Exil

nedobrovolný pobyt v zahraničí
Na tento článek je přesměrováno heslo exulant. Možná hledáte: Exulant (spolek).

Exil (z latinského exilium – vyhnanství a exul – vypovězený) znamenal původně trest vypovězení, dnes znamená stav člověka nebo skupiny běženců, lidí, kteří museli opustit svou vlast v důsledku vypovězení, vyhnání, odsunu, deportace, ztráty občanství, hrozby osobního nebezpečí, a to zejména z důvodů politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování.

Napoleon Bonaparte v exilu na ostrově Svatá Helena (autor François Joseph Sandmann)

Exil a emigraceEditovat

Podobný význam jako exil, vyhnanství má i slovo emigrace, které se však liší tím, že může být i dobrovolná, například ekonomická, kdežto exil je vynucený.

Rozdíl mezi exulantem a emigrantem vysvětlil už Jan Amos Komenský.[1]

Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemské milejší byly... zanechavše dědičných svých sídel a všechněch nemovitin... šli z země do okolních krajin Foitlandu, Míšně, Lužic, Slezska, Polska i do Uher se rozptýlivše. Někteří až do Prus, do Rus, do Sedmihradské země, do Denemarku i do Nidrlandu, aby vyhnanství své snášeti mohli, se odebrali... Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli je nazývati exulanty, ale emigranty (t. j. ne vyhnance, ale vystěhovalce), jako by ne od císaře vyhnáni, ale vzpourou sami z vlasti vyšli...
— Jan Amos Komenský[1]

Komunistická propaganda odmítala již od počátku 50. let 20. století užívat výraz exulant pro ty, kdo opustili tehdejší Československo.[2] Jako emigrant tak např. byl označen i politický exulant Pavel Tigrid a mnozí další.[3]

ExulantEditovat

Exulant je osoba, která byla nucena svou vlast nedobrovolně a pod politickým tlakem opustit, aby se vyhnula nebezpečí, např. vězení nebo i ztrátě života. Obvykle se předpokládá, že by se exulant při změně poměrů chtěl do vlasti vrátit, emigrant se usazuje spíše natrvalo.[4]

V demokratických zemích mají političtí a náboženští uprchlíci nárok na poskytnutí azylu, někdy se však tyto podmínky obtížně prokazují.[7]

Emigrační generace „Února 1948“ sama sebe v exilu označovala za exulanty (v návaznosti na pobělohorský exil), aby tak zdůraznila politicky nadřazenou příčinu svého odchodu z Československé republiky, a tím se odlišila od ostatních emigrantů, jejichž pohnutky k opuštění vlasti byly dle ní „pochybného rázu“. Bezprostředně po druhé světové válce se o významu slova exulant vedly mezi odborníky ostré, leč bezvýsledné, spory...[8] V lidové tvořivosti českého prostředí bývají proto někteří emigranti 20. století označováni slovem exulant s přívlastkem: poúnorový, posrpnový, československý, americký, kanadský, politický, politicky český, dvojnásobný, slovensky demokratický, daňový, nepohodlný, nucený, všelijaký...[9]

Příklady exiluEditovat

Náboženský exilEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Exulanti.

V pobělohorské době byla vykázána či odešla ze zemí Koruny české řada osobností, které odmítly konvertovat ke katolické víře. K exilu z náboženských důvodů docházelo již před rokem 1620, jako byl např. v XV. století odchod Židů z Pyrenejského poloostrova. Za exil je často považován i odchod křesťanů z Blízkého východu, i když zde se může jednat i o ekonomickou emigraci z rozvrácených států.[10]

Politický exilEditovat

Exil politikůEditovat

Do exilu lidé někdy odcházejí, aniž by se vzdávali svých společenských funkcí ve vlasti, ať už ekonomických nebo politických. Příkladem může být exilová vláda vedená prezidentem Edvardem Benešem v době 2. světové války[p 1] jako paralelní politická struktura k okupační protektorátní vládě, vedené prezidentem Emilem Háchou. Obdobně existovaly během druhé světové války exilové vlády dalších zemí.

Jako soudobý příklad může sloužit exilová vláda Tibetu, která sídlí v Indii.[11] Politickými exulanty v 21. století jsou např. běloruská Svjatlana Cichanouská či katalánský Carles Puigdemont.

Politický exil osobností (příklady)Editovat

Přenesený významEditovat

V přeneseném smyslu pak výraz exil může znamenat celou skupinu lidí z téže země, z téže příčiny a podobně. Setkáváme se tak například s československým předválečným exilem, ruským exilem po bolševické revoluci v Rusku atd. Exulant (z latiny) je osoba, která nedobrovolně opustila svou vlast, pobývá v exilu a má v úmyslu se do své země vrátit, až důvody náboženského či politického pronásledování pominou.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Sám Edvard Beneš z funkce československého presidenta abdikoval.

LiteraturaEditovat

  • BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. Praha: Scriptorium, 1999. 228 s. ISBN 80-86197-05-0. 
  • D. Brandes, Exil v Londýně 1939-1943: Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha: Karolinum, 2003 - 566 s. ; 25 cm. ISBN 80-246-0488-4
  • V. Burian a kol., Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: informatorium pro učitele, studenty i laiky. Olomouc: Hanácké noviny, 1991 - 165 s.
  • FILÍPEK, Jan. Odlesky dějin československého exilu. Praha: [vl. nákl.], 1999. 172 s. ISBN 80-902023-8-1. 
  • HINGAROVÁ, Vendula V., Česká a slovenská periodika v Argentině. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021. 240 s. ISBN 978-80-7571-078-9 (print), ISBN 978-80-7671-019-1 (online)
  • Z. Jirásek, Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: Prius, 1999 - 88 s
  • F. Knopp, Česká literatura v exilu 1948-1989: bibliografie. Praha: Makropulos, 1996 - 631 s. ISBN 80-86003-00-0
  • KREČ, Luboš. Uprchlíci a zachránci. Velké příběhy českých emigrantů. Praha: Nakladatelství Paseka, 2016. 272 s. ISBN 978-80-7432-740-7. 
  • Sbírka plných textů českých exilových periodik i monografií scriptum.cz
  • ULČ, Ota. Velikáni a malikáni. [s.l.]: [s.n.], 2012. 265 s. ISBN 978-80-7244-307-9. Kapitola Exulanti všelijací. 
  • Ottův slovník naučný, heslo Exilium. Sv. 8, str. 953
  • K. Pacner a kol., Čeští vědci v exilu. Praha: Karolinum, 2007 - 357 s. ; 20 cm ISBN 978-80-246-1412-0
  • ŠTĚPÁN, Jiří. Československý exil ve Švédsku v letech 1945–1989. Univerzita Hradec Králové: Bohumil NĚMEC – VEDUTA, nakladatelství a vydavatelství, 2011. ISBN 978-80-86829-76-0. 

ReferenceEditovat

  1. a b Historie o těžkých protivenstvích církve české. Praha 1888. (Poprvé vyšla kniha v latinském znění v roce 1647. Český překlad pořídil Adam Hartman, vydáno v Lešně v roce 1655.)
  2. GLAZAROVÁ, Jarmila. Nad rodným krajem. S. 3. Rudé právo [online]. 1951-10-04 [cit. 2021-03-27]. S. 3. Dostupné online. 
  3. Rozum chladí hlavu. S. 5. Rudé právo [online]. 1970-01-29 [cit. 2021-03-27]. S. 5. Dostupné online. 
  4. K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri 2004, str. 123 n.
  5. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 s. ISBN 80-7017-022-0. 
  6. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 498 s. ISBN 80-7017-018-2. 
  7. OŠŤÁDALOVÁ, Šárka. Na cestě za mezinárodní ochranou: Stručný průvodce řízením o udělení azylu či doplňkové ochrany. Právní prostor [online]. 2015-10-02 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  8. https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/186_st-02-04-apro_tisk.pdf (str. 10)
  9. Google, rok 2021
  10. NOVÁK, Martin. Křesťané masově odcházejí z Blízkého východu, u mladých je to tragédie, říká historik. Aktuálně.cz [online]. 2018-12-24 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. 
  11. ‚Vysíláme zprávu, že Tibet je okupovaný.‘ Tibeťané v indickém exilu vybírají nového předsedu vlády. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2021-01-03 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat