Otevřít hlavní menu

Itálie, celým názvem Italská republika (italsky Italia a Repubblica Italiana) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.[2][3] Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva samostatné městské státy: Vatikán (0,44 km²) a San Marino (39 km²). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem zvané Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské mořeLigurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: SardinieSicílie. Hlavním městem sjednocené Itálie je od roku 1870 Řím. Itálie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Rady Evropy, Evropské unie (EU), Eurozóny, Schengenského prostoru.

Italská republika
Repubblica Italiana
vlajka Itálie
vlajka
znak Itálie
znak
Hymna: Fratelli d'Italia
Geografie

EU-Italy.svg Poloha Itálie

Hlavní město: Řím (Roma)
Rozloha: 301 338 km² (69. na světě)
z toho 2,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (Monte Bianco) (4810 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 42°30′ s. š., 12°30′ v. d.
Geodata (OSM): OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 60 507 590 (23. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 194 ob. / km² (55. na světě)
HDI: 0,881 (velmi vysoký) (25. na světě, 2012)
Jazyk: italština, regionálně také němčina, francouzština, ladinština a slovinština
Náboženství: 83,3 % křesťané, převážně katolíci
12,4 % bez vyznání
3,7 muslimové
0,2 % buddhisté
0,1 % hinduisté
0,3 % jiná vyznání
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 17. března 1861 (sjednocení městských států)
Prezident: Sergio Mattarella
Předseda vlády: Giuseppe Conte
Měna: euro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF)
HDP/obyv. (PPP): 36 030[1] USD (29. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 380 ITA IT
MPZ: I
Telefonní předvolba: +39
Národní TLD: .it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem, Francií a Spolkovou republikou Německo byla zakladatelským státem Evropského hospodářského společenství (EHS), což byl předchůdce EU, a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto nadstátní organizace vznikly na základě dvou Římských smluv, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. Obě smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958.

Ve starší češtině se lze setkat s označením pro Itálii Vlachy/Vlašsko (Italové - Vlaši, adj. vlašský). Etymologicky se jedná o společný základ příbuzný s výrazem Włochy (pomn.) - Itálie (adj. włoski - italský), užívaný v moderní polštině.[zdroj?]

DějinyEditovat

Pravěk a antikaEditovat

 
Skalní kresby ve Val Camonica
 
Koloseum, jedna z nejznámějších starořímských staveb
 
Rozsah Římské říše na sklonku Traianovy vlády (117)
 
Zavraždění Julia Caesara na obraze Vincenza Camucciniho

Nedaleko města Forlì byly objeveny tisíce artefaktů z paleolitu, jejich stáří bylo odhadnuto na 850 000 let, což z nich činí nejstarší důkaz lidského osídlení na Apeninském poloostrově. Vykopávky rovněž prokázaly neandrtálské osídlení po celé Itálii, zhruba z doby před 200 000 lety. Moderní lidé se tu objevili asi před 40 000 lety, nálezy z Riparo Mochi jsou nejstarším důkazem přítomnosti tohoto typu lidí v Evropě.

V počátcích starověku byla Itálie osídlena různými kmeny. Ve středu Itálie to byly Umbrové, Latinové, Sabinové, Volskové a Picenové, na severu Keltové, Ligurové, Venetové a Etruskové, na jihu pak Oskové, Samnité a Messapiové. Většina z těchto kmenů byli Italikové, indoevropská skupina, která na Apeninský poloostrov přišla ve 2. tisíciletí př. n. l. Jiný původ mají patrně Etruskové (a jim blízcí Rétové), stále však zůstává záhadný. Neitalické kořeny měli také Keltové a kmeny na Sicílii a Sardínii (kde vznikla dokonce osobitá civilizace zvaná Nuragská). V lombardském údolí Val Camonica žil také kmen záhadného původu zvaný Camoni, který je autorem největší starověké sbírky petroglyfů na světě (až 300 000 obrazců).[4] Semitského původu byli Féničané, kteří osídlili Sicílii a Sardínii a vytvořili zde první významná města. Ještě větší vliv měla Mykénská civilizace, která se s jihem Itálie dostala do kontaktu možná již v 17. století př. n. l. a od 8. století př. n. l. začali od jihu italské území silně ovlivňovat Řekové, jejichž civilizace na Peloponésu rychle mohutněla. Řecké kolonie na území Itálie a Sicílie se nazývají Velké Řecko.[5]

Navzdory řeckému iniciačnímu vlivu se ústředním civilizačním centrem nestalo některé ze sídel na jihu, ale město ve středu poloostrova, Řím. Město, podle legend založené roku 753 př. n. l., které ovládali nejprve Latinové a Sabinové, posléze Etruskové. Řím nakonec ovládl italické, keltské, etruské, fénické i řecké kmeny na poloostrově a posléze vytvořil civilizaci známou jako Starověký Řím. Expandovala na západ (provincie Hispánie, Galie a Británie), na sever (Raetie, Panonie, Noricum), východ (Dalmácie, Dácie, Makedonie, Thrákie a dále až k Babylónii) i na sever Afriky (Numidie), včetně Egypta (Aegyptus). Starověký Řím je jednou z nejvýznamnějších zaniklých civilizací dějin a v dějinách Evropy sehrál naprosto zásadní roli (například latina se stala základem řady evropských jazyků, pochopitelně včetně italštiny). Roku 509 př. n. l. Řím odvrhl monarchické zřízení a stal se republikou. Ta zažila vrchol moci za Julia Caesara a jeho bezprostředních nástupců, kteří se prohlásili císaři: Augusta (vládl 27 př. n. l. – 14), Tiberia (14-37), Caliguly (37-41), Claudia (41-54) a Nera (54-68). Největší územní rozmach měla říše za Traiana (vládl 98-117), kdy plocha impéria dosáhla 5 miliónů čtverečních kilometrů.[6] Od 3. století v Římě stále větší roli začalo sehrávat křesťanství, císař Konstantin z křesťanství učinil dokonce státní náboženství.[7] To byla ovšem také již doba úpadku římské moci. Roku 395 byl Řím rozdělen na Západořímskou a Východořímskou říši (později zvanou Byzantská). Zatímco východní říše trvala ještě tisíc let, západní, jejímž jádrem byla dnešní Itálie, byla rychle rozvrácena germánskými kmeny.

Pád Starověkého Říma bývá dnes spojován s rokem 476, kdy císaře Romula Augusta sesadil germánský vůdce z kmene Skirů Odoaker.[8] Ten pak jako první v historii získal titul "král Itálie". Poté do Itálie vpadli Ostrogóti. Jim vládu načas vyrvala Byzanc, ale další germánský vpád, Langobardů, na konci 6. století, definitivně rozbil nejen sny o obnově římské říše, ale i jednotu polostrova. Ten ztratil politickou kohezi na příštích 1300 let.

StředověkEditovat

 
Středověká Itálie byla rozdrobena na mnoho menších nezávislých států

Kulturně nejvýznamnějšími oblastmi dnešní Itálie se v raném středověku staly její severní regiony, které byly od 8. století součástí Franské říše, následně Středofranské říše (Lotharingie) a poté Svaté říše římské. V Římě sídlil katolický papež, který ovládal Papežský stát (mnohem větší a silnější než je dnešní Vatikán, jež je jeho pozůstatkem). Ten se zformoval v 8. století.[9] Mocenské boje mezi německými knížaty a knížaty podléhajícími papeži pak naplnily značnou část raně a vrcholně středověkých italských dějin, tato etapa je známa jako éra guelfů a ghibellinů.[10]

V této situaci mocenského chaosu se objevil nový fenomén - suverenitu a vliv začaly získávat některé městské státy, většinou pobřežní, žijící z námořního obchodu. Ty se staly pozoruhodnými centry kultury. O jejich síle svědčí, že když se sdružily do tzv. Lombardské ligy (Lega Lombarda), dokázaly roku 1176 porazit německého císaře Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Čtyřmi nejvýznamnějšími z těchto tzv. námořních republik byly Benátská republika, Janovská republika, Pisánská republika a Republika Amalfi. Časem se k nim přidala Florentská republika, kterou pozdvihl rod Medicejských, a Milánské vévodství ovládané Sforzy.[11][12] Systém vlády v těchto státech bývá označován jako signorie. Soubor těchto městských států představoval ohromnou sílu, která začala ovlivňovat i evropský vývoj. Někdy se uvádí, že vnesly do evropských dějin kapitalismus. Měly značný vliv i politický - financovaly křížové výpravy, Benátky porazily Byzanc, stejně jako financovaly objevitelskou cestu Marca Pola. Právě v této oblasti vznikly první evropské univerzity, bohaté obchodnické rody financovaly vrcholné umění, není také náhoda, že mnozí navigátoři a objevitelé, byť většinou v cizích službách, byli Italové - Janované Kryštof Kolumbus a John Cabot (rodným jménem Giovanni Caboto), Florenťané Amerigo Vespucci a Giovanni da Verrazzano. Přičteme-li umění římské placené papeži, stala se ve vrcholném středověku Itálie - byť rozbitá do mnoha jednotek - znovu kulturním epicentrem Evropy. Jih Itálie ovšem zažíval jiný osud. Ten byl v 9. století ovládnut muslimy (Sicilský emirát), potom ho ovládli Normani (potomci Vikingů), posléze Štaufové, Anjouovci a Barcelonská dynastie.

Italská renesanceEditovat

 
Císař a Španělé roku 1530 obléhají Florencii. Obraz od Giorgia Vasariho.

Roku 1348 pandemie moru vyhladila třetinu italského obyvatelstva, poloostrov se z této rány však pozoruhodně rychle zotavil a pokračoval v kulturním rozkvětu, který je znám jako italská renesance, jíž se Itálie vrátila ke svým antickým kořenům (mj. i díky příchodu řecky mluvících učenců po pádu Konstantinopole, tedy po ovládnutí Byzance Turky).[13] Italská renesance se obvykle dělí na trecento (14. století), quattrocento (1420–1500) a cinquecento (16. století), jež značí vrcholnou renesanci a pozvolný přechod k manýrismu. V oblasti myšlení se italská renesance projevila humanismem (Francesco Petrarca), novou lehkostí a hravostí (Giovanni Boccaccio) ale i pragmatickými úvahami o správě věcí veřejných (Niccolò Machiavelli). V literatuře vznikla spisovná italština, zejména díky Dante Alighierimu. Počátky přírodních věd propátrával zejména Leonardo da Vinci. Zdaleka největší vliv měla italská renesance na malířství (Fra Angelico, Sandro Botticelli, Masaccio, Michelangelo Buonarroti, Piero della Francesca, Raffael Santi, Tizian, Tintoretto, Paolo Veronese), sochařství (Donatello) a architekturu (Donato Bramante a jeho Bazilika svatého Petra v Římě, vila La Rotonda Andrea Palladia, katedrála Santa Maria del Fiore ve Florencii). Jako mecenáši a podporovatelé vědy a umění vynikli Cosimo Medicejský a jeho vnuk Lorenzo I. Medicejský. Renesanční rozkvět, kulturní i obchodní, vyvrcholil v 16. století, načež dostal několik ran - nejprve vzestup Osmanské říše a portugalský objev nové námořní cesty do Asie narušily obchodní hegemonii námořních republik - Benátek a Janova. Obchod ve Středomoří po porážce svých soupeřů z Pisy a Janova ovládla Benátská republika, která opanovala pobřeží Dalmácie a středomořské ostrovy jako Kypr nebo Krétu.

V italských válkách (1494–1559) sváděly boj o nadvládu nad Itálií Španělsko a Francie. Španělští Habsburkové postupně ovládli Sardinii, Sicílii, Neapolsko a Milánsko. Po válce o španělské dědictví připadly jejich državy v Itálii rakouské větvi Habsburků a Bourbonům. V Toskánsku vládl rod Medici, který v 18. století vystřídali rakouští Habsburkové. Výsledkem byla periferizace a zaostávání jak severu Itálie, tak zvláště jejího jihu.

Novověk a sjednocení ItálieEditovat

 
Sjednotitel Itálie Giuseppe Garibaldi se během Expedice tisíce vyloďuje roku 1860 na Sicílii

Během napoleonských válek Itálii načas ovládli Francouzi. Byli rychle poraženi, ale ideály francouzské revoluce měly silný vliv na rodící se italský nacionalismus. Ten začal sehrávat klíčovou roli od počátku 19. století.[14] Boj za sjednocení Itálie, tzv. Risorgimento, vedli republikáni z hnutí Mladá Itálie Giuseppe Garibaldi a Giuseppe Mazzini, i monarchisté Viktor Emanuel II. (sardinský král ze savojské dynastie) a Camillo Benso Cavour. Tito čtyři muži jsou dnes v Itálii nazýváni "čtyřmi otci vlasti". Politické i vojenské kampaně (jako Expedice tisíce roku 1860) vedly k postupnému sjednocení země, pod vládou Viktora Emanuela. Garibaldi obětoval nakonec republikánské ideje a na slavném setkání v Teanu roku 1860 uvítal Viktora Emanuela jako krále Itálie. Italské království bylo vyhlášeno 17. března 1861. Nový stát ovšem zpočátku nezískal území Říma, proto byla jeho hlavním městem Florencie. Díky spojení s Pruskem v rakousko-pruské válce se Itálii podařilo během rakousko-italské války roku 1866 dobýt rakouské Benátsko. Roku 1870 konečně dobyla i Řím a Papežský stát. Řím byl prohlášen vzápětí novým hlavním městem.

Nový stát byl zmítán značnými rozpory. Sardinské zákonodárství, které bylo v novém státě, vzhledem ke králi, aplikováno, bylo poměrně konzervativní a vylučovalo z politiky nemajetné, zatímco politické elity, zejména na severu, byly poměně liberální, ba radikální. Velkým problémem (existujícím dodnes) byl rozpor industrializovaného a rozvinutého severu a zaostalého jihu, který byl ovládán archaickými klanovými vazbami, v nichž se dařilo zločinu (mafie), korupci a klientelismu. Klíčovou politickou osobností konce 19. století a začátku 20. století byl liberál Giovanni Giolitti, který prosadil mnoho modernizačních projektů.[15] Všeobecné volební právo (pro muže) bylo ale zavedeno až roku 1913.

