Otevřít hlavní menu

Argentina

stát v Jižní Americe

Argentina, oficiálně Argentinská republika (španělsky República Argentina) je stát ležící na jihu Jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel přesahuje 40 milionů. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi a mluví španělsky.

Argentinská republika
República Argentina
vlajka Argentiny
vlajka
znak Argentiny
znak
Hymna: Himno Nacional Argentino
Geografie

Argentina orthogonal.svg Poloha Argentiny

Hlavní město: Buenos Aires
Rozloha: 2 780 400 km² (8. na světě)
z toho 1,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Aconcagua (6 959 m n. m.)
Časové pásmo: -3
Poloha: 34° j. š., 64° z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 44 293 293 (31. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 14,43 ob. / km² (195. na světě)
HDI: 0,836 (velmi vysoký) (40. na světě, 2014)
Jazyk: španělština
Náboženství: křesťanství 94 % (katolické, vč. vých. katolíků 93 %, protestantské 1 %), judaismus 1 %, ostatní 5 %, z toho 2 % muslimové
Státní útvar
Státní zřízení: federativní prezidentská republika
Vznik: 9. července 1816 (vyhlášení nezávislosti na Španělsku)
Prezident: Mauricio Macri (od 2015)
Viceprezident: Gabriela Michetti (od 2015)
Měna: argentinské peso (ARS)
HDP/obyv. (PPP): 20 364[1] USD (59. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 032 ARG AR
MPZ: RA
Telefonní předvolba: +54
Národní TLD: .ar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Argentina je se svými 2 780 400 km2 osmou největší zemí světa, čtvrtou největší na americkém kontinentu a největší španělskojazyčnou zemí planety. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe a druhou nejvyšší kvalitu života. Je členem G 20. Spolu s ostatními státy v oblasti vytváří sdružení volného obchodu Mercosur a politické společenství Unie jihoamerických národů, jež mělo být vytvářeno podle vzoru Evropské unie, v posledních letech však uvízlo na mrtvém bodě.[2]

Argentina je republika a federální stát rozdělený na 23 provincií a jedno autonomní město, Buenos Aires. Každá provincie má vlastní ústavu. Argentina si činí nárok na část Antarktidy, Falklandy (Malvíny) a Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. O ty však vede dlouhodobý spor s Británií.

Území Argentiny bylo kulturně silně ovlivněno španělskou kolonizací, která začala v 16. století, ale i následnými vlnami migrace z Evropy, obzvláště z Itálie. První státní útvar v současných hranicích se nazýval Místokrálovství Río de la Plata, vznikl roku 1776, ale byl stále územím koloniálním. V letech 1810-1818 proběhla válka za nezávislost, v níž Argentinci zvítězili. Následovala však občanská válka, takže nový stát byl ustaven až roku 1861. Následoval prudký rozvoj a na počátku 20. století byla Argentina sedmou nejbohatší zemí světa.[3] Ve 30. letech však přišel hospodářský rozvrat následovaný politickým chaosem. Výsledkem bylo dlouhé období diktátorských režimů vojenského typu, nejznámějším a nejúspěšnějším z těchto diktátorů byl Juan Perón. Jeho ideologie tzv. perónismu se stala významným rysem argentinského politického systému a hlásí se k ní i řada demokratických politiků současnosti. Éra diktátorských vlád, doprovázená řadou násilností (viz špinavá válka), skončila roku 1983. Od té doby je Argentina demokracií.

Obsah

NázevEditovat

Související informace naleznete také ve článku Sierra de la Plata.
 
Argentina y conquista del Río de la Plata (1602), epická báseň Martína del Barcy Centenery je nejstarším španělskojazyčným dokladem jména Argentina („Stříbrná“)

Jméno země je vlastně adjektivum odvozené od latinského slova argentum („stříbro“). Má původ v událostech nezdařené výpravy (1515/16) portugalského mořeplavce ve španělských službách Juana Díaze de Solís, který na východním pobřeží Jižní Ameriky objevil ohromný estuár La Mar Dulce („Sladké moře“), kde však byl po přistání s částí posádky zabit domorodci. Zbytek výpravy se rozhodl vrátit do Evropy, ale cestou jedna z lodí ztroskotala na pobřeží dnešní Brazílie. Vůdce skupinky ztroskotanců, Portugalec Alejo García se dokázal spřátelit s místními Indiány a o osm let později (1524) vedl evropsko-indiánskou výpravu za mýtickým „Bílým králem“, který podle indiánských pověstí měl sídlit ve „Stříbrných horách“ (španělsky Sierra de la Plata) a oplývat nesmírným množstvím drahých kovů. Garcíova výprava přešla kontinent směrem na západ, v horách narazila na Inckou říši, s jejímiž obránci se střetla a podařilo se jí naloupit stříbrné poklady; byť byl García na zpáteční cestě zabit, pověst i materiální důkazy se donesly k sluchu dalších evropských objevitelů. Tak se v letech 15261548 uskutečnilo několik výprav ve snaze najít ty legendární Stříbrné hory a protože všechny tyto výpravy měly počátek v oblasti La Mar Dulce, bylo tedy přejmenováno na Río de la Plata („Stříbrná řeka“) a kraj okolo něj na Stříbrnou zemi – ačkoliv vytoužená hora plná stříbra byla nakonec (1545) nalezena až v Potosí, na území dnešní Bolívie…

Poprvé je jméno „Stříbrná země“ doloženo v latinském tvaru v 50. letech 16. století jako Terra Argentea; od počátku 17. století se pak objevuje jeho španělský ekvivalent Tierra Argentina, v následujících staletích ovšem psaný s určitým členem jako La Argentina. Po vzniku samostatného státu se od roku 1831 toto adjektivum stalo součástí politického jména (Confederación Argentina, República Argentina), ale teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se ustálila i současná krátká podoba jména geografického.

Původ vlajkyEditovat

Vlajka je složena ze tří vodorovných pruhů. Vrchní a spodní část vlajky je světle modrá a prostřední část je bílá. Do bílého pruhu na vlajce bylo později přidáno žluté Slunce - květnové Slunce - které má představovat boha Inků, protože Inkové tuto oblast kdysi obývali. Slunce má 32 paprsků.

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Argentiny.

Starší dějiny ArgentinyEditovat

 
První prezident nezávislé Argentiny Cornelio Saavedra

Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové.

V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi dlouholetá občanská válka mezi centralisty a federalisty. Argentina se zúčastnila paraguayské války při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.

PeronismusEditovat

 
Juan Perón se svou manželkou a „ministryní pro styk s veřejností“, Evou na oficiálním portrétu, 1948.

Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního, ale i populistického politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, obviňovaný ze sociální demagogie a sympatií k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.). Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele.

Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 19461952 a 1952–1958. Nicméně sílící bouře, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu, která vrcholila v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí prezidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.

Vojenská diktaturaEditovat

Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega), které okamžitě zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros.

Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a špinavé války pod záštitou operace Kondor zmizely beze stopy tisíce občanů.

Vláda vojenské junty se taktéž potýkala nejenom se špatnou vnitropolitickou ale i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.

Obnovení demokracieEditovat

 
Argentinci si v roce 2011 připomínají oběti vojenské junty

V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más („Nikdy víc“) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné „lety smrti“ si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 20032007), a pokračovala v něm i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner (mezi roky 2007 a 2015).

Argentinská finanční krizeEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská krize v letech 1999 až 2002.

Během prezidentské éry Carlose Menema (19891999) z Justicialistické strany, která je formální dědičkou peronismu, se vyšetřování zločinů junty dostalo na vedlejší kolej. Menemovy ekonomické reformy po dílčích úspěších (redukce státní správy, snížení inflace) nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 20012003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).

GeografieEditovat

Související informace naleznete také ve článku Geografie Argentiny.

Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco. Argentina si formálně nárokuje i část území Antarktidy (tzv. Argentinská Antarktida) a několik souostroví v jižním Atlantiku, kde panuje arktické a subarktické podnebí. Území Argentiny je z 10,7 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 53 % rozlohy státu.[4]

Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.

Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací, tzv. Gran Buenos Aires, 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).

Extrémní rozdíly:

  • Nejnižší bod: Gran Bajo de San Julián −105 m n. m.[5]
  • Nejvyšší bod: Aconcagua 6959 m n. m.[5]

PolitikaEditovat

 
prezident Mauricio Macri (od 2015)

Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.

Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny.

Současným prezdientem je Mauricio Macri z Republikánské strany.

Administrativní rozděleníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Provincie v Argentině.
 
Správní členění
 
Provincie Salta na severozápadě Argentiny
 
Patagonské Andy v provincii Río Negro

23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):

Provincie Hlavní město Plocha (km²)
1 Buenos Aires, federální distrikt Buenos Aires 200
2 Buenos Aires La Plata 307 804
3 Catamarca Catamarca 99 818
4 Chaco Resistencia 99 633
5 Chubut Rawson 224 686
6 Córdoba Córdoba 168 766
7 Corrientes Corrientes 88 199
8 Entre Ríos Paraná 76 216
9 Formosa Formosa 72 066
10 Jujuy San Salvador de J. 53 219
11 La Pampa Santa Rosa 143 400
12 La Rioja La Rioja 92 331
13 Mendoza Mendoza 150 839
14 Misiones Posadas 29 801
15 Neuquén Neuquén 94 078
16 Río Negro Viedma 203 013
17 Salta Salta 154 775
18 San Juan San Juan 86 137
19 San Luis San Luis 76 748
20 Santa Cruz Río Gallegos 243 943
21 Santa Fe Santa Fe 133 007
22 Santiago del Estero Santiago del Estero 135 254
23 Ohňová země Ushuaia 20 912
24 Tucumán San Miguel de Tucumán 22 524

EkonomikaEditovat

Související informace naleznete také ve článku Ekonomika Argentiny.

Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovaného průmyslu.

Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.

Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětovné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.

Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.

23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy. V letech 2010 až 2012 se odehrávají spory Argentiny s Mezinárodním měnovým fondem, jejichž poslední fáze dostala název Válka dvou Kristýn (podle prezidentky Cristiny Kirchner a šéfky MMF Christine Lagarde).Jde o spor o monetární suverenitu Argentiny a o souboj keynesiánského a neoliberálního přístupu.[6]

V letech 2010–2011 činil HDP Argentiny v přepočtu na kupní sílu na hlavu 17 660 USD, což ji stavělo přibližně na úroveň Chorvatska, Litvy nebo Lotyšska.

Energetika a jaderný programEditovat

 
Jaderná elektrárna Atucha I byla první v latinské Americe.[7]

Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE).

V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapactní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 by měly být zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor by měl mít výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Práce na něm byly obnoveny v roce 2006. Provoz by měl být zahájen za tři roky. Palivem bude uran obohacený na 3,4 % a reaktor bude pracovat na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků.

Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů.[8]

ObyvatelstvoEditovat

Související informace naleznete také ve článku Obyvatelstvo Argentiny.
 
Většina Argentinců je evropského původu

Argentina měla podle sčítání v roce 2001 asi 36 260 130 obyvatel; to odpovídá hustotě asi 13 obyvatel/km². Podle sčítání z roku 2010 to bylo 40 091 359 obyvatel.[9][10]

Přibližně 87 % obyvatel žije ve městech s více než 2 000 obyvateli, z čehož 11,5 milionu připadá na aglomeraci [[Gran [Buenos Aires]], která má hustotu obyvatelstva asi 2 989 obyvatel/km².

Město a celá provincie Buenos Aires mají celkem 16,6 milionu, provincie Córdoba a Santa Fe každá asi 3 miliony obyvatel, čili v těchto třech, v centrální části země ležících provinciích, žije více než 60 % obyvatel země.

Zbývající, vzdálenější části země jsou osídleny naproti tomu velmi řídce, především na suchém jihu, kde připadají na kilometr čtvereční pouze asi tři obyvatelé.

EtnografieEditovat

Stejně jako v jiných nově osídelných oblastech, jako je například USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Uruguay se má za to, že je Argentina zemí přistěhovalců.[11][12][13] V průběhu 18. a zejména 19. století byla Argentina zemí s druhou největší imigrační vlnou na světě, s 6,6 miliony, po USA (množství přistěhovalců asi 27 milionů) a před zeměmi jako je Kanada, Brazílie a Austrálie.[14][15]

Pozoruhodné je, že se v té době populace každé dvě desetiletí zdvojnásobila. Tento názor přežil ve rčení Los Argentinos descienden de los Barcos (Argentinci pocházejí z lodí). Proto většina Argentinců pochází z velké imigrační vlny do Argentiny z let 1850 až 1955)[16][17]a velká většina těchto přistěhovalců pochází z různých evropských zemí. Většina z nich přišla z Itálie a Španělska[18] Většina Argentinců pochází z několika evropských etnických skupin. Převažuje italská většina (55 % Argentinců má italský původ), následuje španělská většina. Odhaduje se, že asi 17 % populace má francouzský původ,[19] a asi 8 % německý.

 
Papež František se narodil a vyrostl v Argentině. Má italský původ

Argentina je také domovem pro významnou populaci Arabů či lidí s částečným arabským původem, většinou ze Sýrie a Libanonu (v Argentině jsou považovány za bělochy, podobně jako při sčítání lidu v USA). Asijská populace tvoří zhruba 180 000 lidí, z nichž je většina čínského[20]a korejského původu. Dále tu existuje významná japonská komunita, jejíž původ sahá do počátku 20. století.

Studie provedená argentinským genetikem Danielem Corachech na 218 jedincích v roce 2010 zjistila, že se genetická mapa Argentinců skládá ze 79 % z různých Evropanů, především italského a španělské původu, 18 % z různých domorodých etnik a 4,3 % z afrických etnických skupin. 63,6 % lidí z testované skupiny mělo přinejmenším jednoho domorodého předka.[21][22]

NáboženstvíEditovat

Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.

Z toho 93 % katolíci, vč. východních katolíků:

1) arménští katolíci: Eparchie sv. Řehoře z Nareku v Buenos Aires, vznikla 1989, 2015 – 16 600 věřících, 2014 – 16 350, 2010 i 2000 – 16 000,

2) maronité: Eparchie sv. Šarbela v Buenos Aires, vznikla 1990, 2015 – 720 000 věřících, počet narůstá – 2014 – 713 000, 2010 i 2000 – 700 000,

3) řeckokatolíci-melchité: Apoštolský exarchát v A., Cordoba, vznikl 2002, 2015 – 310 700 věřících, počet narůstá, 2014 – 305 400, 2010 – 300 000.

Další 1 % jsou protestanti. Dále jsou tam i další křesťané arabského původu, vč. pravoslavných. Z křesťanské rodiny syrsko-arménského původu pochází i bývalý prezident Carlos Saúl Menem. Minoritu, asi 2%, tvoří muslimové.

KulturaEditovat

 
Obraz ze života gaučů v pampě v 19. století

Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem jejich obyvatel, silnými formami projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity, společně bez konfliktů s dvojím pocitem sounáležitosti s evropskou a latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Octavio Paz navíc jednou řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku“.

LiteraturaEditovat

Nejslavnějším argentinským spisovatelem všech dob je Jorge Luis Borges, který je řazen k literatuře fantastické, nebo bývá považován za vrcholného představitele magického realismu, jenž je nejvýraznějším jihoamerickým kulturním fenoménem 20. století. Roku 1976 obdržel Borges Cervantesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné spisovatele, jakožto první Argentinec. Druhým se stal v roce 1984 Ernesto Sábato, jenž proslul zejména svými eseji. V roce 1990 si pro tuto cenu přišel Adolfo Bioy Casares, blízký Borgesův přítel a představitel sci-fi (zejm. Morelův vynález). Dosud posledním oceněným Argentincem je Juan Gelman (2007), jehož velkým tématem se stal exil, k němuž byl donucen politickými okolnostmi, a věnoval se také tématu dětí odebraných svým rodičům během špinavé války. Neméně významným autorem byl však i Julio Cortázar, který je spolu s Borgesem a Cesaresem často označován za zakladatele nové jihoamerické fantastické literatury a iniciátora "jihoamerického kulturního boomu" v 2. polovině 20. století. Do jejich okruhu patřila i spisovatelka Victoria Ocampová, zakladatelka a vydavatelka slavného literárního časopisu Sur. Prozaik Manuel Puig analyzoval především vliv populární kultury a šoubyznysu na společnost. K nejvýraznějším představitelům argentinské poezie patřili José Hernández, Alfonsina Storniová a Alejandra Pizarniková. Knihami pro děti se proslavila María Elena Walshová.

HudbaEditovat

 
Argentinský pár tančí tango

Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován ke Carlosi Gardelovi a celosvětově je uznávaný také rodák z Mar de Plata Astor Piazzolla.

Argentinský folklor se sbírá většinou z uměleckých projektů z vnitrozemí státu. V mnoha oblastech dnes převládají tradiční styly například zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés, malambo, ale i přesto se produkují po celé zemi. Mezi největší producenty těchto stylů patří Atagualpa Yupanqui, Mercedes Sosa a Soledad Pastorutti.

SportEditovat

PatoEditovat

Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámý sport „Pato“ (kachna). Hrají dvě mužstva jezdců na koních, často mezi sousedními ranči, a vítězí družstvo, které dopravilo svoji kachnu do soupeřova sídla. V roce 1941 byla založená argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.

FotbalEditovat

 
Fotbalista Lionel Messi na Copa América

Velké popularitě se těší také fotbal. Argentina je členem Mezinárodní fotbalové organizace FIFA, zúčastnila se čtrnácti z osmnácti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála (1978 na domácí půdě, 1986 v Mexiku - s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii), kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali fotbalovému turnaji olympijských her (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem čtrnáctkrát ovládli Copa América. Za nejlepších argentinské fotbalisty historie jsou považováni nejlepší střelec argentinské ligy všech dob Ángel Labruna, brankář-inovátor Amadeo Carrizo, držitelé Zlatého míče Alfredo di Stéfano a Omar Sivori, brankář mistrů světa z roku 1978 Ubaldo Fillol, nejlepší střelec mistrovství světa roku 1978 Mario Kempes, čtyřnásobný vítěz Poháru osvoboditelů Ricardo Bochini, hlavní tahoun týmu světových šampionů z roku 1986 Diego Armando Maradona, dvojnásobný mistr světa Daniel Passarella, Gabriel Batistuta, Hernán Crespo, trojnásobný fotbalista roku Jižní Ameriky Carlos Tévez, Javier Zanetti a v posledních letech Sergio Agüero, Ángel Di María a především Lionel Messi, jedna z největších hvězd dějin sportu: čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů UEFA, vicemistr světa z roku 2014, olympijský vítěz z roku 2008, pětkrát vyhlášen nejlepším fotbalistou světa, nejlepší střelec argentinské reprezentace a španělské ligy v historii, druhý nejlepší střelec Ligy mistrů.

BoxEditovat

Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly. Carlos Monzón se stal mistrem světa dvakrát (1970, 1977), mimoto získal dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových.

BasketbalEditovat

Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu pro mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je dnes ceněna nejvýše.

 
Závodník F1 Juan Manuel Fangio

TenisEditovat

Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas a Gabriela Sabatini. Nynějšími reprezentanty Argentiny v tenise jsou David Nalbandian, šampión Masters z roku 2005, Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009), Gastón Gaudio, vítěz Roland Garros 2004 a také argentinští dubloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem pětkrát ve finále Davis Cupu, z toho jedno – v roce 2016 vyhráli.

RugbyEditovat

Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentaci, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007.

Formule 1Editovat

Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v letech 195157 pětkrát stal mistrem světa, což bylo překonáno až roku 2003.

VědaEditovat

Argentinci získali dosud tři Nobelovy ceny za vědu. Bernardo Houssay byl první, obdržel Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství v roce 1947, za objevy mechanismů hormonální regulace hladiny cukru v krvi. Argentinský biochemik Luis Federico Leloir získal v roce 1970 Nobelovu cenu za chemii, a to za objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů.[23] Jeho oborový kolega César Milstein je nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1984, za výzkum imunitního systému a monoklonálních protilátek. Florentino Ameghino byl významným paleontologem, objevil okolo šesti tisíc prehistorických živočichů. Jiný argentinský paleontolog José F. Bonaparte objevil pozůstatky desítek jihoamerických dinosaurů. Do oblasti herpetologie a entomologie zasáhl Hermann Burmeister. Teoretický fyzik Juan Maldacena popsal tzv. AdS/CFT korespondenci, jež je důležitá v teorii strun. René Favaloro vynalezl aortokoronární bypass a v roce 1967 provedl jeho první úspěšné voperování do těla pacienta.

K významným představitelům humanitních a sociálních věd patří filozof vědy Mario Bunge.

V roce 1957 Argentina postavila jako první jihoamerická země jaderný reaktor a v roce 1974, znovu jako první v latinské Americe, otevřela jadernou elektrárnu: Atucha. Druhá elektrárna, Embalse, byla dokončena roku 1983. Argentina má také svůj vlastní kosmický program a vyslala do vesmíru již několik satelitů: LUSAT-1 (1990), Víctor-1 (1996) či PEHUENSAT-1 (2007). K roku 2013 měla Argentina 43 veřejných univerzit. Největší z nich je Univerzita v Buenos Aires, je také druhou největší v jižní Americe. QS World University Rankings ji roku 2017 označil za 85. nejlepší na světě. Nejstarší univerzitou v zemi je Národní univerzita v Córdobě (Universidad Nacional de Córdoba), založena byla roku 1613. Národní univerzita v La Plata (Universidad Nacional de La Plata) má největší paleontologickou sbírku v zemi.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. PARAGUASSU, Lisandra. Six South American nations suspend membership of anti-U.S. bloc. U.S.. Dostupné online [cit. 2018-11-26]. (anglicky) 
  3. DÍAZ ALEJANDRO, Carlos F. Essays on the Economic History of the Argentine Republic.. New Haven: Yale University Press, 1970. ISBN 978-0300011937. 
  4. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 3.4 TIERRAS Y SUELOS) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-07-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  5. a b CIA: The World Factbook
  6. Argentina – názorný příklad monetární suverenity aneb proč chce MMF potrestat Argentinu neboli Válka dvou Kristýn
  7. Brittle Power, p. 144.
  8. Argentina plánuje výrobu nízkokapacitních reaktorů
  9. Proyecciones provinciales de población por sexo y grupos de edad 2001–2015 [online]. INDEC. S. 16. Gustavo Pérez. (Spanish) 
  10. Censo 2010: Censo Nacional de Población, Hogares y Viviendas [online]. Censo2010.indec.gov.ar. Dostupné v archivu. (Spanish) 
  11. Encuesta Complementaria de Pueblos Indígenas 2004–2005 [online]. National Institute of Statistics and Census of Argentina. Dostupné v archivu. (španělsky) 
  12.  "Genetic epidemiology of single gene defects in Chile"(1994). Journal of medical genetics 31 (9): 702–706. doi:10.1136/jmg.31.9.702. PMID 7815439. 
  13. About Argentina [online]. Government of Argentina. Dostupné v archivu. (anglicky) 
  14. https://web.archive.org/web/20070610215422/http://www.cels.org.ar/Site_cels/publicaciones/informes_pdf/1998.Capitulo7.pdf
  15. https://web.archive.org/web/20110814202421/http://docentes.fe.unl.pt/~satpeg/PapersInova/Labor%20and%20Immigration%20in%20LA-2005.pdf
  16. Fernández, Francisco Lizcano. Composición Étnica de las Tres Áreas Culturales del Continente Americano al Comienzo del Siglo XXI. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 978-970-757-052-8. (anglicky) 
  17. Cahoon, Ben. Argentina [online]. World Statesmen.org. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Capítulo VII. Inmigrantes. CELS – Informe 1998
  19. Canal Académie: Les merveilleux francophiles argentins–1 [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Sánchez, Gonzalo. La comunidad china en el país se duplicó en los últimos 5 años [online]. Clarin.com, 27 September 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Inferring Continental Ancestry of Argentineans from Autosomal, Y-Chromosomal and Mitochondrial DNA - Corach - 2009 - Annals of Human Genetics - Wiley Online Library
  22. Medicina (B. Aires) vol.66 número2; Resumen: S0025-76802006000200004
  23. VALOVÁ, H. Cídlová, B. Kohoutková, P. Křivánková, K. Štěpánek, B. Historie chemie - studijní materiál. www.ped.muni.cz [online]. [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. (cz) 

LiteraturaEditovat

  • CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-323-1. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat