Venezuela

stát v Jižní Americe
Tento článek je o státu. O písni pojednává článek Venezuela (píseň).

Venezuela, plným názvem Bolívarovská republika Venezuela[5][6] (španělsky República Bolivariana de Venezuela), je federativní republika na severním pobřeží Jižní Ameriky při pobřeží Karibského moře, v tropech severně od rovníku. Skládá se z pevninské části a mnoha ostrovů v Karibském moři, z nichž největší je Isla de Margarita. Sousedí na západě s Kolumbií, na jihu s Brazílií, a na východě s Guyanou, na jejíž západní polovinu (tzv. Guayana Esequiba či „Zona en Reclamación“) si Venezuela činí nárok. Poněkud severněji pak leží Trinidad a Tobago, Grenada, Curaçao, Bonaire a Aruba. Počet obyvatel přesáhl v roce 2014 28,8 milionů. Hlavním městem je Caracas. Úředním jazykem je španělština. Nejvíce lidí se hlásí ke katolické církvi.

Bolívarovská republika Venezuela
República Bolivariana de Venezuela
vlajka Venezuely
vlajka
znak Venezuely
znak
Hymna
Gloria al Bravo Pueblo
Geografie

Poloha Venezuely
Poloha Venezuely

Hlavní městoCaracas
Rozloha916 445 km² (34. na světě)
z toho 3 % vodní plochy
Nejvyšší bodPico Bolívar (La Columna) (4981 m n. m.)
Časové pásmo-4:00[1]
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel31 304 016 (42. na světě, 2017)
Hustota zalidnění29 ob. / km² (179. na světě)
HDI 0,761 (vysoký) (78. na světě, 2018)
Jazykšpanělština (úřední)
četné domorodé jazyky
Náboženstvíkatolíci 71 %
protestanti 17 %
ireligiozní 8 %
jiná náboženství 3 %
bez odpovědi 1 %
Státní útvar
Státní zřízenífederativní prezidentská republika
(činnost parlamentu pozastavena od 29. března 2017[2][3])
Vznik5. července 1811 (nezávislost na Španělsku)
PrezidentNicolás Maduro
(zvolený ve volbách, částečně dodatečně neuznáván v zahraničí)
Juan Guaidó
(samozvaný,[zdroj?] prohlásil se prezidentem, částečně uznán v zahraničí)
ViceprezidentTareck El Aissami
Měnavenezuelský bolívar (VEF)
HDP/obyv. (PPP)17 665[4] USD (66. na světě, 2014)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1862 VEN VE
MPZYV
Telefonní předvolba+58
Národní TLD.ve
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Jméno země je španělskou zdrobnělinou názvu Venezia (Benátky). Adjektivum „bolívarovská“ odkazuje k postavě Simóna Bolívara, místního slavného rodáka.

DějinyEditovat

Související informace naleznete také v článku Dějiny Venezuely.
 
Figurky Timoto–Cuica

Existují důkazy o lidském osídlení oblasti zhruba před 15 000 lety. Ranné zemědělské nástroje byly nalezeny zejména na vysokých říčních terasách Rio Pedregal v západní Venezuele. Nejstarší lovecké nástroje, včetně špiček kopí, byly nalezeny v severozápadní Venezuele, v oblasti známé jako jako „El Jobo“. Podle radiokarbonového datování pocházejí z období 13 000 až 7 000 př. n. l.

Není známo, kolik lidí žilo ve Venezuele před příchodem Španělů, obvyklý odhad tvrdí, že zhruba jeden milion.[7] Nejkomplexnější společností předkolumbovské Venezuely byla kultura Timoto–Cuica. Tvořila stálé vesnice obklopené zavlažovanými terasovitými poli. Vodu skladovali tito indiáni v nádržích. Jejich domy byly převážně z kamene a dřeva, s doškovými střechami. Pěstovali zejména brambory a melok. Tvořili i umělecká díla, zejména antropomorfní keramiku. Je jim připisován vynález arepy, základní součásti venezuelské kuchyně.

 
Vojsko Welserů vedené Georgem von Speyer (vpravo) a Philippem von Hutten (uprostřed) v Sanlúcar de Barrameda

V roce 1498, během své třetí cesty do Ameriky, přistál na venezuelském pobřeží, poblíž delty Orinoka, evropský objevitel ve španělských službách Kryštof Kolumbus.[8] V dopise španělskému panovnickému páru uvedl, že objevil pozemský ráj.[9] V roce 1522 započala španělská kolonizace založením první trvale obývané evropské osady na jihoamerickém kontinentu, která se nacházela v dnešním městě Cumaná. Domorodí vůdci (kasikové) jako Guaicaipuro (asi 1530–1568) a Tamanaco (zemřel 1573) se pokoušeli španělský vpád zastavit, ale neuspěli. Tamanaco byl usmrcen na rozkaz zakladatele Caracasu Diega de Losada. Caracas byl založen roku 1567.[10] Populace domorodců rychle poklesla v důsledku nových evropských chorob. Byla také úspěšně christianizována.

V letech 1528 až 1546 se část venezuelského území stala "soukromou kolonií" bankovního rodu Welserů, známou jako Malé Benátky.[11] Welserové zde hledali bájné Eldorado. Když neuspěli, stáhli se. Zbylé území, a brzy i to welserovské, se stalo součástí španělského impéria. Zprvu bylo pod správou místokrálovství Peru, od roku 1717 spadalo pod místokrálovství Nová Granada. Roku 1776 byl zřízen generální kapitanát Venezuela, což v podstatě znamenalo získání výrazné vnitřní autonomie a samosprávy v rámci španělských amerických držav. Rané koloniální osídlení bylo soustředěno na severním pobřeží, ale v polovině 18. století se Španělé začali tlačit dál do vnitrozemí podél řeky Orinoco. Největší odpor zde kladli Ye'kuanové, válka s nimi probíhala v letech v letech 1775 až 1776.

 
Francisco de Miranda na ramenou povstalců

Dne 5. července 1811 vyhlásila Venezuela nezávislost na Španělsku. V čele revolty stál Francisco de Miranda, maršál, který bojoval v americké i francouzské revoluci.[12] První venezuelská republika však rychle skončila v rozvratu, po zemětřesení roku 1812 a rovněž v důsledku povstání llaneros, pastevců, kteří tvořili jádro republikánské kavalerie. Iniciativy v oblasti se pak ujal venezuelský rodák Simón Bolívar.[13] Dobyl většinu území a byl vyhlášen jako El Libertador („Osvoboditel“). Druhá venezuelská republika byla vyhlášena 7. srpna 1813, ale trvala jen několik měsíců, než byla rozdrcena monarchistou José Tomásem Bovesem a jeho soukromou armádou llaneros.[14] Porážka Napoleona v Evropě umožnila Španělům pokusit se vojensky znovu dobýt ztracená jihoamerická území, což se načas podařilo. Kolem roku 1817 však v oblasti znovu získal převahu Bolívar.[15] Roku 1819 rozhodl, že zapojí území Venezuely do velkého nového státu zvaného Velká Kolumbie. Rozhodného vítězství nad Španěly dosáhl roku 1821. Venezuelské území bylo plně osvobozeno o dva roky později, zejména díky generálovi Rafaelu Urdanetovi. Během bojů za nezávislost zahynula třetina obyvatel Venezuely, včetně poloviny bílé populace.[16]

 
Páez volen prezidentem

Roku 1830 rozpoutal José Antonio Páez, jeden z hrdinů osvobozenecké války, povstání, po jehož vítězství se Venezuela odhlásila z Velké Kolumbie a prohlásila se samostatnou republikou. V následujících dvou desetiletích Páez dominoval politice své země a je považován za ukázkový příklad jihoamerického caudilla.[17] Jeho autoritářský styl vlády se až na několik drobných přerušení v zemi udržel do roku 1958.

V roce 1854 bylo zrušeno otroctví. V roce 1859 ve Venezuele vypukla občanská válka mezi konzervativci a liberály, známá též jako federální válka (Guerra Federal).[18] Trvala do roku 1863 a stála statisíce životů - v zemi s asi milionem obyvatel. Po válce se na dlouho stal caudillem liberál Antonio Guzmán Blanco, který se vracel k moci až do roku 1887. Roku 1899 se jí chopil Cipriano Castro. Rozhodl se nesplácet zahraniční dluhy Venezuely a odmítl vyplatit odškodné cizincům, kteří byli poškozeni ve venezuelských občanských válkách. V důsledku toho v letech 1902 až 1903 uskutečnily Británie, Německo a Itálie námořní blokádu Venezuely, aby ji přinutily zahraniční dluh splácet.[19] Situaci zklidnila arbitráž v Haagu, nicméně, když se Castro dostal do dalšího podobného sporu s Nizozemci, jeho vojenský pobočník Juan Vicente Gómez, který ho držel u moci, ho roku 1908 svrhnul a sám se ujal prezidentského postu. Vládl poté Venezuele jako diktátor dalších 27 let, až do své smrti.[20][21]

 
Demokraté podepisují pak puntofijo. Zleva Rafael Caldera, Jóvito Villalba a Rómulo Betancourt.

Objev obrovských ložisek ropy v jezeře Maracaibo během první světové války proměnil celou Venezuelu. Ropa přinesla velké zisky a rozbila závislost na vývozu zemědělských výrobků. Vyvolalo to hospodářský rozmach, do roku 1935 byl venezuelský hrubý domácí produkt na obyvatele nejvyšší v Latinské Americe.[22] Gómez z toho těžil, získal si obrovskou autoritu a centralizoval venezuelský stát. I po Gomézově smrti se udržel jeho gomézistický režim, až do roku 1945. Byť Isaías Medina Angarita (vládl 1941-1945) udělal řadu liberalizačních reforem a povolil i vznik různých politických stran. Roku 1945 ho svrhl převrat, v zásadě vojenský.[23] Venezuela poté prvně ve své historii tři roky koketovala s demokracií. Souviselo to i s demografickou změnou, poválečná imigrace z jižní Evropy (hlavně ze Španělska, Itálie, Portugalska a Francie) výrazně kulturně proměnila venezuelskou společnost. Prvním demokratickým vládcem se stal Rómulo Betancourt, v prvních demokratických volbách byl prezidentem zvolen Rómulo Gallegos. V roce 1948 ho však svrhla vojenská junta.[24] Nejmocnějším mužem junty byl Marcos Pérez Jiménez, vládl až do roku 1958. Pérez byl zastáncem etatismu a do té doby poměrně svobodnou ekonomiku značně zestátnil. Ekonomicky ale neuspěl, za jeho vlády vzrostl venezuelský dluh více než 25krát. Nakonec byl Pérez donucen odstoupit.[25] Uchýlil se do Spojených států, z nich byl ale v roce 1963 vydán k procesu ve Venezuele.[26]

Tři hlavní opoziční strany podepsaly v roce 1958 pakt zvaný puntofijo, který se stal základem nového demokratického režimu.[27][28] Do úřadu prezidenta se vrátil Betancourt. Radikální levice a komunisté se však odmítli k puntofijo připojit a rozpoutali na venkově partyzánskou válku. Nový režim čelil tlaku i ze zahraničí, dominikánský diktátor Rafael Trujillo se například pokusil roku 1960 Betancourta zavraždit.[29] Partyzány zase podporovala Castrova Kuba. Nebylo ani divu, Betancourt nekompromisně trval na tom, že Venezuela bude mít diplomatické styky jen se zeměmi s demokratickou vládou (tzv. Betancourtova doktrína, jíž však Betancourtovi nástupci poněkud rozvolnili).[30] Navzdory značnému tlaku se podařilo demokratický režim stabilizovat a dosáhnout i pokroku ekonomického. Do karet Venezuele hrála i ropná krize roku 1973, po níž došlo k masivnímu růstu cen ropy, a tedy i venezuelských zisků z ní. Aby státu z těchto zisků neuniklo vůbec nic, nechal Carlos Andrés Pérez ropný průmysl v roce 1975 znárodnit.[31] Stát si mohl dovolit náhle mnohem větší výdaje, které mu však zlomily vaz v roce 1983, kdy cena ropy náhle poklesla. Vláda se rozhodla utopit své závazky v devalvaci měny. Výsledkem byl růst chudoby, kriminality, inflace a politické nestability, jejž se nepodařilo zastavit celých příštích dvacet let.[32] Konci venezuelských zlatých časů se někdy říká Viernes Negro (tedy cosi jako "venezuelský černý pátek").[33]

Krize roku 1983 a následný všeobecný úpadek nahrály radikální levici. Do jejího čela se postavil Hugo Chávez. Již roku 1992 uskutečnil dva pokusy o státní převrat uprostřed výbuchu hněvu proti úsporným opatřením vlády. Byl zatčen, avšak roku 1994 omilostněn. Roku 1998 byl prvně zvolen prezidentem a držel úřad až do své smrti v roce 2013. Chávezismus, neboli jakýsi neokomunismus, měl velké dopady na celou Jižní Ameriku a také značné geopolitické důsledky (Venezuela je nyní hlavní ruskou základnou v Jižní Americe).[34] Zajímavý ekonomickým rysem chávezismu bylo (a je), že navzdory revoluční rétorice v zásadě postupuje zcela stejně jako politici 80. let: využívá zisků znárodněného ropného průmyslu k velkorysým sociálním programům, a když se cena ropy zakymácí, řeší problém devalvací. Tuto metodu převzal i Chávezův nástupce Nicolás Maduro, který tímto způsobem dovedl zemi až k extrémní inflaci. Kolem roku 2014 již v zemi nastal i nedostatek základních potravin a elektřina začala být zapínána jen na několik dní v týdnu. Od února 2014 proti úpadku země začaly protestovat statisíce Venezuelanů. Chávezisté odpověděli násilím a opoziční vůdci včetně Leopoldo Lópeze a Antonio Ledezmy byli zatčeni.[35][36] Ve venezuelských parlamentních volbách v roce 2015 přesto získala demokratická opozice většinu.[37]

 
Protest proti komunistické vládě roku 2017

V roce 2015 měla Venezuela již nejvyšší míru inflace na světě (přes 100%), což nezažila ani v nejhorších časech po roce 1983.[38] Záhy uprchly z Venezuely téměř 2 miliony lidí (k roku 2021 to bylo již 5,5 milionu - ze třicetimilionové země).[39] To vytvořilo značný tlak na sousedy, zejména Kolumbii. Ta uvažovala i o vojenském řešení, avšak nakonec ho nezvolila kvůli tomu, že vojensky drží Madura Rusové a konflikt by se mohl rozrůst do nepředvídatelných rozměrů. Ze stejného důvodu touto cestou nešly ani Spojené státy, byť prezident Donald Trump aspoň vyhlásil ekonomické sankce. Maduro následně posílil svou osobní moc. V červenci 2016 Maduro dočasně otevřel hraniční přechody s Kolumbií, aby si mohli Venezuelané nakoupit potraviny a základní potřeby pro domácnost.[40] Podle některých zdrojů se chávezisté snaží zachránit krachující ekonomiku mj. svým podílem na obchodu s drogami.[41]

V roce 2017 vypukla v zemi ústavní krize. Nejvyšší soud dlouhodobě na Madurův příkaz rušil většinu rozhodnutí Národního shromáždění od doby, kdy v něm opozice převzala kontrolu. V březnu 2017 přímo uzmul parlamentu všechny jeho pravomoce.[42] Po vlně odporu Nejvyšší soud ustoupil a zrušil své rozhodnutí.[43] O měsíc později Maduro vyhlásil nové volby a roku 2018 v nich podle svých slov drtivě zvítězil.[44] Podle opozice byly volby zmanipulované a podvodné.[45] Jejich výsledek neuznaly sousední státy, Evropa ani USA. Naopak za nového prezidenta uznaly vůdce opozice Juana Guaidóa.[46] Na straně Madura zůstaly Kuba, Čína, Rusko, Turecko a Írán. V srpnu 2019 vyhlásil americký prezident Trump celkovou ekonomickou blokádu Venezuely.[47] Maduro však moc udržel, za pomoci kubánských vojáků.[48] Představitelé opozice jsou přitom jeho režimem unášeni a mučeni.

GeografieEditovat

 
Vodopád Salto Ángel, národní park Canaima

Území Venezuely můžeme rozdělit do několika oblastí: Na severozápadě jsou Andy, kde se nachází nejvyšší hora Venezuely Pico Bolívar (4979 m). Mezi nimi je položena hluboká tektonická poklesová oblast s jezerem Maracaibo a rozlehlou Maracaibskou nížinou. Severovýchodně od Cordilerra de Mérida se táhne dlouhé pásmo Karibských And. Na jih od řeky Orinoco se rozprostírá Guyanská vysočina. Je to rozsáhlá pahorkatina s ojedinělými svědeckými vrchy. Mezi oběma celky se prostírá Orinocká nížina s plošinou Llanos. Území Venezuely je z 52 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 23 % rozlohy státu.[49]

 
Ciudad Bolívar na břehu Orinoka

Nejvýznamnější řekou Venezuely je Orinoco, jehož pravé přítoky tvoří vodopády v místech, kde opouští Guyanskou vysočinu. Nejvyšší vodopád světa je právě ve Venezuele: Salto Ángel. Měří 979 metrů. Největšími přítoky Orinoka jsou Caroní, Apure a Meta. Významné je limanové jezero Maracaibo.

Venezuele náleží i několik ostrovů v Karibském moři, které jsou z geopolitického hlediska součástí státu Nueva Esparta a venezuelských federálních dependencí– největší z nich je Isla de Margarita. Největší poloostrovy jsou Paraguaná, Paria a Guajira.

Klima Venezuely je subekvatoriální horké s deštivým létem a suchou zimou. V Maracaibu je průměrná roční teplota 29 °C a 570 mm srážek za rok, výše položená Mérida 18,5 °C a 1750 mm, Caracas 20 °C, Santa Elena v Guyanské vysočině 23 °C a 1600 mm.

Politický systémEditovat

Zahraniční vztahyEditovat

Venezuela je zapojená do většiny projektů a organizací na poli latinskoamerické integrace. Je členským státem např. organizací Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerický hospodářský systém, Unie jihoamerických národů, Sdružení karibských států, Mercosur. Z iniciativy bývalého venezuelského prezidenta Huga Cháveze vznikly na začátku 21. století spolky Petrocaribe a Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky, ve kterých hraje Venezuela hlavní roli. Kromě členů Bolívarovského svazu má Venezuela příznivé vztahy s Čínou, Ruskem, Íránem a Tureckem.

V současné době se následkem humanitární krize a politiky prezidenta Nicolase Madura zhoršují venezuelské vztahy se sousedními zeměmi. Kvůli přílivu uprchlíků z Venezuely se ochladily vztahy s Kolumbií a Brazílií. Po krizi ohledně údajně zmanipulovaných prezidentských voleb prohlásili představitelé Kolumbie, Brazílie, Argentiny, Chile, Kanady, Evropské unie a Spojených států amerických, že neuznávají Madura jako legitimního prezidenta a podporují předsedu parlamentu Juana Guaidóa.

23. ledna 2019 oznámila Madurova vláda přerušení diplomatických styků Venezuely s USA.[50] Ty však tento krok neuznávají a nehodlají své diplomaty ze země odvolat.

Administrativní členěníEditovat

 
Státy Venezuely (včetně území Guayany Esequiba nárokovaného po Guyaně)
 
Hlavní město Caracas
Podrobnější informace naleznete v článku Státy Venezuely.

Venezuela je federací 23 států a 2 dalších státotvorných útvarů: Distrito capital a Dependencias Federales.

EkonomikaEditovat

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Venezuely.
 
Venezuelský vývoz

Venezuela je zemědělsko-průmyslový stát s významnou těžbou nerostných surovin. Nejdůležitější jsou ropa, zemní plyn, kvalitní železná ruda, bauxit, zlato, uhlí, diamanty, sůl, fosfáty a vápenec. Nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím je petrochemie, následují hutnictví, výroba surového železa, oceli a hliníku, strojírenství a potravinářství. Tři čtvrtiny elektrické energie produkují vodní elektrárny.[zdroj?]

Pro rostlinnou výrobu je důležitá sklizeň rýže, kukuřice, sorga, manioku, slunečnice, brambor, luštěniny, bavlny, kokosových ořechů, cukrové třtiny, banánů, citrusů, manga, ananasů, kávy, kakaa, tabáku, sisalu a zeleniny. Chová se skot, prasata, drůbež a koně. Význam má rybolov i těžba dřeva. Země má důležitou silniční a leteckou dopravu. Významné je obchodní loďstvo.

Venezuela má největší zásoby ropy na světě;[51] surová ropa a produkty z ní představují více než 93 % venezuelského exportu.[52]

„Socialismus 21. století“Editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Socialismus 21. století.

Politika „Socialismu 21. století,“ zavedená za vlády Huga Cháveze, přinesla státní kontrolu cen a v důsledku toho vznikl nedostatek základních komodit, jako např. toaletní papír,[53] chleba, mouka.[54] V srpnu 2014 měla Venezuela nejvyšší inflaci na světě – 63,4% a v rámci tajné devalvace měny požadovala po obchodních společnostech zaplatit za dolary o 61% více než v předchozím roce.[55]

Důsledky politiky „socialismu 21. století“:

  • Obrovská míra inflace, dosahující 63 %, což je bezkonkurenčně nejvyšší číslo v Latinské Americe.[56] Důsledkem je enormní nárůst veškerých cen. Ekonomové většinou vinu svalují na prudké zvyšování peněžní zásoby, tedy množství peněz v ekonomice, které zdaleka překračuje ekonomický růst. Poukazují i na nedostatek dolarů, kvůli němuž mnoho firem nemůže dovážet suroviny.
  • Potraviny jsou v roce 2016 běžně na příděl, je nedostatek téměř všeho, včetně toaletního papíru a základních potravin.[57]
  • Chávez odradil zahraniční investice a státní ropnou společnost poškodil tak, že její produkce klesla od roku 1999 o 25 %. A klesají i exporty. Režim se sice snažil pomoci chudým, utratil při tom ale mnohem více, než si mohl dovolit. Vláda dnes dosahuje deficitů ve výši 14 % HDP a tuto mezeru lze zaplnit pouze tištěním peněz. Ty tak ale ztrácejí hodnotu a inflace oficiálně dosahuje 64 %, ve skutečnosti se však může pohybovat kolem 179 %. Bank of America odhaduje, že pokud se systém nezmění, zvýší se inflace možná až na 1 000 %.[58]
  • V roce 2014, byl výkon Venezuelské ekonomiky jednoznačně nejhorší v regionu. Pokles HDP za tento rok byl závažných 4,8 %
  • V roce 2015 Venezuela čelí nejhorší ekonomické krizi za posledních sedmdesát let. Měna je znehodnocená obrovskou inflací, zboží v obchodech dochází a vláda už přestala sdělovat i základní ekonomické ukazatele o stavu země. Podle ekonomů hrozí, že současná ekonomická krize přeroste v rozpad politiky i společnosti.[59]
  • Důsledkem této politiky je i enormní nárůst kriminality, loupeží a vražd v chudinských čtvrtí. V hlavním městě Venezuely míra vražd patří mezi nejvyšší na světě. Násilí je tu spojeno hlavně s drogami, což vychází i z polohy země. Ozbrojené loupeže jsou ve městě běžné, a to dokonce i v oblastech, které jsou považovány za bezpečné a navštěvují je turisté. Problémem jsou stále rychlé únosy osob výměnou za hotovost. Ještě horším faktem je skutečnost, že sami policisté se na únosech také podílejí.[60]
  • Podle Mezinárodního měnového fondu může do konce roku 2020 dosáhnout míra inflace až jednoho milionu procent.[61]

ObyvatelstvoEditovat

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Venezuely.
 
Venezuelci demonstrují v ulicích Caracasu

Obyvatelstvo je ze 67 % tvořeno mestici, ze 21 % potomky Evropanů (běloši a kreolové), z 10 % potomky Afričanů (černoši, mulati a zambové). Domorodé obyvatelstvo činí 2 % (asi 577 tisíc), z nich přibližně 200 000 Indiánů, kteří se stále živí lovem a sběrem. Příslušníci kmene Janomamů z deštných pralesů severní Amazonie byli známí svou bojovností a někteří z nich stále žijí v izolaci od vnějšího světa. Průměrná délka života je 73,45 let, a to 70,4 u mužů a 76,65 u žen.

Obyvatelstvo je především katolického vyznání (96 %, vč. východních katolíků: 1) řeckokatolíci-melchité: Apoštolský exarchát ve V., Caracas, vznikl 1990, 2015-26 200 věřících,počet narůstá, 2014-25 800, 2010-25 000, * 2) syrští katolíci: Apoštolský exarchát pro V., Maracay, vznikl 2001, 2015-20 600,počet narůstá, 2014-20 300, 2010-5 000. Dále i protestantského (2 %) vyznání. Gramotnost dosahuje 93 % (u obyvatel starších 15 let).

KulturaEditovat

UměníEditovat

Klasikem venezuelské literatury je básník, filozof a filolog Andrés Bello.[62] Hlásí se k němu i Chilané, a je tak dnes zobrazen jak na bankovce venezuelské, tak na chilském pesu. K významným básníkům patřil i Eugenio Montejo, romanopiscem Rómulo Gallegos, který se na krátkou dobu stal i venezuelským prezidentem.[63] Spisovatel Arturo Uslar Pietri je autorem pojmu magický realismus označujícího styl řady jihoamerických autorů druhé poloviny 20. století.[64] Významným dirigentem současnosti je Gustavo Dudamel, k jeho předchůdcům patřil například José Antonio Abreu. Ve Francii se prosadil hudební skladatel Reynaldo Hahn. Rolí teroristy Carlose, za jejíž ztvárnění v třídílné minisérii z roku 2010 dostal Césara, se proslavil herec Édgar Ramírez.[65] V Hollywoodu se prosadila herečka Patricia Velásquezová. Z venezuelských telenovel jsou známy herečky Gabriela Spanicová či Gaby Espinová.

V posledních letech jsou Venezuelanky mimořádně úspěšné na soutěži Miss Universe. V roce 2008 vyhrála Dayana Mendozová, rok poté Stefania Fernandezová a v roce 2013 Gabriela Islerová.[66] Jako módní návrhářka amerických prvních dam (Jacqueline Kennedyové, Laury Bushové a Michelle Obamové) proslula Carolina Herrerová.

Největší každoroční kulturní akcí ve Venezuele je Feria del Sol, mezinárodní kulturní festival, který se koná ve městě Mérida, vždy v únoru. Festival je spojen karnevalovými hody. Konají se zde býčí zápasy, výstavy umělecké i zemědělské, koncerty, sportovní události či volba La Reina Del Sol (Královny slunce).[67]

Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány město Coro, jakožto jedinečný příklad mísení indiánských a evropských architektonických tradic, a univerzitní město v Caracasu, jež bylo postaveno podle návrhu architekta Carlose Raúla Villanueva ve 40. až 60. létech 20. století, a jež nese výjimečné architektonické prvky bauhausu a modernismu.[68] Brutalistním řešením vyniká kulturní komplex v Caracasu zvaný Teatro Teresa Carreño, otevřený roku 1983. Jedná se o druhé největší umělecké centrum Jižní Ameriky po Kulturním středisku Néstora Kirchnera v Buenos Aires. Jde o stálé sídlo Venezuelského symfonického orchestru a pojmenován je po slavné venezuelské klavíristce 19. století Terese Carreño. K nejvýznamnějším technickým stavbám patří 8,7 km dlouhý Most generála Rafaela Urdanety z roku 1962, který překlenuje úžinu mezi jezerem Maracaibo a Venezuelským zálivem. Architektem mostu byl Riccardo Morandi, jemuž v roce 2018 spadnul most podobné konstrukce v Janově, po čemž se začalo debatovat i o stabilitě Urdanetova mostu.

SportEditovat

Venezuela se od roku 1948 zúčastňuje olympijských her. Od té doby získala tři zlaté medaile (k roku 2021). Tu první přivezl z olympiády v Mexiku roku 1968 boxer Francisco Rodríguez, druhou v roce 2012 z Londýna šermíř Rubén Limardo[69], třetí pak trojskokanka Yulimar Rojasová z olympijských her v Tokiu konaných roku 2021, když přitom ve finále zároveň překonala světový rekord.[70] Rojasová navíc na OH v Riu roku 2016 brala stříbro, a je tak nejúspěšnějším venezuelským olympionikem všech dob. V roce 2017 se rovněž stala mistryní světa, jako vůbec první venezuelský atlet.[71]

Nejpopulárnějším sportem ve Venezuele je baseball. Venezuelci třikrát vyhráli Světový pohár v baseballu, naposledy však v roce 1947. Na World Baseball Classic skončili v roce 2009 třetí. Legendárním baseballistou, jenž se v letech 1956–1973 prosadil v americké lize MLB, byl Luis Aparicio. Oblíbený je i basketbal, mužská basketbalová reprezentace vyhrála v roce 2015 americké mistrovství (AmeriCup).[72] V americké NBA se etabloval basketbalista Greivis Vásquez. Největším úspěchem venezuelské fotbalové reprezentace je čtvrté místo na Copa América v roce 2011.[73][74] Mistrem světa v závodech silničních motocyklů se v roce 1975 stal Johnny Cecotto, stejného úspěchu, dokonce dvakrát, dosáhl Carlos Lavado (1983, 1986). Nejúspěšnějším Venezuelcem ve Formuli 1 je Pastor Maldonado.

Tradiční lidovou zábavou je coleo, jež je podobné známějšímu americkému rodeu.[75]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Clocks to Go Forward Permanently in Venezuela [online]. www.timeanddate.com [cit. 2016-05-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Venezuela 'coup': Alarm grows as court takes power. BBC [online]. 2017-03-31 [cit. 2017-03-31]. Dostupné online. 
  3. Chaos ve Venezuele sílí: „Madurův“ soud si uzmul kompetence parlamentu. idnes.cz [online]. 2017-03-31 [cit. 2017-03-31]. Dostupné online. 
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  5. Venezuela – Velvyslanectví Bolívarovské republiky Venezuela [online]. Ministrstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2018-01-28]. Dostupné online. 
  6. Venezuela: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. CzechTrade [cit. 2018-01-28]. Dostupné online. 
  7. WUNDER, Sven. Oil Wealth and the Fate of the Forest: A Comparative Study of Eight Tropical Countries. [s.l.]: Taylor & Francis 455 s. Dostupné online. ISBN 978-0-203-98667-7. (anglicky) Google-Books-ID: n2nQ0A8BmCYC. 
  8. Columbus reached Venezuela. Adam Smith Institute [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ZAMORA, Margarita. Reading Columbus. [s.l.]: University of California Press 263 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-08297-7. (anglicky) Google-Books-ID: I64wDwAAQBAJ. 
  10. Caracas - History. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ZWACK, Ulrich. Albtraum von Eldorado: Als die Welser über Venezuela herrschten. Bayerischer Rundfunk. 2015-08-23. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. (německy) 
  12. RACINE, Karen. Francisco de Miranda, a Transatlantic Life in the Age of Revolution. [s.l.]: Rowman & Littlefield 364 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8420-2910-0. (anglicky) Google-Books-ID: yIfvclbTtQsC. 
  13. "Před 200 lety začal zrod latinskoamerických národů". Týden. 19. dubna 2010.
  14. KING, James F. A Royalist View of the Colored Castes in the Venezuelan War of Independence. The Hispanic American Historical Review. 1953, roč. 33, čís. 4, s. 526–537. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0018-2168. DOI 10.2307/2508691. 
  15. 1817 - 1821 Simon Bolívar Returns and the Revolutionaries Triumph - War and Nation: identity and the process of state-building in South America (1800-1840) - Research at Kent. War and Nation: identity and the process of state-building in South America (1800-1840) [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. MCFARLANE, Anthony. War and Independence In Spanish America. [s.l.]: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1136757723. S. 293. (anglicky) 
  17. LYNCH, John. Caudillos in Spanish America, 1800-1850. [s.l.]: Clarendon Press 496 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-821135-8. (anglicky) Google-Books-ID: D9ppAAAAMAAJ. 
  18. ARCAY, Jacinto Rafael Pérez. La guerra federal : consecuencias. [s.l.]: Oficina Central de Información 322 s. Dostupné online. (španělsky) Google-Books-ID: 9flrAAAAMAAJ. 
  19. MITCHELL, Nancy. Venezuela Blockade (1902–1903). [s.l.]: American Cancer Society Dostupné online. ISBN 978-1-4443-3823-2. DOI 10.1002/9781444338232.wbeow665. (anglicky) DOI: 10.1002/9781444338232.wbeow665. 
  20. "Venezuela – The Century of Caudillismo". Knihovna Kongresu.
  21. JONES, Chester Lloyd. Gomez of Venezuela. World Affairs. 1936, roč. 99, čís. 2, s. 89–93. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0043-8200. 
  22. LIEUWEN, Edwin. Petroleum in Venezuela: A History. [s.l.]: University of California Press 174 s. Dostupné online. (anglicky) 
  23. BURGGRAAFF, Winfield J. The Military Origins of Venezuela's 1945 Revolution. Caribbean Studies. 1971, roč. 11, čís. 3, s. 35–54. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0008-6533. 
  24. TRINKUNAS, Harold A. A Lost Opportunity: The Failure of Democratization in Venezuela, 1945–1948. [s.l.]: University of North Carolina Press Dostupné online. ISBN 978-1-4696-0364-3. DOI 10.5149/9780807877036_trinkunas/upso-9780807829820-chapter-2. (anglicky) DOI: 10.5149/9780807877036_trinkunas.6. 
  25. TAYLOR, Philip Bates. The Venezuelan golpe de estado of 1958; the fall of Marcos Pérez Jiménez. [s.l.]: Institute for the Comparative Study of Political Systems 112 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: gTl9AAAAMAAJ. 
  26. EWELL, Judith. The Indictment of a Dictator: The Extradition and Trial of Marcos Pérez Jiménez. [s.l.]: Texas A&M University Press 224 s. Dostupné online. ISBN 978-0-89096-109-4. (anglicky) 
  27. ALEXANDER, Robert J. Democratic Revolution in Venezuela. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. 1965-03-01, roč. 358, čís. 1, s. 150–158. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0002-7162. DOI 10.1177/000271626535800116. (anglicky) 
  28. KARL, Terry Lynn. Petroleum and Political Pacts: The Transition to Democracy in Venezuela. Latin American Research Review. 1987, roč. 22, čís. 1, s. 63–94. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0023-8791. 
  29. Trujillo's Murder Plot. Time. 1960-07-18. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0040-781X. (anglicky) 
  30. EBEL, Roland H.; TARAS, Ray; COCHRANE, James D. Political Culture and Foreign Policy in Latin America: Case Studies from the Circum-Caribbean. [s.l.]: SUNY Press 242 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-0604-5. (anglicky) Google-Books-ID: lKqp0c2kPhIC. 
  31. Venezuela Nationalizes Her Petroleum Industry. The New York Times. 1975-08-30. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  32. LEVINE, Daniel H. The Decline and Fall of Democracy in Venezuela: Ten Theses. Bulletin of Latin American Research. 2002, roč. 21, čís. 2, s. 248–269. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0261-3050. 
  33. SANTIAGO, Ramón. On the Anniversary of Black Friday: Venezuela's devaluation and inflation debacle from 1983 - 1998. www.axisoflogic.com [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. 
  34. BURGES, Sean W. Building a Global Southern Coalition: The Competing Approaches of Brazil's Lula and Venezuela's Chávez. Third World Quarterly. 2007, roč. 28, čís. 7, s. 1343–1358. Dostupné online [cit. 2021-09-02]. ISSN 0143-6597. 
  35. Násilí, zatýkání, propaganda. Venezuelský režim bojuje o přežití | Svět. Lidovky.cz [online]. 2015-02-26 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  36. Lídři venezuelské opozice byli po kontroverzních volbách zadrženi policií. Neví se, kam je odvedla. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2017-08-01 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  37. FENDRYCHOVÁ, Simona. Volby ve Venezuele vyhrála opozice. Socialisté utrpěli nejhorší porážku od nástupu Huga Cháveze. Aktuálně.cz [online]. 2015-12-07 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  38. BRUNER, Štěpán. Inflace blízko 100 procent, elektřina na příděl. Venezuela se dál propadá. E15.cz [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  39. ŠMELCOVÁ, Leona. Venezuelané na útěku. Jedna z nejpřehlíženějších uprchlických krizí světa. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  40. KOUBEK, David. Venezuela dočasně otevřela hranice s Kolumbií, v zemi chybějí potraviny. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  41. FENDRYCHOVÁ, Simona. Tvrdě vedená armáda i peníze z drog. Takto se Maduro drží stále u moci. Aktuálně.cz [online]. 2019-08-18 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  42. Chaos ve Venezuele sílí: „Madurův“ soud si uzmul kompetence parlamentu. iDNES.cz [online]. 2017-03-30 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  43. „Madurův“ soud ustoupil kritikům, pravomoci parlamentu nepřevezme. iDNES.cz [online]. 2017-04-01 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  44. Maduro opět venezuelským prezidentem. Vyhrál volby s rekordně nízkou účastí. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  45. Venezuelská vláda zmanipulovala výsledky voleb, tvrdí zasvěcená IT firma. iDNES.cz [online]. 2017-08-02 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  46. Evropa postupně uznává Guaidóa venezuelským prezidentem. Přidalo se i Česko. iDNES.cz [online]. 2019-02-04 [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  47. FRITZE, John; JACKSON, David. Trump imposes Cuban-like embargo on Venezuela, as top aide blasts Russia, China. USA TODAY [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. KEJLOVÁ, Tamara. Chávez s Castrem směnili ropu za lidi. Venezuelský režim drží u moci tisíce kubánských vojáků a „poradců“. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (česky) 
  49. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 3.4 TIERRAS Y SUELOS) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-08-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  50. Opusťte Venezuelu, vyzval Maduro americké diplomaty. Novinky.cz [online]. [cit. 2019-01-23]. Dostupné online. 
  51. Ropná velmoc Venezuela si chce dovážet ropu ze zahraničí. iDNES.cz [online]. 2018-06-14 [cit. 2018-09-21]. Dostupné online. 
  52. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 2.2.2.33) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-07-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  53. Ve Venezuele jde do tuhého: Dochází toaletní papír. ČT24 - Česká televize [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  54. Maduro vyhlásil chlebovou válku. Zatýká pekaře a znárodňuje pekárny. iDNES.cz [online]. 2017-03-22 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  55. BOYD, Sebastian. The 61% Devaluation That Venezuela Told No One About. www.bloomberg.com [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  56. Venezuelu trápí cválající inflace. Ceny za jediný rok vyletěly o 63 procent. Hospodářské noviny [online]. 2014-09-11 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  57. http://byznys.ihned.cz/c1-63462560-venezuela-zeme-s-nejvetsimi-zasobami-ropy-kde-i-misto-ve-fronte-je-na-pridel
  58. Venezuela: Země s největšími zásobami ropy, kde i místo ve frontě je na příděl. Hospodářské noviny [online]. 2015-02-02 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  59. Prázdné obchody, příděly a černý trh. Venezuela je na prahu rozpadu. iDNES.cz [online]. 2015-11-10 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  60. Venezuela Specifika, bezpečnostní situace, doporučení turistům. www.mzv.cz [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  61. Inflace ve Venezuele poroste k milionu procent. Maduro viní z krize Spojené státy. ČT24 [online]. 2018-07-26 [cit. 2018-07-26]. Dostupné online. 
  62. Andrés Bello | Venezuelan-born Chilean poet and scholar. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Romulo Gallegos | Biography, Books, & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. Magic Realism Timeline | Shmoop. www.shmoop.com [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. 
  65. El venezolano Edgar Ramírez gana el César de la Academia de Cine Francés. RT en Español [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  66. Venezuela wins the Miss Universe title for the third time in six years. www.news.com.au [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  67. GABALDÓN, Juan Carlos. Feria Internacional del Sol: Mérida’s Weekend of Tropical Chaos [online]. Caracas Chronicles, 2017-02-27 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Venezuela - dědictví UNESCO: Jižní Amerika: Můj průvodce. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  69. Šermíř Limardo získal první zlato pro Venezuelu po 44 letech. www.sport.cz [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  70. Rojasová vyhrala trojskok vo svetovom rekorde 15,67 m. TERAZ.sk [online]. 2021-08-01 [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (slovensky) 
  71. Rojasová vyhrála finále trojskokanek o dva centimetry, sen Semenayové o double končí. Lidovky.cz [online]. 2017-08-07 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  72. Venezuela wins first FIBA Americas Championship gold. Euroleague.net [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Bomba na Copa Amérika. Kvarteto semifinalistů doplnila Venezuela. www.sport.cz [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (česky) 
  74. Paraguay eliminó a Venezuela por penales en la semifinal de la Copa América. BBC News Mundo [online]. 2011-07-21 [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (španělsky) 
  75. ROMERO, Simon. Venezuela’s Passion: Twisting the Tail of an Angry Beast. The New York Times. 2006-09-10. Dostupné online [cit. 2018-12-09]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • SLAVICKÝ, Stanislav. Scénické tradice Latinské Ameriky. Praha : KANT - Karel Kerlický, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7437-117-2.

Externí odkazyEditovat