Otevřít hlavní menu

České Slezsko

region v Česku, historická země

České Slezsko, v rámci československého a českého kontextu obvykle označované jen jako Slezsko, v letech 19181992 označované též jako Československé Slezsko, v době německé okupace (19381945) také Sudetské Slezsko, představuje jihovýchodní část Slezska, náležející k České republice, v jejímž rámci tvoří severovýchod jejího území. Má zhruba 1 milión obyvatel. V letech 1918-1928 tvořilo České Slezsko coby země Slezská jednu ze zemí Československé republiky. Historickým hlavním městem Českého Slezska je Opava. Území Českého Slezska bylo reformami státní správy po druhé světové válce rozděleno a jeho části připadly různým krajům. Dnes je okres Jeseník součástí kraje Olomouckého, zbytek je součástí kraje Moravskoslezského. Na jihu hraničí s Moravou; na jihovýchodě se slovenským Žilinským krajem; na východě, severu a jihozápadě s Polským Slezskem (konkrétně s vojvodstvím Slezským, Opolským a Dolnoslezským).

České Slezsko
České Slezsko – znak
znak
České Slezsko – vlajka
vlajka
Geografie
České Slezsko (zeleně) a slezskými orgány spravované moravské enklávy (červeně) v hranicích z roku 1920 na mapě České republiky.
České Slezsko (zeleně) a slezskými orgány spravované moravské enklávy (červeně) v hranicích z roku 1920 na mapě České republiky.
Status region, historická země
Souřadnice
Rozloha 4 459 km²
Nejvyšší bod Praděd (1492 m n. m.)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 1 000 000 (odhad)
Jazyk čeština
Národnostní složení Češi, menšiny Slezanů, Romů, Poláků, Vietnamců, Němců, Řeků, Moravských Chorvatů a Moravanů
Náboženství křesťanství
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Území dnešního Českého Slezska je z větší části totožné s územím bývalého Rakouského Slezska a často jsou do něj zahrnovány i moravské enklávy ve Slezsku, s nimiž rozloha Českého Slezska činí asi 4 459 km². Není však shodné – k Rakouskému Slezsku patřila i dnešní polská část Těšínska a naopak nebylo jeho součástí Hlučínsko.

Do 13. století byla část českého Slezska (bývalé Opavské a Krnovské knížectví) součástí Moravy. Od roku 1960 byla převážná část českého Slezska součástí Severomoravského kraje.

Pokud termínem České Slezsko označujeme celou českou část historického Slezska, tak k němu musíme počítat i území v Krkonoších a Jizerských horách v Královéhradeckém a Libereckém kraji, která získalo Československo roku 1959 od Polska a jsou jedinými částmi bývalého slezského Javorského knížectví na území dnešní České republiky. Jde o nepatrné území severovýchodně od Luční boudy v Krkonoších (patří k městu Pec pod Sněžkou v okrese Trutnov), osadu Mýtiny (součást města Harrachova v okrese Semily) a ty části území obce Kořenov v okrese Jablonec nad Nisou, které se rozkládají na levém břehu Jizery.

Obsah

ObyvatelstvoEditovat

Většinu obyvatelstva tvoří Češi, kteří jsou buď potomky původních slezských obyvatel, již se přidali k té době utvářejícímu se českému národu v průběhu 19. a 1. pol 20. století, nebo jsou potomky Čechů z Čech, Volyňských Čechů či Čechů z Banátu, kteří sem přišli za prací během rozvoje průmyslu či jako dosídlenci po druhé světové válce. Významnou národnostní menšinou jsou Poláci (na Těšínsku - velká část obcí je dvojjazyčná), Řekové, Romové, Slováci a Vietnamci. Před rokem 1945 zde žila velmi početná německá komunita, která v opavské části Českého Slezska dokonce tvořila absolutní většinu.

Z hlediska utváření českého národa v české části Slezska probíhal v různých částech vývoj národního uvědomění mezi do té doby národnostně nevyhraněným obyvatelstvem značně odlišně. Na Opavsku byla v 19. století nejdůležitější organizací Matice Opavská, která šířila národnostní myšlenky, českou kulturu a literaturu mezi slovanským obyvatelstvem - to převládalo zejména v okolí Opavy a na východ od ní. Před první světovou válkou bylo největším úspěchem založení opavského gymnázia. Začal vycházet první český místní tisk. Po první světové válce procentuální podíl Čechů ještě posílil s příchodem státních zaměstnanců české národnosti. Avšak do roku 1945 západně od města Opavy a v samotné Opavě tvořili většinu Němci, po druhé světové válce se západní část Slezska i samotná Opava s příchodem dosídlenců počeštila.

Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska byli procentuálně dle obcovací řeči v menšině za Poláky a Němci. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají zde přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně byla Slezská Ostrava, Frýdek a Orlová. Dalšími centry byly Nový Bohumín a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvících nářečím po naszymu, což je smíšené polsko-česko-německé nářečí. Šlonzáci se v mnohém orientovali spíše na německé kulturní prostředí. Jejich předci žili po staletí na území Těšínského knížectví (resp. Koruny české a habsburské říše), byli častokrát pod českým či německým kulturním a jazykovým vlivem, byli etnicky i geneticky promíchaní, a to u nich vytvořilo odlišnou identitu od té polské. V roce 1938 území zabírá Polsko a vyhání spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří zde přišli za prací během první republiky), v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život - mělo dojít k naprosté germanizaci místního obyvatelstva. Po roce 1945 dochází k odsunu místních Němců, Polákům byla garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli tzv. Šlonzáci, kteří měli být potrestání za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnostmi polské, se začalo hlásit k národnosti české. Ta v severní části Těšínska drtivě převládla.

Vůbec nejsložitější situace byla na Hlučínsku, což byla původně z větší částí součást Opavska (menší část oblasti byla naopak součástí Krnovska), ale v letech 1742-1919 bylo součástí Pruska, resp. Německa. Lidé na Hlučínsku se postupně začali cítit jako Němci, začali tak smýšlet, přisvojili si německou mentalitu, byť jejich mateřským jazykem němčina nebyla. Byla zde zdvojená identita. Obyvatelé Hlučínska se sice na jednu stranu cítili být Čechy (zejména ti vzdělanější a světu otevřenější) či Moravci (důsledek toho, že zdejší jazyk byl kodifikován olomouckým arcibiskupstvím a z jeho iniciativy byl v této oblasti nadále udržován, a to zejména v církevním prostředí). Od jiných smíšených slovansko-germánských slezských nářečí se zdejší mluva lišila - obsahovala více výrazů z němčiny, méně výrazů z polštiny, patřila mezi lašské dialekty - proto se této řeči říkalo moravština - zejména pruské úřady ji takto označovaly, obyvatelé regionu ji říkali spíše "po našemu." Tato řeč se udržela zejména v domácí komunikaci a v kostele. Bylo ji ale možné studovat například na gymnáziu v Ratiboři. Ale i když na jednu stranu se zdejší obyvatelé cítili jako Češi či jako Moravci, tak zároveň to byli Prusové/Slezané (zemsky) a zejména Němci (národnostně, myšlením). Obyvatelé Hlučínska si postupně na život v Prusku zvykli. Opětovné připojení k Československu po první světové válce zde překvapivě vyvolalo rozpaky, nikoliv radost. Onu situaci ještě znásobila ekonomická krize. V roce 1935 došlo ke kuriózní situaci, když v čistě oficiálně československých oblastech vítězila Sudetoněmecká strana. V roce 1938 obyvatelé Hlučínska vítají německou armádu a obdržují plnoprávné říšské občanství. Strádání během války a zvyšující se počet padlých v německé armádě přinesl vystřízlivění. Po roce 1945 obyvatelstvo německé cítění opustilo. Většina obyvatel se zde dnes hlásí k národnosti české, ale okolo 10% k národnosti slezské. Dnes se obyvatelům Hlučínska říká Prajzaci, což byl dříve hanlivý výraz.

Obecně platí, že je zde v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.

GeografieEditovat

V západní části Českého Slezska ležící v horském systému Krkonošsko-jesenické soustavy, se zvedají pohoří Hrubý Jeseník (v němž se na hranici s Moravou nachází hora Praděd) a Rychlebské hory. Ve východní části Českého Slezska se v horském systému Karpat zvedají pohoří Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Mimo pohoří se na území Českého Slezska rozkládá také několik pahorkatin: na Osoblažsku se jedná o Zlatohorskou pahorkatinu, v okolí Opavy a na Hlučínsku o Opavskou pahorkatinu, podél Odry se rozkládá Moravská brána, a severovýchodně od Ostravy Ostravská pánev. Nejdůležitější řeky jsou Odra, Opava a Olše, jež z části utvářejí hranici s Polskem. Řeky Odra a Ostravice pak tvoří i část historické zemské hranice s Moravou. Mezi významná slezská města patří historická metropole českého Slezska Opava, dále pak Karviná, Bohumín, Bruntál, Jeseník, Krnov, Český Těšín, Havířov, Třinec. Na moravsko-slezské hranici leží např. města Ostrava či Frýdek-Místek.

DějinyEditovat

Související informace naleznete také ve článku Dějiny Slezska.

Slezsko od středověku do 18. stoletíEditovat

 
Historický úplný znak Českého Slezska (původně znak Dolního Slezska)
 
Mapa Českého Slezska (vymezeno tučnou čarou, šrafovaně dnešní Moravskoslezský kraj) po roce 1920
 
Slezsko v rámci soustátí České koruny do roku 1742
 
České Slezsko jako jedna z pěti zemí Československa (do roku 1928, kdy bylo spojeno s Moravou do země Moravskoslezské)
 
Slezské knížecí město Fryštát, dnes Karviná

Koncem 9. století se oblast stala součástí Velkomoravské říše, po jejím rozpadu se stala předmětem bojů mezi českými a polskými knížaty. Část území zůstala přemyslovská (Holasicko), další pak připadla Piastovcům (Těšínsko, Nisko). Holasicko, jež bylo později zváno Opavsko, bylo vyděleno nejpozději k roku 1318 z Moravy jako samostatné knížectví pod vládou vedlejší větve Přemyslovců.

Již za vlády Václava II. došlo k pronikání moci českého státu do oblasti Horního Slezska. Za Jana Lucemburského hornoslezská knížata složila lenní hold českému králi. Česká svrchovanost nad Slezskem byla opakovaně uznána i polským králem Kazimírem III. Velikým nejprve Vyšehradskou smlouvou z roku 1333, a poté Trenčínskou smlouvou roku 1335, výměnou za to, že se český král vzdal nároků na polskou korunu, a poté roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV.. Ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení Slezska. Vymíráním vládnoucích knížecích rodů připadla území hornoslezských knížectví postupně pod bezprostřední vládu českého krále.

Sbližování Opavska se Slezskem začalo za vlády Mikuláše II., který se stal zároveň knížetem ratibořským. Později se Opavsko rozdrobilo na menší oblasti, které však znovu získal Jiří z Poděbrad a patřily i jeho pozdějším nástupcům, dokud roku 1613 neudělil Matyáš Habsburský oblast kolem Opavy jako léno Karlovi z Lichtenštejna. O devět let později takto Karel získal i Krnovsko, vydělené z Opavska roku 1377. V majetku Lichtenštejnů zůstalo Opavské knížectví až do roku 1918.

Po slezských válkách (Rakouské Slezsko)Editovat

Související informace naleznete také ve článku Rakouské Slezsko.

Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.

V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři slezské války mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i Hubertusburským mírem. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

Pouze menší část Slezska, zahrnující Těšínské knížectví, jižní části Krnovského, Niského a Opavského knížectví, neoficiálně označovaná nejprve jako České Slezsko a později Rakouské Slezsko, zůstala s titulem vévodství jako jedna z korunních zemí součástí České koruny. Novým sídlem Rakouského Slezska se stala Opava – sem byly přeneseny stavovské instituce (knížecí sněm, veřejný konvent) a vznikl tu díky reformám hraběte Haugwitze i nový zemský správní orgán, královský úřad, který byl vlastně zmenšeným a zreformovaným nástupcem vrchního úřadu (Oberamt) ve ztracené Vratislavi.

V rámci moravskoslezského guberniaEditovat

1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně.[1] Královský úřad v Opavě byl sice zrušen, ale samospráva obou zemí zůstala zachována, i nadále existoval slezský veřejný konvent a další zemské úřady.

Období 1850-1918Editovat

Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko k 1. lednu 1850 přeměněno opět v samostatnou z korunní zemi, vévodstvím Horní a Dolní Slezsko s hlavním městem Opavou.[2] Z hlediska státní správy mu byly podřízeny Moravské enklávy ve Slezsku, s nimiž mělo 5 147 km². Od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861 pak bylo Slezsko opětovně spojeno s Moravou, ale po protestech slezských zástupců byly obě země opět odděleny.

 
Národnostní složení Rakouského Slezska a přilehlé části Pruského Slezska v roce 1912

V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou krajů a jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv smíšených okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek. Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9.

Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem. Na zemské úrovni byl vrcholným orgánem samosprávy Slezský zemský sněm (v jeho čele zemský výbor a zemský hejtman). Státní správu reprezentoval zemský prezident a zemská vláda (v jiných zemích Předlitavska nazýván častěji místodržitelem).

Sčítání lidu roku 1910 vykázalo následující údaje o obcovací řeči:[zdroj?][pozn 1]

Období 1918-1948Editovat

 
Neuskutečněné rozdělení Moravy a Českého Slezska na župy z roku 1920

Opavsko a HlučínskoEditovat

Se vznikem Československa se Vévodství slezské stalo Zemí Slezskou. 29. října 1918 se v Polské Ostravě (přejmenované později na Slezskou Ostravu) vytvořil zatímní Národní výbor pro Slezsko a převzal nejdůležitější úřady. 30. října 1918 vyhlásili ve Vídni němečtí poslanci ze severní Moravy a Slezska odtržení Němci osídlených oblastí na severu a jejich připojení k Rakousku jako provincie Sudetenland. Český národní výbor poslal do Opavy vojenské oddíly, před nimiž (v prosinci) provinční vláda uprchla, moc převzal pražským národním výborem jmenovaný zemský prezident Josef Šrámek, který stanovil správní komisi. 5. listopadu 1918 se Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Národní rada knížectví těšínského prozatímně dohodly na rozdělení správy Těšínska (pražský národní výbor tuto dohodu odmítl). 8. prosince (s účinností od 14. prosince) bylo vyhlášeno zrušení národních výborů (ve Slezsku k němu došlo až 27. prosince)

28. června 1919 se vítězné státy Dohody a poražené Německo uzavřely versailleskou smlouvu, podle níž Československu k 10. ledna 1920 připadlo Hlučínsko (někdejší součást pruského záboru). Hlučínsko bylo k Československu připojeno 4. února 1920 a bylo začleněno do země Slezské jako nový politický a soudní okres Hlučín.

TěšínskoEditovat

Související informace naleznete také ve článku Československo-polský spor o Těšínsko.
 
Vedení české polovojenské organizace tzv. Občanské obrany, jejímž cílem byla obrana před útoky polských bojůvek

V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego), který Těšínsko prohlásil za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. 29. října 1918 byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 obdobně prohlásil Těšínsko za součást Československa. Československo opíralo svůj nárok o historické právo (Těšínsko bylo od roku 1327 resp. 1339 součástí zemí Koruny české), národnostní a strategické důvody (klíčová Košicko-bohumínská dráha a zásoby uhlí). Polsko opíralo svůj nárok zejména o důvody národnostní (v posledním sčítání lidu v roce 1910 uvedla většina obyvatel Těšínska jako svůj obcovací jazyk polštinu).[zdroj?]

Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Dohoda neměla prejudikovat definitivní rozhraničení území, o němž měly rozhodnout vlády v Praze a Varšavě.[3] Podle této dohody velká většina Těšínska zatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením českých zemí s východním Slovenskem. Podle některých názorů tato dohoda dělila území Těšínska podle národnosti obyvatel; tento závěr je však zpochybňován.[4][5] Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena.

Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu. Vypukla Sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody. Dne 28. července 1920 bylo Těšínsko na základě arbitrážního rozhodnutí ve Spa rozděleno mezi Československo a Polsko, přičemž Polsko získalo území východně od řeky Olše.

Země Slezská měla po získání Hlučínska a ztrátě východní poloviny Těšínska rozlohu 4 458,68 km².[6]

Vývoj správy Slezska v letech 1918-1928Editovat

Po vzniku Československa se dosavadní Rakouské Slezsko označovalo oficiálně jako země Slezská. Jak již bylo výše uvedeno, postavil se do čela slezské zemské správy po vzniku Československa, Národní výbor pro Slezsko, k jehož zániku došlo koncem srpna 1919. Jeho funkce pak v podstatě vykonávala československou vládou jmenovaná zemská správní komise. I nadále mělo Slezsko vlastního zemského prezidenta, jímž byl po celou dobu existence země Slezské JUDr. Josef Šrámek. Ten stál včele slezské zemské vlády, jež byla k 7. únoru 1922 přejmenována na Zemskou správu politickou. Zemský sněm zde však již nepůsobil, stejně jako v Čechách nebo na Moravě.

Administrativně se země Slezská po připojení Hlučínska a odstoupení části Těšínska ve prospěch Polska, členila na 9 politických okresů: Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Fryštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov a Opava-venkov; a 2 statutární města: Frýdek a Opava. Již 19. srpna 1924 [7] však Opava, na základě vyhlášky prezidenta slezské zemské správy politické, o postavení statutárního města přišla a byla sloučena s dosavadním politickým okresem Opava-venkov do nového politického okresu Opava.

Podle zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“, jež na území Českých zemí nakonec vůbec nevstoupil v platnost, mělo být území dosavadní země Slezské rozděleno mezi župy XII., XIV. a XXI.

Po neuskutečnění župní reformy byly země Moravská a Slezská, zákonem ze dne 14. června 1927, č. 125/1927 Sb. z. a n.[8] spojeny s účinností od 1. prosince 1928 do jednoho správního celku, země Moravskoslezské. Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků. Téměř všechny slezské noviny (české i německé) otiskly proti spojení kritické články.[9] Současně se vznikem země Moravskoslezské došlo k zániku dosavadních Moravských enkláv ve Slezsku jakožto zvláštního správního území, a Frýdek přišel podle vládního nařízení ze dne 27. října 1928, č. 174/1928 Sb. z. a n.[10] o postavení statutárního města a byl začleněn do dosavadního politického okresu Frýdek.

Polský zábor Těšínska (2. 10. 1938 až 1. 9. 1939)Editovat

Dne 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu (Olivová (2000), str. 290). Stejného dne byla v rámci polské armády vytvořena Samostatná operační skupina „Slezsko“ o síle 35 966 mužů, která se soustředila v bezprostřední blízkosti československo-polských hranic a připravovala se na útok proti Československu (Žáček (2000), str. 9). Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda (Olivová (2000), str. 290). 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí (Olivová (2000), str. 290) a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou (Beneš (2007), str. 199) pod velením Władysława Bortnowského, které trvalo až do 11. října 1938 (Žáček (2004), str. 333). Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska o rozsahu 869 km²; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek (Žáček (2004), str. 333). Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930) (Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44) se hlásila k české národnosti (Žáček (2004), str. 333), (Kárník (2000), str. 378). Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány (Gabal (1999), str. 123). Polština se stala jediným úředním jazykem (Žáček (2004), str. 333). Přibližně 30 000 Čechů a 5000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do zbytku Československa (Gabal (1999), str. 123), (Žáček (2004), str. 333).

Období polského záboru československého Těšínska netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem na počátku druhé světové války oblast obsadila německá armáda a Těšínsko bylo přičleněno k Německu (Žáček (2004), str. 340). S cílem posílit česko-polské antagonismy a vzbudit vděčnost českého obyvatelstva k Třetí říši žádal říšský protektor Konstantin von Neurath u říšské kanceláře neúspěšně o připojení území bývalého československého Těšínska k Protektorátu (Žáček (2004), str. 342).

Podle soupisu obyvatel pořízeného Němci v roce 1939 se dominující národností bývalého polského záboru československého Těšínska stala národnost slezská (37 %) (tzv. volkslistáři), k české národnosti se hlásilo 21 % obyvatel, k polské 24 % a k německé 18 % (Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44).

Druhá světová válkaEditovat

Po Mnichovu je v říjnu roku 1938 většina Českého Slezska připojena k nacistickému Německu (Hlučínsko je připojeno přímo k Říši, kde se stává součástí Pruského Slezska; bývalý Opavský kraj se stává součástí Sudetské župy Reichsgau Sudetenland) vládního obvodu Opava; část (území celých politických okresů Fryštát a Český Těšín, s nepatrnou částí politického okresu Frýdek) pak obsazuje Polsko (po přepadení Polska v roce 1939 a jeho následné porážce se i toto území stává součástí nacistického Německa a je začleněno do Pruského Slezska). Zbývající část (přibližně v rozsahu politického okresu Frýdek) zůstala i nadále součástí země Moravskoslezské a spolu s ní se po okupaci z 15. března 1939 stává součástí Protektorátu Čechy a Morava.

Po druhé světové válceEditovat

Po skončení války se hranice vrací k předmnichovskému stavu, přičemž jsou téměř všichni Němci odsunuti, a České Slezsko se stává součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské. Před odsunem Němci představovali v Českém Slezsku většinu obyvatel. V důsledku odsunu zaniklo, nebo upadlo mnoho vesnic a města v západní části Českého Slezska se dále nerozvíjela zdaleka takovým tempem jako komunisty protežované Ostravsko. Pojem "Ostravsko" měl také nahradit pojem "Slezsko" a opavské Slezsko se mělo stát pouze etnografickou oblastí na úrovni Lašska, Valašska, Hané a Jeseníků. Dodnes je na západě Českého Slezska cítit negativní stránky odsunu - zaostalost pohraničních oblastí, především od Ostravy na západ: Jesenicko, Osoblažsko, Krnovsko, Bruntálsko, ale i Opavsko. Tedy oblasti, kde se netěžilo černé uhlí, které stály během studené války mimo oblast zájmu.[11]

Období po roce 1949Editovat

V letech 1948-1989 se komunistický režim snažil vymazat jakékoliv povědomí o Slezsku,[12] a proto bylo České Slezsko k 1. lednu 1949 rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj, od roku 1960 je součástí Severomoravského kraje. Od roku 2000 je Slezsko znovu rozděleno mezi kraje Olomoucký a Moravskoslezský (původně (do 31. května 2001) Ostravský kraj).

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Obcovací řeč (tzv. Umgangssprache), tedy řeč běžného, denního styku, bývá zkreslena ve prospěch většinového jazyka monarchie, tedy němčiny. Do této kategorie spadají i Židé, kteří na Moravě a v Rakouském Slezsku ve velké většině volili němčinu (mimo jiné i proto, že např. jidiš uvést nemohli), a zvyšují tak německý podíl.

ReferenceEditovat

  1. Žáček (2004), str. 220.
  2. Žáček (2004), str. 268.
  3. Žáček (2004), str. 305.
  4. Jaroslav Valenta: Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech. (pdf)
  5. Rozhovor profesora Jerzyho Tomaszewského s Aleksandrem Kaczorowskim
  6. Statistický lexikon obcí v republice Československé II.: Země Moravskoslezská. Statistický lexikon obcí v zemi Moravskoslezské. Praha : Ministerstvo vnitra a St. úřad statistický, 1935
  7. http://is.muni.cz/th/145986/ff_b/Vytisk-Opava1945-48.pdf
  8. zákon ze dne 14. června 1927, č. 125/1927 Sb. z. a n., „o organisaci politické správy“
  9. GAWRECKÁ, Marie. Němci ve Slezsku 1918-1938. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2002. 315 s. ISBN 80-7248-190-8. S. 134. 
  10. Vládní nařízení ze dne 27. října 1928, č. 174/1928 Sb. z. a n., „jímž se v zemi České a Moravskoslezské určují obvody a sídla okresních úřadů a některá města se zvláštním statutem podrobují všeobecně platným obecním zřízením.“
  11. Dokument České televize
  12. http://www.cs-magazin.com/template/print.php?article=articles/cs080420.htm

LiteraturaEditovat

  • BENEŠ, Jaroslav. Stráž obrany státu : 1936-1939. Dvůr Králové nad Labem : FORTprint, 2007. 367 s. ISBN 978-80-86011-34-9.
  • FUKALA, Radek. Reformace ve Slezsku a na Opavsku. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd, 2010. 181 s. ISBN 978-80-7248-603-8. 
  • FUKALA, Radek. Slezsko – neznámá země Koruny české : knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. 
  • FUKALA, Radek. Stavovská politika na Opavsku v letech 1490-1631. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2004. 128 s. ISBN 80-7248-200-9. 
  • GABAL, Ivan, a kol. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha : G plus G, 1999. 341 s. ISBN 80-86103-23-4.
  • GAWRECKÁ, Marie. Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918-1938. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2004. 195 s. ISBN 80-7248-233-5. 
  • GAWRECKÁ, Marie. Němci ve Slezsku 1918-1938. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie 315 s. ISBN 80-7248-190-8. 
  • GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2002. 656 s. ISBN 80-7248-226-2. 
  • JEŽ, Radim; PINDUR, David, a kol. Těšínsko v proměnách staletí : sborník přednášek z let 2008-2009 k dějinám Těšínského Slezska. Český Těšín: Muzeum Těšínska ; Matice slezská, 2010. 281 s. ISBN 978-80-86696-12-6. 
  • JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 708 s. ISBN 978-80-7422-168-2. 
  • JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu II. 1490–1763. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 595 s. ISBN 978-80-7422-169-9. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6.
  • KORBELÁŘOVÁ, Irena; ŽÁČEK, Rudolf. Těšínsko – země Koruny české = Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae : k dějinám knížectví od počátků do 18. století. Český Těšín: Muzeum Těšínska, 2008. 311 s. ISBN 978-80-86696-10-2. 
  • KORBELÁŘOVÁ, Irena; ŠMERDA, Milan; ŽÁČEK, Rudolf. Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství : na příkladu Těšínska. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002. 290 s. ISBN 80-86224-43-0. 
  • MÜLLER, Karel; ŽÁČEK, Rudolf, a kol. Opava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 611 s. ISBN 80-7106-808-X. 
  • OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha : Karolinum, 2000. 355 s. ISBN 80-7184-791-7.
  • ŽÁČEK, Rudolf. Těšínsko v československo-polských vztazích v letech 1939-1945. Český Těšín : Muzeum Těšínska, 2000. 120 s. ISBN 80-902355-6-5.
  • ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8. 
  • ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat