Antonín Koniáš

český barokní spisovatel, náboženský spisovatel a římskokatolický duchovní

Matěj Antonín Koniáš, známý jako „páter Koniáš“ (13. února 1691[1] Praha27. října 1760 Praha), byl český kazatel, misionář, cenzor a náboženský spisovatel, člen jezuitského řádu, v některých starších dílech je česky označován jako Koňas či Koňas z Vydří. Známý je především zabavováním a pálením protestantských a jinak nekatolických „bludných“ knih a jejich nahrazování katolickými.

Antonín Koniáš
Antonín Koniáš Jesuit.jpg
Narození 13. února 1691
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 27. října 1760 (ve věku 69 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Povolání spisovatel a katolický kněz
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Celý svůj život zasvětil protireformaci v českých zemích. Věnoval se jí jak v kázáních, tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti protestantské literatuře vedl k zabavení značného množství knih, z nichž byla většina spálena na veřejných hranicích. Koniáš byl vynikajícím kazatelem, což vydatně uplatnil při misiích v rámci rekatolizace.[2]

Narodil se v Praze Vojtěchu Jiřímu Koniášovi, knihtiskaři v jezuitském Klementinu, a jeho manželce Kateřině. Základní vzdělání získal při jezuitském kostele sv. Klementa, střední v koleji Klementina. Mezi roky 1705–1708 byl posluchačem filosofie na Pražské univerzitě. V sedmnácti letech, v roce 1708, vstoupil do jezuitského řádu. Pět let působil jako učitel na jezuitských školách. Po dokončení studií bohosloví v roce 1719 se věnoval misijní činnosti ve východních, jižních a západních Čechách. Celkem 26 let působil jako kající misionář, 14 let jako diecézní misionář, který měl mj. za úkol pátrat po nekatolických knihách.

Horlivě kázal (až pětkrát denně, německy i česky). Vedl asketický způsob života, trpěl migrénami a míval záchvaty i na kazatelně, když popisoval obecenstvu hrůzy pekelné, pravděpodobně se jednalo o epilepsii. Zabavené „bludné“ knihy nahrazoval katolickými, mnoho z nich rozdával zdarma (některé sám napsal), některé „opravil“ (vytrhnutím listu, začerněním, přepisováním textu) a ostatní odevzdával na biskupství, většinu z nich (se souhlasem nadřízených jezuitů) teatrálně pálil.[3] Podílel se též na konfiskaci a zničení knihovny jansenisty hraběte F. A. Šporka v Kuksu.[4] Základem pro zabavování knih mu byl církevní Index librorum prohibitorum, který později sám doplnil o další položky dle vlastního uvážení. Jeho Kljč Kacýřské Bludy K rozeznánj otwjragicý, K wykořeněnj zamjkagicý. Aneb Registřjk Některých bludných, pohorssliwých, podezřelých, neb zapowěděných Kněh (tzv. Klíč) je seznamem nedovolených knih a sloužil k usvědčování kacířů. Tento Klíč bývá označován jako nejostudnější dílo domácí katolické literatury. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené kacíře (tj. majitele či čtenáře Bible kralické), a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti včetně konfiskace veškerého majetku. Značné procento kacířských knih tvořily ty, které byly vytištěny v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovány do Čech – jednalo se hlavně o výše uvedenou bratrskou Bibli kralickou, jež byla nejpronásledovanější knihou ze seznamu zapovězených knih.[5] Podívanou při veřejných obřadech pálení knih doprovázel zpěv poučné písně.[6] Jezuité si od každé zabavené knihy ponechali několik exemplářů, které byly následně v klášterech uloženy do oddělení „libri prohibiti“, takže ne všechny knihy byly nenávratně ztraceny. Cílem Koniáše bylo „vytvořit nové katolické Čechy“. Jeho zápal považovali někdy za přehnaný a problematický i sami jezuité, a proto byl ze strany svých představených napomínán.[7]

Koniáš neničil jenom umělecké skvosty Jednoty bratrské či odkazy z doby husitství. Jednalo se i o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou pornografii. Bývá vnímán kontroverzně – jako oddaný a zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům“, ale i jako netolerantní cenzor a ničitel české kultury[8] – proto se pojmenování „koniáš“ užívá jako symbol lidské zvůle, fanatismu či škůdce kultury.[9] V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „kacířským bludům“, to ale mělo za následek emigraci obyvatel a vylidňování celých oblastí země.[10] Koniáš sám několikrát unikl násilné smrti, v několika jiných případech byli jezuitští misionáři zavražděni.[11] Neurvalé praktiky Antonína Koniáše a jezuitů byly v okolních zemích odsuzovány, velké množství prchajících českých exulantů bylo v protestantských zemích ochotně přijímáno – například v Prusku Fridrichem Vilémem I. a později v pruském Slezsku i jeho synem Fridrichem II. Velikým.[12]

Obraz v dějináchEditovat

V době národního obrození se z Koniáše stal symbol jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zdůrazňovalo se – zvláště zásluhou Aloise Jiráska – především jeho pálení knih, přičemž údaj o 30 tisících zničených knihách byl vztahován jen na knihy jazykově české. Z třiceti tisíc knih, které Koniáš spálil, byla jazykově česká asi polovina,[13] jednalo se především o spisy mistra Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, dále o knihy českých utrakvistů a jiné. Je jisté, že z dnešního hlediska patří tato část jeho činnosti k nejproblematičtějším, v katolickém světle se to může jevit jinak. Symbolem vypjaté religiozity 17. a 18. století se stal on, jezuita Antonín Koniáš.

Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz římskokatolické církve a účelově se zamlčovalo, že se snažil spálené problematické knihy plynule nahrazovat katolickou literaturou, nezřídka vlastní provenience.

Vlasta Třešňák, inspirován jeho osobností a jistou událostí ze života Bohumila Hrabala, napsal text a hudbu k písni Tovaryš pátera Koniáše
„Jsem tovaryš pátera Koniáše
umím oheň rozdělat umím světlo zhášet …“ (album KOOH-I-NOOR, 1983)

Elogium pátera KoniášeEditovat

Po smrti každého člena jezuitského řádu sepsal některý z řádových bratří oslavnou výpověď o životních osudech zesnulého, tzv. elogium. Tak se stalo i po skonu pátera Koniáše (1760). Latinsky psané elogium, dílo neznámého jezuity, se dochovalo a pojednává mimo jiné i o vyhledávání a ničení závadných knih:

Ad haec mira solertia pollebat et felicitate in voluminibus investigandis, quae seu bonis moribus seu religionis nostrae veritatibus adversantur; quippe longo rerum usu edoctus vir sapientissimus, quantum praesidii pravorum dogmatum sectatores in ejusmodi armis haberent, haec ubi poterat summis pariter et imis ereptum ibat. Qui plura cum eo lustra paribus studiis consumpserunt, ultra 30 codicum venenatorum millia numerant sola unius Patris industria conquisitorum, manuque illius flamnis injectorum, quibus salubriores alios, sua interim Minerva compositos, magnoque sumptu praelo commissos ultro substituebat. Qua in re quantum compendii rei christianae attulerit, quanta vitae pericula adierit, nemo facile scribendo assequatur. K tomu vynikal podivuhodnou vynalézavostí a štěstím při vyhledávání knih, které byly v rozporu s dobrými mravy nebo s pravdami našeho náboženství, neboť tento velemoudrý muž poučený dlouhou praxí o tom, kolik opory měli stoupenci zvrácených dogmat ve zbraních tohoto druhu, kde mohl, chodil je vyrvat nejvyšším stejně jako nejnižším. Ti, kteří s ním strávili více let ve stejném snažení, počítají, že péčí tohoto jediného otce bylo sebráno více než třicet tisíc jedovatých svazků a jeho rukou vrženo do plamenů; nahrazoval je jinými, spásnějšími, složenými jeho spisovatelským nadáním a vytištěnými s velkým nákladem. Nikdo by snadno nedokázal vypsat, kolik prospěchu tím přinesl křesťanské věci a kolika nebezpečím života se tím vystavil.
— Elogium pátera Koniáše (výňatek), Časopis Musea království Českého, ročník 69 (1895), s. 323

DíloEditovat

  • Cytara Nového Zákona (1727, 1729, 1746 atd.) – náhrada starých evangelických kancionálů
  • Clavis haeresim claudens et aperiens – Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729) – seznam závadné literatury, jeho nejznámější dílo, tento seznam byl schválen až roku 1770, zakazuje většinu evangelické literatury z let 1414–1620 a exulantskou protikatolickou literaturu (dostupné online)
  • Jediná choť Beránkova (1729)
  • Vejtažní naučení (1740), další vydání pod názvem Postila (1750, 1756)
  • Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy dennice (1754) – náhrada nekatolických postil
  • Herbář

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1377 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 829. 
  2. Katolický týdeník, ročník XXI, č. 43, str. 4-5
  3. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61 a 68.]
  4. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha : Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá; viz str. 829.]
  5. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2020-06-12]. Dostupné online. 
  6. Píseň zpívaná u hranice, na níž páleny kacířské knihy – Wikizdroje
  7. Historický magazín z 1. dubna 2006, dostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)
  8. Český rozhlas: Toulky českou minulostí - 502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín
  9. Český rozhlas - Toulky českou minulostí - 487. schůzka: Krvosvědek
  10. Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských emigrantech. Kalich, 2005
  11. LIŠKA, VLADIMÍR, 1955-. Záhadné postavy českých dějin. Praha: [s.n.] 396 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7505-074-8, ISBN 80-7505-074-6. OCLC 982100323 
  12. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 599 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7017-553-2, ISBN 978-80-7017-553-8. OCLC 57324279 
  13. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61.]

LiteraturaEditovat

  • BÍLÝ, Jiří. Jezuita Antonín Koniáš : osobnost a doba. Praha: Vyšehrad, 1996. 277 s. ISBN 80-7021-191-1.  Knihu ve skutečnosti napsal Josef Cyril Kebrle, viz SVATOŠ, Martin: Velká vědecká loupež, in Dějiny a současnost, 4/2002, str. 56–57, ISSN 0418-5129
  • VLČEK, Jaroslav . Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [O Antonínu Koniášovi viz str. 60–68.]
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 473–474; 489. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. S. 829–830.  [Autorkou hesla „Antonín Koniáš“ je Zdeňka Tichá.]
  • Benedikt, Heinrich. Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738). Wien : Manz, 1923, s. 217–223.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat