Východní blok

skupina států závislých na politice SSSR

Východní blok (zkráceně Východ), též komunistický blok, sovětský blok nebo socialistický blok, bylo během Studené války (1947–1991) označení Sovětského svazu (SSSR) a jeho politických satelitů; jako protiklad byl zaveden pojem Západní blok (zkr. Západ). Vojenskou organizací východního bloku byla Varšavská smlouva, hospodářskou pak Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), obě měly sídlo v Moskvě.

Státy východního bloku

Přestože země, které do tohoto uspořádání patřily, byly formálně nezávislé, fakticky byly z velké části závislé na politice SSSR. To se prokázalo, když sovětská vojska potlačila občanské nepokoje v NDR (1953), Maďarsku (1956) a při sovětské invazi do Československa (1968).

Albánie byla součástí východního bloku pouze do roku 1956, kdy se albánská politická scéna přeorientovala na Čínu. Byl to důsledek roztržky mezi SSSR a Čínou. Následně vládnoucí strana, Albánská strana práce, PPSH označila Chruščovovy reformy za revizionismus (v roce 1977 se Albánie rozešla i s Čínou a dostala se do úplné izolace).[1]

Přestože Jugoslávie byla od roku 1946 oficiálně socialistickou zemí, od roztržky v roce 1949 se hospodářsky ani kulturně neorientovala na SSSR.[2] I když vztahy se Sověty se později zlepšily, spolupracovala Jugoslávie i poté se západní Evropou, nikoli pouze s východní. Země byla oficiálně neutrální, odmítala dělení světa na dva bloky supervelmocí a pomáhala založit Hnutí nezúčastněných zemí (západní státy nicméně řadu států z tohoto hnutí obviňovali, že de facto jsou členy bloku východního, platilo to zvláště pro Kubu, která ovšem na druhou stranu často kupříkladu vojensky zasahovala v zemích třetího světa proti sovětské vůli).

Na území západního bloku byly státy s tržním hospodářstvím, resp. kapitalismem, tím prosperita rostla (blíže např. vývoj HDP na hlavu, popř. HDI atp.). Pro východní blok bylo charakteristické plánované hospodářství, tedy co se má vyrobit se plánovalo z centra, tím byl růst ekonomiky zpomalen. Například ještě v roce 1950 bylo HDP na hlavu v­ ČSR vyšší než v Rakousku – v roce 1989 pak dosahoval tento ukazatel v ČSR už jen 58 % Rakouska; přitom se uvádí, že těsně po 2. světové válce Rakousko zaostávalo za ČSR o 28 let.[3]

V Evropě se pojmem východní blok často označovaly jen evropské komunistické země (Východní Německo, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie), ale on zahrnoval i řadu zemí v Asii (Mongolsko, Laos, Vietnam, Kambodža, Severní Korea, před roztržkou v roce 1961 i Čína), Americe (Kuba, Grenada) či Africe (zejm. Etiopie). Nebylo to však vždy tak, že všem těmto státům jednoznačně dominoval Sovětský svaz. Existovaly i lokální hegemoni, například Vietnam měl silný vliv v Kambodži apod.

Východní blok se začal rozpadat na konci 80. let v souvislosti s procesem perestrojky v Sovětském svazu. Pád komunismu v Evropě (1989) východnímu bloku uštědřil definitivní ránu. Znamenal rozpad Varšavské smlouvy, RVHP a nakonec i Sovětského svazu (1991). Některé země si komunistické režimy nicméně ponechaly, ať už tužší (KLDR, Kuba, Laos), nebo skřížené s tržním hospodářstvím (Vietnam, Čína).

Pojem východní blok byl někdy užíván jako synonymum pojmu "druhý svět", který určoval míru rozvinutosti. Marx-leninské režimy však krátkodobě vznikly i v málo rozvinutých zemích třetího světa (Jemen, Kongo, Mosambik, Benin, Angola).

V souvislosti s úvahami o tzv. nové studené válce někteří politologové hovoří o tzv. novém východním bloku shromážděném kolem Ruska a Číny (Venezuela, Sýrie, Írán, Srbsko aj.).

Seznam zemíEditovat

Střední a východní EvropaEditovat

Související informace naleznete také v článku Střední a východní Evropa.

Za studené války se evropské satelity SSSR nazývaly ne zcela geograficky přesně východní Evropa, rusky Восточная Европа, anglicky Eastern Europe.

Po rozpadu východního bloku, jenž nastal v období let 198990, se začal používat pojem střední a východní Evropa (používá se zkratka CEE, z anglického Central and Eastern Europe)[4][5] – od spolupráce vlád a jejich organizací, neziskových organizací, od ekonomické spolupráce po obchodní společnosti.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. BALÍK, Stanislav; STOJAROVÁ, Věra. Berishovská a postberishovská Albánie: Případová studie defektního režimu. Středoevropské politické studie. 2005-12-01, roč. 7, čís. 4, s. 366–388. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. ISSN 1212-7817. (česky) 
  2. NÁLEVKA, Vladimír. Horké krize studené války. [s.l.]: Albatros Media a.s. 199 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7429-090-9. (česky) Google-Books-ID: ACq2DwAAQBAJ. 
  3. PETŘÍČEK, Martin. Jak Čechům ujel vlak. Komunistické poučky o řízení ekonomiky selhaly. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2018-04-14 [cit. 2019-05-03]. Dostupné online. 
  4. Komentář k vývoji trhů střední a východní Evropy (CEE) - NN Investment Partners. www.nnip.com. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-21. (česky) 
  5. KURZY.CZ. Žebříček 500 největších firem ve střední a východní Evropě: Česko už několik let ztrácí. www.kurzy.cz [online]. [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. (česky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat