost v polském Slezsku v roce 2002.

Po uvolnění poměrů v roce 1989 se o slovo přihlásily menšiny v polském Horním Slezsku. Od roku 1990 aktivně působí v regionu německé kulturní spolky a politická reprezentace německé menšiny – strana Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit, která je v mnoha obcích Opolského vojvodství nejsilnějším uskupením.[27] Ve 31 hornoslezských gminách platí nyní dvojjazyčnost. Při sčítání lidu v roce 2002 se k německé národnosti přihlásilo 138 737 osob v Opolském a Slezském vojvodství,[28] v roce 2011 pak 113 782.[29] Německou identitu v současnosti přijímají často potomci někdejších „Vasrpoláků“ a Moravců, jejichž rodnou řečí není němčina, nýbrž slovanská nářečí, a jedná se tak především o projev regionální příslušnosti a vymezení se proti polské většině.[30]

 
Slezská národnost v polském Slezsku v roce 2011.

V počátcích 21. století zažívá svou renesancí slezské hnutí. V roce 2011 se ke slezské národnosti přihlásilo 847 tisíc polských občanů.[31] V okrese Rybnik dosáhl podíl Slezanů dokonce 41,5 %, v Katovicích se za Slezany označilo 24,4 % obyvatel.[32] 529,4 tisíc osob uvedlo jako obcovací jazyk slezštinu[29], která si razí cestu k tomu stát se dalším spisovným západoslovanským jazykem. Vychází v ní stále více knih, je stále více přítomná ve veřejném prostoru a v komunitě slezských aktivistů sílí snahy o její kodifikaci – prosazení jednotného pravopisu, vydání kompletního slovníku a vytvoření jazykového korpusu.[33] V České republice se ve stejném roce ke slezské národnosti přihlásilo 12 214 osob,[34] nejvíc v obcích na Hlučínsku.[35]

V české části Těšínska žije téměř 30 tisíc příslušníků polské menšiny,[36] která disponuje vyvinutou sítí škol s polským jazykem vyučovacím a kulturně-osvětových spolků. V obcích s více než 10% podílem Poláků (nejvíce v obci Hrádek – 31 %)[37] platí dvojjazyčnost. Běžnou mluvou podstatné části obyvatel tohoto kraje nehledě na národnostní deklarace (Poláci, Češi, Slezané a nevyhranění tustelocy) je smíšené nářečí ponašymu založené na libovolném kombinování prvků češtiny, slezštiny, polštiny a slovenštiny.[38] Těšínské Slezsko patří mezi regiony s nejvyšší mírou religiozity v Česku, přičemž relativně silně jsou zastoupeni jak římští katolíci, tak evangelíci.[39][40]

OsobnostiEditovat

LiteraturaEditovat

Martin z Opavy byl středověkým kronikářem, jehož Chronicon Martimiani se stal nejvlivnějším zdrojem pro středověkou legendu o Papežce Janě. Latinská kázání De tempore a De sanctis Peregrina z Opolí se těšily na přelomu 13. a 14. století velké popularitě a zachovalo se na tři sta jejich kopií.

První významná slezská literární díla vznikla v 17. století. Martin Opitz z Boleslavi, autor Knížky o německém básnictví (Buch von der Deutschen Poeterey) z roku 1624, je považován za zakladatele tzv. slezské básnické školy, k níž patřili též mj. Daniel Casper von Lohenstein z Němčí a Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau z Vratislavi. Dalším významným slezským básníkem období baroka byl Andreas Gryphius z Hlohova proslulý především svými sonety. Jakob Böhme, „první německý filozof“, žil a tvořil v té době ve Zhořelci a jeho myšlenky ovlivnily tvorbu Daniela Czepka von Reigersfeld z dnešních Koskowic u Lehnice. Pozornost si zaslouží mystická duchovní poezie Angela Silesia (vlastním jménem Johannes Scheffler) z Vratislavi, obzvlášť jeho Poutník cherubínský (Cherubinischer Wandersmann) z roku 1674. Ve staré polštině napsal v roce 1612 Walenty Roździeński z dnešních Katovic poemu Officina Ferraria, abo Hutá i Wárstát z Kuźniámi szlachetnego dzieła Zelaznego pojednávající o tehdejším stavu slezského hornictví a hutnictví. České evangelické nábožné písně vydal v roce 1636 pod titulem Cithara sanctorum těšínský teolog a kazatel Jiří Třanovský. Druhá polovina 18. století patřila Anně Louise Karschové, „německé Sapfó“ ze Świebodzinska.

Joseph von Eichendorff z Lubovic u Ratiboře, autor novely Ze života darmošlapa (Aus dem Leben eines Taugenichts), byl nejdůležitějším slezským představitelem romantismu. Na pomezí romantismu, biedermeieru a realismu se řadí tvorba Karla Eduarda von Holteie z Vratislavi, který napsal rovněž mnoho básní ve slezskoněmeckém dialektu, stejně jako Robert Rössler působící jako učitel v různých městech celého pruského Slezska nebo Johannes Reinelt z Křížovic známý pod pseudonymem Philo vom Walde.

Gerhart Hauptmann, autor mohutného naturalistického dramatu Tkalci (Die Weber, první vydání ve slezskoněmeckém dialektu s titulem De Waber) a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, pocházel z Obersalzbrunnu (Szczawno-Zdrój) a strávil většinu života v podkrkonošském Agnetendorfu. Realistický román Má dáti – dal (Soll und Haben) z roku 1855 je nejznámějším dílem Gustava Freytaga z Kluczborku. Kurd Lasswitz, průkopník německé vědeckofantastické literatury, pocházel z Vratislavi.

Do dějin české literatury se zapsaly Slezské písně Petra Bezruče, představitele generace anarchistických buřičů původem z Opavy. Polsky psali v 19. století v pruském Slezsku Józef Lompa z Olesna, Karol Miarka z Pielgrzymowic či Konstanty Damrot a Juliusz Ligoń z Lubliniecka, na Těšínsku pak např. Jan Kubisz z Konské, autor písně Płyniesz Olzo po dolinie.

Mezi německy píšící spisovatele ze Slezska ve 20. století patří Arnold Zweig z Hlohova, autor protiválečného cyklu Velká válka bílých mužů (Der große Krieg der weißen Männer), či Horst Bienek z Hlivic proslulý svou Hlivickou tetralogií: První polka (Die erste Polka), Zářijové světlo (Septemberlicht), Čas beze zvonů (Zeit ohne Glocken) a Země a oheň (Erde und Feuer). Janosch (vlastním jménem Horst Eckert) je autorem více než 300 knih pro děti a románu Cholonek oder der liebe Gott aus Lehm, v němž kriticky vylíčil život v rodné dělnické kolonii Poremba u Zabrze v meziválečném období a za druhé světové války. Hermann Stehr z Kladské Bystřice psal romány ze života dolnoslezského lidu a Max Herrmann-Neisse z Nisy byl představitelem expresionismu. Joy Adamsonová (vlastním jménem Friederike Gessner) narozená v Opavě, která pak odcestovala do Afriky a věnovala se ochraně zvířat, je autorkou světoznámé knihy Příběh lvice Elsy (v anglickém originálu třídílná série Born Free, Living Free a Forever Free).

Ota Filip se narodil ve Slezské Ostravě a zážitky ze svého dětství a mládí zpracoval v románu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, další ostravský rodák Oldřich Šuleř popisoval osudy Jesenicka a slezsko-moravského pomezí, zatímco Zdeněk Jirotka proslul jako autor románu Saturnin. Hornoslezskou problematikou se ve své polskojazyčné tvorbě zabývali Gustaw Morcinek z Karviné a Wilhelm Szewczyk z Czerwionky-Leszczyn. Óndra Łysohorsky (vlastním jménem Ervín Goj) z Frýdku vytvořil na základě nářečí slezsko-moravského pomezí spisovnou laštinu, v níž psal své básně a další texty.

Z Visly pocházel Jerzy Pilch, v Bytomi se narodil Leszek Engelking. Marek Krajewski je autorem populární série detektivních příběhů s Eberhardem Mockem odehrávajících se v meziválečné Vratislavi. Ve slezské metropoli také žije sci-fi spisovatel Jacek Inglot a strávil zde půlku života Tadeusz Różewicz. Karin Lednická z Karviné proslula trilogií Šikmý kostel o osudech svého města, karvinskou rodáčkou je rovněž Renata Putzlacher-Buchtová. Mezi nejvýznamnější spisovatele mladší generace patří Szczepan Twardoch z Pilchowic, autor „hornoslezské epopeje“ Drach a románu Morfium (Morfina). Olga Tokarczuková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2018, se narodila v Sulechówě na okraji historického Slezska, vyrůstala v Ketři, působila ve Valbřichu a Vratislavi a nyní žije v dolnoslezské obci Krajanów.

V moderní slezštině píší např. Alojzy Lysko z obce Bojszowy (Duchy wojny), Marek Szołtysek z Gierałtowic, Marcin Melon, autor detektivní série z prostředí katovické konurbace Kōmisorz Hanusik, či Grzegorz Kulik z Bytomi, tvůrce slezských překladů světové literatury (Vánoční koleda, Malý princ, Alenka v říši divů a další).

HudbaEditovat

Z Těšína pocházel houslista Max Rostal a skladatel Viktor Ullmann, z Vratislavi dirigent a skladatel Otto Klemperer. V dnešním Grodkówě se narodil Józef Elsner, učitel Fryderyka Chopina. Franz Eckert z Nové Rudy složil v roce 1901 korejskou hymnu Ägukga a podílel se na vzniku japonské hymny Kimigajo. Holasovice u Opavy byly rodištěm Pavla Křížkovského. V Katovicích žili a působili skladatelé Henryk Górecki a Wojciech Kilar.

Slezská reálie jsou častým námětem písniček ostravského rodáka Jaromíra Nohavicy. V Petřkovicích se narodila Hana Zagorová. Výraznou osobností české alternativní hudební scény je Iva Bittová z Bruntálu. Z Třince pochází Tomáš Klus, z Vendryně Ewa Farna, z ostravské městské části Hrušov Marie Rottrová a z Jeseníku Jaromír Švejdík známý pod pseudonymem Jaromír 99, frontman kapely Priessnitz a spoluautor komiksu Alois Nebel. V Ostravě byla Radkem Pastrňákem v roce 1986 založena populární kapela Buty. V Myslovicích vznikla roku 1992 rocková skupina Myslovitz v čele s Arturem Rojkem. Představitelem stylu post-punk a new wave je vratislavský zpěvák Lech Janerka, ve slezské metropoli se také narodili Maria Peszek a Jan Borysewicz, zakladatel skupiny Lady Pank. Z Pačkova pochází Paweł Kukiz, z Čechovic-Dědic Stachursky, z Wojcieszówa Maciej Maleńczuk, ze Zelené Hory Maryla Rodowicz. Katovice daly světu šlágrového zpěváka Krzysztofa Krawczyka, sousední Chořov bluesovou hvězdu Ryszarda Riedela.

Film, divadlo a výtvarná uměníEditovat

Důležitým představitelem polské filmové školy byl Kazimierz Kutz ze Szopienic (nyní městská část Katovic), který natočil mj. filmovou trilogii na téma hornoslezské historie 20. století: Sůl černé země (Sól ziemi czarnej, 1969), Perla v koruně (Perła w koronie, 1971) a Jako korálky v růženci (Paciorki jednego różańca, 1979). Jan Jakub Kolski pochází z Vratislavi, Lech Majewski z Katovic, Bohdan Sláma z Opavy. Věra Chytilová, režisérka české nové vlny, se narodila v Ostravě, stejně jako Radim Špaček. Bernhard Grzimek z Nisy natočil spolu se synem Michaelem dokumentární film Ráj divokých zvířat (Serengeti darf nicht sterben) o Národním parku Serengeti, který byl oceněn Oscarem v roce 1960.

V Opolí působil Jerzy Grotowski, významný experimentátor a reformátor divadelního projevu. Důležitou osobností současného slezského divadla je katovický herec, režisér a producent Robert Talarczyk.

Mezi populární soudobé německé herečky původem ze Slezska patří Judy Winterová z Friedlandu (Korfantów) a Hanna Schygulla z Chořova. Hvězdou německého kina první poloviny 20. století byl Willy Fritsch z Katovic. Z polských herců se ve Slezsku narodili mj. Tomasz Kot (Lehnice), Marian Dziędziel (Gołkowice), Anna Dymná (Lehnice), Franciszek Pieczka (Godów) a Robert Więckiewicz (Nowa Ruda). Ve Vratislavi žil a působil Zbigniew Cybulski označovaný za „polského Jamesa Deana“. Vlastimil Brodský pocházel z Hrušova, populárním ostravským hercem je Norbert Lichý.

Významnými architekty ze Slezska byli Vratislavan Hans Poelzig, Leopold Bauer z Krnova a opavský rodák Joseph Maria Olbrich, který patřil mezi čelné představitele Vídeňské secese.

Z Katovic pocházel surrealistický malíř Hans Bellmer, z Bernstadtu (Bierutów) expresionista Ludwig Meidner. Představitelem realismu byl Adolf von Menzel z Vratislavi. Janowská skupina byla skupina naivních umělců z katovické městské části Janów-Nikiszowiec založená v roce 1946 kolem Teofila Ociepky. Jejími členy byli mj. Ewald Gawlik, Erwin Sówka a Gerhard Urbanek.

VědaEditovat

Slezským představitelem renesance je Jan z Hlohova – filosof, astronom, matematik a učitel Mikuláše Koperníka, jehož předkové z otcovy strany pocházeli z obce Koperniki u Nisy. V Zelené Hoře se narodil a působil Bartholomaeus Pitiscus, který v roce 1595 poprvé použil výraz „trigonometrie“.

Josef Božek z obce Běry u Bílska-Bělé zvaný „slezským Stephensonem“ je známý konstrukcí prvního parovozu ve Střední Evropě v roce 1815.

Nobelovu cenu za fyziku obdrželi Otto Stern z Žárova (1943), který objevil magnetický moment protonu, Max Born z Vratislavi (1950), přední badatel v oblasti kvantové mechaniky, Maria Göppert-Mayer z Katovic za svůj výzkum atomového jádra (1964) a Hans Georg Dehmelt ze Zhořelce za vyvinutí metody iontových pastí (1989). Philipp Lenard (Nobelova cena 1905) přednášel na Vratislavské univerzitě. Theodor Kaluza z Opolí byl spoluautorem Kaluzovy-Kleinovy teorie zahrnující polní rovnice v pětirozměrném prostoročasu. Hedwig Kohnová pocházela z Vratislavi a na tamní univerzitě získala jako jedna z prvních žen habilitaci.

Nositeli Nobelovy ceny za chemii byli Vratislavané Fritz Haber (1918), vynálezce průmyslové metody výroby amoniaku zvaný „otcem chemické války“, a Friedrich Bergius (1931), jenž vymyslel Bergiusův proces, při kterém se vyrábí syntetické palivo z uhlí, a také Kurt Alder z Chořova (1950), objevitel syntézy dienů. Profesorem Vratislavské univerzity byl též Eduard Buchner (Nobelova cena 1907). Moritz Traube z Ratiboře poprvé navrhl použití chloru při dezinfekci pitné vody.

Za fyziologii a medicínu obdrželi Nobelovu cenu Paul Ehrlich ze Střelína za objev salvarsanu (1908), Konrad Bloch z Nisy za vysvětlení mechanismu a způsobu regulace látkové přeměny cholesterolu a mastných kyselin (1964), Günter Blobel z dnešních Niegosławic u Zaháně za objev signálu řídících pohyb proteinů v buňce (1999). Carla Wernickeho z Tarnovských Hor proslavil objev tzv. Wernickeovy oblasti v mozku zodpovědné za porozumění řeči. Kurt Goldstein z Katovic byl průkopníkem neuropsychologie a psychosomatiky, Vinzenz Priessnitz, zakladatel jesenických lázní, zase průkopníkem moderní hydroterapie. Oskar Troplowitz, vynálezce univerzálního krému Nivea, pocházel z Hlivic. Alois Alzheimer působil na Vratislavské univerzitě a v hlavním městě Slezska zemřel.

Zakladatel genetiky Gregor Mendel se narodil v Hynčicích na samém jižním okraji Slezska a vystudoval opavské gymnázium. Johann Dzierzon z Łowkowic u Kluczborku objevil partenogenezi u včel a je považován za „otce moderního včelařství“, na jeho počest bylo dolnoslezské město Rychbach v roce 1946 přejmenované na Dzierżoniów.

Reinhard Selten z Vratislavi obdržel za svůj přínos k teorii her Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1994. Samotnou teorii her spoluzaložil zhořelecký rodák Oskar Morgenstern. Richard Courant z Lublince položil matematické základy metody konečných prvků. Benno Landsberger byl významným asyriologem původem z Frýdku. Richard Pipes, historik specializující se na ruské dějiny a poradce prezidenta USA Ronalda Reagana, se narodil v Těšíně. Z Bílska-Bělé pochází izraelský politolog Šlomo Avineri (původním jménem Jerzy Wiener).

PolitikaEditovat

Prvním slezským knížetem a zakladatelem slezské větve Piastovců byl Vladislav II. Vyhnanec. Ze středověkých panovníků vešli do dějin zejména zakladatel měst a iniciátor německé kolonizace Jindřich I. Bradatý spolu se svou manželkou Hedvikou Slezskou, která byla prohlášena za svátou a stala se hlavní patronkou země, a jejich syn Jindřich II. Pobožný padlý v bitvě u Lehnice.

Ferdinand Lassalle z Vratislavi založil v roce 1863 Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein (Všeobecný německý dělnický spolek), první socialistickou stranu na světě. Hans Kudlich z Úvalna je známý jako „osvoboditel sedláků“, neboť během revolučního roku 1848 podal v rakouském Říšském sněmu návrh na zrušení poddanství.

Skočovský učitel Josef Koždoň (zakladatel Slezské lidové strany) a ratibořský právník Ewald Latacz byli na začátku 20. století hlavními ideology slezské národnosti a propagátory nezávislosti Horního Slezska po první světové válce. Z Bavorova pocházel Carl Ulitzka, tvůrce Katolické lidové strany Horního Slezska a taktéž zastánce nezávislosti. Lídrem moderního Hnutí autonomie Slezska je Jerzy Gorzelik z Katovic.

Mezi hlavní polské národní buditelé ve Slezsku patřili Wojciech Korfanty ze Siemianowic, Arka Bożek z Markowic, Józef Londzin ze Zábřeha a Paweł Stalmach z Bažanovic. Čelným českým buditelem Slezska byl František Sláma. Herbert Hupka z Ratiboře a Herbert Czaja z Těšína po mnoho let zastupovali německé vyhnance v Západním Německu, zatímco Henryk Kroll se stal po roce 1989 lídrem zůstavší německé menšiny v Horním Slezsku.

Vratislavan Dietrich Bonhoeffer byl jedním z lídrů Vyznávající církve a odpůrcem nacistické diktatury. Helmuth James von Moltke založil protinacisticky zaměřený Kreisavský kroužek pojmenovaný podle obce, kde se nacházel Moltkův statek. Naopak mezi prominentní nacisty patřil Kurt Daluege z Kluczborku, zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě v letech 1942–1943, a Hans Lammers z Lublince, šéf Říšské kanceláře po celých dvanáct let Hitlerovy vlády. V Osvětimi zahynula vratislavská katolická filosofka a světice Terezie Benedikta od Kříže (vlastním jménem Edith Stein).

Ve Smilovicích se narodil Jerzy Buzek, bývalý polský premiér a předseda Evropského parlamentu. Elżbieta Bieńkowská z Katovic působila jako komisařka pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky v Junckerově evropské komisi. Polský premiér Mateusz Morawiecki pochází z Vratislavi, český ministr kultury Lubomír Zaorálek ze slezské části Ostravy. LGBT aktivista Czeslaw Walek vyrůstal v Třinci, bývalý český prezidentský kandidát Jiří Drahoš v Jablunkově.

SportEditovat

Z Horního Slezska pocházejí slavní němečtí fotbalisté Miroslav Klose (z Opolí) a Lukas Podolski (z Hlivic). Legendou slezského fotbalu ve 30. a 40. letech 20. století byl katovický rodák Ernest Wilimowski hrající jak za polskou, tak za německou reprezentaci.

Wanda Rutkiewiczová, první žena na K2 a třetí na Mount Everestu vyrůstala ve Vratislavi. Jerzy Kukuczka z Katovic jako druhý člověk na světě zdolal všech 14 osmitisícovek. Z Visly pocházejí slavní skokani na lyžích: Adam Małysz a Piotr Żyła, z Katovic pak hokejista Josef Kompalla.

Mnohonásobná medailistka v plavání Otylia Jędrzejczaková se narodila ve Slezské Rudě. Józef Schmidt z Bytomi jako první člověk na světě skočil v trojskoku více než 17 metrů. Hanna Reitsch z Jelení Hory byla úspěšná pilotka, která zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a u všech druhů letadel.

Významné turistické cíleEditovat

 
Vratislavská radnice
 
Zámek Moszna
 
Kostel míru ve Svídnici

KulturníEditovat

PřírodníEditovat

 
Národní park Stolové hory (Velká Hejšovina)

DopravaEditovat

LeteckáEditovat

 
Letiště Vratislav

Na slezském území leží jedno mezinárodní letiště: Letiště Mikuláše Koperníka Vratislav (Strachowice). Leteckou obsluhu katovické konurbace a velké části Horního Slezska zajišťuje Letiště Katovice, které se nachází v obci Pyrzowice pouhých 5 km od východní hranice Slezska. Stějně tak Letiště Leoše Janáčka Ostrava v Mošnově leží v těsné blízkosti (2 km) moravsko-slezské zemské hranice.

SilničníEditovat

 
Dálniční křižovatka Sośnica

Páteřní slezskou komunikací je dálnice A4, která vede od německé (saské) hranice přes Lehnici, Vratislav do Katovic a dále směrem na Krakov a k ukrajinské hranici. Její severozápadní větev ve směru Braniborska a Berlína tvoří dálnice A18. Ta vznikla stejně jako některé úseky dnešní A4 už ve 30. letech 20. století v rámci nacistického programu na výstavbu dálnic.[41]

Katovickou a rybnickou aglomeraci v Horním Slezsku protíná v ose sever–jih dálnice A1, na kterou navazuje česká D1 sloužící také jako obchvat Ostravy. Křižovatka A1 a A4 v hlivické městské části Sośnica bývá považována za jednu z největších dálničních křižovatek v Evropě.[42][43] Páteřní silnicí Těšínska je dálnice D48 pokračující od Těšína do Bílska-Bělé jako rychlostní silnice S52.

Dálniční obchvat Vratislavi nese označení A8. Rychlostní silnice S8 spojuje slezskou metropoli s centrálním Polskem a po dostavění povede též na jih k české hranici (Náchod/Lázně Chudoba). Z Vratislavi na sever přes Třebnici do Velkopolska vede rychlostní silnice S5. Probíhá výstavba rychlostní silnice S3, která má v roce 2023 propojit Lehnici, Zelenou Horu a města na severozápadě Polska s českou hranicí (Královec/Lubawka).[44]

ŽelezničníEditovat

 
Hlavní nádraží ve Vratislavi
 
Vlak společnosti Koleje Śląskie

Nejvýznamnější železniční magistrály Slezska představují bývalá Hornoslezská dráha spojující Vratislav s Opolím a Katovicemi (nyní polská trať 132, součást III. panevropského dopravního koridoru) spolu s Vilémovou dráhou (polská trať 151, spojení s Bohumínem), Severní dráha císaře Ferdinanda procházející Ostravou, Bohumínem a Čechovicemi-Dědicemi (česká trať 271/001 a polská trať 93) spolu s Košicko-bohumínskou dráhou (česká trať 320) a tratě vybíhající z Vratislavi severním a západním směrem do Poznaně (polská trať 271), přes Zelenou Horu do Štětína (polská trať 273) a přes Lehnici do Berlína (Dolnoslezsko-markická dráha, nyní polská trať 275).

Nejfrekventovanějším slezským nádražím je vratislavské hlavní nádraží (Wrocław Główny) s denním průměrem 57,7 tisíc odbavených cestujících v roce 2019, následované nádražím Katovice (Katowice) se 43 tisíci pasažérů.[45]

Dálkové vlaky projíždějící slezským územím vypravují České dráhy a PKP Intercity (včetně vlaků Nightjet ve spolupráci s ÖBB), a také Regiojet a Leo Express. Regionální dopravu zajišťují v české části Slezska České dráhy, ve Slezském vojvodství společnost Koleje Śląskie (Slezské dráhy), v Opolském vojvodství dopravce Polregio a v Dolnoslezském vojvodství Koleje Dolnośląskie (Dolnoslezské dráhy), přičemž část linek obsluhuje také Polregio. Počítáme-li k Slezsku i slezskou Lužici, pak mezi slezské dopravce patří rovněž Deutsche Bahn, Ostdeutsche Eisenbahn a Die Länderbahn.

Dříve velmi hustá síť lokálek byla v polské části Slezska po druhé světové válce zanedbána a mnoho tratí zrušeno v průběhu 90. a 00. let.[46] V současnosti dochází k postupné obnově některých zlikvidovaných tratí zejména v Dolnoslezském vojvodství.[47] Železniční trať Třemešná ve Slezsku – Osoblaha je poslední úzkokolejnou dráhou ve Slezsku s pravidelným osobním provozem.

Městská a příměstskáEditovat

 
Tramvaj v Katovicích

Ve Slezsku existují v současnosti tři, potažmo čtyři tramvajové systémy: ve Vratislavi, Ostravě, katovické konurbaci, a také v německé části Zhořelce. Trolejbusy jsou v provozu v Ostravě, Opavě a Tychách. V minulosti jezdily tramvaje také v Bílsku-Bělé, Těšíně, Jelení Hoře, Lehnici, Valbřichu a na Karvinsku, trolejbusy pak ve Valbřichu a velmi krátce v Lehnici a Vratislavi. Nejrozsáhlejší systém MHD se zhruba 450 linkami a sedmi tisíci zastávek[48] má katovická konurbace. Žádné slezské město nemá metro ani typický S-Bahn, ale v katovické konurbaci, Vratislavi a Ostravě má železnice velký význam i pro vnitroměstskou dopravu a je s ostatními druhy MHD alespoň částečně integrována.

Kvalita příměstské autobusové dopravy se v různých částech Slezska výrazně liší. Zatímco na území Moravskoslezského a Olomouckého kraje je integrována v rámci ODIS a IDSOK, v polském Slezsku jsou běžným jevem soukromí minibusoví dopravci a mnoho venkovských oblastí se po zániku nebo rozsáhlém omezení provozu někdejšího státního dopravce PKS potýká s problémem tzv. dopravního vyloučení.[49][50][51][52]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Proslulá Dolní oblast Vítkovice se nachází již v moravské části toho slezsko-moravského města.

ReferenceEditovat

  1. ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7. S. 15. 
  2. FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české: knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 19. 
  3. Viz např. WINIARSKA, Izabela. Dialekt śląski wczoraj i dziś. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Kapitola Plemiona słowiańskie w okresie przedpiastowskim. 
  4. RICHTHOFEN, Jasper von. Milicz. Clavis Regni Poloniae. Gród na pograniczu. Redakce J. Kolenda. Wrocław: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 978-83-89499-52-3. Kapitola Bieżunczanie – Milczanie – Serbowie. Słowiańskie osadnictwo na niemieckich i polskich Górnych Łużycach po obu stronach Nysy. 
  5. DZIAŁAS, Baltazar. Działasa zbiór wyrazów szląsko-polskich. [s.l.]: [s.n.], 1824. Dostupné online. 
  6. KWAŚNIEWSKI, Krzysztof. Wasserpolacken i inne polsko-niemiecki etnopaulizmy. Przegląd Zachodni. 2001, čís. 4. (polsky) 
  7. a b Meyers Konversations-Lexikon. IV. vyd. Svazek 14. Leipzig: Bibliografisches Institut, 1890. Dostupné online. Kapitola Die preußische Provinz Schlesien. (německy) 
  8. Meyers Konversations-Lexikon. IV. vyd. Svazek 14. Leipzig: Bibliografisches Institut, 1890. Dostupné online. Kapitola Das österreichische Herzogtum Schlesien. (německy) 
  9. Viz například týdenik „Ślązak“, orgán Slezské lidové strany Josefa Koždoně.
  10. Die Bevölkerung der im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder nach Religion, Bildunsgrad, Umgangsprache und nach ihren Gebrechen. Svazek 2. Wien: K. K. Statistische Central-Commision, 1882. Dostupné online. (německy) 
  11. RETECKI, Piotr. Obcy w swojej własnej ojczyźnie – mniejszość niemiecka w powiecie wałbrzyskim [online]. Dolnośląskie Towarzystwo Regionalne. Dostupné online. (polsky) 
  12. Niemieckie dialekty Śląska. Historia [online]. Dziedzictwo językowe Rzeczypospolitej. Dostupné online. (polsky) 
  13. a b ROSENBAUM, Sebastian. Mniejszość niemiecka w faktach i liczbach. Opole: Towarzystwo Społeczno-Kulturalne Niemców na Śląsku Opolskim, 2018. Dostupné online. Kapitola Historia Niemców w Polsce po 1945 roku. (polsky) 
  14. KURASZ, Irena. Media ludności niemieckiej Dolnego Śląska na tle przeobrażeń politycznych, społecznych i demograficznych w latach 1950–2013. Studia Humanistyczne AGH. 2014, čís. 3. Dostupné online. (polsky) 
  15. ANNA, Tutaj. Społeczno-polityczne uwarunkowania organizacji szkolnictwa dla mniejszości narodowych na Dolnym Śląsku w okresie powojennym. Społeczności Lokalne. Studia Interdyscyplinarne. 2018, čís. 2. Dostupné online. (polsky) 
  16. ROSENBAUM, Sebastian. Operacja „Tama”. Służba Bezpieczeństwa wobec masowej emigracji do RFN. Biuletyn IPN. 2010, čís. 3. Dostupné online. (polsky) 
  17. KLIMASCHKA, Natalia. W obronie własnej tożsamości. Przymusowe zmiany nazwisk w powojennym Raciborzu [online]. Wachtyrz.eu, 4.4.2019. Dostupné online. (polsky) 
  18. PĘDZIWOŁ, Aureliusz. Po wojnie, na Górnym Śląsku. "Odniemczanie" [online]. Deutsche Welle, 9.5.2015. Dostupné online. (polsky) 
  19. KOSIŃSKI, Leszek. Pochodzenie terytorialne ludności Ziem Zachodnich w 1950 r.. Warszawa: Polska Akademia Nauk. Instytut Geografii, 1960. Dostupné online. (polsky) 
  20. GRUŻLEWSKA, Anna; FRĄCKOWIAK, Małgorzata. Cmentarz żydowski w Dzierżoniowie [online]. Cmentarzezydowskie.pl. Dostupné online. (polsky) 
  21. BOTU, Antula; KONEČNÝ, Milan. Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948-1989. Praha: Řecká obec Praha, 2005. ISBN 80-239-5462-8. (česky) 
  22. KURPIEL, Anna. Ziemie Zachodnie – historia i perspektywy. Redakce W. Kucharski, G. Strauchold. Wrocław: Centrum Studiów Niemieckich i Europejskich im. Willy'ego Brandta Uniwersytetu Wrocławskiego, 2012. Dostupné online. ISBN 978-83-927018-9-7. Kapitola Uchodźcy z greckiej wojny domowej na Dolnym Śląsku – zarys problematyki. (polsky) 
  23. STARZYŃSKI, Jerzy. Łemkowie i Łemkowszczyzna. Legnica: [s.n.], 1998. Dostupné online. (polsky) 
  24. V Bílé Vodě si lidé připomněli 69. výročí násilné internace řádových sester. V nedalekém Javorníku měly šicí dílnu [online]. Český rozhlas Olomouc, 28.10.2019. Dostupné online. (česky) 
  25. KONDUSZA, Wojciech. Mała Moskwa. Rzecz o radzieckiej Legnicy. Legnica: Edytor, 2011. ISBN 978-83-61176-92-3. (polsky) 
  26. NAVRÁTIL, Boleslav. Jak se Romové začali stěhovat na Ostravsko [online]. Deník.cz, 3.11.2013. Dostupné online. (česky) 
  27. KUCZAŁA, Agnieszka. Mniejszość niemiecka w życiu politycznym województwa opolskiego. Politeja. 2014, roč. 31, čís. 1, s. 395–410. Dostupné online. ISSN 2391-6737. (polsky) 
  28. Ludność według deklarowanej narodowości oraz województw w 2002 r. [online]. Główny Urząd Statystyczny. Dostupné online. (polsky) 
  29. a b Struktura narodowo-etniczna, językowa i wyznaniowa ludności Polski. Warszawa: Główny Urząd Statystyczny, 2015. Dostupné online. S. 69. (polsky) 
  30. Viz např. město Křenovice (Krzanowice/Kranowitz) s 27,8 % Němců v roce 2011 a zavedenou dvojjazyčností, přičemž na začátku 20. století zde tvořili 97 % obyvatel Moravci, srov. KOWALSKI, Mariusz. Morawianie (Morawcy) w Polsce. Studia z Geografii Politycznej i Historycznej 5 (2016) [online]. Uniwersytet Łódzki, 2016. Dostupné online. (polsky) 
  31. Przynależność narodowo-etniczna ludności – wyniki spisu ludności i mieszkań 2011 [online]. Główny Urząd Statystyczny, 29.1.2013. Dostupné online. (polsky) 
  32. Narodowość śląska w powiatach wg GUS [online]. Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej, 26.7.2013. Dostupné online. (polsky) 
  33. Viz portál Wachtyrz.eu, Silling.org – Slezský jazykový korpus, slovník SileSłownik, nabídka nakladatelství Silesia Progress.
  34. Národnostní struktura obyvatel [online]. Český statistický úřad, 30.6.2014. Dostupné online. (česky) 
  35. Slezská národnost ve sčítání lidu 2011 [online]. dalsimoravak.wordpress.com, 21.3.2013. Dostupné online. (česky) 
  36. 28 430 v Moravskoslezském kraji, viz Obyvatelstvo podle národnosti podle krajů [online]. Český statistický úřad. Dostupné online. (česky) 
  37. Hrádek, 4. Obyvatelstvo podle národnosti - statistika [online]. Kurzy.cz. Dostupné online. (česky) 
  38. CZAIŃSKI, Kamil. Ponašymu – the mixed language codeof Těšín Silesia. Adeptus. 2019, čís. 14. Dostupné online. (anglicky) 
  39. POSPÍŠILOVÁ, Lucie; PŘIDALOVÁ, Ivana. Náboženství v Česku [online]. Atlas obyvatelstva.cz, 2013. Dostupné online. (česky) 
  40. Náboženství v Česku [online]. Atlas obyvatelstva.cz, 2013. Dostupné online. (česky) 
  41. KOKOSZKIEWICZ, Mateusz; NOGAJ, Magda. Zaczyna się remont A4. Tak ją budowano [online]. Gazeta Wyborcza, 21.6.2017. Dostupné online. (polsky) 
  42. ADAM, Sieroń. Sośnica w drogowym sercu Europy [online]. Polski Przemysł, 30.9.2010. Dostupné online. (polsky) 
  43. AGATA, Sumara. Gigantyczny węzeł drogowy [online]. Geoinżynieria drogi mosty tunele, leden 2010. Dostupné online. (polsky) 
  44. MATEJUK, Tomasz. Drogą S3 dojedziemy do czeskiej granicy. A docelowo aż do Pragi [online]. Wroclife.pl, 20.1.2020. Dostupné online. (polsky) 
  45. Największe dworce kolejowe w Polsce. Dokąd najchętniej jeżdżą pasażerowie? [online]. Polsat News, 25.1.2021. Dostupné online. (polsky) 
  46. TRAMMER, Karol. Ostre cięcie. Jak niszczono polską kolej. Warszawa: Wydawnictwo Krytyki Politycznej, 2019. ISBN 978-83-66232-33-4. (polsky) ; Viz také: porovnání hustoty železniční sítě v roce 1988 a 2009
  47. Například trať Dzierżoniów – Bielawa obnovená v roce 2019, viz: MATEJUK, Tomasz. Kolejowa rewolucja na Dolnym Śląsku [online]. Wroclife.pl, 21.5.2020. Dostupné online. (polsky) ; FISZER, Kacper. Bielawa z nowym przystankiem kolejowym. Rok po przywróceniu połączeń [online]. Rynek Kolejowy, 21.12.2020. Dostupné online. (polsky) 
  48. ZTM precyzuje z rządem obostrzenia komunikacyjne [online]. Metropolia-GZM.pl, 7.8.2020. Dostupné online. (polsky) 
  49. KURCZAB, Karolina. Czy wykluczenie komunikacyjne dotyka mieszkańców wsi Jurcz? [online]. Radio Wrocław, 8.12.2020. Dostupné online. (polsky) 
  50. STELMACH, Sebastian. Miliczanie wykluczeni komunikacyjne. Od sierpnia znikają autobusy do Wrocławia [online]. Eska.pl, 8.7.2020. Dostupné online. (polsky) 
  51. Szedł 10 godzin piechotą, by odwiedzić żonę w szpitalu. Bo w weekend autobusy nie kursują [online]. Gazeta Wyborcza, 12.7.2017. Dostupné online. (polsky) 
  52. GITKIEWICZ, Olga. Nie zdążę. Warszawa: Dowody na Istnienie, 2019. ISBN 978-83-65970-39-8. (polsky) 

LiteraturaEditovat

  • BAHLCKE, Joachim; GAWRECKI, Dan; KACZMAREK, Ryszard, a kol. Historia Górnego Śląska : polityka, gospodarka i kultura europejskiego regionu. Gliwice: Dom Współpracy Polsko-Niemieckej, 2011. 555 s. ISBN 978-83-60470-41-1. 
  • CZECHOWICZ, Boguslaw. Dvě centra v Koruně : Čechy a Slezsko na cestách integrace a rozkolu v kontextu ideologie, politiky a umění (1348–1458). České Budějovice: Veduta, 2011. 331 s. ISBN 978-80-86829-60-9. 
  • FUKALA, Radek. Slezsko - neznámá země Koruny české : knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. 
  • GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2. 
  • HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. 2. rozšířené a opravené. vyd. Praha: Libri, 1997. 767 s. ISBN 80-85983-30-3. 
  • JEŽ, Radim; PINDUR, David, a kol. Těšínsko v proměnách staletí : sborník přednášek z let 2008-2009 k dějinám Těšínského Slezska. Český Těšín: Muzeum Těšínska ; Matice slezská, 2010. 281 s. ISBN 978-80-86696-12-6. 
  • KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: Sborník z konference Morava 1918. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2019. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-316-4. S. 58-73. (česky)
  • JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 708 s. ISBN 978-80-7422-168-2. 
  • JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu II. 1490–1763. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 595 s. ISBN 978-80-7422-169-9. 
  • ZUKAL, Josef. Slezské konfiskace : 1620-1630 : Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916. 168 s. 
  • ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8. 
  • ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat