Pobělohorská emigrace

Pobělohorská emigrace je označení rozsáhlého emigračního procesu osob, který proběhl v českých zemích v období po porážce českého stavovského povstání, symbolizovanou prohranou bitvou na Bílé hoře, až do konce třicetileté války. Hlavními důvody migrantů byly náboženský útisk zde dominantních protestantů císařskou katolickou mocí (rekatolizace), faktická hrozba trestu za účast či podporu stavovského povstání či válečné události probíhající v českých zemích. Z Čech, Moravy a moravského Slezska pak z těchto důvodů odešla z vlasti značná část domácí šlechty, mocenských, společenských či náboženských elit a inteligence, směřující do rozličných oblastí převážně západní, severní a jihovýchodní Evropy. Patrně nejvýraznejším symbolem pobělohorských exulantů je pak osobnost učence, pedagoga a teologa Jana Amose Komenského.

Vystěhovalci čeští (výjev po vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627, ilustrace J. Scheiwla, Česko-moravská kronika, 1891)

Odhady o počtu exulantů se liší, řádově se však mohlo jednat až o stovky tisíc migrujících lidí, jejichž odchod přispěl značnou měrou k faktu, že počet obyvatel českých zemí během třicetileté války poklesl ze zhruba tři milionů na pouhých zhruba 800 tisíc lidí.[1]

Příčiny

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Doba pobělohorská.

Vláda císaře Rudolfa II., vládnoucího do roku 1611, byla spojena s relativní náboženskou tolerancí na právním principu cuius regio, eius religio, potvrzenou mj. Rudolfovým majestátem z roku 1609. Za vlády nastupivších panovníků Matyáše a posléze Ferdinanda II. však docházelo ke stále sílícímu útlaku protestantů, což vedlo k nespokojenosti akcentované propuknutím stavovského povstání roku 1618. Jeho porážka na podzim roku 1620 a následný vývoj znamenaly zásadní společenskou změnu. Ferdinand II. tvrdě potrestal strůjce povstání brutální popravou 27 šlechticů na Staroměstském náměstí 21. června 1621, navíc započaly rozsáhlé soudní procesy zabavování majetku osobám, především šlechticům, účastnícím se povstání, později označované jako pobělohorské konfiskace. Rudolfův majestát císař zrušil tak, že jej dal rozstřihnout a spálit jeho pečeť,[2] a nadále pak pokračoval v perzekuci české protestantské náboženské populační většiny.

 
Jan Amos Komenský, portrét od Jürgena Ovense, po roce 1650

Emigrace

editovat

Do zahraničí odcházely první zástupy osob údajně již po prvních dnech povstání. Jako jedni z prvních uprchli někteří přední představitelé povstalecké moci, včetně zvoleného českého krále Fridricha Falckého, vrchního velitele stavovské armády Jindřicha Matyáše z Thurnu a dalších, případně pak další zástupci šlechtických stavů, kteří jednak nebyli vázáni poddanstvím a měli k cestě potřebné prostředky. Svobodným osobám, tj. členům panského, rytířského a městského stavu, bylo posléze uděleno císařské právo k vystěhování.[2] Zřejmě nejsilnější emigrační vlnou byl pak odchod protestantů po vydání Obnoveného zřízení zemského, zákoníku mj. povolujícího katolictví jako (s výjimkou židovského) jediné náboženství Habsburské monarchie, ale také uzákoňujícího mocenský přechod od stavovského systému řízení státu k absolutismu či v dlouhodobém horizontu vedoucího ke germanizaci zemí a úpadku užívání češtiny.

Reemigrace

editovat

Jistá část exulantů se ještě během války pokusila do Čech vrátit. Za nejvýraznější vlnu reemigrace exulantů lze označit vpád švédské a saské armády do Čech v letech 1631 až 1632, kdy došlo k návratu části domácí šlechty, nezřídka v hodnostech důstojníků invazních armád, po vytlačení těchto sil vojsky polního maršála Albrechta z Valdštejna však řada z nich někdejší vlast opět opustila. Zejména šlechtici však byli v některých případech přijali nutné podmínky a po konverzi ke katolictví se mohli do českých zemí vrátit.

Uprázdněná panství se pak často dostávala do rukou zahraniční či německy mluvící šlechty, která nezřídka kdy nehospodařila na svých statcích dobře, pro jejich velké množství či absenci vztahu k českým poddaným. Z těchto důvodů pak docházelo k projevům nevole či také k ozbrojeným povstáním.

 
Jindřich Matyáš Thurn, vůdce českého stavovského vojska

Zahraniční diaspory

editovat

Převážná část pobělohorských exulantů však zůstala v zahraničí. Směřovali především do nábožensky svobodnějších zemí: Uherska, Slezska, zemí Svaté říši římské, Nizozemska, Dánska, Pobaltí, Anglie a dalších, kde se po překonání jazykových bariér zapojili do zdejších společností. Podél saských, lužických, slezských a moravsko-uherských hranic pak vznikl jakýsi pás exulanty založených drobných obcí. Tito vyhnanci a běženci pro svobodu svědomí chtěli žít v blízkosti své vlasti a po generace věřili, že se do vlasti jednou budou moci svobodně vrátit. Nemalá část emigrantů-mužů z řad šlechty sloužila v protestantskch armádách např. dánského krále Kristiána IV. či švédského monarchy Gustava II. Adolfa.[2] Řada exulantů české a moravské šlechty působila též na dvoře Fridricha Falckého, zprvu ve Franekeru a později v Haagu.[3][4] Nadále se v zahraničí udržely a rozvíjely náboženské komunity protestantských církví, mj. církve českých a moravských bratří. Rovněž mezi exulanty působila řada spisovatelů, lékařů, historiků, pedagogů, diplomatů, umělců, teologů, řemeslníků a vydavatelů českých knih distribuovaných tajně do zemí koruny české. K tiskařům patřili: Kašpar Motěšický, Václav Kleych, Daniel Stránský, Václav Trojan... Nezřídka se exulanti potýkali při živobytí s existenčními problémy.

K vytvoření větších centralizovaných českých zahraničních komunit nedošlo, řada exulantů plně asimilovala. Existovalo několik myšlenek diasporické české komunity vytvořit, mj. v Pobaltí, ovládnutém Švédy, či ideu vyšlou z okolí vůdce Anglické republiky Olivera Cromwella, aby se část exulantů přestěhovala do katolického Irska (tu hned v zárodku odmítl také Komenský), jejich realizace však selhala.[2] Exulanti si však sami spontánně zakládali vlastní komunity a to nejen na území bývalého Pruského Slezska (Zelów), ale i v různých částech světa.

Po třicetileté válce

editovat
 
Matouš Ulický na ilustraci básnického cyklu Adolfa Heyduka Za volnost a víru od Jakuba Schikanedera (1883)

Podepsání Vestfálského míru a ukončení třicetileté války společensko-náboženskou změnu do českých zemí nepřineslo, ani pak tedy nedošlo k výrazné reemigraci. K návratu právního stavu před rokem 1620 bylo (s omezením) dosaženo až vydáním Tolerančního patentu Josefem II. roku 1781.

Významní pobělohorští exulanti

editovat

Potomci pobělohorských exulantů

editovat
  • Augustin Heřman (před 1621–1686) – šlechtic, z Čech odešel s rodinou jako dítě. Odešli do Nizozemska, kde se Heřman stal kartografem a mořeplavcem. Posléze se dostal do nizozemských kolonií v Severní Americe, kde se usadil na území pozdějšího státu federace USA Maryland v jím založené osadě Bohemian Manor (v překladu české panství).
  • Jan Kupecký (1666–1740) – malíř, potomek členů českobratrské církve narozený v Pezinoku, v tehdejších v Horních Uhrách.
  • Carl Gottlob Moráwek (1816–1896) – autor „Historie české evangelické exulantské obce v Žitavě“, umělecký zahradník
  • Kristián Pešek (1676–1744) – atronom, matematik, spisovatel
  • Christian Adolph Pescheck (1787–1859) – teolog, zakladatel městského muzea v Žitavě
  • Christian Weise (1642–1708) – spisovatel, pedagog, dramatik

Reference

editovat
  1. 622. schůzka: Oznamuje se všem tento list čtoucím. Dvojka [online]. 2013-11-16 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. 
  2. a b c d e Pobělohorská emigrace.. www.zlate-mince.cz [online]. [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. 
  3. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/150377/130319026.pdf?sequence=1
  4. ENGELBRECHT, Wilken. Studia Moravica III. Sborník historiografických, filologických a uměnovědných příspěvků přednesených na vědecké konferenci Mars Moravicus – Neklidná léta Moravy. [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005 [cit. 2023-01-22]. Kapitola Význam Fríské akademie ve Franekeru pro pobělohorský exil. Dostupné online. 
  5. ČORNEJOVÁ, Ivana, et al. Velké dějiny zemí Koruny české VIII: 1618–1683. Praha – Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-947-5. S. 503. 
  6. ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Žitenice – zámek, s. 544. 
  7. https://www.zlate-mince.cz/bohemia/pobelohorska_emigrace.htm

Související články

editovat

Literatura

editovat
  • Česko-moravská kronika. Nakladatelství I. L. Kober, Praha, 1891. s. 566-598. Dostupné online
  • DEYL, Václav. Přes moře a hory, příběh Augustina Heřmana, zpracovaný formou románu pro mládež (il. Karel Pekárek, mapy Jan Novotný, Doležalovo nakladatelství, Červený Kostelec, 1945)
  • KROFTA, Kamil. Nesmrtelný národ: od Bílé hory k Palackému. V Praze: Jan Laichter, 1940. s. 581. Dostupné online
  • ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich, 2004. ISBN 80-7017-022-0.