Otevřít hlavní menu

Fidel Castro

kubánský komunistický revolucionář a politik

Fidel Alejandro Castro Ruz (Speaker Icon.svg audio) (13. srpna 1926 Birán25. listopadu 2016 Havana) byl kubánský prezident a premiér, revolucionář a první tajemník Komunistické strany Kuby. Vládl od roku 1959, kdy byl pod jeho vedením svržen generál Fulgencio Batista, až do roku 2006, kdy těžce onemocněl a jeho funkce kromě vedení strany převzal jeho bratr Raúl Castro. V únoru 2008 rezignoval na pozici prezidenta a v dubnu 2011 se vzdal i funkce prvního tajemníka strany.

Fidel Castro
Fidel Castro5 cropped.JPG
Rodné jméno Fidel Alejandro Castro Ruz
Narození 13. srpna 1926
Birán
Úmrtí 25. listopadu 2016 (ve věku 90 let)
Havana
Místo pohřbení Santa Ifigenia Cemetery
Bydliště Santiago de Cuba
Alma mater Belen Jesuit Preparatory School (1945)
Havanská univerzita (1945–1950)
Ocenění Leninova mírová cena (1961)
Řád hvězdy přátelství národů (1972)
Řád Klementa Gottwalda (1986)
Emblem of the Republic (2000)
Konfuciova cena míru (2014)
… více na Wikidatech
Politické strany Partido Ortodoxo (do 1951)
Hnutí 26. července (1955–1965)
Integrované revoluční organizace (1961–1962)
United Party of the Cuban Socialist Revolution (1962–1965)
Komunistická strana Kuby (od 1965)
Manžel(ka) Mirta Diaz-Balart (1948–1955)
Dalia Soto del Valle (1980–2016)
Partner(ka) Natalia Revuelta Clews (Desetiletí od 1950)
Dalia Soto del Valle (1961–1980)
Děti Alina Fernández
Fidel Ángel Castro Diaz-Balart
Rodiče Ángel Castro y Argiz
Příbuzní Juanita Castro, Ramón Castro Ruz a Raúl Castro (sourozenci)
Funkce Prime Minister of Cuba (1959–2008)
First Secretary of the Communist Party of Cuba (1961–2011)
prezident Kuby (1976–2008)
Secretary General of the Non-Aligned Movement (1979–1983)
Secretary General of the Non-Aligned Movement (2006–2008)
Podpis Fidel Castro – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Castrova vláda se zapsala do dějin země výstavbou socialismu, rozvojem zemědělství, vzrůstem vzdělanosti, integrací do RVHP, ale také cenzurou tisku, porušováním lidských práv, zadržováním velkého počtu politických vězňů či neúspěšným vyrovnáním se s chudobou obyvatelstva na přelomu 20. a 21. století.

ŽivotEditovat

DětstvíEditovat

Narodil se 13. srpna 1926 na statku v Biránu, nedaleko Mayarí, v provincii Holguín, jako potomek Ángela Castra y Argiz, úspěšného podnikatele s cukrovou třtinou. Jeho matka Lina Ruz González byla služka v jeho domácnosti.

Castrův otec Angel Castro byl chudý galicijský imigrant ze Španělska, který se postupně vypracoval na bohatého farmáře. V roce 1898 Castrův otec bojoval jako španělský voják ve španělsko-americké válce, po které Kuba získala nezávislost na Španělsku a dostala se pod silný politický a ekonomický vliv Spojených států.[1] S Fidelovou matkou se Angel Castro oženil, až když bylo Fidelovi 15 let. Do té doby žil se svou první manželkou Marií Luisou Argotou. Castro měl dva poloviční sourozence Lidii a Pedra Emilia (nyní již zesnulí), které měl jeho otec z prvního manželství. S jeho matkou Linou následovalo dalších šest dětí: tři bratři (starší Ramón, který pokračoval v otcově farmářské tradici, Fidel a mladší Raúl) a tři sestry (Angela, Juanita a Emma), které se narodily z nemanželského svazku. Sám Fidel Castro byl pro svůj nemanželský původ ve škole vysmívaným dítětem. Tato situace se změnila až sňatkem jeho otce s matkou Linou krátce před Castrovým nástupem na univerzitu, kdy si také mohl ke svému jménu připsat i mateřské příjmení „Ruz“.

