Socialismus

Socialismus (z latinského socialis, „družný, společenský“) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti privilegiím a změna nebo kompletní zrušení státního zřízení.

Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).[1]

V širším smyslu jde zaprvé o různě definovaný ekonomický systém. V marxismu se termín socialismus často používá jako synonymum k nižší fázi komunismu. Někdy se ale termín socialismus používá jako synonymum k přechodnému období z kapitalismu k nižší fázi komunismu, charakterizované státním vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, ekonomickým intervencionismem a státem řízeným a plánovaným hospodářstvím. Anarchistické a libertariánské pojetí socialismu naproti tomu prosazuje decentralizované plánování,[2] některé novější směry pak od plánování zcela upouští a upřednostňují tržní alokaci v rámci ekonomiky založené na společném vlastnictví.[3] V ekonomickém smyslu se častokrát socialismus používá jako protiváha kapitalismu.[4]

Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako demokratický socialismus, křesťanský socialismus, komunální socialismus, národní socialismus nebo sociální demokracie.

Historický vývoj socialismuEditovat

Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud nebo Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí liberalismu.

Raný socialismusEditovat

Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v pozdním starověku, například u Peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to nejen majetku, ale i žen a dětí.

Již Platón psal své pohledy jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu v období raného novověku pokračovali, později pojmenovaní, utopičtí socialisté. Prvním byl Angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo Utopie. Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.

Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) popisuje ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví a společná práce je zárukou hojnosti. Současně je zde přísně předepsán způsob života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická.

Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých „kacířů“ (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení „království božího na zemi“). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o „Republiku rovných“ – jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo „Spiknutí rovných“, které však bylo odhaleno.

Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun a sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon, Louis Blanc nebo Charles Hall.

K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.

Vědecký socialismusEditovat

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů.[5] Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus.[6] K vědeckému socialismu jsou často přiřazováni také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily.

Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála.

V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem.

V 90. letech pak začalo další štěpení sociální demokracie na:

  1. ortodoxní marxismus: Karl Kautsky
  2. revizionismus: Eduard Bernstein, který poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily a požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou
  3. revoluční marxismus
    1. demokratický: Rosa Luxemburgová
    2. nedemokratický: Vladimir Iljič Lenin

Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco radikální socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci.

Formy socialismuEditovat

Sporná otázka nacionálního socialismuEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Nacismus#Řazení nacismu v pravolevém spektru.

Sami nacisté (i fašisté) považovali své hnutí za pravicové a stavěli se do opozice k levicovým stranám, zejména pak radikálním komunistům.[7] Tento pohled dokládá i jejich předválečná orientace v německém parlamentu, kde spolupracovali s pravicovými stranami, a levicovými naopak pohrdali (později likvidovali). Na druhou stranu samotný název strany NSDAP obsahuje slovo socialismus a obdobně jejich ekonomický slogan „Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce“[8] odkazuje k socialistickým idejím. Někteří neoliberálové tak ve 20. století přišli s vyšší úrovní dělení socialismu na internacionální, kam řadí například komunismus, a nacionální, kam podle nich spadá právě nacismus s fašismem.[9] Na tomto řazení však dodnes nepanuje jednoznačná shoda.

Společenská, filozofická a politická teorieEditovat

Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno v nejrůznějším kontextu, jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně spravedlivou rovnostářskou společnost s ekonomikou založenou na společném vlastnictví, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce – socialisté usilují o socializaci (zespolečenštění) výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.

Socialistická filozofieEditovat

Socialismus čerpá z výrazně staršího filozofického sporu kolektivismu a individualismu.[10] Na otázku, zda by měl být cílem kolektiv nebo jednotlivec, odpovídá jednoznačně, a sice kolektiv.[11] Z filozofického hlediska pak na tento kontrast pohlíží socialismus coby na spor protikladů, jenž lze překonat pouze zavržením jednoho a přijetím druhého (viz dialektický materialismus). V období osvícenství byl tento konflikt překonán individualistickým společenským proudem prostřednictvím harmonie zájmů.[12] Osvícení učenci ukázali, že tyto problémy, o něž se vedly spory, ve skutečnosti neexistují. V ekonomii jsou tyto myšlenky všeobecně známy jako koncept neviditelné ruky trhu, publikované původně Adamem Smithem, jenž lze interpretovat tak, že i sobeckými (individualistickými) zájmy lze dosáhnout kolektivního blaha.[13] Socialismus tento spor, zdánlivě vyřešený ve prospěch individualistů (v tomto smyslu též liberálů), znovu otevírá.

Vývoj společnostiEditovat

Před formulací socialistických myšlenek si filozofové vysvětlovali historii lidské společnosti různě. Kupříkladu Hegel chápe dějiny světa jako pokrok v uvědomování si svobody,[14] doslova píše: „(...) v orientu vědí, že pouze jeden je svobodný, v Řecku a Římě, že někteří jsou svobodní, ale my víme, že všichni lidé jsou svobodní jako takoví, že člověk je svobodný jako člověk.“[14] Rozvíjí tak myšlenky Immanuela Kanta, který o období osvícenství přemýšlí, jako o vyjití ze zaviněné nedospělosti, kdy se své svobody bál a nechával se vést jinými.

Pro socialisty jsou dějiny společnosti nejčastěji historií konfliktů. Některé socialistické proudy na tento konflikt nahlížejí obecně jako na třídní spor, jiní jako na spor svobodných a nesvobodných, utlačovaných a utlačovatelů. Karl Marx, obecně považovaný za zakladatele teorie konfliktů, zformuloval své filozofické myšlenky poprvé v Komunistickém manifestu (1848), ve kterém napsal: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Dějiny lidstva jsou pro něj sporem vlastníků výrobních prostředků (v nejširším smyslu) a dělníků (často označovaném i jako spor buržoazie a proletariátu). Marx se v tomto smyslu opírá o historický materialismus. Socialistické proudy se i přes svou odlišnost shodují na tom, že takový spor, jakkoliv jej budeme nazývat, lze vyřešit pouze přechodem k socialistické beztřídní společnosti, kde jsou výrobní prostředky vlastněny kolektivem.[15]

Marxistická společnostEditovat

Na stát Marx pohlíží dvojím způsobem. Dle jednoho je stát nástrojem třídní nadvlády, který zanikne, jakmile se moci ujme proletariát. Engels o tomto Marxově smýšlení pojednává doslova: „Jakmile zde nebude společenská třída, kterou by bylo nutno utlačovat, (...), pak zde již nebude důvod útlaku a nic, co by vyžadovalo represivní moc státu.“[16] Na druhé straně v dřívější tvorbě Marx zastává názor, že mezi kapitalistickou a a socialistickou společností musí nastat politické přechodné období, kdy nemůže existovat jiný stát než stát revoluční diktatury proletariátu.[17]

Podle marxismu-leninismu je zmíněná první fáze komunistické společnosti (souhrnně často označovaná jako socialismus) společností, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace (často označovaná jako komunismus). Podle Lenina je stát nutný k obraně socialismu před kapitalismem v době imperialismu a jeho dekonstrukce může nastat až tato hrozba pomine.[18] Hlavní inspirací pro Lenina byl v tomto smyslu osud Pařížské komuny.[19]

Ekonomická teorieEditovat

V socialismu je vlastnictví všech výrobních prostředků v rukou společnosti, přičemž konkrétní forma vlastnictví se odvíjí od jednotlivých socialistických proudů. Může zahrnovat státní, družstevní či obecně komunitní vlastnictví v rukou odborů, samospráv pracujících, obcí či komun.[20] Řízení výrobních prostředků je organizováno společensky (kolektivně) nikoli soukromě (individuálně).[21] Proces převodu vlastnictví ze soukromého sektoru do státního sektoru se nazývá socializace či zespolečenštění, pomocí čehož usiluje socialismus o eliminaci vykořisťování, odcizení a námezdní práce.

Na rozdíl od liberalismu předpokládá socialismus pouze tři základní ekonomická práva: právo na celý produkt práce, právo na živobytí a právo na práci.[22] Právo na živobytí pak Menger definuje takto: „Každý člen společnosti si může nárokovat, aby zboží a služby nutné k udržení jeho živobytí byly přiděleny jemu podle existujících prostředků, než dojde na uspokojování méně naléhavé potřeby druhých.“[22] Vágnost sousloví udržení živobytí se stala předmětem kritiky liberálních ekonomů, neboť podle nich vede k nemožnosti objektivního meziosobního srovnání naléhavosti potřeb.[9]

V původním přístupu socialistické ekonomie jsou výrobní prostředky využívány k přímé produkci statků za účelem jejich využití, a to bez užití ekonomické kalkulace a dalších zákonů trhu. Socialistické hospodářství rovněž pokládá klasické součásti tržní ekonomiky, jako mzdu, úrok, zisk, ale i samotné peníze, za zbytečné. Plánovaním ekonomické aktivity lze tyto nástroje obejít.

Tržní socialismus naproti tomu odkazuje na řadu ekonomických teorií, které prosazují tržní mechanismy k řízení produkce a alokace jejích výstupů v rámci ekonomiky založené na společném vlastnictví, kde by byla ekonomická nadhodnota (zisk) rozdělována ve společnosti skrze sociální dividendy v kontrastu k soukromému vlastnictví zisků.[23] Podniky by v takové ekonomice byly řízeny kooperativně skrze samosprávy pracujících.

Kritika socialismuEditovat

Liberální ekonomové považují za nejucelenější soubor kritiky socialismu založeného na ekonomickém plánování dílo rakouského ekonoma Ludwiga von MiseseSocialismus, ekonomická a sociologická analýza.[9] Autor v ní rozebírá nejrůznější společenské aspekty socialismu a předkládá důvody, proč postulované myšlenky ve skutečnosti nefungují. Dlužno poznamenat, že velká část jeho předpokladů o (ne)funkčnosti státního socialismu založeného na ekonomickém plánování byla empiricky potvrzena na ekonomikách zemí východního bloku zejména ve druhé polovině 20. století.[24]

Ekonomická kalkulace a teorie pracovní hodnotyEditovat

V kapitolách věnujícím se hospodářským tématům například Mises uvádí, že ve skutečně socialistické společnosti není možno provádět ani tak základní činnosti, jako je ekonomická kalkulace.[9] Doslova píše (str. 145): „(...) v tržním prostředí je v jakémkoli velkém podniku vždy možné určit, s jakým úspěchem jednotlivá oddělení pracovala, a učinit rozhodnutí týkající se reorganizace, omezení nebo rozšíření existujících oddělení. (...) V socialistické společnosti to stejným způsobem není možné. Oddělené účty pro různé provozy jednoho a téhož podniku jsou možné jen tehdy, když jsou ceny všech druhů zboží stanovovány na trhu. Když trh neexistuje, neexistuje ani cenový systém, a když neexistuje cenový systém, nemůže být ani ekonomická kalkulace.“[9]

Marx na tuto kritiku odpovídá rozpracováním teorie pracovní hodnoty, která říká, že hodnota statku se odvíjí od průměrného množství práce, jež byla vynaložena k jejímu vytvoření, a není tedy závislá na množství práce potřebné k výrobě konkrétního výrobku. Mimo jiné tvrdí, že jakmile společnost převezme vlastnictví výrobních prostředků a začne řídit společenskou produkci, pak se práce každého člověka stane přímou společenskou prací, (...), a každodenní zkušenost ukáže, kolik je jí v průměru zapotřebí.[16] Marx s Engelsem zde otevřeně opouští všeobecně uznávanou teorii nabídky a poptávky.

Snaha o zjištění celkového národního kapitálu nebo důchodu na základě cen, které nestanovil trh, je ovšem zavádějící, neboť je značně subjektivní a nezohledňuje skutečný zájem společnosti o danou komoditu (běžně vyjadřovaným v penězích). Předpoklady teorie pracovní hodnoty nesplňují jednu z podmínek, za kterých je možno provádět ekonomickou kalkulaci, a sice, že statky musí být směnitelné a musí být směňovány na trhu.[25] Právě tržní tvorba cen zaručuje jasnou indikaci efektivity využívání výrobních prostředků a nelze ji správně stanovit jiným způsobem.

Sociální smírEditovat

Socialisté, zejména ti radikální, přednáší myšlenky, že buržoazie (kapitalisté) vedou spor s proletariátem, a v tomto smyslu je jejich mírové soužití nemožné.[26] Proti tomu liberálové staví myšlenku, že základním předpokladem úspěšného ekonomického jednání jsou stabilní podmínky, tedy že ekonomické jednání vyžaduje mír a vylučuje projevy násilí.[9] K tomu v liberálních demokraciích slouží zákony, jejichž mírová funkce je úzce spjata také s vlastnictvím (viz vlastnické právo), zatímco v socialismu jsou tyto zákony rušeny.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7380-076-5. Kapitola Politické ideologie. Socialismus, s. 139–148. 
  2. LONG, Roderick T. Toward a Libertarian Theory of Class. Social Philosophy and Policy. 1998, roč. 15, čís. 2, s. 305. Dostupné online. DOI 10.1017/S0265052500002028. 
  3. BUCHANAN, Alan E. Ethics, Efficiency and the Market. USA: Oxford University Press US, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-8476-7396-4. S. 104–105. 
  4. socialism | Definition, History, Examples, & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ROCKER, Rudolf. Rudolf Rocker: Marxismus a anarchismus [online]. Československá anarchistická federace, 2005-09-03 [cit. 2010-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-19. (čeština) 
  6. GUÉRIN, Daniel. No gods, no masters. Edinburgh: AK Press, 2005. Dostupné online. ISBN 9781904859253. S. 39. (angličtina) 
  7. HEIDEN, Konrad. Geschichte des Nationalsozialismus. Die Karriere einer Idee. Berlin: [s.n.], 1932. 
  8. HEIDEN, Konrad. A history of National Socialism. London: [s.n.] xvi, 430, ix pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-84574-8, ISBN 0-415-84574-2. OCLC 875639543 
  9. a b c d e f VON MISES, Ludwig. Socialismus: Ekonomická a sociologická analýza (původním názvem: Socialism: An Economic and Sociological Analysis). 1.. vyd. Praha: Liberální institut 583 s. ISBN 9788086389653. S. 36, 38, 39, 61, 73, 144, 145. 
  10. DIETZEL, Heinrich. Individualismus. Jena: [s.n.], 1900. 
  11. SPENGLER, Oswald. Preussentum und Sozialismus. Mnichov: [s.n.], 1920. Dostupné online. S. 14. 
  12. LESSING, Gotthold. Moudrý Nathan. Berlín: [s.n.], 1783. 
  13. SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: [s.n.] 872 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-86389-60-8, ISBN 80-86389-60-X. OCLC 987026261 
  14. a b HEGEL, Georg. Vorlesungen über die Philosophie der Weltgeschichte. Lasson. vyd. Lipsko: [s.n.], 1917. S. 40. 
  15. MACEK, Josef. Dědictví marxismu. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1992. 109 s. Dostupné online. Kapitola Třídní boj. 
  16. a b ENGELS, Fridrich. Herrn Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft. 7. vyd. Stuttgart: [s.n.], 1910. S. 302, 335. 
  17. MARX, Karl. Zur Kritik des sozialdemokratischen Parteiprogramms von Gotha. Příprava vydání Kreibich. Reichenberg: [s.n.], 1920. S. 23. 
  18. LENIN, Vladimir Iljič. Stát a revoluce. [s.l.]: [s.n.], 1917. 128 s. 
  19. MCLELLAN, David. Marxism after Marx. 3. vyd. Londýn: Palgrave Macmillan, 1998. 395 s. Dostupné online. ISBN 978-0333722084. S. 98. 
  20. LONG, Roderick T. Toward a Libertarian Theory of Class. Social Philosophy and Policy. 1998, roč. 15, čís. 2, s. 305. Dostupné online. DOI 10.1017/S0265052500002028. 
  21. SOJKA, Milan. Dějiny ekonomických teorií. 1.. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-21-2.  s. 92 a 100
  22. a b MENGER, Anton. Das Recht auf den vollen Arbeitsertrag in geschichtlicher Darstellung. 4. vyd. Stuttgart: [s.n.], 1910. S. 6, 7. 
  23. BUCHANAN, Alan E. Ethics, Efficiency and the Market. USA: Oxford University Press US, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-8476-7396-4. S. 104–105. 
  24. PALMER, Tom G. Why Socialism Collapsed in Eastern Europe [online]. CATO institute, 30. 9. 1990 [cit. 2021-05-18]. Dostupné online. 
  25. MANKIW, N. Gregory. Principles of economics. Eighth edition. vyd. Boston, MA, USA: [s.n.] xxviii, 836 pages s. Dostupné online. ISBN 978-1-305-58512-6, ISBN 1-305-58512-7. OCLC 974706695 
  26. MARX, Karl. Das Kapital. [s.l.]: [s.n.], 1867. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat