Německá demokratická republika

historický státní útvar
Na tento článek je přesměrováno heslo NDR. Tento článek je o bývalém evropském státu. O dalších významech zkratky NDR pojednává článek NDR (rozcestník).

Německá demokratická republika (NDR, „východní Německo“, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik) byl stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”[1]. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR.

Německá demokratická republika
Deutsche Demokratische Republik
 Sovětská okupační zóna Německa 1949–1990 Spolková republika Německo 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Auferstanden aus Ruinen
Motto: Proletarier aller Länder, vereinigt Euch!
geografie
Mapa
rozloha:
108 333 km²
nejvyšší bod:
Fichtelberg (1215 m)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
16 111 000 (1990 odhad)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
státní útvary a území
předcházející:
Sovětská okupační zóna Německa Sovětská okupační zóna Německa
následující:
Spolková republika Německo Spolková republika Německo

Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímco Spolková republika byla složena ze tří západních zón. Východní Německo bylo satelitním státem Sovětského svazu.[2] Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát 7. října 1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku 1989 byla NDR řízena Socialistickou jednotnou stranou (SED), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace, Národní fronty.[3] SED zavedla na školách povinnou výuku marxismu - leninismu a ruštiny.[4]

Ekonomika byla centrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu[5]. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přestože NDR musela SSSR platit značné válečné reparace, stala se nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku. Významným problémem byla emigrace na Západ - protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnila západní hranice a v roce 1961 postavila Berlínskou zeď. Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout[6][7], bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jako nášlapné miny.[8] Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk.[9][10]

V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volby[11] a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna a Německo bylo 3. října 1990 znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdce Egona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války.

Geograficky Německá demokratická republika hraničila s Baltským mořem na severu; Polskem na východě; Československem na jihovýchodě a západním Německem na jihozápadě a západě. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jako východní Berlín a byl de facto hlavním městěm. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jako Západní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce 1961 až do jejího pádu v roce 1989.

HistorieEditovat

PůvodEditovat

 
Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína. Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny.
 
První zákonník NDR z 8. října 1949 o složení Prozatímní lidové komory Německé demokratické republiky dne 7. října 1949
 
Vůdci NDR: Prezident Wilhelm Pieck a ministerský předseda Otto Grotewohl, 1949
 
Sovětské tanky v ulicích Lipska během Východoněmeckého povstání, červen 1953
 
Bývalá německá hranice mezi Hesenskem (vlevo) a Durynskem (vpravo), foto z roku 2008
 
Demonstrace na Alexanderplatz ve východním Berlíně 4. listopadu 1989

V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.

Vznik v roce 1949Editovat

V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.

V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED.

V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.

V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.

V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.

V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné,[12] obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů[13] (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187[13], což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi).[14]

Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací.[15] Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR.[16]

Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části - východní a západní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ.

Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 19601963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR.

Roku 1973 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupil Erich Honecker.

Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glastnost. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací.

3. října 1990 došlo ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990-1993).

Politický systémEditovat

Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o "demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát".[17][18]

Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období.[19] Patřily k nim: léta 1949–61 - budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a leta 1985–89 - období úpadku a zániku východního Německa.

OrganizaceEditovat

 
Logo SED: podání ruky mezi komunisty a socilními demokraty - Wilhelm Pieck a Otto Grotewohl, SED vznikla roku 1946

Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED, Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa (KPD) a Sociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni.[20]

Postupimská dohoda zavázala sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně:

  • Christlich-Demokratische Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie, CDU), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
  • Demokratische Bauernpartei Deutschlands (Demokratická agrarní strana Německa, DBD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
  • Liberal-Demokratische Partei Deutschlands (Liberálně-demkratická strana Německa, LDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.
  • Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národně-demokratická strana Německa, NDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.[20]

Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout svou „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě.

Do Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež (Freie Deutsche Jugend nebo FDJ) nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.

Administrativní děleníEditovat

 
Správní členění po roce 1952

Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí (Länder): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých Länder (států) a Provinzen (pruské provincie). Západní části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl připojen Polskem, zůstaly v NDR a byly připojeny k Meklenbursku a Sasku.

Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci[21] a zákonem „Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ [22] z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí).

NDR se pak členila na 15 krajů (Bezirke): Berlín, hlavní město NDR, Drážďany, Karl-Marx-Stadt, Lipsko, Gera, Erfurt, Suhl, Halle, Magdeburg, Chotěbuz, Postupim, Frankfurt nad Odrou, Neubrandenburg, Schwerin, Rostock. Ty se dále členily na okresy (Kreise) a městské okresy (Stadtkreise).

Východní Berlín se v roce 1961 stal 15. krajem (Bezirkem), ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili novou (návrh) ústavu. Přestože město bylo jako celek legálně pod kontrolou spojenecké kontrolní rady a spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR spravovala okres Berlín jako součást svého území.

ObyvatelstvoEditovat

 
Úbytek obyvatel na časové ose

Počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990, to bylo způsobeno především houfným útěkem obyvatel do Západního Německa - celkem jedna čtvrtina obyvatel emigrovala přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (o málo více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).

Velká městaEditovat

(Populace v roce 1988)

Ozbrojené složkyEditovat

 
Průvod vojsk k 30. výročí založení NDR s protiletadlovými raketami typu S-75 Dvina („SA-2 Guideline“), 1979

Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je věcí sporné.

Nationale VolksarmeeEditovat

Související informace naleznete také v článku Nationale Volksarmee.

Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy.[25] NVA se skládala z následujících složek:

Pohraniční jednotkyEditovat

Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla Deutsche Grenzpolizei, podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.

VolkspolizeiEditovat

 
Členové východoněmecké policie (Volkspolizei) při slavnostním otevírání Braniborské brány 22. prosince 1989

Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.

StasiEditovat

Související informace naleznete také v článku Stasi.

Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.

Sovětská vojenská okupaceEditovat

Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR.[26] Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let.[27] Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.[27]

Zahraniční politikaEditovat

 
Severovietnamský vůdce Ho Či Min s východoněmeckými pionýry, 1957
 
José Eduardo dos Santos během návštěvy východního Berlína

Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách.[28] Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreaktivnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.[29][30]

Podpora socialistických zemí třetího světaEditovat

Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi.

Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou.

První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií.

Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.[31]

Konflikt na Blízkém východěEditovat

Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. [32] Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“[33] Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“[34] a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“.[35] OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením.[36] Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.[32]

EkonomikaEditovat

 
Mapa východoněmecké ekonomiky
 
Trabant – jeden ze symbolů NDR a také nejúspěšnější automobil v její historii.

Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou.

Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělali kolektivní (státní) podniky 96,7% čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80% základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990.[37]

Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky.

Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex.

Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“.[38] Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM).[39] Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):

"Jen v roce 1991 muselo být do východního Německa převedeno 153 miliard marek, aby se zajistily příjmy, podpořily podniky a zlepšila infrastruktura...do roku 1999 činila celková částka 1,634 bilionů marek netto...Částky byly tak velké, že se veřejný dluh v Německu více než zdvojnásobil."[40]

NáboženstvíEditovat

 
Katolické lužické Srbky v Budyšíně (1950)
Náboženství v NDR, 1950
Víra Procent
Protestantství
85%
Katolicismus
10%
Nepřidruženi
5%
Náboženství v NDR, 1989
Víra Procent
Protestantství
25%
Katolicismus
5%
Nepřidruženi
70%

Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám.[41] V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (Staatssekretär für Kirchenfragen), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou.[42]

V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10% jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla neobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství.[43] Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25% populace, katolíci 5%. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5% v roce 1950 na 70% v roce 1989.

Státní ateismusEditovat

Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.[44]

KulturaEditovat

Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl dutým a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi[zdroj?], které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za duté, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa.[45]

Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou.[46]

HudbaEditovat

 
Wolf Biermann 1. prosince 1989 v Lipsku

Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako Neues Leben a Magazin. Mezi další populární rockové skupiny patřiliy Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavetelstvím AMIGA.

FilmEditovat

Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA,[47] Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například Gruppe Berlin, Gruppe Babelsberg nebo Gruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy.

SportEditovat

 
Východoněmecká fot. reprezentace hraje poslední utkání, proti Belgii - září 1990 (v 5. skupině dále bylo Lucembursko a Západní Německo). Kvalifikační zápas NDR vs. Belgie byl vzhledem k blížícímu se sjednocení s NSR nakonec odehrán pouze symbolicky, jako přátelský.

Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let.[48]

Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem.[49][50] Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů.[51][52] Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku.

NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.[zdroj?]

Televize a rádioEditovat

 
Červená představuje ty části NDR, kde nemohly být přijímány rozhlasové nebo televizní signály ze západního Německa i Západního Berlína.

Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na Funkhaus Nalepastraße ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.[53]

OstalgieEditovat

Související informace naleznete také v článku Ostalgie.
 
Stánek v Berlíně s východoněmeckými předměty i těmi s komunistickou tématikou.

Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní.[54] Tato reakce však brzy zkysla.[55] Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (Ossis) vedlo k odporu k západním Němcům (Wessis).[56] V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“[57]

Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni.

Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů.[58]

Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie „nostalgie“). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin!

Východoněmečtí politiciEditovat

Seznam nejvyšších představitelů NDR (1949–1990)Editovat

Č. Jméno Funkce Nástup do úřadu Opuštění úřadu Strana
1. Wilhelm Pieck státní prezident 11. října 1949 7. září 1960 SED
2. Walter Ulbricht předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 12. září 1960 1. srpna 1973 SED
3. Willi Stoph předseda státní rady 3. října 1973 29. října 1976 SED
4. Erich Honecker předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 29. října 1976 24. října 1989 SED
5. Egon Krenz předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 24. října 1989 6. prosince 1989 SED
6. Manfred Gerlach předseda státní rady 6. prosince 1989 5. dubna 1990 CDU
7. Sabine Bergmannová-Pohlová prezidentka lidového shromáždění 5. dubna 1990 2. října 1990 CDU

Galerie generálních tajemníků SEDEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Patrick Major, Jonathan Osmond, The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002, ISBN 9780719062896
  2. Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf. Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.")
  3. Thousands rally in East Germany. Eugene Register-Guard. 29 October 1989, s. 5A. Dostupné online. (anglicky) 
  4. GRIX, Jonathan; COOKE, Paul. East German Distinctiveness in a Unified Germany. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 978-1902459172. S. 17. (anglicky) 
  5. Peter E. Quint. The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126.
  6. Google News. Sarasota Herald-Tribune [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Google News. Toledo Blade [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Google News. The Victoria Advocate [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Victimized East Germans seek redress. St. Petersburg Times. 11 September 1990. Dostupné online. (anglicky) 
  10. More Than 1,100 Berlin Wall Victims. Deutsche Welle. 9 August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (anglicky) 
  11. Geoffrey Pridham, Tatu Vanhanen. Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994. ISBN 0-415-11063-7 pp. 135
  12. http://is.muni.cz/th/143753/fss_b/bakalarska_prace-konecna_verze.txt
  13. a b Prescott Evening Courier, Prescot, Arizona, Monday, October 16 1950, zdroj AP, zobrazeno na Google newspapers, přístup: 25.12.2013
  14. SEBESTYEN, Victor. Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire. New York: Pantheon Books Dostupné online. ISBN 0-375-42532-2. (angličtina) 
  15. Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek)
  16. BBC: Berliner recalls East German uprising
  17. Zeměpis světadílů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. Kapitola Německá demokratická republika, s. 38. 
  18. Země světa (1): Evropa, SSSR, Asie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 
  19. David P. Conradt, The German Polity (2008) p. 20
  20. a b Eric D. Weitz, Creating German Communism, 1890–1990: From Popular Protests to Socialist State. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1997
  21. Archivovaná kopie. www.sachsen.de [online]. [cit. 2007-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29. 
  22. http://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html
  23. Leipzig, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. (anglicky) 
  24. Dresden, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. (anglicky) 
  25. TRAINOR, Bernard E. East German Military: Warsaw Pact's Finest. The New York Times. 8 November 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 August 2018. (anglicky) 
  26. Ilko-Sascha Kowalczuk: Die 101 wichtigsten Fragen – DDR. C.H. Beck, München 2009, Frage 33.
  27. a b Hans Rühle und Michael Rühle: Der Warschaupakt plante den nuklearen Überfall auf Westeuropa, in: Neue Zürcher Zeitung vom 13. September 2008, S. 9. Die Autoren Hans und Michael Rühle (NZZ Online) sind der ehemalige Chef des Planungsstabes im Bonner Verteidigungsministerium und der Leiter des Planungsstabes der politischen Abteilung der NATO in Brüssel.
  28. Mark Allinson, Politics and Popular Opinion in East Germany 1945–1968 (2000) ch 1
  29. SCHNOOR, Rainer. The United States and Germany in the Era of the Cold War, 1945-1990: A Handbook. [s.l.]: [s.n.] Kapitola The Good and the Bad America: Perceptions of the United States in the GDR, s. 618–26. (anglicky) 
  30. Thomas Adam. Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2016. ISBN 9781851096282. S. 1067. (anglicky) 
  31. RUBINSTEIN, Alvin Z. Moscow's Third World Strategy. [s.l.]: [s.n.], 16 July 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 0691023328. S. 184. (anglicky) 
  32. a b HERF, Jeffrey. Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016. ISBN 9781107089860. (anglicky) 
  33. HERF, Jeffrey. 'At War with Israel': East Germany's Key Role in Soviet Policy in the Middle East. Journal of Cold War Studies. 2014, s. 129–163. DOI:10.1162/JCWS_a_00450. (anglicky) 
  34. LAQUEUR, Walter. The Road to Jerusalem: The Origins of the Arab-Israeli Conflict, 1967. [s.l.]: Macmillan, 1968. Dostupné online. ISBN 978-0025683600. S. 215. (anglicky) 
  35. Israel's struggle in the UN
  36. The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. [cit. 2018-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 May 2018. (anglicky) 
  37. Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this marketŠablona:SndBusiness Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service.. Business America. 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2007. (anglicky) 
  38. Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem", Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.
  39. Jonathan R. Zatlin, The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)
  40. The shortest history of Germany, James Hawes (2018), federal office of political education [23rd June 2009]
  41. Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR," Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52
  42. DE SILVA, Brendan. East Germany: Continuity and Change. Redakce Cooke Paul. Amsterdam: Rodopi B.V., 2000. (German Monitor). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9789042005792. Kapitola The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105. (anglicky) 
  43. Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.
  44. Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"
  45. Pence and Betts, Socialist modern: East German everyday culture and politics. page 37 for Maaz, 58.
  46. The Secret of East German Censorship — Who's Watching Who? [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2017. (anglicky) 
  47. DEFAŠablona:SndStiftungŠablona:SndHome [online]. Defa-stiftung.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2008. (anglicky) 
  48. HELMSTAEDT, Karin. East German Doping Trial. The Globe and Mail. Berlin: 19 July 2000. Dostupné online [cit. 5 September 2019]. (anglicky) 
  49. Hartgens and Kuipers (2004), p. 515
  50. Kicman AT; GOWER DB. Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives. Annals of Clinical Biochemistry. July 2003, s. 321–56. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2012. DOI:10.1258/000456303766476977. PMID 12880534. (anglicky) 
  51. Sources:
    • TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times. 12 February 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018. (anglicky) 
    • JANOFSKY, Michael. OLYMPICS; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times. 3 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018. (anglicky) 
    • KIRSCHBAUM, Erik. East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008. (anglicky) 
    • UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold : Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3. (anglicky) 
    • Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. (anglicky) 
    • LONGMAN, Jere. DRUG TESTING; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times. 26 January 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. (anglicky) 
  52. Sources:
    • HARDING, Luke. Forgotten victims of East German doping take their battle to court. The Guardian. Berlin: 31 October 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 December 2016. (anglicky) 
    • JACKSON, Guy. Doping for glory in East Germany. The Unesco Courier. September 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2008. (anglicky) 
    • Ex-East German athletes compensated for doping [online]. Frankfurt, Germany: ESPN, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 October 2018. (anglicky) 
    • Associated Press. East German doping victims to get compensation [online]. CBC, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. (anglicky) 
    • Germany completes $4.1M payout to doping victims. USA Today. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. (anglicky) 
  53. COOKE, Paul. Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.]: [s.n.], August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2015. ISBN 9781845201890. S. 146. (anglicky) 
  54. Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture," Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.
  55. NAUGHTON, Leonie. That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.]: U. of Michigan Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2016. ISBN 978-0472088881. S. 14. (anglicky) 
  56. BICKFORD, Andrew. Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.]: Stanford U.P., 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016. ISBN 9780804773966. S. 10. (anglicky) 
  57. BARNSTON, Ascher. The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.]: Psychology Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016. ISBN 9780203799888. S. 92. (anglicky) 
  58. CONNOLLY. Educated women leave east German men behind. The Guardian. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2018. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Nefjodov V. V. SED a kultura NDR. Historická monografie. Hradec Králové, 2009.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat