Gliwice

sídlo ve Slezském vojvodství v Polsku
Možná hledáte: Hlivice – obec na Moravě.

Hlivice[1][2][3] (též Glivice[4], polsky Gliwice, slezsky Glywice či Glywicy, německy Gleiwitz) jsou město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství na historickém území Horního Slezska, se 178 603 obyvatel v roce 2019[5] třetí největší město katovické konurbace (po Katovicích a Sosnovci) a třetí největší město Horního Slezska (po Katovicích a Ostravě). Tvoří městský okres a zároveň je sídlem venkovského okresu Hlivice.

Hlivice
Gliwice
Hlivická radnice
Hlivická radnice
Hlivice – znak
znak
Hlivice – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška200 až 278 m n. m.
StátPolskoPolsko Polsko
vojvodstvíSlezské
okresměstský okres
Administrativní dělení20 městských částí
Hlivice
Hlivice
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha133,9 km²
Počet obyvatel178 186 (2020)
Hustota zalidnění1 330,9 obyv./km²
Etnické složeníPoláci, Slezané, Němci a další
Náboženské složenířímští katolíci, luteráni a další
Správa
StarostaAdam Neumann
Oficiální webwww.gliwice.eu
Telefonní předvolba+48 32
PSČ44-100 až 44-164
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Město bylo založeno během německé východní kolonizace ve 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1276. Bylo součástí Koruny království českého a Habsburské monarchie do roku 1742, kdy připadlo Pruskému království. Nabralo na významu a zaznamenalo výrazný růst po zprovoznění Královské pruské slévárny železa v roce 1796 a Kłodnického průplavu v roce 1812, postupně se stalo jedním z center průmyslové konurbace. Do dějin vešlo fingované přepadení hlivické radiostanice – nacistická provokace před druhou světovou válkou. V roce 1945 byly Hlivice připojeny k socialistickému Polsku a prošly velkými demografickými změnami – usadilo se zde mnoho polských přesídlenců ze Lvova a východní Haliče, zatímco německé obyvatelstvo bylo odsunuto, emigrovalo nebo se asimilovalo. Ke slezské národnosti se v roce 2011 hlásilo 9,7 % obyvatel.[6]

Hlivice jsou sídlem Slezského vysokého učení technického (Politechnika Śląska). Rozsáhlý univerzitní kampus jižně od historického centra tvoří samostatnou čtvrť s názvem Politechnika. Součástí Hlivic je též bývalé město Łabędy (připojené v roce 1964), kde se nachází areál zbrojařských závodů BUMAR Łabędy, nebo Wilcze Gardło – izolované sídliště postavené v letech 1937–1941 pro nacistické funkcionáře. V areálech speciální ekonomické zóny působí mj. automobilka Opel.

DějinyEditovat

Město bylo založeno během německé východní kolonizace ve 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1276. Název je odvozen pravděpodobně od slovanského výrazu *glivъ vztahujícího se k hlinitému, podmáčenému, vlhkému terénu, jakým bylo ve středověku údolí Kłodnice (v současné češtině od něj pochází slovo hlíva), alternativní teorie vidí souvislost s osobním jménem Gliva nebo výrazem chlív (to zejména u německých autorů v 19. století).[7] Patřilo Opolskému knížectví, z něhož bylo roku 1281 vyděleno Bytomsko. V roce 1289 se Bytomsko stalo prvním slezským lénem českých králů a následně bylo začleněno do Koruny české. V letech 1337–1342 a 1465–1482 existovalo i samostatné Hlivické knížectví.[8][9]

 
Hlivice podle Friedricha Bernharda Wernera v první polovině 18. století

Středověké a raně novověké Hlivice byly malým městem, které sdílelo osudy východního Horního Slezska. V roce 1430 byly na necelý rok dobyty husitskými vojsky Zikmunda Korybutoviče.[10] Roku 1475 obdržely magdeburské právo. Od roku 1526 byly s celým Slezskem součástí Habsburské monarchie a Ferdinand I. je spolu s devíti okolními vesnicemi v roce 1557 propachtoval Zetritzům.[11] Během třicetileté války zažily několik útoků: roku 1623 je vyplenili polští lisovčíci, v roce 1626 se ubránily proti armádě Petra Arnošta Mansfelda a v roce 1645 byly dobyty Švédy pod velením Lennarta Torstensona.[12]

 
Hlivický přístav v 19. století
 
Germaniaplatz (Plac Piastów) v roce 1915

Po první slezské válce v roce 1742 došlo k rozdělení Slezska a Hlivice připadly Prusku. Vznikl okres Toszek-Hlivice (Landkreis Tost-Gleiwitz), který se po správní reformě v roce 1815 stal součástí vládního obvodu Opolí (Regierungsbezirk Oppeln) v provincii Slezsko.

V roce 1796 byla na podnět Friedricha Wilhelma von Redena, pionýra průmyslové revoluce v Horním Slezsku, založena Královská pruská slévárna železa (Königlich Preussische Eisengiesserei) v Hlivicích. Podnik disponoval první vysokou pecí na koks na evropském kontinentu.[13] Roku 1812 byl zprovozněn Kłodnický průplav, který spojil novou průmyslovou oblast s Odrou. Hlivice se staly vedle Bytomi a později Katovic jedním z center hornoslezské konurbace a zažily v 19. století prudký rozvoj. Ottův slovník naučný z roku 1896 uvádí: Jest střediskem železného průmyslu Horního Slezska. Jsou zde železné huti a slévárny, vysoké peci, veliká továrna na stroje (800 dělníků), zvláště na hospodářské, tovární výroba plynových rour, parních kotlů, vojenské výzbroje, železného a drátěného zboží, dále parní pila, papírna, továrny na chemické a šamottové výrobky, výroba sklenic a oleje.[4] S rozvojem průmyslu šel ruku v ruce urbanistický růst. Reprezentativní osou nového centra byla Wilhelmstraße (dnes Zwycięstwa) spojující historické jádro s nádražím vytyčená v 80. letech 19. století. Vlakové spojení (viz Hornoslezská dráha) získaly Hlivice již v roce 1845. V roce 1892 se v hlivických ulicích objevily tramvaje.

Od roku 1897, po připojení Trynneku (Trynek) a Petersdorfu (Szobiszowice), byly Hlivice samostatným městským okresem. V roce 1910 čítaly 66 981 obyvatel, z toho 73,9 % německojazyčných, 14,7 % polsky či „vasrpolsky“ mluvících a 11,1 % dvojjazyčných. Převažovali katolíci (81,5 %), k protestantské víře se hlásilo 15,5 %, ve městě žilo též 1 786 aneb 2,7 % židů.[14][15]

 
Hlivická radiostanice na dobové fotografii

V hornoslezském plebiscitu po první světové válce se 78,7 % hlasujících vyslovilo pro setrvání v Německu.[16] Po rozdělení Horního Slezska v roce 1922 se Hlivice ocitly v bezprostřední blízkosti nové státní hranice – nedaleký Knurów již náležel k Polsku. Roku 1927 byly připojeny obce Ellguth-Zabrze (Ligota Zabrska), Richtersdorf (Wójtowa Wieś), Sosnitz (Sośnica) a Zernik (Żerniki) a počet obyvatel přesáhl 100 tisíc. Uvažovalo se v meziválečném období o vytvoření Trojměstí Hlivice-Zabrze-Bytom (Dreistädteeinheit Gleiwitz-Hindenburg-Beuthen).[17] V letech 1934–1939 byl vybudován Hlivický průplav, který nahradil zastaralý Kłodnický průplav. Roku 1936 byl dokončen severní obchvat Hlivic – část Říšské dálnice č. 29 (Reichsautobahn 29) z Vratislavi do Bytomi.

Do dějin se zapsalo fingované přepadení hlivické radiostanice 31. srpna 1939 – operace SS pod falešnou vlajkou, která měla odůvodnit útok Hitlera na Polsko. V letech 1944–1945 působily v Hlivicích čtyři pobočné tábory Auschwitz (Gleiwitz I až IV), v jednom z nich zahynul Karel Poláček a je pohřben v hromadném hrobě na hlivickém hřbitově.

 
Vypálená ruina divadla Victoria, stav v roce 2012
 
Bumar Łabędy

24. ledna 1945 Hlivice obsadila Rudá armáda. Město neutrpělo válečné škody, ale po příchodu Sovětů bylo zplundrováno. Vyhořela mj. ikonická budova hotelu Haus Oberschlesien a divadlo Victoria, celkem poškozeno bylo 978 budov aneb 20 % zástavby.[18] Sovětští vojáci jen v prvním týdnu zavraždili nejméně 817 civilistů,[19] některé odhady hovoří o 1 500 obětech.[20] Násilí pokračovalo až do léta, 10. května 1945 byl zastřelen první poválečný komunistický místostarosta Hlivic Tadeusz Gruszczyński, když zastihl rudoarmějce při rabování jednoho z bytů.[21] V hlivických kasárnách byl zřízen jeden ze sběrných táborů, kterými procházeli Hornoslezané odvlečení na nucené práce do SSSR, další existoval v dnešní městské části Łabędy (Laband).[22]

Na základě Jaltské a Postupimské dohody byly Hlivice po druhé světové válce přiznány Polsku. Ve městě se usadilo mnoho polských přesídlenců ze Lvova a východní Haliče. O lvovské vědecké kádry se opřelo Slezské vysoké učení technické (Politechnika Śląska) sídlící od června 1945 v Hlivicích, na tamní tradice navázal též sportovní klub Piast Gliwice. Němci a Slezané (Šlonzáci) mohli ve městě zůstat, pokud prošli tzv. národnostní verifikací a složili příslib věrnosti polskému národu a státu.[23] Nicméně v důsledku emigrace a asimilace jejich počet v poválečných dekádách systematicky klesal. V roce 2002 uvedlo 89,5 % obyvatel polskou národnost, 2 244 osoby aneb 1,10 % se přihlásily k němectví, 2 154 osob aneb 1,05 % ke slezanství a 8,1 % svou národnost neuvedlo.[24] V roce 2011 se ke slezské národnosti přihlásilo 9,7 % obyvatel (18 169 osob).[6]

 
Výstavba Silničního diametru (2013)

V druhé polovině 20. století si Hlivice udržely pozici jednoho z center hornoslezské konurbace. V roce 1951 byly připojeny Stare Gliwice (Alt Gleiwitz), v roce 1964 Łabędy (Laband) a Czechowice (Schechowitz) a v roce 1975 Bojków (Schönwald), Brzezinka, Ostropa (Ostroppa) a Wilcze Gardło (Glaubensstatt). Od 80. let do počátku 21. století čítaly Hlivice přes 200 tisíc obyvatel. Na bázi zbrojařských závodů stavěných od roku 1938 vznikly po válce Železárny Łabędy (Huta Łabędy) a Mechanicke závody Łabędy (Zakłady Mechaniczne Łabędy), které jsou v současnosti pod názvem BUMAR Łabędy jedním z hlavních polských výrobců vojenské techniky. Po roce 1996 byly na jihovýchodě a severozápadě města vyčleněny rozsáhlé areály Katovické speciální ekonomické zóny, ve kterých se usadila řada průmyslových podniků v čele s automobilkou Opel Manufacturing Poland. Opravárenské závody železničních vozidel převzala roku 2008 společnost Newag. V roce 2010 byla v městské části Ligota Zabrska (byť je pojmenována podle sousední Sośnice) dokončena křižovatka dálnic A1 a A4 považovaná za jednu z největších dálničních křižovatek v Evropě.[25] Hojně kritizována byla rozhodnutí o zrušení tramvajové dopravy v roce 2009 a protažení Silničního diametru propojujícího konurbaci v ose východ–západ (Drogowa Trasa Średnicowa) středem města v letech 2012–2016.[26][27] Zygmunt Frankiewicz byl mezi lety 1993 až 2019 nejdéle úřadujícím primátorem v dějinách demokratického Polska.[28]

Městské částiEditovat

 
Szywołdské ženy ve svátečních krojích ve 20. letech 20. století
 
Plac Krakowski – srdce kampusu a čtvrti Politechnika
 
Trynek – meziválečné rodinné domy a sídliště Żwirki i Wigury
 
Wilcze Gardło
  • Bojków (Schönwald, slezsky a polsky historicky Szywołd) – na jižním okraji města, za dálnicí A4; vesnice připojená v roce 1975; do konce druhé světové války tvořila etnickou a jazykovou enklávu, byla obývána potomky franských osadníků ze 13. století, kteří si zachovali archaický středohornoněmecký dialekt, odlišné kroje a zvyky;[29] v lednu 1945 došlo zde k masakru, při kterém zahynulo 120 osob;[30]
  • Brzezinka (v letech 1935–1945 Birkenau) – malá ves na jihozápadním okraji Hlivic připojená v roce 1975; rozkládá se zde jeden z areálů speciální ekonomické zóny;
  • Czechowice (Schechowitz) – vesnice na severu směrem na Pyskowice, od roku 1959 součást města Łabędy a od roku 1964 Hlivic;
  • Kopernik – panelové sídliště vybudované v 70. letech 20. století mezi Szobiszowicemi a Łabędy;
  • Ligota Zabrska (Ellguth-Zabrze) – jihovýchodní část města připojená v roce 1927; nachází se tady velký jižní areál speciální ekonomické zóny a černouhelný důl KWK Sośnica, k jejímu katastru patří také dálniční křižovatka Sośnica; na místě bývalého dolu KWK Gliwice probíhá od roku 2008 výstavba komplexu Nowe Gliwice;
  • Łabędy (Laband) – původně vesnice, od roku 1959 samostatné město sloučené s Hlivicemi v roce 1964; nacházejí se tady železárny (Huta Łabędy), zbrojařské závody BUMAR Łabędy a přístav Hlivického průplavu;
  • Obrońców Pokoju – panelové sídliště vybudované v 80. letech mezi Szobiszowicemi a Żerniki a přilehlá čtvrť rodinných domů;
  • Ostropa (Ostroppa, v letech 1936–1945 Stroppendorf) – velká vesnice na západě směrem na Sośnicowice připojená v roce 1975;
  • Politechnika – rozlehlý kampus Slezského vysokého učení technického a přilehlé oblasti v jihovýchodní části centra, které od roku 2008 tvoří samostatnou městskou část;
  • Sikornik – původně součást Trynku oddělená v roce 2008; převažují bytové domy ze 60. a 70. let 20. století;
  • Sośnica (Sosnitz) – východní část města směrem na Zabrze připojená v roce 1927; původně vesnice, postupně se proměnila v dělnickou kolonii; vyskytuje se zde i panelová zástavba;
  • Stare Gliwice (Alt Gleiwitz) – mezi centrem a Brzezinkou, připojené v roce 1951; na katastru Łabęd, ale funkčně blíž ke Starým Gliwicím se rozkládá areál automobilky Opel Poland Manufacturing;
  • Szobiszowice (Petersdorf) – severně od centra, připojené v roce 1897; velmi smíšená zástavba; nachází se tady hlivická radiostanice;
  • Śródmieście (Střed) – historické centrum města;
  • Trynek (Trynnek nebo Trinneck) – jižně od centra, připojený v roce 1897; velkou část tvoří panelová zástavba – sídliště Żwirki i Wigury (dříve Zubrzyckiego); na katastru Trynku se rozkládá hlivické letiště;
  • Wilcze Gardło – část Hlivic od roku 1975; původně sídliště rodinných domů pro funkcionáře NSDAP, SA a SS vybudované v letech 1937–1941 a pojmenované Glaubensstatt (Místo víry); po válce se zde usadili především polští reemigranti z Lotrinska a hornické rodiny z okolních vsí; leží na jihozápadních perifériích značně vzdálené od zbytku města;
  • Wojska Polskiego – sídliště mezi centrem a Starými Gliwicemi; nachází se zde Ústřední hřbitov (Cmentarz Centralny);
  • Wójtowa Wieś (Richtersdorf) – velká vesnice mezi centrem a Ostropou připojená v roce 1927;
  • Zatorze (Stadtwaldviertel) – historické východní předměstí Hlivic za torami = „za [železniční] tratí“; německý název je odvozen od městského lesa dnes známého jako Park kultury a odpočinku (Park Kultury i Wypoczynku);
  • Żerniki (Zernik) – vesnice na severovýchodním okraji směrem na Tarnovské Hory připojená v roce 1927;

Pamětihodnosti a turistické cíleEditovat

 
Zámek
 
Kostel svatého Jiří
 
Weichmannův obchod s hedvábím
 
Lev bdící před vilou Caro
 
Palmový dům
  • Rynek – centrální náměstí v historickém jádru s radnicí, která svůj současný klasicistní vzhled s 41,5 m vysokou věží získala při přestavbách v 18. a 19. století (arkády na severovýchodní straně byly přistavěny v roce 1983), a barokní Neptunovou kašnou z roku 1794;
  • Zámek (od roku 1983 oficiálně Zamek Piastowski, dříve nazývaný ZetritzhofZetritzův dvůr) – stavba původně ze 14. století sloužící různým účelům (rezidence Zetritzů, zbrojnice, věznice) a mnohokrát přestavovaná, naposledy v letech 1956–1959, kdy byla regotizována; od té doby je sídlem historické a archeologické expozice městského muzea (Muzeum w Gliwicach); u zámku a na dalších místech se nacházejí pozůstatky středověkých hradeb;
  • kostely:
    • katedrála sv. Petra a Pavla (Katedra Świętych Apostołów Piotra i Pawła) – novogotický katolický kostel z let 1896–1900, od roku 1992 sídlo hlivické diecéze;
    • kostel Všech Svatých – historický farní kostel v historickém jádru; vznikl v 15. století a byl mnohokrát přestavován, naposledy v letech 1929–1942;
    • kostel svaté Barbory – původně evangelický, postavený na nábřeží Kłodnice v novorománském stylu v letech 1856–1859;
    • kostely svatého Bartoloměje v městské části Szobiszowice – „starý“ gotický, do současné podoby přestavěný v 15. (kněžiště) až 17. století (věž a loď), a „nový“ novogotický dokončený v roce 1911;
    • kostel svatého Jiří v městské části Ostropa – zděné kněžiště a dřevěná věž jsou datovány do roku 1544, dřevěná loď pochází z druhé poloviny 17. století, kdy byla opravena po vypálení během třicetileté války;
    • kostel Nanebevzetí Panny Marie – dřevěný, postavený na sklonku 15. století v obci Zębowice (Zembowitz); do Hlivic byl přemístěn v roce 1925, nejdřív na Ústřední hřbitov a v roce 1997 do Starokozelského parku (Park Starokozielski);
    • metodistický kostel na nábřeží Kłodnice z roku 1899;
  • ulice Zwycięstwa (dříve Wilhelmstraße) – hlavní osa hlivického centra vytyčená v 80. letech 19. století jako spojnice mezi historickým jádrem a nádražím;
    • Haus Oberschlesien – původně „největší hotel Horního Slezska“[31] postavený na nábřeží Kłodnice v letech 1924–1928; po vypálení Rudou armádou v roce 1945 byl obnoven ve zjednodušené formě a od roku 1954 je sídlem hlivického magistrátu; na náměstí před budovou se nachází ikonická Kašna s tančícími fauny (Fontanna z trzema faunami, Brunnen mit tanzenden Faunen) z roku 1928 a novodobá replika sochy Lev spící (Lew Śpiący, Schläfender Löwe), jednoho z takzvaných Kalideho lvů, který byl součástí pomníku oběti napoleonských válek odhaleného v roce 1849 a po druhé světové válce se záhadně ztratil;
    • Hotel Diament (dříve Schlesischer Hof) – eklektický dům na nábřeží Kłodnice z roku 1896;
    • Weichmannův obchod s hedvábím (Dom tekstylny Weichmanna, Seidenhaus Weichmann) – funkcionalistická stavba v ulici Zwycięstwa 37 postavená v letech 1921–1922 podle návrhu Ericha Mendelsohna, nyní sídlo banku PKO BP;
    • Obchodní dům Ikar (dříve DeFaKa) – funkcionalistický s prvky art déco, postavený na nábřeží Kłodnice v roku 1928; po rekonstrukci v letech 2014–2018 slouží kancelářským účelům;
  • Červená chemie a Šedá chemie (Czerwona Chemia a Szara Chemia) – historické (1907 a 1911) budovy Chemické fakulty Slezského vysokého učení technického ve čtvrti Politechnika;
  • Vila Caronovorenesanční rezidence židovského průmyslníka Oscara Caro z roku 1885; ve 20. letech 20. století byla rozšířena o druhé patro; od roku 1934 je hlavním sídlem městského muzea (Muzeum w Gliwicach); před budovou v ulici Dolnych Wałów se nachází další Kalideho lev – socha Lev bdící (Lew czuwający, Wachender Löwe) z roku 1824;
  • Dům paměti hornoslezských Židů (Dom Pamięci Żydów Górnośląskich) – pobočka městského muzea (Muzeum w Gliwicach) v prostorách historické obřadní síně z roku 1903 na židovském hřbitově;
  • Oddělení uměleckého slévárenství (Oddział Odlewnictwa Artystycznego) – pobočka městského muzea (Muzeum w Gliwicach) s expozicí uměleckých odlitků z bronzu a litiny v prostorách bývalé strojírny černouhelného dolu KWK Gliwice v městské části Ligota Zabrska;
  • Palmový dům (Palmiarnia) – krytá botanická zahrada v Chopinově parku (Park Chopina) s expozicí exotických rostlin a zvířat; první skleníky byly v parku zpřístupněny v roce 1880, současný objekt pochází ze 20. let 20. století a byl několikrát modernizován; před hlavním vchodem se nacházejí sochy Lvy ležící (Lwy leżące, Liegende Löwen) od Johanna Gottfrieda Schadowa z roku 1830;
  • Hlivická radiostanice (Radiostacja gliwicka, Sender Gleiwitz) – tvoří ji tři budovy z let 1934–1936 a dřevěná rozhlasová věž, která je se 111 metry nejvyšším dřevěným vysílačem na světě a nejvyšší dřevěnou stavbou vůbec; vešla do dějin kvůli nacistické provokaci předcházející druhou světovou válku; nachází se v městské části Szobiszowice; kromě původního účelu (na věži je umístěno přes 50 antén) slouží dnes jako muzeum – součástí expozice je dochované původní technické vybavení z roku 1935;
  • Wilcze Gardło – původně sídliště rodinných domů pro funkcionáře NSDAP, SA a SS vybudované v letech 1937–1941 a pojmenované Glaubensstatt (Místo víry); po válce se v něm usadili především polští reemigranti z Lotrinska a hornické rodiny z okolních vsí; leží na jihozápadních perifériích značně vzdálené od zbytku města;
  • Kolejkowo – park železničních miniatur v obchodním centru Europa Centralna u dálniční křižovatky;

DopravaEditovat

 
Hlavní nádraží
 
Dálniční křižovatka Sośnica

Hlivice leží na železniční magistrále KatoviceVratislav, historické Hornoslezské dráze, která je nyní součástí III. panevropského koridoru. Na hlivickém hlavním nádraží (stanice Gliwice) zastavují vlaky všech kategorií, včetně mezinárodních spojů do Berlína a Ostravy. Z polských měst měly Hlivice podle jízdního řádu 2020/2021 přímé spojení mj. se Štětínem a Svinoústím, Přemyšlí, Bělostokem, Poznaní, Lublinem či Varšavou. Z magistrály odbočují vedlejší tratě do Rybniku přes Knurów a do Opolí przez Strzelce Opolskie, na kterých provozují osobní dopravu společnosti Koleje Śląskie (Slezské dráhy) a Polregio. Kromě hlavního nádraží existuje též v severní části města stanice Gliwice-Łabędy.

V Hlivicích, na katastru městské části Ligota Zabrska, se protínají dálnice A1 vedoucí od českých hranic (prodloužení české D1) na sever Polska k Baltu a dálnice A4 propojující jižní Polsko v ose východ–západ (od ukrajinské k německé hranici). Dálniční křižovatka Sośnica, dokončená v roce 2010, patří mezi největší v Evropě.[25] Severní obchvat Hlivic tvoří národní silnice (droga krajowa) č. 88 – „Hitlerova dálnice“ BytomVratislav (oficiálně Říšská dálnice č. 29 – Reichsautobahn 29) zprovozněná v roce 1936. Národní silnice č. 78 spojuje Hlivice na jihu s Rybnikem a hraničním přechodem v Chałupkách a na severu s Tarnovskými Horami a Svatokřížským vojvodstvím. Středem města prochází Silniční diametr katovické konurbace (Drogowa Trasa Średnicowa).

Městská hromadná doprava je zajišťována v rámci integrovaného systému katovické konurbace (Zarząd Transportu Metropolitalnego, ZTM). V současnosti ve městě jezdí pouze autobusy. Tramvajová doprava (jediná trať od Zabrze ulicí Chorzowska, přes Zatorze a centrum do konečné v městské části Wójtowa Wieś), byla zrušena v roce 2009. Na katastru města se tak nachází pouze 75metrový úsek trati od hranice se Zabrzem do tramvajové vozovny, která celá leží už na území Hlivic.[26]

V městské části Trynek se nachází trávnaté letiště (IATA: QLC; ICAO: EPGL). Jedná se o účelové letiště pro obchodní, sportovní a malé nákladní lety. Před druhou světovou válkou (vzniklo v roce 1916) bylo hlavním letištěm německé části Horního Slezska i pro linkovou dopravu. Tehdy měly Hlivice letecké spojení například s Berlínem, Paříží či Konstantinopolem.[32]

RodáciEditovat

 
Pamětní deska na domě, ve kterém vyrůstal Horst Bienek
 
Oskar Troplowitz

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Hlivice v Internetové jazykové příručce
  2. Podrobná mapa Moravy a Slezska, Praha: V. Neubert a synové, 1922
  3. „Večer 31. srpna 1939 vtrhla skupina esesáků do budovy rozhlasové stanice v Hlivicích, jež ležely na hranicích s Polskem“: Reflex, 2019
  4. a b Ottův slovník naučný, svazek 10. Gens – Hedwigia, Praha 1896, s. 196
  5. Statistické údaje Hlavního statistického úřadu PR (GUS) k 31.12.2019
  6. a b Narodowość śląska w powiatach wg GUS [online]. Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej, 26.07.2013 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  7. TRACZ, Bogusław. Pomiędzy chlewami a ziemią zgliwiałą. Gość Gliwicki. 2015, čís. 27. Dostupné online. (polsky) 
  8. ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8. S. 415. (česky) 
  9. Handbuch der historischen Stätten: Schlesien. Redakce Hugo Weczerka. 1. vyd. Stuttgart: Kröner, 1977. ISBN 3-520-31601-3. S. 124. (německy) 
  10. JABŁOŃSKI, Marian. Husyci w Gliwicach [online]. Gliwickie Matamorfozy – Stowarzyszenie na rzecz Dziedzictwa Kulturowego Gliwic, 2005 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  11. LEJMAN, Beata; TORBUS, Tomasz. Gleiwitz/Gliwice [online]. Carl von Ossietzky Universität Oldenburg, 2013 [cit. 2021-04-27]. (Online-Lexikon zur Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa). Dostupné online. (německy) 
  12. WIECZOREK, Edward. Dzieje miasta [online]. Gliwice.eu, 09.06.2010 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  13. JAROS, Jerzy. Dzieje hutnictwa żelaza w rejonie Gliwic i Zabrza. Kwartalnik Historii Nauki i Techniki. 1973, roč. 18, čís. 4, s. 691–705. Dostupné online. (polsky) 
  14. Gemeindelexikon für die Regierungsbezirke Allenstein, Danzig, Marienwerder, Posen, Bromberg und Oppeln auf Grund der Ergebnisse der Volkszählung vom 1. Dezember 1910 und anderer amtlicher Quellen. Svazek Regierungsbezirk Oppeln. Berlin: Königlich Preussisches Statistisches Landesamt, 1912. Dostupné online. S. 8–9. (německy) 
  15. RADEMACHER, Michael. Deutsche Verwaltungsgeschichte 1870 – 1990: Stadt Gleiwitz und Landkreis Tost-Gleiwitz [online]. 2006 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (německy) 
  16. Výsledky plebiscitu v okrese Tost-Gleiwitz
  17. SCHABIK, Karl; STÜTZ, Albert; WOLF, Paul. Dreistädteeinheit Beuthen, Gleiwitz, Hindenburg, Landkreis Beuthen. Berlin, Leipzig, Wien: Friedrich Ernst Hübsch Verlag, 1929. 102 s. Dostupné online. (německy) 
  18. WĘGRZYN, Dariusz. Górnoślązacy jako forma reparacji: deportacje z Górnego Śląska do ZSRR w 1945 roku. Zesłaniec – Kwartalnik Rady Naukowej Związku Sybiraków. 2008, čís. 35, s. 55. Dostupné online. (polsky) 
  19. Ibidem, s. 54
  20. MAŁGORZATA, Lichecka. Rosjanie utopili miasto w morzu bestialstwa. W rocznicę wydarzeń stycznia 1945 roku w Gliwicach [online]. Nowiny Gliwickie, 27.01.2018 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  21. Zbrodnie Armii Czerwonej w 1945 r. w powiecie gliwickim [online]. Instytut Pamięci Narodowej, 30.06.2009 [cit. 2021-04-05]. S. 11–12. Dostupné online. (polsky) 
  22. LYSZCZYNA, Marek. Encyklopedia Województwa Śląskiego: Tragedia Górnośląska [online]. Instytut Badań Regionalnych Biblioteki Śląskiej [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  23. KACPRZAK, Paweł. Weryfikacja narodowościowa ludności rodzimej i rehabilitacja tzw. „volksdeutschów” w latach 1945-1949. Czasopismo Prawno-Historyczne. 2011, roč. LXIII, čís. 2, s. 149–164. Dostupné online. (polsky) 
  24. Výsledky polského sčítání lidu v roce 2002 podle obcí
  25. a b ADAM, Sieroń. Sośnica w drogowym sercu Europy [online]. Polski Przemysł, 30.09.2010 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  26. a b HALOR, Jakub. Komunikacja tramwajowa w aglomeracji katowickiej jako przedmiot polityki transportowej w okresie transformacji gospodarczej (1989–2010). Katowice: Uniwersytet Ekonomiczny w Katowicach, 2013. Dostupné online. Kapitola Likwidacja komunikacji tramwajowej w Gliwicach (skrócenie linii 1 i 4), s. 104–106. (polsky) 
  27. CZOIK, Tomasz. DTŚ w Gliwicach ma już rok. Urzędnicy chwalą, część mieszkańców narzeka [online]. Gazeta Wyborcza, 26.03.2017 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  28. KROPACZEK, Anna. Po 26 latach zmieni się prezydent w Gliwicach [online]. RMF FM, 15.10.2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. (polsky) 
  29. GUSINDE, Konrad. Eine vergessne deutsche Sprachinsel im polnischen Oberschlesien. (Die Mundart von Schonwald bei Gleiwitz). Breslau: Verlag von M. & H. Marcus, 1911. 252 s. Dostupné online. (německy) 
  30. ADAMCZEWSKI, Leszek. Na dno szybu. Od Oberschlesien do Górnego Śląska. Poznań: Replika, 2013. 348 s. ISBN 978-83-767-4165-9. S. 221. (polsky) 
  31. BARON, Agnieszka. Haus Oberschlesien. Największy hotel na Górnym Śląsku [online]. TV Imperium, 30.08.2017 [cit. 2021-04-06]. Dostupné online. (polsky) 
  32. SCHMIDT, Jacek. Historia lotniska w Gliwicach do 1945 roku. Rocznik Muzeum w Gliwicach. 1991–1992, roč. 7–8, s. 155–188. (polsky) 

LiteraturaEditovat

  • TRACZ, Bogusław. Gliwice. Biografia miasta. II. vyd. Gliwice: Muzeum w Gliwicach, 2019. 592 s. ISBN 978-83-951199-3-4. (polsky) 
  • NIETSCHE, Benno. Geschichte der Stadt Gleiwitz. Gleiwitz: Paul Raschdorff, 1886. 846 s. Dostupné online. (německy) 
  • TRACZ, Bogusław. Rok ostatni - rok pierwszy. Gliwice 1945. Gliwice: Muzeum w Gliwicach, 2004. 232 s. ISBN 83-89856-00-X. (polsky) 
  • Gliwice znane i nieznane. Zabytki Gliwickich Dni Dziedzictwa Kulturowego. Svazek I. – VI.. Gliwice: Muzeum w Gliwicach, 2006 – 2021. (polsky) 

Externí odkazyEditovat

  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Hlivice na Wikimedia Commons
  • Gliwice.eu – oficiální webové stránky městského úřadu v Hlivicích (polsky)
  • Heslo Glewitz/Gliwice v Online-Lexikon zur Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa (Online lexikon kultury a dějin Němců ve východní Evropě) (německy)
  • Hlivice v Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae – popis města z roku 1650 (německy)
  •   Encyklopedické heslo Glivice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
  • Hlivice na portálu fotopolska.eu – historické a současné fotografie a fórum (polsky)
  • Průvodce Hlivicemi na portálu Online-Reiseführer Oberschlesien (Online průvodce Horním Slezskem) (německy)
  • Turistický průvodce Hlivicemi vydaný Městským úřadem (polsky, anglicky, německy)