Doba pobělohorská

Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji do období až po rok 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.

Oslava vítězství na Bílé hoře za pomoci Panny Marie, barokní obraz A. Stevensekostele Panny Marie Vítězné

Doba předbělohorská se do začátku stavovského povstání v roce 1618 vyznačovala relativní náboženskou tolerancí. Významná byla politická role stavů a soudobá bohatá českojazyčná literární činnost (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání a následný vývoj znamenaly zásadní společenskou změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace) a obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovstvíabsolutismu. S absolutismem spojený centralismus a prosazování němčiny vedl v dlouhodobém horizontu ke germanizaci národa a k úpadku užívání češtiny. K tomu značně přispělo i ničení zakázaných knih.[1]

Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu,[2] např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar. Během tohoto období odešlo do exilu až 500 tisíc českých protestantů,[3] došlo i k zásadní proměně ve vlastnictví statků v Českém království. V Čechách z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků, z toho 147 větších panství.

Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.

V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Emanuel Poche napsal:

... které tragicky ukončila bitva na Bílé Hoře, jež přinesla nejen konec české státní samostatnosti, ale i konec renesančního slohového názoru u nás.

—Emanuel Poche, Praha renesanční, Pressfoto, ČTK

Renesanční sloh byl nahrazen manýrismem a českým barokem.

K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.

Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí).
— Bohuslav Balbín: Učené Čechy[4]

ReferenceEditovat

  1. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2020-10-27]. Dostupné online. 
  2. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním? [online]. [cit. 2020-06-01]. S. 10–18. Dostupné online. 
  3. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. [s.l.]: Kalich-Exulant, 2015. S. 297-301, 324-328 i jiné. 
  4. BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat