Pragmatická sankce
Pragmatická sankce byl dokument vydaný 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., celým jménem Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I.
Přijetí sankceEditovat
Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721).
- 1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip V., poté co se Karel vzdal nároku na španělský trůn.
- 1726 v rámci společného obraného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
- mezi roky 1731 a 1732 sankci uznaly Anglie a Nizozemí (což vedlo ke zhroucení anglicko-francouzského spojenectví)
- 1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci, protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o polský trůn
- v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru 1735 rovněž potvrdila.
- 1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začaly Války o rakouské dědictví
- S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
- 1748 v cášském míru Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti
Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného „rakouského“ státu.
CharakteristikaEditovat
U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma „sankce“ či „deklarace“ není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou, mluví o jednotnosti a nedělitelnosti dědičných zemí habsburských. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), který se v nich poprvé vyjadřoval o nedělitelnosti dědičných zemí, tajnou dynastickou smlouvu Habsburků - Pactum mutuae successionis o nástupnictví po smrti Karla II. Španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy ještě Karel VI. neměl žádné potomky a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve v případě nástupnictví v ženské linii oproti smlouvě z roku 1703, která upřednostňovala nástupnictví z větve jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester.
LiteraturaEditovat
- URFUS, Valentin. 19. 4. 1713: Pragmatická sankce: Rodný list podunajské monarchie. Praha: Havran, 2001. 152 s. ISBN 80-86515-11-7.
Externí odkazyEditovat
Encyklopedické heslo Pragmatická sankce v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
