Otevřít hlavní menu

Orinoko (španělsky Río Orinoco, v jazyce místních indiánů Tamanaků slovo orinuku znamená řeka) je jedna z nejdelších a nejvodnějších řekJižní Americe. Mohutný tok o délce 2140 km protéká Venezuelou (státy Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico) a částečně tvoří její hranici s Kolumbií. Své povodí má v oblasti nazývané Orinoquia, jejíž rozloha činí 880 000 km², 23,7 % rozlohy této oblasti je v Kolumbii, zbytek ve Venezuele, pramen je na hranicích s Brazílií.

Orinoko
Meandry Orinoka ve venezuelském pralese
Meandry Orinoka ve venezuelském pralese
Základní informace
Délka toku 2140 km
Plocha povodí 880 000 km²
Průměrný průtok 33 000 m³/s
Světadíl Jižní Amerika
Pramen
Ústí
Protéká
VenezuelaVenezuela Venezuela (Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico), KolumbieKolumbie Kolumbie Kolumbie
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Povodí Orinoka (Venezuela 65,18 %, Kolumbie 34,68 %, Brazílie 0,08 %)[1]
Mapa povodí řeky
Mapa povodí řeky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Průběh tokuEditovat

Pramení na západních svazích Serra Parima v jihozápadní části Guyanské vysočiny. Protéká Orinockou nížinou a ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu. Celý tok opisuje velký eliptický oblouk, nejprve směřuje od jihu k severu a na středním toku se stáčí téměř k východu. Tok řeky je možné rozdělit do čtyř částí:

  • Horní Orinoko – 240 km dlouhé, od pramene až k peřejím Raudales de Guaharibos protéká horskou oblastí severozápadním směrem. Odděluje se zde řeka Casiquiare, která jednu třetinu vody odvádí do Amazonky a dochází tak k bifurkaci řek.
  • Střední Orinoko – 750 km dlouhé, rozdělené na dvě části. První z nich je 480 km dlouhá a proudí na západ k soutoku s řekami Atabapo a GuaviareSan Fernando de Atapabo; Druhá část teče na sever asi 270 km podél venezuelsko-kolumbijské hranice. Je z obou stran lemována pohořím Guiana, které zabraňuje vzniku záplavové oblasti. Dále pak pokračuje k peřejím Autures u soutoku s řekou MetaPuerto Carreño. Až k ústí Mety teče horskou a kopcovitou krajinou a vytváří četné peřeje, zvláště mezi ústím Vichady a Mety.
 
Orinoko v Ciudad Bolívar
  • Dolní Orinoko – 959 km dlouhé, s velkou náplavovou planinou, teče severovýchodním směrem od peřejí Atures až do Piacoa. Mění se zde v rovinný veletok široký 1 až 1,5 km (místy až 3 km) s hloubkou 10 až 20 m i více. Široká (3 až 10 km) dolina se několikrát zužuje a vytváří tzv. angosturas, z nichž poslední se nachází na dolním toku u města Ciudad Bolívar. Níže již řeka protéká v široké dolině a rozvětvuje se na mnoho ramen a průtoků.
  • Delta Amacuro – u města Barrancasa ve vzdálenosti 200 km od moře začíná rozsáhlá (22 500 km²) bažinatá delta, která zabírá na mořském pobřeží délku přibližně 370 km. Řeka se zde rozděluje na 36 ramen a množství průtoků. Hlavními rameny jsou Manamo (úplně vlevo), Macareo (používaný pro vodní dopravu), Araguao, Merejana, Boca Grande (úplně vpravo a největší, šířka 10 až 20 km). Ramena delty ústí do zálivu Paría Karibského moře a Atlantského oceánu. V deltě roste 41 000 km² bažinatých lesů. V období dešťů řeka dosahuje šířky 22 km a hloubky až 100 m.

PřítokyEditovat

Většina řek ve Venezuele patří do povodí Orinoka, největší z nich je Caroní, které se připojuje u Puerto Ordaz blízko vodopádů Llovizna. Zvláštností Orinoka je Casiquiare, který začíná jako rameno Orinoka a pokračuje do řeky Rio Negro, což je přítok Amazonky, a vytváří tak přírodní kanál mezi Orinokem a Amazonkou.

  • zprava
    • Atabapo – z Guyanské Vrchoviny ve Venezuele na západ do Orinoka.
    • Caroní – z Guyanské Vrchoviny ve Venezuele na sever do Orinoka.
    • Caura – z východní Venezuely na západ do Orinoka.
    • Ventuari – z východní Venezuely jihozápadně do Orinoka.
  • zleva
    • Inírida – z Kolumbie na severovýchod do Orinoka.
    • Guaviare – z Kolumbie na východ do Orinoka.
    • Vichada – z Kolumbie na východ do Orinoka.
    • Meta – z Kolumbie na hranice s Venezuelou a na východ do Orinoka.
    • Arauca – z Kolumbie přes Venezuelu na východ a do Orinoka.
    • Apure – z Kolumbie přes Venezuelu na východ a do Orinoka.
  • Casiquiare – ve Venezuele, teče z Orinoka na jih do Amazonky.

Vodní režimEditovat

 
Indiánská osada v deltě Orinoka

Hlavním zdrojem vody jsou deště. Úroveň hladiny a průtoky se v průběhu roku silně mění. Na části dolního toku u města Ciudad Bolívar začíná hladina stoupat ve druhé polovině dubna až v květnu. V září úroveň hladiny dosahuje nejvyšší hodnoty, načež rovnoměrně klesá až do března až dubna kdy je úroveň nejnižší. V ústí Mety činí rozdíl hladin 8 až 10 m, u Ciudad Bolívar 10 až 15 m. Mořský příliv zasahuje až k Ciudad Bolívar a úroveň hladiny se může zvednout až o 2 m při skočném přílivu. Průměrný roční průtok vody činí 33 000 m³/s a celkový roční odtok činí 915 km³. Při nejsilnějších povodních může průtok dosáhnout 50 000 až 55 000 m³/s i více, zatímco v období sucha klesá na 5000 až 7000 m³/s. Za rok odnese 45 Mt pevných částic.

VyužitíEditovat

Řeka je splavná téměř v celé délce toku a bagrování dna umožnilo oceánským lodímponorem do 8 m plout až k městu Ciudad Bolívar, 435 km proti proudu. Okolí řeky také obsahuje hodně živičných písků, které mohou být využity jako budoucí zdroj ropy. Celková délka vodních cest v povodí Orinoka je 12 000 km. V období dešťů mohou říční lodě plout až k ústí řeky Guaviare (s výjimkou peřejí). Pravé přítoky umožňují vodní dopravu jen na částech svých dolních toků, zatímco levé jsou splavné po celý rok.

OsídleníEditovat

Na řece leží města Santa Barbara, Puerto-Ayakucho, Ciudad Bolívar, Puerto Ordas (Venezuela), Puerto Carreño (Kolumbie).

Fauna a flóraEditovat

 
Sladkovodní říční delfín delfínovec amazonský

Říční systém Orinoca je domovem např. pro říčního delfínovce amazonského (Inia geoffrensis), ohroženého krokodýla orinockého, jednoho z největších amerických predátorů, nebo pro dravé piraně.

HistorieEditovat

Ústí jednoho z ramen řeky do Atlantiku objevil již Kolumbus při své třetí plavbě v roce 1498. V roce 1499 údajně jedno z ramen viděli účastníci španělské expedice Alonso de Ojeda a Amerigo Vespucci. V roce 1531 španělský objevitel Diego de Ordás jako první vyplul proti proudu řeky prozkoumal jeho část a dosáhl ústí Mety. V roce 1800 německý vědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Bonpland provedli cestu po řece a prokázali spojení jejího povodí s povodím Amazonky. Pramen Orinoka v Cerro Delgado-Chalbaud v horském pásmu Parima na venezuelsko-brazilské hranici, byl objeven v nadmořské výšce 1047 m, až v roce 1951 venezuelsko-francouzským týmem. Hledání pramenů je i jedním z námětů knihy Julese Verna Na vlnách Orinoka.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Mezinárodní povodí řek v Jižní Americe, Orinoco

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat