Čínsko-sovětský rozkol

přerušení politických vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem

Čínsko-sovětský rozkol bylo přerušení politických vztahů mezi Čínskou lidovou republikou (ČLR) a Sovětským svazem (SSSR), způsobené doktrinálními rozdíly, které vyvstaly z jejich různých interpretací a praktických aplikací marxismu – leninismu, jak je ovlivnila jejich příslušná geopolitika během studené války (1945–1991).[1] Na konci padesátých a na počátku šedesátých let se čínsko-sovětské debaty o interpretaci ortodoxního marxismu staly konkrétními spory o sovětské politice národní destalinizace a mezinárodním mírovém soužití se západním světem, což Mao Ce-tung označil za revizionismus. Proti tomuto ideologickému pozadí zaujala Čína agresivní postoj vůči Západu a veřejně odmítla politiku SSSR mírového soužití mezi východním a západním blokem.[1] Kromě toho Čína nesnesla užší sovětské styky s Indií a Moskva se obávala, že Mao byl příliš nonšalantní ohledně hrůz jaderné války.[2]

Aby čelil SSSR, setkal se Mao Ce-tung s americkým prezidentem Nixonem a v roce 1972 vzniklo čínsko-americké sblížení.

V roce 1956 Nikita Chruščov v projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích odsoudil Stalina a stalinismus a zahájil destalinizaci SSSR. Mao a čínské vedení byli zděšeni, protože ČLR a SSSR se postupně rozcházely ve svých interpretacích a aplikacích leninské teorie. V roce 1961 jejich neřešitelné ideologické rozdíly vyvolaly v ČLR formální vypovězení sovětského komunismu jako díla „revizionistických zrádců“ v SSSR.[1] V zemích východního bloku byla čínsko-sovětská roztržka otázkou, kdo povede revoluci světového komunismu a na koho (Čína nebo SSSR) se předvojové strany světa obrátí s žádostí o politické rady, finanční a vojenskou pomoc.[3] V tomto duchu obě země soupeřily o vedení světového komunismu prostřednictvím předvojových stran v původních zemí v jejich sférách vlivu.[4]

V západním světě přeměnil čínsko-sovětský rozkol bipolární studenou válku na tripolární geopolitickou událost tak důležitou jako stavba Berlínské zdi (1961), zmírnění kubánské raketové krize (1962) a konec války ve Vietnamu (1975), protože rivalita usnadnila Maovi realizaci čínsko-amerického sblížení díky návštěvě amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972. Vznikem čínsko-sovětského rozkolu navíc zmizel i koncept monolitického komunismu, tedy západního vnímání toho, že komunistické státy byly společně jednotnými aktéry geopolitiky po druhé světové válce, zejména v období 1947–1950 během války v Indočíně, do které USA zasáhly (1946–1954).[5] Z historického hlediska čínsko-sovětský rozkol usnadnil marxisticko-leninskou reálpolitiku s níž Mao založil tripolární geopolitiku (ČLR – USA – SSSR) pozdního období studené války (1956–1991) a také kvadropolární geopolitiku (ČLR-UK-USA-SSSR) až do Suezské krize v roce 1956.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Chambers Dictionary of World History, B.P.Lenman, T. Anderson, Editors, Chambers: Edinburgh. 2000. p. 769.
  2. John W. Garver, China's Quest: The History of the Foreign Relations of the People's Republic (2016) pp 113–45.
  3. Robert A. Scalapino, "Sino-Soviet Competition in Africa", Foreign Affairs (1964) 42#4, pp. 640–654. in JSTOR Archivováno 9. 10. 2018 na Wayback Machine
  4. SCALAPINO, Robert A. Sino-Soviet Competition in Africa. Foreign Affairs. 1964, s. 640–654. DOI 10.2307/20029719. JSTOR 20029719. (anglicky) 
  5. Rothbard, Murray N. "The Myth of Monolithic Communism", Libertarian Review, Vol. 8., No. 1 (February 1979), p. 32.
  6. LÜTHI, Lorenz M. The Sino-Soviet Split: Cold War in the Communist World. [s.l.]: Princeton University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9781400837625. S. 1. (anglicky) 

Související článkyEditovat