Otevřít hlavní menu

Pojem manýrismus má v umění dvojí význam. Častěji je používán v užším smyslu, kdy označuje přechodovou fázi mezi vrcholnou renesancí a barokem.

V širším slova smyslu je principem umělecké tvorby v protikladu ke klasicismu či tvorba založená na „manýře“, tj. určitém specifickém uměleckém prostředku.

Název manýrismus pochází od italského slova maniera – styl, způsob. Pojem zavedl v 16. století Giorgio Vasari; charakterizoval jím pozdní tvorbu Michelangelovu, která se odchylovala od klasických představ o harmonii.

Obsah

Manýrismus: mezi renesancí a barokemEditovat

 
Parmigianino: Autoportrét v konvexním zrcadle

Ani ve významu období západního umění mezi renesancí a barokem nemá éra manýrismu přesně vymezený rozsah: jednak bývá často odlišně chápán v literatuře a ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty 15151600 v Itálii, 15501610 ve Francii, 15601630 ve Střední Evropě. V Německu však bývá někdy k manýrismu počítána tzv. slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku 1680; podobně angličtí metafyzičtí básníci tvořili do konce 17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poezie.[1]

CharakteristikaEditovat

Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například Athénskou školou Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip (concetto), motiv, slovo nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné významy.

Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku 1600: vlivné bylo dílo španělského jezuity Baltasara Graciána Ostrovtip a umění duchaplnosti či Aristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní Itala Emanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“ Giambattisty Marina: „Básníkovým cílem je úžas (meraviglia); kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“

Historický pohledEditovat

Historicky bývá vznik manýrismu vykládán jako následek rozkladu tradiční jednoty: začíná období reformace, hroutí se vize jednotné katolické církve a křesťanské Svaté říše římské; roku 1527 je pleněn Řím; vzrůstá moc španělských Habsburků; prostřednictvím „objevení“ Ameriky se Evropa setkává s jinakostí a exotičností. Duchovní klima Evropy je silně ovlivněno pozdně renesančním novoplatónismem (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola), hermetismem a alchymií. Důležitou událostí byl také objev helenistického sousoší Laokoon roku 1506.

Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, od Madridu po Lvov. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha za vlády Rudolfa II., na jehož dvoře působil proslulý Giuseppe Arcimboldo. Během třicetileté války je manýrismus postupně vystřídán (či absorbován) barokem; avšak jak již bylo uvedeno, pojmy manýrismus a baroko jsou neustále předmětem studií a sporů a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochou klasicismu.


Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie či inspirace evropských uměleckých avantgard přelomu 19. a 20. století.

PředstaviteléEditovat

Manýrismus a klasicismusEditovat

Pojetí manýrismu jakožto „konstanty evropské kultury“ v komplementaritě ke klasice či klasicismu rozvíjeli literární komparatisté Ernst Robert Curtius a Gustav René Hocke. Ve třicátých letech dvacátého století dospěl k prakticky totožnému závěru historik umění Vojtěch Birnbaum ve své teorii nazvané barokní princip.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Srv. např. výbor V. Černého Kéž hoří popel můj. Praha 1969.

Externí odkazyEditovat

Umělecký sloh
Předchůdce:
renesance
16. století
Manýrismus
Nástupce:
baroko