Otevřít hlavní menu

Ratiboř (Slezské vojvodství)

město v jižním Polsku

Ratiboř (polsky Racibórz, německy Ratibor, slezsky Raćibůrz, slezskoněmecky Rattebor) je město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství, sídlo okresu Ratiboř. Leží na řece Odře ve vzdálenosti 10 km od českých hranic a 28 km severně od Ostravy. Je vedle Opolí jednou ze dvou historických metropolí Horního Slezska a spolu s Opavou sídlem euroregionu Silesia. V roce 2017 v něm žilo 55 189 obyvatel. Jedná se o důležité středisko německé menšiny v Polsku, k níž se při sčítání lidu 2011 hlásilo 9,7 % obyvatel okresu Ratiboř, a také město se silnou slezskou identitou – ke slezské národnosti se v témž sčítání hlásilo 22,8 % obyvatel. Z geomorfologického hlediska se většina území města rozkládá na Slezské nížině.

Ratiboř
Racibórz
Hlavní náměstí
Hlavní náměstí
Ratiboř – znak
znak
Ratiboř – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 164 až 276 m n. m.
Stát PolskoPolsko Polsko
vojvodství Slezské vojvodství Slezské
okres Okres Ratiboř Ratiboř
Administrativní dělení 11 městských částí
Ratiboř
Ratiboř
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 75,01 km²
Počet obyvatel 55 189 (2017[1])
Hustota zalidnění 735,75 obyv./km²
Etnické složení Poláci, Slezané, Němci, Moravci a další
Náboženské složení římští katolíci, luteráni a další
Správa
Starosta Dariusz Polowy
Oficiální web www.raciborz.pl
Adresa obecního úřadu ul. Batorego 6
47-400 Racibórz
Telefonní předvolba +48 32
PSČ od 47-400 do 47-445
Označení vozidel SRC
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

DějinyEditovat

Ratiboř patří k nejstarším městům ve Slezsku. Na pravém břehu Odry ležící hrad i s předhradím Ostrog měl chránit říční brod na důležité obchodní stezce z Moravy do Krakova. Poprvé jej zmiňuje Gallus Anonymus v roce 1108 v souvislosti s výpravou Boleslava Chrabrého do Moravy[2].

Na základě kladského míru z roku 1137, který specifikoval moravsko-slezskou hranici na Cině, připadla Ratiboř polskému králi Boleslavu III. Křivoústému. Ten o rok později zemřel a rozdělil království mezi syny – Slezsko získal Vladislav II. Vyhnanec a stal se tak zakladatelem slezské větve Piastovců. Dalším dělením mezi Vladislavovy potomky vzniklo roku 1172 samostatné Ratibořské knížectví zahrnující v té době také Těšínsko a Osvětimsko a Kozelsko. Prvním ratibořským knížetem byl Měšek I. Křivonohý. Ratibořské knížectví bylo roku 1202 sloučeno s Opolskem (tzv. Opolsko-ratibořské knížectví) a po smrti Vladislava I. Opolského v roce 1281 se opět osamostatnilo. V té době začalo sbližování slezských knížectví s českým státem. Přemysl Ratibořský roku 1292 složil lenní hold českému králi Václavovi II. a jeho syn Lešek opět roku 1327 složil lenní slib Janu Lucemburskému. Od té doby tedy Ratiboř patřila pod Země Koruny české. Roku 1336 Lešek zemřel a Jan Lucemburský knížectví udělil opavskému vévodovi Mikuláši II. z vedlejší větve Přemyslovců. Tak došlo k sloučení Ratibořska s Opavskem, které trvalo až do roku 1377. Poslední Přemyslovec Valentin Hrbatý uzavřel v roce 1511 dědickou smlouvu s Janem II. Dobrým a Jiřím Braniborsko-Ansbašským, v důsledku které Opolsko a Ratibořsko – opět a tentokrát natrvalo sloučené roku 1521 – připadla Hohenzollernům a později spadla pod přímou vládu Habsburků.

Samotné město vzniklo na protějším břehu Odry a získalo městské výsady v roce 1217 podle vlámského práva (roku 1299 nahrazené magdeburským). Zakladateli Ratiboře byli osadníci z německých zemí a Nizozemí a až do 20. století si uchovala převážně německý charakter. Ve středověku se jednalo o jedno z největších slezských měst – odhady mluví o třech tisících obyvatel ve 14. století. Dlouholeté období prosperity města ukončila až třicetiletá válka, během níž byla Ratiboř několikrát těžce poničena.

Po slezských válkách připadla Ratiboř spolu s většinou Slezska v roce 1742 Prusku. V pruském a později německém státu byla od roku 1816 sídlem okresu, jehož součástí bylo rovněž Hlučínsko. Významným milníkem v dějinách města byla výstavba Vilémovy dráhy (Opolí – Ratiboř – Bohumín) v letech 1846–1848, jež byla součástí tehdy nejkratšího železničního spojení mezi Vídní a Berlínem. To přispělo rozvoji průmyslu – za zmínku stojí mj. továrna na čokoládu Franza Sobtzicka (1868, v současnosti cukrářské závody Mieszko) nebo továrna na uhlíkové elektrody Hardmuth (1895, dnes Cobex). V roce 1890 ve městě žilo 20 737 obyvatel, z toho 88 % Němců. Po připojení obcí Bosatz (1900), Altendorf (1902), Ober-Ottitz (1909) a Plania (1910) stoupl počet obyvatel na 38 424.

Po první světové válce se etnicky smíšené Ratibořsko stalo předmětem územních sporů mezi Německem, Polskem a Československem. 20. března 1921 se konal plebiscit, který měl rozhodnout o rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. 87,98 % voličů v obvodu Ratiboř-město se vyslovilo pro setrvání v Německu. Po konečném rozdělení regionu v roce 1922 probíhala nová státní hranice pouhé tři kilometry východně od Ratiboře – dnešní městská část Brzezie už patřila Polsku. Zároveň byla Československu bez plebiscitu přiznána jižní část ratibořského okresu – Hlučínsko. V roce 1927 byly přičleněny Studen, Proschowitz a Ostrog. Mezi lety 1934 až 1942 bylo v rámci protipovodňové ochrany vytvořeno nové koryto Odry východně od města, v důsledku čehož se Plania a Ostrog ocitly na umělém ostrově mezi novým a původním korytem Odry.

Dvouměsíční sovětské obléhání od 29. ledna do 31. března 1945 (dělostřelba a letecké bombardování) a následná devastace dobytého města sovětskými jednotkami obrátily Ratiboř v trosky. Bylo zničeno až 85 % zástavby. Po druhé světové válce se Ratibořsko opět stalo předmětem sporu, tentokrát mezi Polskem a Československem. Československé jednotky byly připraveny obsadit území a 10. května se začala v Ratiboři organizovat československá okresní správa, nakonec bylo ovšem Sověty rozhodnuto o předání moci na celém bývalém německém území Polsku. V následujících letech byl proveden částečný odsun německého obyvatelstva, včetně německy smýšlejících Moravců. Nemalá část však zůstala a Ratibořsko je dodnes významným střediskem německé menšiny v Polsku.

V rámci poválečné obnovy městského centra vznikla nová zástavba hlavního náměstí a Dlouhé ulice (Długa) ve stylu socialistického realismu. V roce 1949 vznikla továrna na parní kotly Rafako (zkratka od Raciborska Fabryka Kotłów). Od roku 2019 je Rafako, které prošlo po pádu socialismu úspěšnou transformací, také výrobcem elektrobusů. Dalším velkým ratibořským podnikem je Kolzam – původně železniční opravny, které od roku 1973 také vyrábějí železniční vozidla. Současnou rozlohu získala Ratiboř v roce 1975 připojením vesnic Brzezie, Miedonia, Sudół a Markowice.

Během povodně v roce 1997 byla Ratiboř jedním z nejvíce zasažených měst. 9. července 1997 bylo zaplaveno až 60 % území města, v centru a ve čtvrtích Ostróg a Płonia voda místy dosahovala prvního patra. Pro zvýšení povodňové ochrany začala v roce 2012 výstavba poldru Racibórz, kvůli níž musely zaniknout vesnice Nieboczowy a Ligota Tworkowska.

Památky a turistické zajímavostiEditovat

  • Hrad – původně opevněný hrad střežící brodu přes Odru na obchodní stezce z Moravy do Krakova, od roku 1137 sídlo ratibořských knížat; od 16. století, kdy bylo Ratibořsko sloučeno s Opolskem a podřízeno přímo Habsburkům, se na mnohokrát přestavovaném hradě vystřídala řada správců, mj. z rodu Oppersdorfů; v 18. století ztratil význam jako šlechtická rezidence a sloužil různým účelům; po velkém požáru v roce 1858 bylo jižní křídlo strženo a na místě severního a západního křídla byla postavena nova budova pivovaru; z původního hradu zbylo východní křídlo, brána a gotická kaple svatého Tomáše z Canterbury; po druhé světové válce byly v prostorách hradu byty a sídlo městského archivu; po náročné rekonstrukci dokončené roku 2012 se na hradě otevřelo kulturní centrum Zamek Piastowski; pivovar je stále v provozu a vyrábí pivo Raciborskie;
  • Bývalý klášter dominikánek – gotická stavba původně ze 14. století, která po rozpuštění rádu sloužila od roku 1813 jako evangelický kostel a roku 1927 byla přestavěna na městské muzeum; nejvzácnějším exponátem muzea je 2800 let stará mumie dvacetileté ženy jménem Džed-Amonet-jus-anch přivezená z Egypta Anselmem Salomonem von Rotschildem a darovaná v roce 1860 Evangelickému gymnáziu v Ratiboři, které disponovalo vlastní muzejní sbírkou;

ObyvatelstvoEditovat

[3]

Rok Obyvatel
1749 1 564
1765 2 410
1786 2 940
1800 3 024
1818 4 655
1825 5 315
1834 6 288
1840 7 022
1843 7 424
1849 8 499
1855 9 962
1861 11 794
1880 18 373
Rok Obyvatel
1885 19 524
1890 20 737
1910 38 424
1919 36 994
1925 49 959
1933 51 680
1939 49 725
1975 45 900
1983 58 800
1990 63 000
1995 65 041
2000 60 741
2005 57 755

Osobnosti městaEditovat

 
Pomník Eichendorffa v Ratiboři

Partnerská městaEditovat

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

  1. Údaje Hlavního statistického úřadu (GUS) – portál Polsko v číslech
  2. Na przedpolu Bramy Morawskiej – obecność wpływów południowych na Górnym Śląsku i zachodnich krańcach Małopolski we wczesnym średniowieczu, 2012, s. 55.
  3. Quellen der Einwohnerzahlen:
    1749, 1765, 1786, 1800, 1818, 1825, 1834, 1855, 1861: Felix Triest: Topographisches Handbuch von Oberschlesien. Breslau 1865 – 1840, 1843:: Johann Georg Knie: Alphabetisch-statistisch-topographische Uebersicht der Dörfer, Flecken, Städte und andern Orte der Königl. Preuss. Provinz Schlesien. Breslau 1845 – 1885: Meyers Konversationslexikon, 1885-1892 – 1880, 1890: geschichte-on-demand.de Archivováno 3. 9. 2009 na Wayback Machine – 1910: gemeindeverzeichnis.de – 1975: Klaus Ullmann: Schlesien - Lexikon, Bechtermünz Verlag, Augsburg 1996 – 1983: Encyklopedia Powszechna PWN – 1990: Heinz Rudolf Fritsche: Schlesien Wegweiser, Adam Kraft Verlag, Würzburg 1991 – 1995, 2000, 2005: GUS[nedostupný zdroj]

LiteraturaEditovat

  • MIKA, Norbert. Racibórz w obliczu najazdów tatarskich i zagrożenia wałaskiego. Racibórz: AGAT, 2002. 176 s. ISBN 83-916904-0-7. 
  • NEWERLA, Paweł. Dzieje Raciborza i jego dzielnic. Racibórz: Wydawnictwo i Agencja Informacyjna WAW, 2008. 584 s. ISBN 978-83-89802-73-6. 
  • WELTZEL, Augustin. Geschichte der Stadt und Herrschaft Ratibor. Ratibor: Max Muschik, 1881. 940 s. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat