Oslí pohřeb

Oslí pohřeb (lat. sepultura asini či sepultura asinina), též psí pohřeb (lat. sepultura canina)[1], byla forma rituálního trestu, spočívající v bezobřadném uložení těla zesnulého mimo posvěcenou půdu hřbitova (například u křižovatek cest či pod šibenicísub furco). Uplatňován byl vůči osobám zasluhujícím exkomunikaci[2], zejména sebevrahům a kacířům; případně obecněji proti společenským vyvrhelům. Užíván byl ve středověku a raném novověku.

Pojem oslí pohřeb se v právních textech objevuje poprvé v 11. století ve spise Decretum Burcharda z Wormsu.[3] Název je odvozen z biblického textu Jeremjáš: 22, 19: „Bude pohřben, jako se pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány.“

V době protireformace byl oslí pohřeb zapisován do matrik zemřelých katolickým duchovenstvem nezřídka s poznámkou „zakopán jako hovado“. Zápisů sepultura asini je v českých a moravských matrikách mnoho, např. v Novém Městě na Moravě bylo v letech 1673–1680 takto zapsáno 11 procent zesnulých kacířů. Jestliže bylo dodatečně zjištěno, že nebožtík pohřbený na katolickém hřbitově je heretik (např. v jeho domě našla komise zakázané knihy), bylo jeho tělo vykopáno a odvlečeno mimo obec. V případech, kdy už nebylo možné nebožtíka vykopat, byl alespoň jeho hrob zmrskán pruty. V obci Cetkovice rozhořčená katolická vrchnost uvrhla do žaláře syna Jiřího Dračky, nebožtíka, jenž byl sice kdysi představitelem obce – ale posmrtně byl shledán kacířem. Těmito činy byla posvátná půda hřbitova očištěna.[4]

I po vydání Tolerančního patentu (který otázku pohřbívání neřešil) vznikaly na stávajících hřbitovech těžké konflikty. Docházelo k několikadenním pohřbům, např. hrob zesnulé Doroty Procházkové ze Žher byl hrobníkem třikrát vykopán a opět katolickými odpůrci zahrabán. Teprve když delegace vyslaná do Prahy uspěla, došlo k pohřbu za asistence vojska.[5][4] Aby se evangelíci vyhnuli kamenování pohřebních průvodů či rakví, začali zakládat toleranční hřbitovy. Zachoval se např. Ruzyňský toleranční hřbitov.

Praktikování oslích pohřbů vůči nekatolíkům bylo v českých zemích ukončeno až na základě dvorského dekretu vydaného dne 16. března roku 1782.[6]

Oslí pohřby byly uplatňovány v rámci církevní kázně vůči nekajícím se hříšníkům i v reformované církvi v Uhrách.[7]

ReferenceEditovat

  1. Vandekerckhove, Lieven: On Punishment. The Confrontation of Suicide in Old-Europe. Leuven, 2000, s. 21.
  2. Jaser, Christian: Ecclesia maledicens. Rituelle und zeremonielle Exkommunikationsformen im Mittelalter. Tübingen, 2013, s. 197.
  3. Vandekerckhove, op. cit., s. 20.
  4. a b Melmuková, Eva: Patent zvaný toleranční, Praha: Mladá fronta, 1999, s. 69–70, 178-180
  5. VAVÁK, František. Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816 [online]. Skopec, 1910 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  6. Církev a smrt : institucionalizace smrti v raném novověku. Praha: Historický ústav 301 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-7286-106-4. 
  7. Graeme, Murdock: Death, Prophecy and judgement in Transylvania. In: The Place of the Dead. Cambridge, 2000, s. 210.