Jeho otec zemřel krátce před revolucí, zatímco jeho matka a všichni sourozenci se dožili znárodnění svých pozemků zemědělskou reformou Fidelovy vlády. Z jejich rodného domu je nyní muzeum. Lidia Castro obdržela kdysi od Raúla Castra přidělený jeden ze znárodněných domů v Havaně.

V letech 1945–1950 Castro studoval práva na Havanské univerzitě. Jeho politické názory ovlivnily americké vojenské intervence a okupace v několika státech Karibiku a Střední Ameriky z první třetiny 20. století tzv. Banánové války. Na protiamerické postoje Fidela Castra měla vliv také americká podpora Batistova režimu.[1]

Nástup do vysoké politikyEditovat

 
Castro zadržený po útoku na kasárna Moncada

Fidel Castro byl před revolucí členem Strany kubánského lidu – ortodoxní (Partido Ortodoxo), po útoku na kasárna Moncada 26. července 1953 vystupoval pod hlavičkou Hnutí 26. července (podle data útoku), což bylo ozbrojené partyzánské hnutí zaměřující se na teroristické útoky proti Batistovu režimu. Později byl uvězněn a předveden před soud, kde se jako vystudovaný právník hájil sám. Je zajímavé, že v této době byl velmi silně ovlivněn osobnostmi v Evropě. Zvláště ho inspiroval Adolf Hitler, který pro svůj vlastní soudní spor vytvořil projev, který téměř bez změn použil i Fidel Castro při své obhajobě. Je nutné si uvědomit, že v této době byl fašismus na velmi silné vlně popularity. Fašismus byl velmi představován jako další vylepšený stupeň politické filosofie.

Od roku 1959, kdy s pomocí skupiny svých přívrženců (Hnutí 26. července) svrhl předchozího autoritativního vůdce Fulgencia Batistu, zastával až do roku 1976 funkci premiéra Kuby; jeho vliv na celou zemi však byl mnohem větší než tehdejší hlavy státu – prezidenta Osvalda Dorticóse Torrada. Oficiálně Castro získal titul ekvivalentní prezidentovi (předseda státní rady) – a stal se tak hlavou státu – až v roce 1976.

Během své téměř padesátileté vlády se stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Původně sliboval demokratické reformy, ale brzy po převratu znárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány hlavně Američany, a nastolil na Kubě autoritativní režim; revoluci, jak jej označil, později prohlásil za komunistickou a následně navázal blízké vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi, které se v této době označovaly jako socialistické. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě vyhlásily USA v říjnu 1960 embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962 embargem na veškerý obchod s Kubou.[2]

Zavádění socialismu na KuběEditovat

 
Fidel Castro v USA v roce 1959

Invaze v zátoce Sviní na Kubě v dubnu 1961 pod vedením CIA, kterou financovala a podporovala americká vláda, a jejímž cílem bylo svržení Fidela Castra, přispěla k ještě většímu sblížení Kuby se Sovětským svazem.

Po sovětském vzoru Castro zaváděl rychle školství, aby zvýšil gramotnost Kubánců, za jeho vlády byla též zavedena i bezplatná lékařská péče. Castro si nejdříve získal u obyvatel Kuby velkou oblibu. Vysláním kubánských jednotek do Angoly na pomoc vládní MPLA proti povstalcům z UNITA a do dalších rozvojových zemí, kde existovaly levicové vlády nebo vojenské oddíly, demonstroval odhodlanost země bojovat za komunismus kdekoliv na světě. Populárním se stal též i v Hnutí nezúčastněných zemí, jehož se stal v roce 1979 předsedou. Avšak poté, co podpořil sovětskou intervenci v Afghánistánu (člena Hnutí nezúčastněných zemí) jeho podpora silně poklesla, a to nejen v zahraničí, ale též i doma.

V roce 1983 Castro odsoudil americkou invazi na Grenadu. Po Sandinistické revoluci v Nikaragui Castro podporoval boj vládnoucích Sandinistů s povstaleckými skupinami „contras“ podporovanými USA.

Rozčaroval a postupem času zklamal mnoho lidí svým hrubým porušováním lidských práv, potlačováním a pronásledováním opozičních politiků, neobratnou ekonomickou politikou, tvrdou cenzurou tisku a nakonec i také zákazem emigrace.

Statisíce Kubánců během jeho diktatury emigrovaly do zahraničí. Neznámé množství se jich utopilo při pokusu přeplout pomocí vratkých plavidel moře na americkou Floridu. Desetitisíce se jich však vrátily, protože je USA nechtěly přijmout.

Hospodářské krize na přelomu stoletíEditovat

Po rozpadu SSSR, na němž byla Kuba závislá, se hospodářská situace země prudce zhoršila (největším problémem bylo zásobování ropou) a Castro byl nucen zavést drastická opatření na uchránění ekonomiky Kuby před krachem. V letech 1992 a 1996 Spojené státy ještě více zpřísnily obchodní embargo.[2] Na začátku 21. století dokázal Castro opět obnovit spojenectví se zahraničními levicovými vládami – tentokrát s latinskoamerickými zeměmi, a to s Venezuelou, Bolívií, Nikaraguou a Ekvádorem, což pomohlo silně poškozenému kubánskému hospodářství.

Zdravotní potíže v roce 2006Editovat

 
Castro v davu v roce 2005

V létě 2006 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a prodělal komplikovanou operaci a řízení státu na čas převzal jeho bratr Raúl. Podle oficiálních prohlášení kubánských úřadů se jeho stav zlepšoval, zahraniční tisk ale spekuloval o tom, že umírá na rakovinu.

  • 31. července 2006 kubánské úřady oznámily, že Castro dočasně předal pravomoci bratru Raúlovi, po dobu rekonvalescence z operace trávicího traktu.
  • 7. října 2006 časopis Time napsal, že Castro je léčen na rakovinu v posledním stadiu a jeho návrat k moci je přinejmenším spekulativní.
  • 8. října 2006 Raúl Castro oznámil před tiskem, že jeho bratr neumírá, naopak, jeho stav se ze dne na den zlepšuje.
  • 30. ledna 2007 odvysílala kubánská televize záběry z návštěvy Huga Cháveze u zotavujícího se Fidela Castra.
  • 19. února 2008 Fidel Castro oznámil, že se již nebude ucházet o úřad nejvyššího představitele Kuby.
  • 9. ledna 2015 se opět spekulovalo, že je Fidel Castro po smrti.

Konkrétní informace o Castrově nemoci byly svého času označeny jako státní tajemství kubánské vlády.

 
Castro a mexický prezident Enrique Peña Nieto v březnu 2014

V roce 2010 opět začal ve větší míře vydávat veřejná prohlášení a dávat rozhovory. V nich mimo jiné kritizoval vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie, které označil za případ rasového holocaustu.[3]

Zemřel 25. listopadu 2016 kubánského času.

TitulEditovat

Castrův oficiální titul zněl Comandante en Jefe, Primer Secretario del Partido y Presidente de los Consejos de Estado y de Ministros de la República de Cuba, tj. Vrchní velitel (ozbrojených sil), první tajemník strany a předseda státní rady a rady ministrů Kubánské republiky. Titul předseda státní rady nahradil titul prezidenta v nové kubánské ústavě v roce 1976. Proto byl Castro, který se stal hlavou státu po Osvaldu Dorticósovi Torradovi (prezidentovi v letech 19591976) někdy zkráceně nazýván prezidentem. V tisku býval označován jako Comandante en Jefe (vrchní velitel) nebo Líder Máximo (nejvyšší vůdce). Kubánci Castra většinou označují jeho osobním jménem Fidel nebo slovem El Caballo – Kůň.

Osobní životEditovat

 
Propagandistický plakát s Castrem a španělský text „Bojovat proti nemožnému a zvítězit“

Podle dostupných informací má celkem devět dětí – sedm synů a dvě dcery.

Jeho první manželkou byla Mirta Díaz-Balart, která pocházela z vlivné rodiny a s níž se oženil 11. října 1948. Měli spolu syna Fidela Ángela, který se narodil 1. září 1949. Rozvedli se v roce 1955. Jejich syn po určitý čas vedl kubánskou komisi pro atomovou energii – než jej z této funkce odvolal jeho otec. Fidel Castro měl však během svého prvního manželství poměr s Natalií Revuelta Clews, z něhož se narodila dcera Alina Fernández-Revuelta. Alina později kritizovala politiku svého otce. Kubu opustila v převlečení za španělskou turistku a požádala o azyl ve Spojených státech.

Z druhého manželství s Dalií Soto del Valle měl Fidel dalších pět synů: Antonia, Alejandra, Alexise, Alexandera a Ángela. S dalšími ženami měl syna Jorgeho Ángela a dceru Franciscu Pupo, která žije v americkém Miami.

Kromě bratra Raúla měl také sestru Juanitu Castro (* 1933). Na počátku 60. let byla tři roky špionkou CIA. Ve svých pamětech uvedla, že s Fidelem a Raúlem se rozešla proto, že vraždili své odpůrce. Podle svých slov pomáhala varovat a skrývat kubánské disidenty. V roce 1964 z Kuby uprchla do Spojených států.[4] Jeho starší bratr Ramón zemřel ve věku 91 let (1924–2016).[5]

ZajímavostiEditovat

 
Castro, Che Guevara a Ahmed Ben Bella v roce 1962

Fidel Castro byl při návštěvě ČSSR vyznamenán Řádem Bílého lva a také obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy, o kterém se následně po roce 1989 vedly debaty, zda by mu měl být odebrán či ne (což kvůli platnému právnímu řádu nejde[zdroj?]).

Na Castra bylo připravováno či plánováno 638 atentátů. CIA chtěla použít například otrávené pilule, vybuchující doutníky, otrávený neoprén nebo měkkýše, do jehož škeble by se schovala nálož, protože se vědělo, že Castro je vášnivý potápěč.[6]

Castro podporoval boj proti apartheidu v Jihoafrické republice. Jako svůj vzor ho uvedli například Ahmed Ben Bella, bojovník za nezávislost Alžírska na Francii, nebo bojovník proti apartheidu Nelson Mandela, který po svém zvolení prezidentem Jihoafrické republiky udělil Castrovi nejvyšší jihoafrické státní vyznamenání.[7]

21. ledna 1998 navštívil Kubu papež Jan Pavel II. Na papežově mši na Náměstí kubánské revoluce se sešlo více než čtvrt milionu lidí a papež při ní kritizoval jak marxismus, tak kapitalismus, a vyzval k prosazování demokracie. Na mši byl přítomen i Fidel Castro, který prohlásil „Za každé slovo, které jste řekl, dokonce i za ta, s nimiž bych mohl nesouhlasit, Vám, Svatý otče, děkuji.“[8]

Castro odsoudil teroristické útoky 11. září 2001 a vyjádřil solidaritu se Spojenými státy, ale v roce 2003 kritizoval americkou invazi do Iráku[9] a v březnu 2011 odsoudil vojenskou intervenci NATO v Libyi.[10]

VyznamenáníEditovat

Stát Stuha Název Datum udělení Poznámka
Alžírsko  Alžírsko   Medaile národní osvobozenecké armády[11] 2001, 6. května
Angola  Angola   Řád Agostinha Neta[12] 1992, 9. července
Belize  Belize   Řád Belize[13] 1999, 8. února
Bulharsko  Bulharsko   Řád Georgiho Dimitrova[14] 1972, 17. května
  Dimitrovova cena[15] 1980, 17. června
Československo  Československo   Řád Bílého lva I. třídy[16] 1972, 22. června
  Řád Klementa Gottwalda[17][18] 1989, 10. července
Dominikánská republika  Dominikánská republika   velkokříž se zlatou hvězdou Řádu za zásluhy Duarta, Sáncheze a Melly[19] 1998, 22. srpna
Egypt  Egypt   velkostuha Řádu Nilu[20] 1959, 5. listopadu
Etiopie  Etiopie   Velký řád čestné hvězdy socialistické Etiopie[21] 1978, 12. září jako uznání za Fidelův výjimečný revoluční život, pevný a neústupný ideologický postoj na mezinárodní úrovni a diplomatické a ozbrojené boje
Ghana  Ghana   čestní společník Řádu ghanské hvězdy[22] 1998, 29. září
Guatemala  Guatemala   velkokříž s řetězem Řádu Quetzala[23] 2009, 16. února jako projev uznání za více než 17 milionům konzultací a 40000 operací provedených kubánskými lékaři na guatemalském lidu
Guinea-Bissau  Guinea-Bissau   Medaile Amílcara Cabrala[24] 2007, 29. ledna za přispění k založení a posílení Guineje-Bissau
Haiti  Haiti   velkokříž Národního řádu cti a zásluh 1998, 9. listopadu
Chile  Chile   velkokříž s řetězem Řádu za zásluhy[25] 1972, 13. prosince
Indonésie  Indonésie   Řád hvězdy Indonéské republiky 1960, 22. ledna
  Řád hvězdy Mahaputera[26] 1960, 22. ledna
Jamajka  Jamajka   čestný člen Řádu Jamajky[27] 1977, 16. října za hrdinskou a mimořádnou službu své zemi a celému třetímu světu v boji proti kolonialismu, imperialismu a neokolonialismu
  čestný člen Řádu za zásluhy[28] 1977
Jihoafrická republika  Jihoafrická republika   velkokříž Řádu mysu Dobré naděje[29] 1998, 4. září
Jugoslávie  Jugoslávie   Řád jugoslávské hvězdy[30] 1986, 14. zárí
Katar  Katar   Řetěz nezávislosti[31] 2000, 15. září
Kuba  Kuba   Hrdina Kuby
  Řád José Martího
  Pamětní medaile 20. výročí revolučních ozbrojených sil[32] 1976, 25. listopadu
  Řád 17. května[33] 1992, 17. května
  Pamětní medaile 50. výročí 26. července[34] 2003, 26. července
Libye  Libye   Řád za statečnost[35] 1977, 10. března jako uznání jeho historické úlohy v konfrontaci s imperialismem
Maďarsko  Maďarsko   Řád praporu Maďarské lidové republiky[36] 1972, 31. května
Malajsie  Malajsie   Řád říšské koruny[37] 2001, 11. května
Mali  Mali   velkokříž Národního řádu Mali[38] 1998, 13. července
Mexiko  Mexiko   řetěz Řádu aztéckého orla 1988, 1. listopadu
Namibie  Namibie   Řád welwitschie podivné I. třídy[39] 2008, 21. března
Pákistán  Pákistán   Řád Pákistánu[40] 2018, 23. března
Polsko  Polsko   velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska[41] 1973, 24. dubna za ideály marxismu-leninismu a bratrskou přátelskou spolupráci
Rumunsko  Rumunsko   Řád hvězdy Rumunské lidové republiky I. třídy[42] 1972, 26. května za zvláštní zásluhy v revolučním boji za národní osvobození a sociální rozvoj Kuby, za obranu nezávislosti a svrchovanosti domácího nacionálního socialismu proti imperialismu a za zvláštní přínos k růstu vztahů mnohostranné spolupráce, přátelství a mezinárodní solidarity mezi Komunistickou stranou Kuby a Rumunskou komunistickou stranou a mezi Kubou a Rumunskem
Severní Korea  Severní Korea   Hrdina Severní Koreji[43] 1986, 9. března
  Hrdina práce[43] 2006, 11. prosince
  Řád národního praporu I. třídy 2006, 11. prosince za podporu opětovného sjednocení Korejského poloostrova a budování socialismu
Sovětský svaz  Sovětský svaz   Hrdina Sovětského svazu[44] 1963, 23. května za hrdinský úspěšný boj za svobodu a nezávislost kubánského lidu, který významně přispěl z velké části k míru a socialismus a za jeho velkou roli při posilování a rozvoji sovětského bratrství
  Leninův řád[17]
  • 1963, 23. května
  • 1972, 27. června[45]
  • 1988, 9. listopadu
  Pamětní medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina[46] 1971, 5. dubna
  Řád Říjnové revoluce 1976, 13. srpna
  Jubilejní medaile 30. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 1975, 9. května
Srbsko  Srbsko   Řád Srbské republiky II. třídy[47] 2015, 12. května za zásluhy na rozvoji a posílení mírové spolupráce a přátelských vztahů mezi Srbskem a Kubou
Somálsko  Somálsko   Řád somálské hvězdy I. třídy[48] 1977, 14. března
Venezuela  Venezuela   velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele[49] 2000, 30. října
Vietnam  Vietnam   Řád zlaté hvězdy 1982, 29. července
  Řád Ho Či Mina[50] 1989, 8. ledna
Východní Německo  Východní Německo   Řád Karla Marxe[17][51] 1986, 12. srpna
  Řád hvězdy přátelství národů 1972, 13. června
Východní Timor  Východní Timor   řetěz Řádu Východního Timoru[52] 2010, 3. prosince za kubánskou podporu ve zdravotnictví a vzdělávání
Ukrajina  Ukrajina   Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy[53] 2000, 19. června za lékařskou pomoc poskytovanou obětem černobylské katastrofy
  Řád za zásluhy I. třídy[54] 2010, 26. března za důležitý přínos k obnovení zdraví dětí v z Černobylu po nehodě v Ukrajinské SSSR v roce 1986
Zambie  Zambie   řetěz Řádu zambijského orla[55] 2009, 22. září za záslužné politické, sociální a ekonomické služby obyvatelům Kuby a dalších zemí

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b "Fidel Castro (1926-)". Public Broadcasting Service (PBS). 2014.
  2. a b "Profil: Fakta o vztazích Kuby a Spojených států". České noviny. 18. března 2016.
  3. Vyhoštění Romové jsou obětí rasového holokaustu, řekl Castro
  4. Castrova sestra byla špionkou pro CIA. Britské listy [online]. 2009-10-27. Dostupné online. 
  5. Zemřel nejstarší z revolučního klanu Castrů, Ramónovi bylo 91 let. iDNES.cz [online]. 2016-2-24. Dostupné online. 
  6. "Jedy, exploze, střelba. Američané vymysleli 638 druhů atentátů na Fidela Castra". Lidovky. 26. listopadu 2016.
  7. Castro ends state-visit to South Africa. news.bbc.co.uk. BBC News, 6. září 1998. Dostupné online. (anglicky) 
  8. "Papež Jan Pavel II. poprvé navštívil socialistickou Kubu". Česká televize. 22. ledna 2009.
  9. "Castro: Kuwait, Iraq Invasions Both Mistakes". Fox News. 23. prosince 2003.
  10. "Castro condemns NATO's 'inevitable' war on Libya". CNN News. 3. března 2011.
  11. Galería de imágenes sobre la visita de Fidel a Argelia. web.archive.org [online]. 2005-10-27 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  12. DISCURSO PRONUNCIADO POR EL COMANDANTE EN JEFE FIDEL CASTRO RUZ, PRIMER SECRETARIO DEL COMITE CENTRAL DEL PARTIDO COMUNISTA DE CUBA Y PRESIDENTE DE LOS CONSEJOS DE ESTADO Y DE MINISTROS, EN EL ACTO DE IMPOSICION DE LA ORDEN “AGOSTINHO NETO”, EFECTUADO EN. www.cuba.cu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  13. www.7newsbelize.com [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  14. Castro Speech Data Base - Latin American Network Information Center, LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  15. 1980: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  16. 1972: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  17. a b c Kuba: Das Ende der Ära Castro. Fidels Finale: Jetzt gibt Castro, schwer krank, die Macht ab Dostupné online
  18. Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti (zřízen vládním nařízením č. 14/1953 Sb. ze dne 3. února 1953, respektive vládním nařízením č. 5/1955 Sb. ze dne 8. února 1955): Seznam nositelů (podle matriky nositelů) Dostupné online
  19. www.camaradediputados.gov.do [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  20. Orden del Cordón de Nilo | Fidel soldado de las ideas. www.fidelcastro.cu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  21. Casals, Rodolfo (24. září 1978). "Fidel's visit to Ethiopia". Granma. S. 2.
  22. Ghana hails Castro as "inspiration" to Third World / Reuters - Cuba News / Noticias - CubaNet News. web.archive.org [online]. 2005-05-24 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  23. Conceden a Fidel Castro La Orden del Quetzal de Guatemala - Radio Rebelde. www.radiorebelde.cu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  24. Otorgan medalla "Amílcar Cabral" a Fidel Castro. El Universal [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. (španělsky) 
  25. 1972: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  26. Exposición sobre 53 aniversario relaciones diplomáticas y de amistad Cuba - Indonesia | CubaMINREX. web.archive.org [online]. 2015-09-23 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  27. Castro Seeks Stronger Ties With Jamaica. The News and Courier. 17. října 1977. S. 1.
  28. Order of Merit (OM) | Government of Jamaica - Office of the Prime Minister. web.archive.org [online]. 2009-12-06 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  29. National Orders | South African History Online. web.archive.org [online]. 2015-01-18 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-18. 
  30. 1986: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  31. H.H. The Amir's Visit to the Republic of Cuba. web.archive.org [online]. 2012-02-05 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  32. 1976: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  33. 1992: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  34. Efemérides cubanas: La Historia el 26 de julio. web.archive.org [online]. 2014-04-07 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  35. Honors Castro Libyan President, v The Daily Tribune, 22 března 1977, S. 5.
  36. 1972: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  37. may11condecora. web.archive.org [online]. 2004-05-29 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  38. Breves de Cuba / El Nuevo Herald - Cuba News / Noticias - CubaNet News. web.archive.org [online]. 2013-08-21 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  39. Namibia granted the Order of Welwitschia to the leader of the Cuban Revolution, Fidel Castro Ruz.. Cuba Headlines [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  40. DAWN.COM. President Mamnoon confers civil awards on Yaum-i-Pakistan. DAWN.COM [online]. 2018-03-23 [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Castro Speech Data Base - Latin American Network Information Center, LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  42. Castro Speech Data Base - Latin American Network Information Center, LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  43. a b Confiere la República Popular Democrática de Corea a Fidel, Orden Héroe del Trabajo - Cuba - Juventud Rebelde - Diario de la juventud cubana. web.archive.org [online]. 2016-11-27 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  44. Кастро Рус Фидель. www.warheroes.ru [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  45. Fidel Castro | La guía de Historia. www.laguia2000.com [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  46. 1971: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  47. WELLE (WWW.DW.COM), Deutsche. Serbia condecora a Fidel Castro | DW | 13.05.2015. DW.COM [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. (španělsky) 
  48. 1977: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  49. Opinión y análisis 2000 - La Guerra Sucia Sobra. web.archive.org [online]. 2013-08-21 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  50. 1989: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  51. Karl-Marx-Orden verliehen. Neues Deutschland (in German). 13. srpna 1986. S. 1.
  52. Fidel Castro recibe la mayor distinción de Timor Oriental / La Estrella de Concepcion. web.archive.org [online]. 2013-07-21 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  53. En Chernobyl, insalubre seguridad | El Dipló. www.insumisos.com [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  54. Yanukóvich condecora a Fidel y Raúl Castro por ayuda consecuencias Chernóbil. Cubadebate [online]. 2010-03-28 [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. (španělsky) 
  55. Distinguen a Fidel Castro con Orden Águila de Zambia - Portada. web.archive.org [online]. 2011-07-28 [cit. 2019-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

předseda vlády Kuby
(po nové kubánské ústavě v roce 1976 funkce sloučena s úřadem prezidenta, nahrazena však funkcí se stejným názvem, ale jinou pravomocí)
Předchůdce:
José Miró Cardona
16. únor 19592. prosinec 1976
Fidel Castro
Nástupce:
Raúl Castro
předseda státní rady (prezident) Kuby
Předchůdce:
Osvaldo Dorticós Torrado
3. prosinec 197624. únor 2008
Fidel Castro
Nástupce:
Raúl Castro