Otevřít hlavní menu

Radiokarbonová metoda datování

technika k stanovení stáří organických materiálů na bázi uhlíku C14

Radiokarbonová metoda datování (též uhlíková nebo radiouhlíková metoda) je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu stáří z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C v původně živých objektech. Radiokarbonová metoda byla objevena roku 1940 a používá se především v archeologii, ale taky ve vědách etnobotanických.

HistorieEditovat

Vynálezcem radiouhlíkové metody je americký chemik Willard Frank Libby (1908–1980), který svůj nápad určovat stáří organického materiálu pomocí měření obsahu radioaktivního uhlíku publikoval v roce 1947.[1] V roce 1960 dostal za vytvoření této metody Nobelovu cenu za chemii.[2] Na počátku stálo zjištění z roku 1939, že spršky neutronů sekundárního kosmického záření interagují s atomy prvků zastoupených v zemské atmosféře, mj. tedy i s atomy dusíku, čímž vznikají radioaktivní izotopy 14C. Libbyho tyto poznatky vedly k závěru, že se malá množství tohoto radioaktivního izotopu musejí nacházet i v molekulách atmosférického oxidu uhličitého – plynu, který se přirozeně dostává do živých organizmů – a že měřením jeho zastoupení ve zbytcích mrtvých těl lze odhadnout jejich stáří.[1]

Sám Libby na počátku ověřoval přesnost své metody srovnáváním jejích výsledků s výsledky dosaženými na stejných či podobných organických vzorcích pomocí jiných metod. Určoval např. stáří vzorků jedlí a sekvojí a srovnával to s výsledky získanými dendrochronologií – počítáním a bližším zkoumáním letokruhů.[1] Dále se Libby zabýval závislostí obsahu radioaktivního izotopu uhlíku na zeměpisné šířce, přičemž ukázal, že se koncentrace izotopu v tělech organizmů s místem na planetě zásadně nemění. Po několika letech zkoumání možností nové metody sepsal knihu Radiocarbon dating, která je dodnes považována za základní informaci o radiouhlíkové metodě.[1]

Vznik izotopu uhlíku 14CEditovat

Do svrchních vrstev zemské atmosféry dopadají z vesmíru neustále částice primárního kosmického záření. To je tvořeno převážně protony (kolem 88 %), z 10 % částicemi alfa (jádra helia) a zbytek tvoří převážně elektrony, pozitrony a atomy těžkých prvků. Tyto se sráží s částicemi v atmosféře, čímž vzniká sekundární kosmického záření, jež dopadá až na zemský povrch. Interakcemi sekundárního kosmického záření s molekulami vzduchu neustále vznikají nejrůznější radioaktivní nuklidy prvků zastoupených v atmosféře. Srážkou neutronu sekundárního kosmického záření s atomem dusíku 14N vzniká izotop uhlíku 14C,[3] konkrétně:

 .

K produkci radioaktivního uhlíku dochází v horních vrstvách zemské atmosféry, převážně ve výšce kolem 15 kilometrů. Dále se tento izotop oxiduje na oxid uhličitý, jenž se poté promíchává se svou neaktivní formou tvořenou izotopy 12C a 13C, které nejsou radioaktivní. Tato směs je pak fotosyntézou vstřebávána rostlinami a jejich prostřednictvím se dostává i do těl živočichů.[4]

Princip metodyEditovat

Uhlík se pro zjišťování stáří využívá proto, že je z velké části zastoupen v každém živém organismu. V přírodě se izotop 14C vyskytuje jako 0,000 000 000 1 % veškerého uhlíku (na každých 1012 atomů 12C se vyskytuje jeden atom 14C).[3] Zároveň však v živých organizmech, stejně jako kdekoliv jinde, dochází k jeho rozpadu. Změřením poměru jeho koncentrace k stabilnímu 12C je pak možné vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě (kdy organizmus zemřel).

Podrobněji vychází princip radiouhlíkového datování z faktu, že se v atmosféře zachovává rovnováha mezi tvorbou 14C dopadem kosmického záření a jeho přirozeným radioaktivním rozpadem.[3] Tím pádem panuje i rovnováha mezi koncentracemi 14C a ostatních (neradioaktivních) izotopů 12C a 13C. Poměr těchto koncentrací je tedy v čase konstantní a to platí i pro uhlík, který se dostane do těl živých organizmů. Tato situace trvá do té doby, než organizmus zemře.[2] Tehdy už do mrtvého těla nový uhlík nevstupuje a nelze tak kompenzovat úbytek uhlíku 14C nacházejícího se v těle v okamžiku smrti a rozpadajícího se přirozeným radioaktivním rozpadem, který vytváří zase zpětně dusík:[4]

 .

Množství 14C tak počínaje smrtí organizmu začne sledovat křivku zákona radioaktivního rozpadu. Jeho pomocí je již možné spočíst, jak dlouhá doba uplynula mezi proměřením (organického) vzorku a jeho uhynutím, víme-li, jaká byla koncentrace 14C v době úmrtí. Tu lze zjistit (odhadnout) změřením koncentrace tohoto izotopu v současných živých organizmech.

Zákon radioaktivního rozpadu je vyjádřen vzorcem, který určuje časovou závislost koncentrace radioaktivního uhlíku ve zkoumaném vzorku:

 ,

kde   značí rovnovážnou koncentraci 14C v organizmu v okamžiku jeho smrti,   koncentraci po čase   uplynulém od úmrtí a   označuje přeměnovou konstantu izotopu 14C, kterou lze nezávisle experimentálně určit. Počáteční koncentraci   dokážeme určit proměřením obsahu 14C u současných živých organizmů. Známe tak všechny konstanty vyskytující se ve vzorci výše a je už jen otázkou elementárního výpočtu vyjádřit proměnnou   jako funkci aktuální koncentrace   a sice

 ,

kde symbol   nyní představuje nezávislou proměnnou (naměřenou koncentraci) a   proměnnou závislou na hodnotě  . Dosazením aktuální změřené koncentrace   do tohoto vzorce tak spočteme dobu  , po kterou se vzorek radioaktivně rozpadal. V následující sekci lze nalézt konkrétní hodnoty doby rozpadu odpovídající danému poměru konečné a původní koncentrace.

Změna obsahu izotopu 14C ve vzorkuEditovat

Poločas rozpadu 14C je 5730 let,[3] což znamená, že za tuto dobu poklesne jeho relativní obsah ve vzorku na polovinu. Následující tabulka zobrazuje dobu, za kterou se rozpadne dané procento původního množství 14C v organickém vzorku.

Doba rozpadu Procento rozpadnuvšího se uhlíku 14C
5730 let 50 %
11460 let 75 %
17190 let 87,5 %
22920 let 93,75 %
28650 let 96,875 %
34380 let 98,4375 %
40110 let 99,21875 %
45840 let 99,609375 %
51570 let 99,8046875 %

Pro delší časové úseky se již používají argon nebo uran, protože koncentrace 14C jsou už příliš nízké, než aby mohly být jejich rozdíly změřeny.

NevýhodyEditovat

Nevýhodou této metody je to, že jí lze určit stáří pouze u organických materiálů – živočichů, jídla nebo dřeva. Metoda také určuje stáří materiálu – deska jako podklad pro malbu (kdy byl poražený strom, ne stáří namalování malby), papíru, pergamenu (kdy zemřela ovce, ne kdy byl pergamen napsán).

 
Vzestup množství izotopu uhlíku 14C v atmosféře vlivem jaderných testů

Měření je také omezeno stářím vzorků – nelze přesně určovat vzorky, jejichž reálné stáří přesahuje 50 000 let[5] (v extrémních případech 100 000 let, ale s menší přesností), protože obsah 14C poklesne na příliš nízkou úroveň. Není také možné spolehlivě určit vzorky mladší než 100–200 let,[3] protože v té době se díky spalování uhlí a ropy dostalo do ovzduší velké množství uhlíku pocházejícího z pozůstatků prastarých organizmů, který neobsahuje radioaktivní izotop. V druhé polovině 20. století se naopak množství radioaktivního uhlíku v ovzduší dočasně zvýšilo vlivem jaderných pokusů v atmosféře.

Další nevýhodou je obtížná detekce obsahu uhlíku 14C, protože jeho koncentrace ve vzorku je velmi nízká a zároveň jde o beta zářič s nízkou energií. Proto je jeho měření velmi náročné na kvalitní přístrojové vybavení a tedy i drahé.[4]

Chyba metody dosahuje v optimálním případě 1 %,[4] často však více. Statistický rozptyl, v jakém vychází datace podle této metody, je podle toho v řádech desítek až padesáti let.

Další nevýhodou radiokarbonové metody je, že je to metoda destruktivní,[4] vzorek kosti se spálí (na čistý uhlík) a zjišťuje se aktivita vzorku – ke kolika radioaktivním rozpadům dojde (měření trvá řádově 10 a více h).[3]

Původní metoda vychází z předpokladu, že koncentrace 14C je stálá. Ve skutečnosti však tato koncentrace kolísá. Později byla proto metoda korigována a průměrována zejména pomocí dendrochronologie, ale i dalších metod. Je proto třeba kontrolovat, jestli údaje uvedené u vzorků představují syrová data (obvykle označovaná jako BP – before present, definováno jako „před rokem 1950“), nebo data už přepočtená na běžný letopočet (označována jako BC - před Kristem, nebo AC - po Kristu). Data z druhé poloviny 20. století jsou silně ovlivněna jadernými testy, které výrazně zvýšily dočasně obsah 14C. Naopak vzorky z míst, kde je do organismů vestavěn uhlík z fosilních zdrojů (CO2 vzniklý spálením uhlí nebo ropy), se mohou jevit jako starší.

Využití v archeologiiEditovat

Pomocí radiokarbonového datování lze v archeologii relativně přesně stanovit stáří daného archeologického předmětu či nálezu. Metoda je vázána na přítomnost určitého množství organického materiálu ve zkoumaném nálezu, na který se váže 14C (tzv. datovatelná forma uhlíku). S její pomocí tedy můžeme určit stáří např. kosterních pozůstatků a zubů, dřeva, uhlí, rašeliny, papíru nebo kůže a textilních látek. V neposlední řadě pak lze pomocí datování stanovit stáří ulit měkkýšů nebo také nálezů keramiky a keramických úlomků.[6] Pro provedení samotného měření postačí izolovat z nálezu jen stopové množství vzorku (hmotnost až v řádech miligramů). Změřit stáří lze s odpovídající přesností u vzorků až 50 000 let starých. Starší vzorky jsou měřitelné též, ale významně se u nich snižuje přesnost datování a zvyšuje riziko chyby.[7][8]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d Radiouhlíkové datování: jak funguje nejrozšířenější datovací metoda [online]. Atom, 2012-11-19 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. 
  2. a b KLUIBER, Zdeněk, a kol. Moderní směry ve fyzice. Praha: ARCI, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86078-28-0. Kapitola 6. Ionizující záření v archeometrii a dějinách umění, s. 33-37. 
  3. a b c d e f WAGNER, Vladimír. Jaderná fyzika a kulturní dědictví [online]. Osel, s.r.o., 2008-03-15 [cit. 2014-07-15]. Kapitola Určování stáří. Dostupné online. 
  4. a b c d e ŠIŇOR, Milan. Radiouhlíková metoda určování stáří [online]. Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, ČVUT, 1998-02-23 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. 
  5. (anglicky) Atmospheric 14C/12C changes during the last glacial period from Hulu Cave
  6. Zpracování vzorků - CRL. crl.odz.ujf.cas.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 
  7. Radiouhlíkové datování: jak funguje nejrozšířenější datovací metoda – Atominfo.cz. atominfo.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. (česky) 
  8. Dosah metody - CRL. crl.odz.ujf.cas.cz [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat