Článek se týká osob, které musely opustit svou vlast z náboženských důvodů. Podrobnější informace naleznete v článku Exil.

Exulanti jsou náboženští vyhnanci 16.–18. století. Slovo je odvozeno z latinského exulans, exulare (původně: exsulare), bylo utvořeno z předpony ex ke slovu solum (půda). Exulanti jsou doslova ti, „kteří žijí mimo svou zemi“. Slovo exil pochází z latinského exilium (vyhnanství).

Vyobrazení českých exulantů na pomníku v Českém Rixdorfu

HistorieEditovat

K vyhoštění či útěkům z náboženských důvodů docházelo v západním světě velmi často a to už od doby, kdy se křesťanství stalo ve 4. století státním náboženstvím v Římské říši. Zejména ve vrcholném a pozdním středověku byly za kacíře považovány celé skupiny obyvatel, jako byli Kataři a Valdenští v jižní Francii nebo Husité v Čechách. Proti těmto skupinám byly vedeny křížové výpravy.[1] V papežské bulle Dictatus papae stojí, že veškeré křesťanstvo světa (včetně císaře) je podřízeno papeži. Politická rozhodnutí císařů a světských knížat vznikala z vůle vládnoucího papeže.

Reformace v 16. století v Evropě umožnila vznik náboženských proudů, které se odklonily od katolicismu. Před reformací existovala obvykle pouze volba mezi adaptací nebo sebezničením. Augšpurský mír, jemuž předcházela Šmalkaldská válka, přinesl v roce 1555 právní základ náboženské emigrace určité skupině obyvatel. Článek Ius emigrandi tohoto dokumentu stanovil, že podle principu cuius regio, eius religio má panovník právo rozhodnout, čemu mají věřit jeho poddaní. Z tohoto nařízení byly některé skupiny vyloučeny, například pronásledování anabaptistů a mennonitů „ohněm a mečem“ stále trvalo, a bylo dokonce výslovně předepsáno. Vestfálským mírem uzavřeným v roce 1648 byl povolen kalvinismus. V Evropě v 16. a 17. století měli úplnou náboženskou svobodu pouze obyvatelé Polska a Transylvánie.[2]

Výběr z evropské migraceEditovat

 
Symbolické znázornění přijetí salcburských exulantů v Prusku Fridrichem Vilémem I.

Z imigračních vln těžilo zejména Sasko a Pruské království, později pak Pruské Slezsko. Exulanti byli vděční a pracovití, zasloužili se o rozvoj stávajících obcí a založili ve světě přes 900 nových kolonií, zejména pak v Prusku a Pruském Slezsku, kde se zasloužili (mimo jiné) i o rozvoj textilního průmyslu, výrobu houslí (Klingenthal), nechyběli ani při založení první železárny v Horním Slezsku (Huta Małapanew) a položili základy výroby dřevěných hraček v Sasku. V Lužici a v Sasku obnovili řadu vesnic zničených třicetiletou válkou. Zájem o exulanty mělo i Ruské carství, kdy v roce 1702 vydal car Petr I. Veliký manifest, jenž zrušil všechna omezení náboženských svobod přistěhovalců. Vyhnanci se usazovali rovněž v zámoří (Pensylvánský Bethlehem, Texas aj.). Ne všechny zahraniční archivy byly probádány.[6]

Čechy a Morava v 16. stoletíEditovat

V roce 1548 vydal Ferdinand I. Habsburský mandát proti Jednotě bratrské za to, že ve výše uvedené šmalkaldské válce stála na straně odboje. Tento mandát vyvolal první vlnu odchodů ze země.[7]

Čechy a Morava v 17. stoletíEditovat

  • Po bitvě na Bílé hoře opustil Fridrich Falcký se svým dvorem české království. Útočištěm jeho exilového dvora se stal nizozemský Haag.[8] V blízkosti sesazeného českého krále se pohybovali předáci českých stavů a šlechtici, kterým hrozil v Čechách trest smrti. Nejen pro ně, ale i pro Jednotu bratrskou hrála významnou roli Univerzita ve Franekeru.[9][10]
  • Po staroměstské popravě vyšel dne 13. prosince 1621 první protireformační dekret, kterým byli vykázáni učitelé a čeští evangeličtí faráři z královských měst. Pražská univerzita byla předána jezuitům a přijímání podobojí bylo zakázáno.
  • Kurfiřt Jan Jiří I. Saský vydal dne 13. prosince 1622 nařízení, podle něhož měli být v Sasku přijímáni z Čech vykázaní duchovní, aniž by museli žádat o povolení k pobytu. V tomto roce byli propuštěni i němečtí luterští kazatelé. V lednu následujícího roku vydal kurfiřt další nařízení, které bylo dne 6. února přečteno ze všech kazatelen v Lužici, o tom, že soucitné přijímání vyhnanců je jeho vůlí.
  • Patentem habsburského císaře Ferdinanda II. Štýrského ze dne 18. dubna 1624 byli vypovězeni všichni nekatoličtí faráři a učitelé z Čech; z Moravy byli tito vykázáni dne 12. října 1624. V tomto roce císař s arcibiskupem zřídili duchovní a světské rekatolizační komise. Komisaři si mohli vyžádat na pomoc i vojenskou asistenci.
  • V lednu 1625 musela být protireformační opatření zastavena v horních městech Blatné, Jáchymově, Božím Daru a Oloví, ne ale v Kutné Hoře. Na různých místech v zemi byla potlačena řada lidových povstání. Úbytek obyvatelstva měl všeobecně za následek zvyšování roboty a selská povstání, jež probíhala až do zrušení nevolnictví v 18. století.[11] Protože vůdcové povstání byli pro výstrahu popravováni (např. Jan Kozina), mnozí povstalci uprchli za hranice a připojili se k exulantům.
  • Dne 31. července 1627 habsburský císař dalším svým mandátem nařídil, že nekatoličtí stavové musí opustit zemi nebo konvertovat ke katolictví. Jen v tomto roce se z Čech vystěhovalo 185 šlechtických rodin. Saský kurfiřt reagoval v prosinci vydáním dalšího nařízení o přijímání exulantů do Saska i Lužice (kterou definitivně získal v roce 1635). Lidová povstání byla průběžně potlačována v Čechách i na Moravě, v 17. i 18. století.[11]
  • Další rekatolizační patenty byly vydány např. 4. února 1639 a 1. února 1650. Saský kurfiřt reagoval dne 28. března 1650 nařízením, podle kterého se čeští exulanti neměli usazovat blízko českých hranic. Pohraničí Čech bylo vyprázdněné a poddaní prchali i z vnitrozemí. V lednu 1652 odmítl kurfiřt žádost císaře o navrácení uprchlíků a 23. června 1653 sdělil císaři, že Kristus ani apoštolové nikoho k víře nenutili. Exulanti v této době obnovovali válkou zničené obce a zakládali nové kolonie v Lužici a Sasku. Exulanti se rovněž stěhovali do Uherska – do míst, kde byla jejich víra tolerována.
 
Pamětní dům – kostelík exulantů.. Neuendettelsau, Bavorsko

Čechy a Morava v 18. stoletíEditovat

Mandáty Karla VI. byly zásadními dokumenty proti kacířům (tj. nekatolíkům). První patent z 28. prosince 1725 popisoval, jak si počínat při výslechu lidí obviněných ze zločinu kacířství a jak kacíře trestat. Zločinem bylo přijímání podobojí. Poprvé trestaný dostal rok nucených prací, kdy býval přikován ke káře. Nebyl-li kacíř schopen práce na galejích, byl tělesně potrestán a jeho majetek byl zkonfiskován. Část zabaveného majetku příslušela udavači a udavačství (tímto zavedené) bylo hrazeno z veřejných prostředků Habsburské monarchie. Kacířům hrozila poprava, kazatelé a šiřitelé bludných knih měli být potrestáni stětím mečem. Zločinem proti státu (crimen contra statum) bylo i vlastnictví či četba Bible kralické, která byla na indexu zakázaných knih.[12] Jezuita Antonín Koniáš označil za závadnou téměř všechnu náboženskou literaturu vydanou v Čechách v letech 1414–1620.[13] Mandátem ze dne 12. 8. 1733 se stala nápravným prostředkem v zemích německo-rakouských i vojna.[14] Kacíři byli mučeni, umírali ve vězení a byly jim odebírány děti. Evangelíci z Čech i Moravy prchali ze země tajně, samostatně i ve skupinách podle toho, na kterou oblast se zaměřilo rekatolizační úsilí jezuitů. Opakovanými habsburskými dekrety se připomínala či zostřovala nastolená opatření v době „po žních“ až do vydání tolerančního patentu v roce 1781.[2][6][15]

Neúplný seznam obcí založených exulanty z Čech a Moravy (abecedně)Editovat

Akunnat, Bohemka s betlémskou kaplí, Bzinica Nowa, Cvikov (Německo), Czermin, Czerniawa-Zdrój, Čechovka,[16] Česká Alexandrovka (Malá Oleksandrivka),[17] Český Rixdorf, Deutscheinsiedel, Deutschneudorf, Faustynów s evangelickým hřbitovem, Friebus, Genadendal, Georgenfeld, Gęsiniec, Giebułtów (Dolnoslezské vojvodství), Gościęcice, Gottgetreu, Grodziec (Ozimek), Heidelberg (Seiffen), Herrnhut, Hopedale (Newfoundland a Labrador), Hutha, Christiansfeld, Jagniątków, Johanngeorgenstadt, Kleinneuschönberg, Kuców, Lititz, Lubienia, Michalovka,[18] Mirotín,[19] Neugersdorf, Neusalza-Spremberg, Neuwernsdorf, Niederneuschönberg, Niederschlag (Bärenstein), Niesky, Noorliit, Nowawes, Oberneuschönberg, Piława Górna, Piotrówka, Pobiedna, Rauschenbach, Rothenthal, Salem, Sarepta na Volze, Savannah, Stahlberg (Bärenstein), Stěpanovka,[16] Tabor Wielki, Ulicko, Veselynivka, Wespen, Wilhelmshort, Wola Augustowska, Wolimierz, Zelów, Złoty Potok a další.

 
Bethabara. Kostelík Moravanů je kulturní památkou (Winston-Salem).

Azylem pro exulanty se staly i Annaberg-Buchholz,[20] Bärenstein (Sasko), Berlín,[21] Drážďany, Freiberg,[22] Lešno, Marienberg,[20] Markneukirchen, Olbernhau, Pirna,[23] Satzung, Zawidów, Ziębice, Žitava a řada míst nejen v saském zemském okrese Krušné hory. Mnoho exulantů skončilo v Uhersku (např. v obci Reca), toto téma je historiky opomíjeno.

Velké množství českých archiváilí bylo po skončení druhé světové války v „novém Polsku“ zničeno rabujícími Poláky či vojskem. Archiválie nacházející se na Ukrajině (Bohemka, Veselynivka) musely být v roce 1962 předány ke zničení.[24]

Návrat domůEditovat

Po pádu Rakouska-Uherska ožila myšlenka na „odčinění následků Bílé hory“, proto byl v letech 1923–1925 symbolicky přijat zlomek zájemců potomků pobělohorských exulantů přihlášených k repatriaci.[25] Další neúplná vlna repatriace proběhla až po druhé světové válce do vysídleného pohraničí.[26][27] Někteří lidé reemigrovali sami – na vlastní pěst,[17] jiní později umírali na státní hranici při pokusu o útěk.[28] Bloudícím a okradeným Čechům, vyhnaných po válce Poláky ze svých domů a usedlostí, nabídlo ihned azyl Německo a mnozí čeští vyhnanci, včetně potomků pobělohorských exulantů, německou pomoc přijali. Československo se při poválečné obnově poškozeného hospodářství spoléhalo na gastarbeitry, ti byli najímáni masově.[29]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Exulanten na německé Wikipedii.

  1. SOUKUP, Pavel. Křížové výpravy v pozdním středověku : kapitoly z dějin náboženských konfliktů. Vyd. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 245 s. ISBN 978-80-7422-055-5. 
  2. a b MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 s. (Kolumbus; sv. 143). ISBN 80-204-0741-3. S. 61–70. 
  3. NOVÁK, Otakar. Slovník spisovatelů – Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. Praha: Odeon, 1966. 699 s. S. 91. 
  4. Salzburger Exulanten. www.wkgo.de [online]. [cit. 2021-06-18]. Dostupné online. 
  5. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. Praha: Kalich, Exulant (spolek), 2015. S. 324–328. 
  6. a b c ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich 143 s. ISBN 80-7017-022-0. 
  7. Komenského slovník naučný, sv. IV. Praha: 1937. S. 92.
  8. HARCEKOVÁ, Eliška. Diplomová práce [online]. 2021 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  9. ENGELBRECHT, Wilken. In: Studia Moravica III. Sborník historiografických, filologických a uměnovědných příspěvků přednesených na vědecké konferenci Mars Moraviens – Neklidná léta Moravy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. Dostupné online.
  10. ENGELBRECHT, Wilken. Studenti z Čech, Moravy a Slezska na univerzitě ve Franekeře [online]. Ostrava: Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků, 1988 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  11. a b KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953
  12. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2021-03-24]. Dostupné online. 
  13. LIŠKA, Vladimír. Záhadné postavy českých dějin. Praha: [s.n.], 2015. 396 s. ISBN 978-80-7505-074-8. S. 295. 
  14. REZEK, Antonín: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách. S. 70
  15. Ferdinand Hrejsa: Vývoj k toleranci za Marie Terezie online
  16. a b DRBAL, Alexandr. K dějinám osad Čechovka a Stěpanovka v ruské federaci [online]. Exulant (spolek) [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  17. a b ANDRŠ, Bohuslav. Česká Alexandrovka : vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi. 2. pozměněné a doplněné vydání. vyd. Praha: [s.n.] 269 s. ISBN 978-80-7050-644-8. 
  18. REJCHRT, Oldřich. Paprsky kalicha v letorostech Čechů z Volyně. Praha: Občanské sdružení Exulant 159 s. ISBN 80-239-7787-3, ISBN 978-80-239-7787-5. 
  19. Mirotín. S. 20–22. Informační věstník č. 52 (2/2021) [online]. Exulant (spolek) [cit. 2022-01-31]. S. 20–22. Dostupné online. 
  20. a b ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. 1. vyd. Praha: Kalich, 2004. 549 s. ISBN 80-7017-008-5. 
  21. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. Praha: Kalich, 1999. 746 s. ISBN 80-7017-253-3. 
  22. VOLF, Josef. Čeští exulanti ve Freiberce v letech 1620–40. V Praze: nákladem Královské české společnosti nauk, 1912. 142 s. Věstník Královské České Společnosti Náuk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná; 1911, v.
  23. BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-86197-05-0. 
  24. KREJČOVÁ ZAVADILOVÁ, Gabriela. České evangelické sbory ve východní a jihovýchodní Evropě aneb „Bibli donesli ze sebou...“ [online]. Pardubice: Univerzita Pardubice, rok 2019 [cit. 2022-09-17]. S. 84. Dostupné online. 
  25. KLUSÁKOVÁ, Michaela. „Náboženská“ reemigrace v meziválečném období [online]. Diplomová práce, 2016 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  26. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. Praha: Kalich 498 s. ISBN 80-7017-018-2. 
  27. KVASNIČKOVÁ, Zdeňka. Rigorózní práce [online]. 2015 [cit. 2022-01-31]. Dostupné online. 
  28. Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948–1989 - Ústav pro studium totalitních režimů. www.ustrcr.cz [online]. [cit. 2021-12-23]. Dostupné online. 
  29. TOMÁŠ, Dvořák. Gastarbeitři v Československu 1945–1989. Paměť a dějiny [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • AUERHAN Jan:Osady českých emigrantů v Prusku, Polsku a Rusku (1920).
  • AUERHAN Jan:České osady na Volyni, Krymu a na Kavkazu (1920).
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. Kalich, 2001. ISBN 80-7017-553-2
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Zelów. Česká exulantská obec v Polsku. Kalich, 2002, 2010. ISBN 80-7017-793-4

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat