Wikipedie

Kostel Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského

klášterní kostel v Praze

Kostel Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského s přilehlým klášterem bosých karmelitánů[2] se nachází v Praze 1 pod Petřínem v Karmelitské ulici na Malé Straně. Proslul soškou Pražského Jezulátka, díky které je často přezdíván U Pražského Jezulátka.[3] Sošce je připisována zázračná moc a kostel je navštěvován poutníky z celého světa, především ze španělsky mluvících zemí.

Kostel Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského
Kostel Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského z Letné
Kostel Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského z Letné
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťMalá Strana
Souřadnice50°5′8,52″ s. š., 14°24′12,96″ v. d.
Map
Základní informace
Církevčeská římskokatolická
ProvincieČeská církevní provincie
DiecézeArcidiecéze pražská
VikariátPrvní pražský
FarnostDo roku 2004 spadala správa kostela pod římskokatolickou farnost u kostela sv. Tomáše, od roku 2004 je kostel spravován jako klášterní
Statusklášterní kostel
ZasvěceníPanna Maria
Architektonický popis
Stavební slohBaroko
Typ stavbyklášterní kostel
Výstavba1729
Specifikace
Stavební materiálopukové zdivo, cihly a štuk
Další informace
Oficiální webOficiální web
Kód památky38933/1-496 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Klášter bosých karmelitánů na Malé Straně)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rekonstrukce terasy před kostelem, díky níž vzniknou bazbariérové přístupové rampy do kostela a veřejné toalety pod schodištěm[1] (foto 5. dubna 2024)

Kostel je významnou stavební památkou raného baroka, interiér má hodnotný mobiliář pocházející většinou ze 17. století.[4]

Historie

editovat
 
Interiér kostela

Základem kostela je pozdně renesanční luteránský kostel Nejsvětější Trojice od Giovanniho Maria Filippiho z let 1611–1613. Kostel byl orientovaný hlavním oltářem na východ, tj. směrem do ulice a vchodem na západě, od petřínské stráně.

Po bitvě na Bílé hoře byl kostel uzavřen a na přímluvu Dominika à Jesu Maria jej získal řád neobutých karmelitánů, které do něj dne 7. září roku 1624 uvedl generální vikář Kašpar Arsenius z Radbuzy. O den později na přání císaře Ferdinanda II. apoštolský visitátor minoritů Jan Savonanti chrám zasvětil Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu Paduánskému. Mariánské patrocinium bylo zvoleno s ohledem na milostný obrázek Adorace Páně ze Štěnovic, symbol Panny Marie Vítězné, jehož zázračné moci bylo připisováno vítězství katolického vojska v bělohorské bitvě. Koncem října 1624 přišli z Vídně první karmelitánští mniši. Pokusili se založit noviciát, který byl pro nedostatek financí již roku 1630 přeložen do Mnichova.

V letech 1625–1644 proběhla rozsáhlá adaptace celého kostela pro potřeby karmelitánů, během níž byla změněna orientace chrámové lodi směrem k západu, vystavěn půlkruhový presbytář s mnišským chórem.

Průčelí bylo upraveno podle vzorů římských karmelitánských kostelů Santa Maria della Scala, Santa Maria della Vittoria a kostela sv. Zuzany. Na fasádu byla do niky nad vstupním portálem vsazena socha Panny Marie (nyní kopie z roku 1944), znak řádu karmelitánů a na korunní římsu osazen plastický erb zakladatele dona Baltasara de Marradas. Mramorová pamětní deska s letopočtem 1659 na nepřístupné části boční fasády uvádí založení poustevny Pražského Jezulátka z daru Alžběty Konstancie, ovdovělé hraběnky z Oppersdorfu. Roku 1669 byla dostavěna věž. Od roku 1641 byla v kostele natrvalo umístěna soška Pražského Jezulátka. Soška, které začala být připisována zázračná moc, byla v roce 1655 slavnostně korunována pražským biskupem. Úcta k Jezulátku se postupně rozšířila po celém světě.[5]

Dekretem císaře Josefa II. z 3. června 1784 byl klášter zrušen a budova předána finančnímu úřadu a gymnáziu (nyní základní škola). Terasovitou zahradu s přilehlou vinicí a zaharadním domkem dostal generální seminář. Kostel byl proměněn na farní a získali jej do správy maltézští rytíři z blízkého kostela Panny Marie pod řetězem. Karmelitánům byl kostel s částí nemovitostí navrácen po více než 200 letech, 2. července 1993. V letech 2006 až 2023 probíhaly v kostele práce na obnově hlavního oltáře pod vedením restaurátora Mgr. Daniela Talavery.[6]

Popis

editovat
 
Obraz Antonína Stevense pro hlavní oltář kostela (1641)

Exteriér

editovat

Průčelí bylo rekonstruováno během třicetileté války nákladem dona Baltasara Marradase (1560–1638) v letech 1636–1642. Dokončení se Marrades nedožil. Kompozice tabulového průčelí se odvolává na římské kostely karmelitánského řádu (Santa Maria della Scala, Santa Maria della Vittoria).

Na korunní římse je mecenášův znak v barokní plastické kartuši. Nad samotným erbem je hraběcí koruna, po jeho obvodu ji lemují bílá ramena maltézského kříže. Erb je čtvrcený. První pole představuje vlastní rodinný znak Marradasů, který je čtvrcený. V jeho prvním a třetím poli jsou tři svislé zlaté vlny na červeném poli a na druhém a čtvrtém poli zlatá mušle na modrém poli. Druhé pole vyplňují dva horizontálně položené červené pruhy na zlatém podkladě, představuje znak rodu Vique, který poukazuje na Valencii, rodiště Marradase. Ve třetím zlatém poli je černý dvojhlavý císařský orel, který má na hrudi štít se třemi zlatými pruty na modrém poli, jedná se o erb rodu Pallásů. Čtvrté pole znázorňuje rod Manrique de Lara. Skládá se ze čtyř svislých pruhů. V heraldicky krajním pravém jsou nad sebou dva kotle pokryté zlatočerným šachovnicovým vzorem, nad každým je stočen zlatý had. Na zbývajících třech se střídají motivy věží a lvů odkazující na znaky Kastilie a Leónu.[7] Pod erbem je latinský nápis, jehož český překlad zní: Z velkorysosti a veden hlubokou úctou k svaté Panně Terese a jejímu posvátnému řádu tento portál Don Baltasar de Marradas Vique, Svaté říše římské hrabě, Rytíř španělský a Johanitského řádu jeruzalémského, Kastelán ampostatský, Císařů Rudolfa, Matyáše, Ferdinanda II. a III. komoří a tělesné stráži velitel, Tajný rada, Generál jízdy a vojenský velitel v Českém království, válečný rada Katolického veličenstva a plukovník v Německu na vlastní náklad postavit a na věčnou památku svůj znak připojit dal. Roku 1644.[7]

Náklady na vrata a kamennou sochu Panny Marie s Ježíškem uhradil svobodný pán a plukovník Husmann.[7] Hlavní průčelí se od 17. století nezměnilo. Na severní boční stěně kostela byly po otlučení omítky v roce 2024 pod fasádou odkryty základy zdiva z opukových kvádrů a nad nimi cihlové vyzdívky dvou oken. Jiný průzkum exteriéru kostela dosud nebyl proveden.

Interiér

editovat

Kostel je sálová stavba, má valenou klenbu s pasy a osm kaplí, dvě v podvěží po stranách vstupu jsou uzavřené, tři dvojice výklenkových kaplí po stranách jsou vyvýšeny schodištěm a navzájem propojeny. Závěr kostela s dosud užívaným mnišským chórem je oddělen dřevěnou architekturou hlavního oltáře, původní barokní chórové lavice byly upraveny v novogotickém stylu, v roce 2022 proběhlo jejich restaurování a byly navráceny do původní raněbarokní podoby.

Hlavní oltář

editovat

má vrcholně barokní sloupovou konstrukci architektury s tordovanými sloupy a překladem s prolamovanou profilovanou římsou; navrhl ji Jan Ferdinand Schor roku 1715, který se také účastnil jejího štafírování. Po stranách jsou sochy sv. Terezie z Avily a sv. Jana od Kříže z dílny Matěje Václava Jäckela.. Na vrcholu je do paprsčité svatozáře vložen obrázek Adorace Páně, zvaný Panny Marie Vítězné, pod královskou korunou. Za oltářem visí monumentální obraz Císař Ferdinand II. a jeho syn, český král Ferdinand III. se modlí k Panně Marii za vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře. Proti nim pokleká karmelitán Dominik à Jesu Maria s obrázkem Adorace Páně v levici. V oblaku nad nimi se Panna Marie se svatými patrony přimlouvá u Boha Otce za zdar bitvy. Obraz namaloval Antonín Stevens ze Steinfelsu pro původní oltářního retábl z roku 1641.[8]

Kaple a oltáře

editovat
  • uzavřená kaple Ukřižování (první vlevo) s barokním sousoším kalvárie, s Maří Magdalenou klečící u paty kříže a se sochami Bolestné Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách.
  • uzavřená Talmberská kaple u vstupu je zpovědní kaplí, na oltáři má sochu Panny Marie (první vpravo)

Šest bočních oltářů ve výklenkových kaplích:

Krypta

editovat

Pod celým půdorysem kostela jsou prostory krypty. Jsou v ní uloženy rakve mumifikovaných řeholníků a příznivců chrámu. Vpravo od presbytáře je vstup na točité schodiště, které vede do muzea Pražského Jezulátka.[12]

Od roku 2015 jsou součástí interiéru nový oltář, ambon, kříž a poklop křtitelnice, vytvořené akademickým sochařem Otmarem Olivou.[13]

Pražské Jezulátko

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Pražské Jezulátko.
 
Pražské Jezulátko v kostele
 
Pražské Jezulátko v roce 2017

Mezi nejvýznamnější artefakty kostela patří bezesporu soška Pražského Jezulátka, které je velmi oblíbené mezi turisty zejména z románských zemí, především pak ze Španělska, země svého původu. Soška pochází asi ze 16. století, do Prahy ji přivezla španělská dvorní dáma Marie Manrique de Lara a kostelu ji věnovala její dcera Polyxena z Lobkovic. Jezulátko je umístěno ve zlatnicky provedené prosklené stříbrné skřínce na vlastním bočním oltáři. Soška je opatřena korunou a během církevního roku oblékána do různě barevných šatů, jejichž rozsáhlý soubor je zde uchováván.

Návštěva papeže

editovat
 
Kostel od Petřína

26. září 2009 prohlásil papež Benedikt XVI. kostel a Pražské Jezulátko za první zastávku při své apoštolské cestě v Česku. Svatý Otec také daroval zlatou korunu zdobenou perlami a granáty, kterou je soška korunována.[5]

Okolí

editovat

Vedle kostela se nachází klášter bosých karmelitánů, za ním je bývalá poustevna z roku 1659, která je dnes již obytným domem v soukromém vlastnictví. Ke klášteru v minulosti patřila i přilehlá Seminářská zahrada.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ https://www.pragjesu.cz/terasa, 19. ledna 2025.
  2. ↑ oficiální stránky Kláštera bosých karmelitánů v Praze
  3. ↑ Eduard Škoda: Pražské svatyně, Praha : Libri 2002, ISBN 80-7277-098-5, str. 164-165.
  4. ↑ Památkový katalog: Kostel Panny Marie Vítězné [online]. NPÚ [cit. 2023-10-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Historie a úcta | PragJesu. www.pragjesu.cz [online]. [cit. 2023-10-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Restaurování hlavního oltáře | PragJesu. www.pragjesu.cz [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : osudy generála Baltasara Marradase. Praha: Vyšehrad, 2006. 716 s. ISBN 80-7021-812-6. S. 596–597. 
  8. ↑ VÁCHA, Štěpán; HEISSLEROVÁ, Radka. Ve stínu Karla Škréty. Pražští malíři v letech 1635–1680. Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2801-3. , s. 339–341.
  9. ↑ VÁCHA, Štěpán; HEISSLEROVÁ, Radka. Ve stínu Karla Škréty. Pražští malíři v letech 1635–1680. Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2801-3. , s. 447.
  10. ↑ VÁCHA, Štěpán; HEISSLEROVÁ, Radka. Ve stínu Karla Škréty. Pražští malíři v letech 1635–1680. Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2801-3. , s. 498–500.
  11. ↑ VLČEK Pavel a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Academia, Praha 1999, s. . ISBN 80-200-0771-7
  12. ↑ Muzeum | PragJesu. www.pragjesu.cz [online]. [cit. 2023-10-10]. Dostupné online. 
  13. ↑ Nový oltář pro Pražské Jezulátko

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kostel_Panny_Marie_Vítězné_a_svatého_Antonína_Paduánského&oldid=24898763“