Wikipedie

Ratiboř (Slezské vojvodství)

sídlo ve Slezském vojvodství v Polsku

Ratiboř (polsky Racibórz, německy Ratibor, slezsky Racibōrz, slezskoněmecky Rattebor) je město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství, sídlo okresu Ratiboř. Leží na řece Odře ve vzdálenosti 10 km od českých hranic a 28 km severně od Ostravy. Je vedle Opolí jednou ze dvou historických metropolí Horního Slezska a spolu s Opavou sídlem euroregionu Silesia. V roce 2017 v něm žilo 55 189 obyvatel. Jedná se o důležité středisko německé menšiny v Polsku, k níž se při sčítání lidu 2011 hlásilo 9,7 % obyvatel okresu Ratiboř, a také město se silnou slezskou identitou – ke slezské národnosti se v témž sčítání hlásilo 22,8 % obyvatel,[2] ale většina z nich se také přihlásila k polské národnosti, takže 87,4 % obyvatel okresu se přihlásilo k polské národnosti (v Polsku můžete uvést dvě národnosti).[zdroj?] Z geomorfologického hlediska se většina území města rozkládá na Slezské nížině, přesněji v Ratibořské kotlině.

Ratiboř
Racibórz
Hlavní náměstí
Hlavní náměstí
Ratiboř – znak
znak
Ratiboř – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice50°5′31″ s. š., 18°13′9″ v. d.
Nadmořská výška164 až 276 m n. m.
Časové pásmoUTC+01:00 (standardní čas)
UTC+02:00 (letní čas)
StátPolskoPolsko Polsko
VojvodstvíSlezské
OkresRatiboř
Gminaměstská gmina
Administrativní dělení11 městských částí
Ratiboř
Ratiboř
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha75,01 km²
Počet obyvatel55 189 (2017[1])
Hustota zalidnění735,75 obyv./km²
Etnické složeníPoláci, Slezané, Němci, Moravci a další
Náboženské složenířímští katolíci, luteráni a další
Správa
StarostaDariusz Polowy
Oficiální webwww.raciborz.pl
Adresa obecního úřaduul. Batorego 6
47-400 Racibórz
Telefonní předvolba+48 32
PSČod 47-400 do 47-445
Označení vozidelSRC
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zámecké nádvoří – vlevo pivovar, vpravo kaple sv. Tomáše
Bývalý kostel sv. Ducha – městské muzeum
Sídlo městského úřadu
Dlouhá ulice
Vězeňská bašta
Vchod do Arboreta Moravské brány

Dějiny

editovat

Ratiboř patří k nejstarším městům ve Slezsku. Na pravém břehu Odry ležící Ratibořský hrad i s předhradím Ostrog měl chránit říční brod na důležité obchodní stezce z Moravy do Krakova. Poprvé jej zmiňuje Gallus Anonymus v roce 1108 v souvislosti s výpravou Boleslava Chrabrého do Moravy[3].

Na základě kladského míru z roku 1137, který specifikoval moravsko-slezskou hranici na Cině, připadla Ratiboř polskému knížeti Boleslavu III. Křivoústému. Ten o rok později zemřel a rozdělil království mezi syny – Slezsko získal Vladislav II. Vyhnanec a stal se tak zakladatelem slezské větve Piastovců. Dalším dělením mezi Vladislavovy potomky vzniklo roku 1172 samostatné Ratibořské knížectví zahrnující v té době rovněž Těšínsko, Osvětimsko a Kozelsko. Prvním ratibořským knížetem byl Měšek I. Křivonohý. Ratibořské knížectví bylo roku 1202 sloučeno s Opolskem (tzv. Opolsko-ratibořské knížectví) a po smrti Vladislava I. Opolského v roce 1281 se opět osamostatnilo. V té době začalo sbližování slezských knížectví s českým státem. Přemysl Ratibořský roku 1292 složil lenní hold českému králi Václavovi II. a jeho syn Lešek opět v roce 1327 složil lenní slib Janu Lucemburskému. Od té doby Ratiboř patřila pod Země Koruny české. Roku 1336 Lešek zemřel a Jan Lucemburský knížectví udělil opavskému vévodovi Mikuláši II. z vedlejší větve Přemyslovců. Tak došlo k sloučení Ratibořska s Opavskem, které trvalo až do roku 1377. Poslední Přemyslovec Valentin Hrbatý uzavřel v roce 1511 dědickou smlouvu s Janem II. Dobrým a Jiřím Braniborsko-Ansbašským, v důsledku které Opolsko a Ratibořsko – opět a tentokrát natrvalo sloučené roku 1521 – připadly Hohenzollernům a později se dostaly pod přímou vládu Habsburků.

Samotné město vzniklo na protějším břehu Odry a získalo městské výsady v roce 1217 podle vlámského práva (roku 1299 nahrazené magdeburským). Zakladateli Ratiboře byli osadníci z německých zemí a Nizozemí a až do 20. století si město uchovalo převážně německý charakter. Ve středověku se jednalo o jedno z největších měst ve Slezsku – odhady mluví o třech tisících obyvatel ve 14. století. Dlouholeté období prosperity města ukončila až třicetiletá válka, během níž byla Ratiboř několikrát těžce poničena.

Po první slezské válce v roce 1742 připadla Ratiboř spolu s většinou Slezska Prusku. V 18. století byla Ratiboř součástí daňové inspekce v Prudníku.[4] V pruském a později německém státě byla od roku 1816 sídlem okresu, k němuž patřilo také Hlučínsko. Významným milníkem v dějinách města byla výstavba Vilémovy dráhy (Opolí – Ratiboř – Bohumín) v letech 1846–1848, jež byla součástí tehdy nejkratšího železničního spojení mezi Vídní a Berlínem. To přispělo k rozvoji průmyslu – za zmínku stojí mj. továrna na čokoládu Franze Sobtzicka (1868, v současnosti cukrářské závody Mieszko) nebo továrna na uhlíkové elektrody Hardtmuth (1895, dnes Cobex). V roce 1890 ve městě žilo 20 737 obyvatel, z toho 88 % Němců. Po připojení obcí Bosatz (1900), Altendorf (1902), Ober-Ottitz (1909) a Plania (1910) stoupl počet obyvatel na 38 424.

Po první světové válce se etnicky smíšené Ratibořsko stalo předmětem územních sporů mezi Německem, Polskem a Československem. 20. března 1921 se konal plebiscit, který měl rozhodnout o rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. 87,98 % voličů v obvodu Ratiboř-město se vyslovilo pro setrvání v Německu. Po konečném rozdělení regionu v roce 1922 probíhala nová státní hranice pouhé tři kilometry východně od Ratiboře – dnešní městská část Brzezie už patřila Polsku. Zároveň byla Československu bez plebiscitu přiznána jižní část ratibořského okresu – Hlučínsko.

V roce 1927 byly k městu přičleněny obce Studen, Proschowitz a Ostrog. Mezi lety 1934 až 1942 došlo v rámci protipovodňové ochrany k vytvoření nového koryta Odry východně od města, v důsledku čehož se Plania a Ostrog ocitly na umělém ostrově mezi novým a původním korytem Odry.

Dvouměsíční sovětské obléhání od 29. ledna do 31. března 1945 (dělostřelba a letecké bombardování) a následná devastace dobytého města sovětskými jednotkami obrátily Ratiboř v trosky. Bylo zničeno až 85 % zástavby. Po druhé světové válce se Ratibořsko opět stalo předmětem sporu, tentokrát mezi Polskem a Československem. Československé jednotky byly připraveny obsadit území a 10. května se začala v Ratiboři organizovat československá okresní správa, nakonec bylo ovšem Sověty rozhodnuto o předání moci na celém bývalém německém území Polsku. V následujících letech byl proveden částečný odsun německého obyvatelstva, včetně německy smýšlejících Moravců. Nemalá část jich však zůstala a Ratibořsko je dodnes významným střediskem německé menšiny v Polsku.

V rámci poválečné obnovy městského centra vznikla nová zástavba hlavního náměstí a Dlouhé ulice (Długa) ve stylu socialistického realismu. V roce 1949 vznikla továrna na parní kotle Rafako (zkratka z Raciborska Fabryka Kotłów). Od roku 2019 je Rafako, které prošlo po pádu socialismu úspěšnou transformací, také výrobcem elektrobusů. Dalšími velkými ratibořskými podniky jsou Kolzam – původně železniční opravny, které od roku 1973 také vyrábějí železniční vozidla – a chemické závody Pollena založené na bázi předválečné továrny na mýdlo Adolfa Hofmanna, nyní součást koncernu Henkel. Současnou rozlohu získala Ratiboř v roce 1975 připojením vesnic Brzezie, Miedonia, Sudół a Markowice. Teprve po připojení těchto obcí dosáhl počet obyvatel města předválečného stavu (51 tisíc v roce 1933, 46 tisíc v roce 1975).

Během povodně v roce 1997 byla Ratiboř jednou z nejvíce zasažených oblastí. 9. července 1997 došlo k zaplavení až 60 % území města, v centru a ve čtvrtích Ostróg (Ostrog) a Płonia (Plania) voda místy dosahovala prvního patra. Pro zvýšení povodňové ochrany začala v roce 2012 výstavba poldru Racibórz, při které zanikly vesnice Nieboczowy a Ligota Tworkowska.

Obyvatelstvo

editovat
Rok Obyvatel
1749 1 564
1765 2 410
1786 2 940
1800 3 024
1818 4 655
Rok Obyvatel
1825 5 315
1834 6 288
1840 7 022
1843 7 424
1849 8 499
Rok Obyvatel
1855 9 962
1861 11 794
1880 18 373
1885 19 524
1890 20 737
Rok Obyvatel
1910 38 424
1919 36 994
1925 49 959
1933 51 680
1939 49 725
Rok Obyvatel
1975 45 900
1983 58 800
1990 63 000
1995 65 041
2000 60 741
Rok Obyvatel
2005 57 755
2017 55 189

[5]

Památky a turistické zajímavosti

editovat
  • Hrad – původně opevněný hrad střežící brod přes Odru na obchodní stezce z Moravy do Krakova, od roku 1137 sídlo ratibořských knížat; od 16. století, kdy bylo Ratibořsko sloučeno s Opolskem a podřízeno přímo Habsburkům, se na mnohokrát přestavovaném hradě vystřídala řada správců, mj. z rodu Oppersdorfů; v 18. století ztratil význam jako šlechtická rezidence a sloužil různým účelům; po velkém požáru v roce 1858 bylo jižní křídlo strženo a na místě severního a západního křídla byla postavena nová budova pivovaru; z původního hradu zbylo východní křídlo, brána a gotická kaple svatého Tomáše z Canterbury; po druhé světové válce byly v prostorách hradu byty a sídlo městského archivu; po náročné rekonstrukci dokončené roku 2012 se na hradě otevřelo kulturní centrum Zamek Piastowski; pivovar je stále v provozu a vyrábí pivo Raciborskie;
  • Hlavní náměstí (Rynek) – z původní zástavby (po válce částečně doplněné novostavbami ve stylu socialistického realismu) se dochoval morový sloup z roku 1727 se sochou Panny Marie Neposkvrněné na vrcholu a dále sochami sv. Floriána, sv. Šebestiána a patrona Ratiboře sv. Marcella na podstavci, a také dva gotické kostely: původně dominikánský kostel sv. Jakuba (zde se konají bohoslužby i v němčině) a farní kostel Nanebevzetí Panny Marie;
  • Bývalý klášter dominikánek s kostelem sv. Ducha (ulice Gimnazjalna 1) – gotická stavba původně ze 14. století, která po rozpuštění řádu sloužila od roku 1813 jako evangelický kostel a roku 1927 byla přestavěna na městské muzeum; nejvzácnějším exponátem muzea je 2800 let stará mumie dvacetileté ženy jménem Džed-Amonet-jus-anch přivezená z Egypta Anselmem Salomonem von Rotschildem a darovaná v roce 1860 Evangelickému gymnáziu v Ratiboři, které disponovalo vlastní muzejní sbírkou;
  • Vězeňská bašta ze 16. století a další pozůstatky městských hradeb poblíž ulic Basztowa a Drzymały;
  • Dům svaté Notburgy (náměstí Króla Jagiełły 1-3) – novogotický areál pečovatelského domu pro ženy vzniklý v roce 1892 na podnět kněze Hermanna Schaffnera a rozšířený v roce 1902; dodnes plní svou původní funkci, spravuje ho ženský církevní řád Sester Marie Neposkvrněné;
  • Budova okresního soudu (ulice Nowa 29) – klasicistní stavba od Karla Friedricha Schinkela z roku 1826 (původně Vyšší zemský soud pro Hornoslezskou provincii);
  • Věznice (ulice Eichendorffa 14) – novogotická, postavena v letech 1843–1851;
  • Lokomotiva Halinka – parní úzkorozchodná lokomotiva Tw53 z roku 1953 trvale umístěná před ratibořskou nádražní budovou; je pojmenována podle dlouholeté zástupkyně přednosty stanice Haliny Tarkotové;
  • Park města Roth – hlavní městský park o rozloze 5,46 ha, nachází se jižně od historického centra, byl založen v roce 1920 a roku 1959 rozšířen o sousední pozemek zrušeného katolicko-evangelického hřbitova; je pojmenován podle partnerského města Roth ve Středních Francích; pro park a jeho okolí jsou charakteristické v hojném počtu vysazené magnolie;
  • Arboretum Moravské brány – bývalý knížecí les Obora rozkládající se mezi městskými částmi Dębicz a Markowice odkoupený městem v roce 1928; nyní je 164 ha lesa rozděleno na dvě části: 35 ha tvoří klasická dendrologická zahrada i s mini-zoo a rekreačním zázemím, zbytek je přírodní rezervace se dvěma naučnými stezkami;
  • Přírodní rezervace Łężczok – na severním okraji města, vytvořená pro ochranu původního lužního lesa a cisterciáckých rybníků; je domovem pro 249 druhů ptáků, několik set druhů bezobratlých a 46 druhů savců, a také pro více než 400 druhů rostlin; je součástí CHKO Cisterciácké krajinné kompozice Velkých Rud

Doprava

editovat
 
Ratibořské nádraží

Historicky byla Ratiboř železničním uzlem regionálního významu. V současnosti je ovšem pravidelný osobní provoz pouze na trati č. 151 Kędzierzyn Koźle – Bohumín, na které se nachází stanice Racibórz (hlavní ratibořské nádraží) a zastávka Racibórz Markowice. Přímé vlakové spojení má Ratiboř mj. s Bohumínem, Opolím, Katovicemi, Rybnikem, Bílskem-Bělou a Vratislaví. Od roku 2018 zde zastavují i vlaky NightJet Berlín – Vídeň. Trať č. 177 do Hlubčic se zastávkou Racibórz Studzienna slouží od roku 2000 jenom nákladní dopravě. Úplně zlikvidovány byly trať č. 176 spojující Racibórz Markowice přes Brzezie s Olzou (2015) a trať č. 193 do Křenovic (1994), která navazuje na české straně na železniční trať Kravaře ve Slezsku – Chuchelná.

Přes Ratiboř prochází státní silnice č. 45 Opolí – Chałupki/Bohumín, a také okresní silnice do Rybniku (935), Hlivic (919), Ketře (416), Křenovic (917) a směrem na Opavu (916).

Městskou autobusovou dopravu zajišťuje Przedsiębiorstwo Komunalne (Komunální podnik) na deseti denních linkách. Příměstská doprava je v gesci dopravního podniku PKS Racibórz.

Osobnosti města

editovat
 
Pomník Josepha von Eichendorffa

Partnerská města

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Údaje Hlavního statistického úřadu (GUS) – portál Polsko v číslech
  2. ↑ Narodowość śląska w powiatach wg GUS [online]. Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej, 26.07.2013 [cit. 2021-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-26. (polsky) 
  3. ↑ Na przedpolu Bramy Morawskiej – obecność wpływów południowych na Górnym Śląsku i zachodnich krańcach Małopolski we wczesnym średniowieczu, 2012, s. 55.
  4. ↑ Historia Powiatu Prudnickiego - Starostwo Powiatowe w Prudniku. www.powiatprudnicki.pl [online]. [cit. 2020-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-16. 
  5. ↑ Quellen der Einwohnerzahlen:
    1749, 1765, 1786, 1800, 1818, 1825, 1834, 1855, 1861: Felix Triest: Topographisches Handbuch von Oberschlesien. Breslau 1865 – 1840, 1843:: Johann Georg Knie: Alphabetisch-statistisch-topographische Uebersicht der Dörfer, Flecken, Städte und andern Orte der Königl. Preuss. Provinz Schlesien. Breslau 1845 Archivováno 9. 10. 2008 na Wayback Machine. – 1885: Meyers Konversationslexikon, 1885-1892[nedostupný zdroj] – 1880, 1890: geschichte-on-demand.de Archivováno 3. 9. 2009 na Wayback Machine. – 1910: gemeindeverzeichnis.de – 1975: Klaus Ullmann: Schlesien - Lexikon, Bechtermünz Verlag, Augsburg 1996 – 1983: Encyklopedia Powszechna PWN – 1990: Heinz Rudolf Fritsche: Schlesien Wegweiser, Adam Kraft Verlag, Würzburg 1991 – 1995, 2000, 2005: GUS[nedostupný zdroj]

Literatura

editovat
  • MIKA, Norbert. Racibórz w obliczu najazdów tatarskich i zagrożenia wałaskiego. Racibórz: AGAT, 2002. 176 s. ISBN 83-916904-0-7. 
  • NEWERLA, Paweł. Dzieje Raciborza i jego dzielnic. Racibórz: Wydawnictwo i Agencja Informacyjna WAW, 2008. 584 s. ISBN 978-83-89802-73-6. 
  • WELTZEL, Augustin. Geschichte der Stadt und Herrschaft Ratibor. Ratibor: Max Muschik, 1881. 940 s. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ratiboř_(Slezské_vojvodství)&oldid=23950422“