Itálie se také snažila vyrovnat svým konkurentům založením vlastní koloniální říše a vpadla na území dnešního Somálska a Eritreje a roku 1911 po vítězství v italsko-turecké válce obsadila Libyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).[16]

Od 1914 po současnostEditovat

 
Benito Mussolini řeční (1930)
 
Fiat 500, symbol italského hospodářského zázraku 50. a 60. let 20. století

Do první světové války vstupovala Itálie jako člen Trojspolku, tedy na straně Německa a Rakousko-Uherska. Roku 1915 ale přeběhla na stranu Trojdohody, od čehož si slibovala územní zisky na úkor Rakouska na Balkáně. Italové skutečně porazili rakouskou armádu na italské frontě (za cenu 650 000 padlých vojáků a stejného počtu mrtvých civilistů). Za toto krvavé vítězství se však nacionalisté po válce od spojenců necítili dostatečně odměněni. To hrálo do karet nové síle, italským fašistům vedeným Benitem Mussolinim. Druhý motor, který získali, byl strach středních vrstev z poválečného vzestupu radikální levice toužící po sovětizaci země po ruském vzoru. Výsledkem bylo, že ač puč, který zprvu malá Mussoliniho strana roku 1922 provedla (Pochod na Řím), nebyl úspěšný, král Viktor Emanuel III. Mussoliniho stejně raději jmenoval premiérem. Během příštích několika let Mussolini zakázal všechny politické strany a vytvořil diktaturu. Inspiroval tím podobné diktatury a hnutí - německé nacisty a španělské frankisty.

Roku 1936 po vítězství v druhé italsko-etiopské válce Mussoliniho Italská říše obsadila Habeš (Etiopii), poté vojensky podpořila Francisca Franca ve španělské občanské válce, roku 1939 anektovala Albánii.[17] Mussolini vytvořil alianci s nacistickým Německem a Japonskem zvanou Osa Berlín–Řím–Tokio a jako její součást vstoupil roku 1940 do druhé světové války. V ní však italská vojska utrpěla drtivé a potupné porážky, jak v Africe, tak na východní frontě. V červenci 1943 se na Sicílii vylodili Spojenci. Král Viktor Emanuel III. nechal Mussoliniho vzápětí zatknout a jeho režim se zhroutil. 8. září král podepsal příměří se Spojenci. Nicméně Němci provedli do severní a střední Itálie invazi, během níž vysvobodili i Mussoliniho ze zajetí. Postavili ho do čela loutkového státu, jejž na severu Itálie zřídili, a jež je nazýván obvykle republika Saló (oficiálně Italská sociální republika). Italská armáda věrná králi se postavila na stranu Spojenců, její část věrná Mussolinimu na stranu Němců, navíc na území republiky Saló vzniklo mohutné partyzánské hnutí bojující proti fašistům (Resistenza). Právě partyzáni nakonec Mussoliniho dopadli a popravili.[18] Německé síly v Itálii se vzdaly 29. dubna 1945. Válka stála Itálii půl milionu životů.

Mírová smlouva posléze Itálii vzala koloniální území a i některé oblasti v Evropě na úkor Jugoslávie. Přestože si král svým postupem z roku 1943 zachránil reputaci, Italové se v referendu z roku 1946 rozhodli pro republiku. Bylo to také první lidové hlasování v italské historii, jehož se zúčastnily ženy. Ačkoli bylo po válce v Itálii velmi silné komunistické hnutí a čekalo se, že se Itálie stane součástí sovětského bloku, volby v roce 1948 vyhráli překvapivě křesťanští demokraté vedení Alcide De Gasperim. Itálie se tak v rámci studené války připojila k západnímu bloku, vstoupila do NATO a přijala americký Marshallův plán. Ten jí pomohl postavit na nohy ekonomiku, a to až tak, že se o 50. a 60. letech 20. století začalo hovořit jako o italském hospodářském zázraku. Od konce 60. let však přišly problémy - ekonomická krize, rostoucí zadlužení, rychle slábnoucí měna, mohutný nástup politického radikalismu, který v 70. letech přerostl v terorismus skupin jako byly levicové Rudé brigády, ale i některých neofašistických skupin. 70. a 80. léta jsou kvůli tomu nazývána "olověná". Obětí rudých teroristů se stal dokonce i jeden z premiérů - Aldo Moro. Hlavu také zdvihla znovu mafie. Na mezinárodním poli se Itálie stala velkým podporovatelem evropské integrace.

Ač byl italský politický systém zdánlivě nestabilní (střídání vlád se stalo pověstným, v letech 1945–1993 se jich vystřídalo 52), ve skutečnosti mu 40 poválečných let dominovaly dvě politické síly - křesťanští demokraté a socialisti. Tato relativní rovnováha se zhroutila na začátku 90. let, kdy propukla série korupčních skandálů, které odhalila akce Čisté ruce (Mani Pulite). To otevřelo prostor novým silám. Na pravici ho využil zejména miliardář a mediální podnikatel Silvio Berlusconi. Jeho oslabení ovšem nevedlo k obnově tradičních stran, ale dalo zrodit novým politickým hnutím (Hnutí pěti hvězd) či vedlo ke vzestupu starších, v minulosti celostátně neúspěšných (Liga Severu, již pozdvihl Matteo Salvini). Tato hnutí, označovaná obvykle za nacionalistická, posílená evropskou migrační krizí, se v roce 2018 chopila vlády.

GeografieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie.
 
Satelitní snímek Itálie

Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Gardské, Lago Maggiore, Comské jezero) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřeseníerupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).

Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.

Seznam geografických útvarůEditovat

 
Gardské jezero v severní Itálii

PodnebíEditovat

Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.

Politický systémEditovat

Parlamentní demokracieEditovat

 
Pětice nejvyšších představitelů Italské republiky, 2. června 2018. Zleva: premiér Giuseppe Conte, předsedkyně Senátu Maria Elisabetta Alberti Casellati, prezident Sergio Mattarella, předseda Parlamentu Roberto Fico a předseda Ústavního soudu Giorgio Lattanzi.

Italská republika je parlamentní demokracií. Prezident republiky je volen nepřímo oběma komorami parlamentu. Předseda vlády a vláda jako celek se zodpovídají oběma parlamentním komorám, Poslanecké sněmovně a Senátu republiky.

Nejvyšší instituce Italské republiky mají svá sídla v reprezentativních římských palácích (palazzi).

Italský prezidentEditovat

Mezi pravomoci prezidenta Italské republiky patří, že může rozpustit jak horní tak dolní komoru italského parlamentu před uplynutím volebního období, pokud není žádná vláda schopna získat důvěru.

Současným italským prezidentem je Sergio Mattarella. Jeho sídlem je Kvirinálský palác (Palazzo del Quirinale).

Senát republikyEditovat

Senát republiky (italsky: Senato della Repubblica) je horní komora Parlamentu Itálie (Parlamento della Repubblica Italiana). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory, jedná se o příklad tzv. dokonalého bikameralismu. Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.

Ve své současné podobě byl Senát založen 8. května 1948. Existoval však již v Italském království pod názvem Senato del Regno (Senát království).

Sídlem Senátu je Palazzo Madama v Římě na Piazza Madama 11. Současnou předsedkyní Senátu je 71letá Maria Elisabetta Alberti Caselatti (Forza Italia), která byla do tohoto druhého nejvyššího úřadu v Itálii zvolena 24. března 2018.[19] Jejím předchůdcem byl Pietro Grasso ze strany Liberi e Uguali. Předseda Senátu v případě uvolnění úřadu prezidenta republiky zastává jeho funkci.

Poslanecká sněmovnaEditovat

 
Zasedací sál Poslanecké sněmovny

Poslanecká sněmovna (italsky: Camera dei Deputati) je dolní komora italského parlamentu, sestávající ze 630 poslaneckých mandátů. Funkční období je pětileté. V ústavním systému země je její postavení rovnocenné s horní komorou, kterou je Senát republiky. Volby do obou zastupitelských sborů se uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.

Sídlem Sněmovny je Palazzo Montecitorio v Římě. Současným předsedou dolní komory je 43letý Roberto Fico, politik Hnutí pěti hvězd, který byl do této funkce zvolen 24. března 2018.[19] Jeho předchůdkyní byla Laura Boldriniová ze strany Sinistra Ecologia Libertà.

Vláda Italské republikyEditovat

Současným předsedou italské vlády je Giuseppe Conte.

Sídlem předsedy vlády je od roku 1961 Palazzo Chigi.

Parlamentní volby a vládní krize 2018Editovat

Parlamentní volbyEditovat

Výsledky parlamentních voleb dne 4. března 2018 zásadním způsobem změnily rozložení politických sil v Itálii. V rámci dějin Italské republiky to není nijak nový jev. Ve volbách do dolní komory, Poslanecké sněmovny (Camera dei deputati), dosáhlo velkého úspěchu doposud opoziční Hnutí pěti hvězd (Movimento Cinque Stelle, M5S), které získalo 32,6 % hlasů (+ 6,8 % oproti volbám roku 2017). Toto hnutí založené komikem Beppem Grillem se tak stalo nejsilnější samostatnou politickou stranou země. Co se týče přírůstku hlasů oproti minulým volbám ji však předstihla Liga Severu (Lega Nord) se ziskem 17,4 % hlasů (+ 13,3 %). K této straně se přiklonila velká část voličů z ekonomicky silných severních oblastí Itálie. Liga Severu je ovšem součástí středopravicového uskupení, v němž jako druhá velká formace figuruje Forza Italia vedená bývalým předsedou vlády Silviem Berlusconim. Tato strana naopak ztratila velkou část svých bývalých voličů; hlasovalo pro ni 14,0 % účastníků voleb (- 7,5 %). Na středopravou koalici čtyř stran připadlo celkově 37,0 % hlasů. Jak se posléze ukázalo, byla tato koalice politicky značně nesourodá a při vytváření vlády se rozpadla. Dosavadní vládní uskupení pod vedením Demokratické strany (Partito Democratico, PD) bývalého předsedy vlády Mattea Renziho naopak utrpělo značné ztráty. Připadlo na ně jen 22,9 % hlasů. Samotná strana PD získala 18,7 % hlasů (- 6,8 %). Sám Renzi poté odstoupil z funkce předsedy strany.[20]

Za politickým vzestupem a volebními výsledky Hnutí pěti hvězd stojí 42letý milánský mediální podnikatel Davide Casaleggio, který vlastní internetovou firmu Casaleggio Associati. Tuto firmu a vliv na M5S zdědil po svém otci Gianrobertovi Casaleggiovi, který zemřel v roce 2016 ve věku 61 let. Casaleggio senior byl spřátelen s formálním zakladatelem M5S Beppem Grillem, kterému dopomohl k úspěšnému vytvoření jeho velmi vyhledávaného blogu. Grillo se mezitím stáhl z každodenní práce v hnutí a přenechal vůdčí pozici tehdy 31letému Luigimu Di MaioNeapole. Davide Casaleggio založil po smrti svého otce nadaci, provozující internetový portál „Rousseau“ (pojmenovaný po Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi, velkém francouzském filosofovi 18. století). Tento portál je nejdůležitějším nástrojem politické práce Hnutí pěti hvězd.[21]

Po volbách se očekávalo obtížné a déletrvající sestavování nové italské vlády. O funkci premiéra se zprvu ucházeli jak volební lídr M5S Luigi Di Maio, tak předseda Ligy Severu, 45letý Matteo Salvini.[22][23] Jak však uvedl jeden z vedoucích činitelů Hnutí pěti hvězd, Riccardo Fraccaro, „nebude nikdo schopen vládnout bez M5S“.[24]

Matteo Salvini vedl volební kampaň Ligy Severu pod heslem „Italové napřed“, tedy ve znamení odporu proti masovému přistěhovalectví, hlavně ze zemí Afriky na člunech přes Středozemní moře. Tím se dokonce postavil proti benevolentnímu přístupu biskupů římskokatolické církve a samotného papeže Františka k tomuto pro obyvatelstvo Itálie palčivému problému. Postoj katolické církve je podle německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung totiž takový, že je podle ní každý Ital, který by chtěl i jen uvažovat o navrácení „stovek tisíců ilegálních hospodářských migrantů“ do zemí jejich původu a o lepším zabezpečení italských státních hranic, vytlačován na okraj nebo již zcela mimo křesťanství.[25] Salvini takto získal tolik hlasů i v oblastech daleko na jih od původního územního ohraničení působnosti Legy Nord, že její podíl na odevzdaných hlasech vzrostl proti parlamentním volbám v roce 2013 na čtyřnásobek.[25] Po úspěchu ve volbách dostal Salvini příslib od Silvia Berlusconiho, že jej Forza Italia bude při jeho snaze získat křeslo předsedy vlády podporovat. Výsledek Berlusconiho strany byl totiž natolik neuspokojivý, že v rozporu s předvolebními prognózami skončila dokonce až za Ligou Severu.

Souběžně s volbami do Poslanecké sněmovny se konaly volby do Senátu republiky (Senato della Repubblica). Výsledky těchto voleb se nijak podstatně neliší od výsledků voleb do dolní komory parlamentu. Jsou následující:

Vládní krize a její rozuzleníEditovat

Vítězové parlamentních voleb ze dne 4. března 2018, Hnutí pěti hvězd a Liga Severu, dlouho vyjednávali o možné koalici a jejím programu. Možnost jejich koalice byla dána teprve poté, co se Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia pod dojmem odklonu Salviniho od jejich původního spojenectví vzdali jakékoliv účasti na vládě, která by vzešla z rozhovorů mezi oběma silnými uskupeními.[26] Tím se otevřela cesta pro požadavek Pěti hvězd, aby hnutí stanovilo kandidáta na místo předsedy vlády, kterým se stal profesor práv z Florencie Giuseppe Conte. 23. května 2018 jej do této funkce jmenoval prezident Italské republiky Sergio Mattarella.[27]

Lídr Pěti hvězd Luigi Di Maio si ve vznikající Conteho vládě pro sebe vyhradil post ministra práce a sociální politiky a další rezort, ministerstvo pro hospodářský rozvoj. Matteo Salvini z Ligy severu si vyžádal vlivné ministerstvo vnitra, aby mohl na tomto místě zostřit imigrační politiku. Obě strany se dohodly na společném politickém programu, který mj. obsahoval silnou kritiku politicko-hospodářských poměrů v Evropské unii. Tyto plány byly jen dočasně zastaveny prezidentem Mattarellou, který využil svého ústavou daného práva a odmítl jmenovat ministrem financí a hospodářství silně euroskeptického 81letého ekonoma Paola Savonu, kterého prosazoval Salvini. Bezprostředně poté vrátil Conte prezidentovi své pověření k sestavení nové vlády; obě potenciální vládní strany prezidentovo rozhodnutí ostře kritizovaly. Mattarella se však rozhodl pověřit sestavením vlády proevropského ekonoma a bývalého činitele Mezinárodního měnového fondu Carla Cottarelliho.[28] Cottarelli však nezískal potřebný souhlas Poslanecké sněmovny.

Situace byla rozuzlena 31. května 2018, když prezident Mattarella opět pověřil Giuseppe Conteho sestavením vlády, a den nato jej jmenoval předsedou vlády. Vláda Giuseppe Conteho je složená ze zástupců Hnutí pěti hvězd a Ligy severu. Luigi Di Maio se stal ministrem sociálních věcí a Matteo Salvini ministrem vnitra. Euroskeptický ekonom Paolo Savona je v této vládě ministrem pro evropské záležitosti. Obě vládní strany, jak Hnutí pěti hvězd tak Liga Severu, jsou považovány za populistické, s tím rozdílem, že Hnutí pěti hvězd je zaměřeno levicově, zatímco Liga Severu je spíše pravicová. Jejich spojením vznikla podle německého novináře Matthiase Rüba první panpopulistická vláda v Evropské unii.[26]

Zahraniční politikaEditovat

 
Představitelé G7 na 43. sjezdu G7, Taormina

Itálie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství (EEC), dnes Evropské unie (EU) a NATO. Do OSN byla Itálie přijata v roce 1955 a je členem a silným zástupcem širokého spektra mezinárodních organizací, např. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Všeobecné dohody o clech a obchodu/Světové obchodní organizace (GATT/WTO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), Rady Evropy a Středoevropské iniciativy. Mezi nedávné nebo nadcházející změny v rotujícím předsednictví mezinárodních organizací patří Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v roce 2018, G7 v roce 2017 a od července do prosince 2014 Rada EU. Itálie je také opakujícím se nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, naposledy v roce 2017.

Itálie silně podporuje mnohostrannou mezinárodní politiku, podporuje Organizaci spojených národů a její mezinárodní bezpečnostní aktivity. K roku 2013 bylo Itálií nasazeno 5 296 vojáků v zahraničí, kteří se podíleli na 33 misích OSN a NATO ve 25 zemích světa.[29] Itálie vyslala jednotky na podporu mírových misí OSN v Somálsku, Mosambiku a Východní Timor a poskytuje podporu operacím NATO a OSN v Bosně, Kosovu a Albánii. Od února 2003 vyslala Itálie více než 2 000 vojáků do Afghánistánu na podporu operace Trvalá svoboda (OEF).

Ozbrojené sílyEditovat

Italská armáda, námořnictvo, letectvo a karabiniéři společně tvoří Italské ozbrojené síly, pod vedením Nejvyšší rady obrany, které předsedá italský prezident. Od roku 2005 v Itálii neplatí branná povinnost.[30] V roce 2010 bylo v aktivní službě ozbrojených sil 293 202 členů,[31] ze kterých bylo 114 778 příslušníků jednotek Carabinieri.[32] Celkové italské armádní výdaje se v roce 2010 umístily na desátém místě na světě a dosáhly výše 35,8 miliardy USD, což odpovídá 1,7% národního HDP. Jako součást strategie NATO pro sdílení jaderných zbraní se v Itálii nachází také 90 jaderných pum B61, které jsou umístěny na leteckých základnách Ghedi a Aviano.[33]

Italská armáda je národní pozemní obrannou sílou, která měla v roce 2008 109 703 aktivních členů. Mezi její nejznámější vybavení patří bojové vozidlo pěchoty Dardo, stíhač tanků B1 Centauro a tank C1 Ariete. Mezi letadla patří bitevní vrtulník Mangusta, v posledních letech se účastnil misí EU, NATO a OSN. Armáda má také k dispozici velké množství obrněných vozidel Leopard 1 a M113.

Italské námořnictvo mělo v roce 2008 35 200 aktivních čelnů s 85 loděmi a 123 letadly.[34] Jde o oceánské neboli širokomořské námořnictvo (angl. Blue-water navy, tj. schopné operovat po celém světě). V moderní době se jako člen EU a NATO, zúčastnilo mnoha mírových operací na celém světě.

V Italském letectvu v roce 2008 sloužilo 43 882 členů a provozovalo 585 letadel, z toho 219 bojových proudových letounů a 114 vrtulníků. Transportní síly zajišťuje 27 letounů C-130J a C-27J Spartan.

Autonomní sbory armády - Carabinieri - jsou italské četnictvo a vojenská policie.

Administrativní rozděleníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Itálie, Regiony v Itálii a Provincie v Itálii.
 
Administrativní rozdělení

Území státu se člení na 20 krajů (regione), které představují správní jednotky nejvyšší úrovně. Ty se člení na 103 územně-správních celků druhé úrovně a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. [35] Z toho má pět regionů autonomní status.

Region Hlavní město Obyvatel (2011)[36]
Abruzzo L'Aquila &0000000001303335.0000001 303 335
Apulie (Puglia) Bari &0000000004042843.0000004 042 843
Basilicata Potenza &0000000000576420.000000576 420
Benátsko (Veneto) Benátky (Venezia) &0000000004817382.0000004 817 382
Kampánie (Campania) Neapol (Napoli) &0000000005753564.0000005 753 564
Emilia-Romagna Bologna &0000000004317113.0000004 317 113
Furlánsko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) Terst (Trieste) &0000000001208411.0000001 208 411
Kalábrie (Calabria) Catanzaro &0000000001953284.0000001 953 284
Lazio Řím (Roma) &0000000005474327.0000005 474 327
Ligurie (Liguria) Janov (Genova) &0000000001560180.0000001 560 180
Lombardie (Lombardia) Milán (Milano) &0000000009648023.0000009 648 023
Marche Ancona &0000000001534536.0000001 534 536
Molise Campobasso &0000000000312530.000000312 530
Piemont (Piemonte) Turín (Torino) &0000000004330669.0000004 330 669
Sardinie (Sardegna) Cagliari &0000000001633414.0000001 633 414
Sicílie (Sicilia) Palermo &0000000004986669.0000004 986 669
Toskánsko (Toscana) Florencie (Firenze) &0000000003655672.0000003 655 672
Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige) Trident (Trento) &0000000001018317.0000001 018 317
Umbrie (Umbria) Perugia &0000000000879370.000000879 370
Údolí Aosty (Valle d'Aosta) Aosta &0000000000125986.000000125 986

Územně-správními celky 2. úrovně jsou provincie, autonomní provincie, metropolitní města a volná sdružení obcí. Údolí Aosty, které má postavení autonomního regionu, vykonává zároveň správní funkce provincie. Celkem existuje 103 těchto územních celků (stav v dubnu 2019). V regionu Furlánsko-Julské Benátsko se nenacházejí žádné provincie (původní 4 byly zrušeny v roce 2017, resp. 2018), nýbrž 18 sdruženích obcí.

EkonomikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Ekonomika Itálie a Italský hospodářský zázrak.

Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami.

Itálie se dlouhodobě potýká s rostoucím zadlužením, které v roce 2019 činilo 134 % HDP.[37]

ZemědělstvíEditovat

 
Vinice v oblasti Chianti. Itálie patří mezi největší producenty vína

Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie.

Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie.

Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.

PrůmyslEditovat

Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti.

Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999).

Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků.

DopravaEditovat

 
Rychlovlak FS' Frecciarossa 1000, který dosahuje až 400 km/h[38]

Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 1435 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod.

Cestovní ruchEditovat

Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. [39] Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47).

Organizovaný zločinEditovat

Roční obrat italských zločineckých skupin, známých jako mafie, se odhaduje na 160 miliard eur.[40] Výrazné zisky plynou z obchodu s drogami nebo z vybírání výpalného. Ještě v roce 2004 platilo až 80% podnikatelů a obchodníků na Sicílii výpalné výběrčímu mafie, kterému se říká pizzo.[41] Díky investicím se hodnota majetku mafie odhaduje až na 1,6 biliónu eur.[40] Mafie také ovládla italský zemědělský a potravinářský sektor,[42] neapolská mafie si vytvořila výnosný zdroj příjmů z likvidace odpadu.[43] Během evropské migrační krize začala mafie vydělávat peníze na přílivu afrických imigrantů,[44] italské zločinecké organizace se ale zároveň dostaly do konfliktu s africkými gangy, které se jim nepodrobily a začaly jim konkurovat.[45] Mezi nejznámější zločinecké organizace v Itálii patří Cosa nostra na Sicílii, Camorra v Neapoli a 'Ndrangheta v Kalábrii.[46] Kontakty mafie sahaly až na nejvyšší místa v italské politice, z napojení na mafii byl před soudem obviněn i sedminásobný křesťansko-demokratický předseda italské vlády Giulio Andreotti.[47]

DemografieEditovat

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Itálie.

S 62 miliony obyvatel, zhruba tolik jako mají Spojené království a Francie, patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii.[48] Část imigrantů pocházela z Rumunska.[49]

MěstaEditovat

 
Mapa Itálie

Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst.

Nejlidnatější městaEditovat

  • Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel)
  • Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel)
  • Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel)
  • Turín (Torino) (903 000 obyvatel)
  • Palermo (687 000 obyvatel)
  • Janov (Genova) (610 000 obyvatel)
  • Bologna (374 000 obyvatel)
  • Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel)
  • Bari (317 000 obyvatel)
  • Katánia (313 000 obyvatel)
  • Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel)

Etnické skupinyEditovat

 
V Itálii žijí velké populace migrantů z východní Evropy a severní Afriky

Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.

Od počátku osmdesátých let, do té doby jazykově a kulturně homogenní společnost, začala Itálie přitahovat podstatné přílivy zahraničních přistěhovalců.[50] Po pádu berlínské zdi a nedávným rozšířením Evropské unie v letech 2004 a 2007 mnoho migrantů přichází z bývalých socialistických zemí východní Evropy (zejména z Rumunska, Albánie, Ukrajiny a Polska). Stejně významným zdrojem přistěhovalectví je sousední severní Afrika (zejména Maroko, Egypt a Tunisko) s rostoucími žádostmi v důsledku arabského jaro. Navíc byly v posledních letech zaznamenány rostoucí migrační vlny z Asie a Tichomoří (zejména z Číny[51] a Filipín), ale také Latinské Ameriky.

V roce 2014 žilo v Itálii zhruba 4,9 milionu cizinců,[52], což činí 8.1% populace. Čísla zahrnují více než půl milionu dětí narozených cizincům v Itálii - přistěhovalcům druhé generace, ale nezahrnují cizince, kteří následně získali italskou státní příslušnost; to platí pro asi 130 000 lidí ročně.[53] Oficiální údaje rovněž vylučují nelegální přistěhovalce, kterých bylo v roce 2008 odhadováno na nejméně 670 000 lidí.[54]

 
Záchrana migrantů mířících do Itálie v červnu 2015

V souvislosti s arabským jarem a válkou v Sýrii je Itálie vystavena náporu všemožných migrantů z arabských zemí, kteří se do země snaží dostat přes středozemní moře.

Migrační krizeEditovat

Od roku 2013 se do Itálie přeplavilo 700 000 migrantů převážně ze subsaharské Afriky.[55] Kromě zločineckých gangů migranty do Itálie převážejí také italská pobřežní stráž a italské námořnictvo,[56] evropská agentura na ochranu vnějších hranic Frontex, mise EU Sophia a různé neziskové organizace jako Lékaři bez hranic.[57] Velkou mediální pozornost v Itálii i v zahraničí vyvolaly některé násilné činy imigrantů, například vražda Ashley Ann Olsenové nelegálním migrantem ze Senegalu, kterého si Olsenová pozvala do svého bytu ve Florencii,[58] nebo hromadné znásilnění polské turistky na pláži v Rimini.[59] Podle italského deníku Il Corriere della Sera „až polovinu trestných činů páchají cizinci, zatímco jejich počet dosahuje devíti procent obyvatelstva země“.[60]

JazykyEditovat

 
Oficiálně uznané menšinové jazky v Itálii[61]

Sjednocující jazyk Italů je italština, jazyk románského původu. Italština se u lidu stala běžná až v 19. století, do té doby se používala hlavně různá románská nářečí. Prvním literárním dílem v lidovém jazyce Itálie je Danteho Božská komedie, která byla napsána tzv. lidovým jazykem (vulga). Nářečí se běžně v domácnostech používají i nyní. Značný rozdíl je mezi nářečími ze severu a z jihu Itálie. Nejznámější jsou dialekty z kraje Benátsko, Emilia-Romagna, Toskánsko, Lazio, Neapole a Sicílie.

V Itálii se hovoří i jazyky, které se neřadí mezi nářečí, jsou to tři románské jazyky: Furlanština v kraji Furlánsko (Friuli), sicilština na Sicílii a v Kalábrii, rétorománština v kraji Trento. Kromě toho existují dialekty řečtiny zvané griko v Kalábrii a Apulii. Dále se vyskytuje i albánština, a to v některých albanofonních vesnicích ve stejných jihoitalských oblastech. Jazyky etnických menšin jsou slovinština, kterou se hovoří v blízkosti slovinských hranic, němčina, kterou hovoří lidé v části kraje Trento (tj. v Jižním Tyrolsku) a francouzština, která je používána v kraji Údolí Aosty.

NáboženstvíEditovat

 
V Itálii se nachází mnoho z největších světových kostelů a mistrovských děl architektury. Ve směru hodinových ručiček zleva: Santa Maria del Fiore, která má největší cihlovou kupoli na světě;[62][63] Bazilika svatého Petra, největší kostel křesťanského světa;[64] Katedrála v Miláně, největší italský kostel a pátý největší na světě a Bazilika svatého Marka, jeden z nejznámějších příkladů italsko-byzantské architektury[65]

V Itálii má největší zastoupení římskokatolická církev, ačkoli katolicismus již oficiálně není státním náboženstvím.[66]. Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). V roce 2010 byl podíl Italů, kteří se identifikovali jako římští katolíci 81,2%.[67]

Římská episkopální jurisdikce Říma obsahuje ústřední vládu celé římsko-katolické církve, včetně různých agentur, které jsou nezbytné pro správu. Diplomaticky je uznávána jinými subjekty mezinárodního práva jako subjekt suverénní, vedený papežem, který je také biskupem Říma, s nímž má diplomatické vztahy.[68][69]

Mezi křesťanské menšiny v Itálii patří pravoslavní, valdenští evangelíci a další protestantské komunity. V roce 2011 bylo v Itálii odhadováno 1,5 milionu pravoslavných křesťanů, tedy 2,5% obyvatel;[70] 0,5 mil. z letničního hnutí a evangelikálů (z nichž je 0,4 mil. členů apoštolské církve), 235 685 jehovistů,[71] 30 000 valdenských,[72] 25 000 adventistů sedmého dne, 22 000 z Církve svatých posledních dnů, 15 000 baptistů (plus asi 5 000 svobodných baptistů), 7 000 luteránů, 4 000 metodistů.[73]

Rostoucí přistěhovalectví v posledních dvou desetiletích bylo doprovázeno nárůstem nekřesťanských náboženství. V roce 2010 bylo v Itálii 1,6 milionu muslimů, tvořících 2,6% populace.[67]

Státní a náboženské svátkyEditovat

  • 1. leden – Nový rok (Capodanno)
  • 6. leden – Tři králové (Epifania)
  • Pasquetta – Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
  • 25. duben – Den osvobození (Festa della Liberazione)
  • 1. květen – Svátek práce (Festa del Lavoro)
  • 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto)
  • 1. listopad – Svátek všech svatých (Ognissanti)
  • 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione)
  • 25. prosinec – Narození páně (Natale)
  • 26. prosinec – Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano)

KulturaEditovat

Benátky postavené na 177 ostrovech
Šikmá věž v Pise, dóm a baptisterium

Italský folklór je velmi bohatý a stále živý a oblíbený i u mladší generace. Jde o převážně středomořský folklór, případně na severu Itálie i se středoevropským vlivem. Známá folklorní oblast je severovýchodní Itálie, tzv. benátský styl středomořských tradic s typickou hudbou a tanci, které ovlivnily celou Dalmácii a také Balkán, známá je i oblast Romagna, zejména svou klarinetovou hudbou. Jižní Itálie je známé také množstvím písní a tanců, nejznámější je tanec tarantella, který má starořecký původ a tančí se v celé jižní Itálii. K místnímu folklóru patří i písničky o mafii (La musica della mafia). Tradiční a pro Evropu jedinečné písničky se zpívají na ostrově Sardinie. Jsou to polyfonní písničky, podobné těm v řeckém kraji Epirus. Jedním z nejznámějších italských lidových zpěváků je Otello Profazio. Z italských lidových písní se vyvinula i tradiční opera, která obsahuje jednak prvky tradiční italské hudby a také lidového italského divadla. Po celé Itálii, od severu na jih se v létě konají lidové zábavy (festa, sagra), často na počest různých svatých, či oslava plodin (svátek vína, chleba, melounů toto je pozůstatek starověkých oslav bohů. Běžné jsou i procesí se sochou svatých. Italské tradice si připomínají i Italové v zahraničí, kteří se často distancují od jiných etnických skupin. Mezi nejznámější lidové italské písně patří tradiční neapolská tarantella, sicilská píseň ciuri, ciuri ( květy, květy), sicilská C'e na luna a mezzo mari (jeden měsíc uprostřed moře), také sicilská Bruccia la terra, která byla použita jako hlavní píseň filmu Kmotr, neapolská O Sole Mio (Moje slunce), romaňolská Romagna mia (moje Romagna), benátská Mamma mia Damme cento lire (Mama moje, dej mi sto lir) furlánské písně E ducj mi clamin cont (Všichni mi říkají hrabě) a O ce bjel cjisciel di Udine (Takový pěkný hrad v Udine) a istrijské písně La mula de Parenzo (Dívka z Poreče) a Tutti mi chiamano bionda (Všichni mi říkají blondýna).

Výtvarné uměníEditovat

 
Mona Lisa Leonarda da Vinciho, zřejmě nejslavnější obraz světa

Pět z nejslavnějších světových malířů, Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Raffael Santi a Tizian, pocházelo z Itálie. Moderní malířství pak nepopiratelně a zásadně ovlivnil Amedeo Modigliani. Ze starších autorů je stále více doceňován též Caravaggio. Také extravagantní pokusy (známé portréty z ovoce) Giuseppeho Arcimbolda docenili až některé moderní umělecké směry, například surrealismus.

O životě většiny jmenovaných bychom věděli jen málo, nebýt zakladatele kunsthistorie Giorgia Vasariho. Jeho snahy byly usnadněny tím, že Itálie byla několik století epicentrem výtvarného umění a dějiny italského malířství jsou z velké části dějinami malířství evropského. Již v gotice se objevili někteří vrcholní tvůrci (Cimabue, Duccio di Buoninsegna, Simone Martini). Průkopníkem perspektivy v malířství byl Paolo Uccello. Ovšem vrcholným obdobím italského výtvarného umění byla bezpochyby renesance. Krom již uvedených jsou v dějinách umění vyzdvihováni Giotto di Bondone, Tintoretto, Masaccio, Paolo Veronese, Fra Angelico, Andrea Mantegna, Giorgione, Andrea del Verrocchio, Piero della Francesca, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio, Giovanni Bellini, Antonio Allegri da Correggio, Andrea del Sarto, Antonello da Messina, Filippo Lippi, Pinturicchio, Pisanello či Vittore Carpaccio. S manýrismem jsou spjati Bronzino, Parmigianino a Pontormo. Rokokovým klasikem je Giovanni Battista Tiepolo. Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou Guido Reni a Artemisia Gentileschiová. Významným krajinářem 18. století byl Giovanni Antonio Canal. Do epochy romantismu spadá dílo Francesca Hayeze. Představitelem surrealismu byl Giorgio de Chirico.

Sochař Donatello se stal přímo symbolem své disciplíny. Renesanční sochařství rozvíjel Jacopo Sansovino, umění reliéfů v této epoše pak Lorenzo Ghiberti. Neoklasicistické sochy tvořil Antonio Canova, manýristické Benvenuto Cellini.

Ve starém Římě sepsal základní teoretické architektonické dílo Vitruvius. Ve Florencii prosadil renesanční architekturu Filippo Brunelleschi, hlavním architektem slavné benátské renesanční éry byl Andrea Palladio, do Milána a Říma tento styl vnesl Donato Bramante. Gian Lorenzo Bernini je zřejmě nejvýznamnějším barokním architektem. Významnými modernistickými architekty jsou Renzo Piano, Richard Rogers (rodák z Florencie) či Aldo Rossi.

LiteraturaEditovat

Související informace naleznete také v článku Italská literatura.

Antickou římskou literaturu přivedli k vrcholům Vergilius, Ovidius či Horatius.

Carlo Goldoni a Luigi Pirandello patří k nejslavnějším světovým dramatikům.

Také v oblasti prózy a poezie je několik Italů, kteří patří do kánonu světové kultury, zejména Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Pro vývoj italské literatury byl velmi významný též Torquato Tasso či Giacomo Leopardi. Utopií Sluneční stát se proslavil Tommaso Campanella. Spisovatel Ludovico Ariosto je autorem pojmu humanismus. Klíčovým představitelem tzv. Risorgimenta byl Alessandro Manzoni. Vpravdě renesančním, tedy všestranným umělcem byl Leon Battista Alberti. K důležitým autorům patřili též Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Ugo Foscolo, Antonio Tabucchi či představitel verismu Giovanni Verga.

V žádné učebnici světové literatury nemůže chybět zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti. Důležitým teoretikem futurismu byl i Umberto Boccioni. Literární dekadenci a politický fašismus reprezentoval Gabriele d’Annunzio. Dario Fo, Eugenio Montale, Grazia Deleddaová, Salvatore Quasimodo a Giosuè Carducci získali Nobelovu cenu za literaturu. Alberto Moravia ukázal světu ve 2. polovině 20. století literární podobu neorealismu. Z dalších poválečných autorů zaujal zejména Umberto Eco, představitel postmodernismu. V jeho stopách silně esejistické prózy jde Claudio Magris. Za hranice pronikli též Primo Levi, Dino Buzzati, Cesare Pavese, Italo Calvino, Natalia Ginzburgová či Elsa Morante, Moraviova manželka.

Nejvýznamnějšími představiteli dětské literatury jsou Gianni Rodari a Edmondo De Amicis, dobrodružné pak Emilio Salgari, tvůrce slavného Sandokana. Nejslavnějším italským komiksovým autorem je Hugo Pratt. Operními libretisty Pietro Metastasio, Arrigo Boito či Lorenzo da Ponte. Novinářkou pak Oriana Fallaciová.

HudbaEditovat

Nejslavnějšími italskými skladateli vážné hudby jsou Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Gioacchino Rossini, Antonio Vivaldi či Ruggero Leoncavallo. K zakladatelům žánru opery patří například též Claudio Monteverdi či Vincenzo Bellini. Neapolskou operní školu založil Alessandro Scarlatti. Jako skladatel madrigalů proslul Carlo Gesualdo. K nejvýznamnějším středověkým skladatelům, zvláště chrámové sborové hudby, patřil Giovanni Pierluigi da Palestrina. Ennio Morricone je možná nejslavnějším autorem filmové hudby všech dob. I Nino Rota se proslavil filmovou hudbou, především k filmu Kmotr.

Z interpretů dosáhli velké proslulosti tenoři Enrico Caruso, Luciano Pavarotti a Andrea Bocelli. Houslový virtuóz Niccolò Paganini se stal přímo ikonickou postavou svého oboru, stejně jako Antonio Stradivari v houslařství. Bartolomeo Cristofori je považován za vynálezce klavíru.

V oblasti populární hudby, kde tradičně dominují Britové a Američané, se dokázal celosvětově prosadit Eros Ramazzotti a někteří představitelé tzv. italopopu 70. let jako Toto Cutugno, Umberto Tozzi nebo skupina Ricchi e Poveri. Rock do italské hudby přinesl Adriano Celentano. První velký mezinárodní italský pop hit Volare z roku 1958 napsal Domenico Modugno.

FilmEditovat

 
Federico Fellini při natáčení Amarcordu

Velikou tradici má v Itálii filmové umění, režiséři Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini či Vittorio de Sica, zhusta představitelé tzv. neorealismu, patří ke klasikům světového filmu.

Řadu ocenění z filmových festivalů nastřádal režisér Bernardo Bertolucci. Oscara získal Giuseppe Tornatore a Roberto Benigni, šestkrát na něj byl nominován Mario Monicelli. Významnými tvůrci byli i Franco Zeffirelli či Francesco Rosi. Mnoho z těchto režisérů se prosadilo díky schopnostem filmových producentů, jakými byli Carlo Ponti a Dino De Laurentiis. Pier Paolo Pasolini dráždí dodnes diváky i filmové teoretiky svými avantgardními pokusy. Sergio Leone se pak prosadil v Hollywoodu, stejně jako Frank Capra, mj. autor americké vánoční klasiky Život je krásný.

V neorealistických snímcích se proslavil herec Marcello Mastroianni. Celosvětová sláva neminula ani herečky Sofii Lorenovou, Claudii Cardinalovou, Ginu Lollobrigidu a Isabellu Rosselliniovou. Oscara získala Anna Magnani.

Zejména v 70. a 80. letech byla italská kinematografie, podobně jako francouzská, schopná konkurovat Hollywoodu i v oblasti populárního filmu, zejména v žánru komedie. Za hranice své země pronikli Paolo Villaggio (známý ze série ztřeštěných komedií o účetním Fantozzim) či dvojice Bud Spencer a Terence Hill (vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti). V modelingu (a nakonec i ve filmu) se prosadila modelka Monica Bellucci.

KuchyněEditovat

Související informace naleznete také v článku Italská kuchyně.
 
Pizza Margherita, její barvy symbolizují italskou trikolóru

Italská kuchyně patří mezi nejznámější světové kuchyně, jelikož má množství specialit různého druhu. Nejznámějšími jídly jsou neapolská pizza, která má původ v antice, kdy podobné jídlo připravovali už Řekové a Římané, těstoviny různého druhu se širokým sortimentem omáček, které se datují 15. století a lasagne, případně pasticio, které se zmiňuje již u starých Etrusků. Kromě těchto specialit Italové připravují různé speciality z hovězího, jehněčího a vepřového masa a také z mořských živočichů a ryb. Známý její italský biftek z Florencie fiorentina a také smažený milánský řízek milanese, který převzali Rakušané a vznikl tak tradiční vídeňský řízek. Na severu Itálie se vyrábějí různé druhy salámů a šunek, známá je světoznámá furlánská šunka prosciutto a také mortadela. Mezi salámy patří např. Ossocolo, Soprèssa a cotechino či klobásy (salsiccia), tradiční italská slanina se nazývá pancetta. Italové jsou známí i výrobou sýrů jako parmezán, pecorino (ovčí sýr), mozzarella či gorgonzola. Typická italská příloha je zeleninový salát a kukuřičná kaše polenta. Nejznámější italské zákusky jsou benátské tiramisu a sicilské plněné trubičky cannoli, jiné známé zákusky jsou profiterol a panna cotta. Z alkoholických nápojů je světoznámé italské víno. Existuje mnoho úrodných vinných krajů, nejkvalitnějších hroznů se dostává ve střední Itálii, hlavně v kraji Toskánsko a v severoitalském kraji Furlánsko. Mezi tvrdé italské alkoholické nápoje (bevanda superalcoliche) patří vínovice grappa či citrónový liker limoncello. Tradiční jsou i sicilské krvavé pomeranče, či olivový olej pěstovaný ve střední a jižní Itálii.

SportEditovat

V Itálii je zdaleka nejpopulárnějším sportem fotbal.[74] Italská fotbalová reprezentace (přezdívaná Squadra Azzura, nebo Gli Azzurri – "Modří") patří mezi nejúspěšnější týmy. Je čtyřnásobným mistrem světa - držitelem titůlů z let 1934, 1938, 1982 a 2006.[75] Italské kluby získaly 48 hlavních evropských titulů, což Itálii činí druhou nejúspěšnější zemi v historii evropského fotbalu. AC Milán, Inter Milán a Juventus Turín vyhrály nejprestižnější z pohárů, Ligu mistrů. AC Milán je druhý nejúspěšnější tým této soutěže. Nejvyšší italská soutěž Serie A patří k nejlepším ligám v Evropě. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Omar Sívori (1961), Gianni Rivera (1969), Paolo Rossi (1982), Roberto Baggio (1993) a Fabio Cannavaro (2006). K legendárním italským fotbalistům patří i Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Luis Monti, Paolo Maldini či Andrea Pirlo.

Alberto Tomba je nejslavnějším italským sjezdovým lyžařem, se třemi zlatými olympijskými medailemi. Běžkyně na lyžích Stefania Belmondová přivezla z OH deset cenných kovů, z toho dvě zlata. Sjezdařka Deborah Compagnonivá má tři zlaté. V šermu Italové kralují historické tabulce olympijských medailí, například šermíř Edoardo Mangiarotti získal mezi lety 1936–1960 třináct olympijských medailí, z toho šest zlatých. Vynikajících olympijských výsledků dosáhl i skokan do vody Klaus Dibiasi, kanoista Antonio Rossi, nebo běžkyně na lyžích Manuela Di Centaová. Itálie třikrát pořádala olympijské hry, jednou letní (Řím 1960) a dvakrát zimní (Cortina d'Ampezzo 1956, Turín 2006).

Italská mužská basketbalová reprezentace dvakrát vyhrála mistrovství Evropy (1983, 1999), ženy jednou (1938). Pierluigi Marzorati a Dino Meneghin jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Gregor Fučka je vítěz ankety Euroscar z roku 2000. Italská volejbalová reprezentace mužů má tři tituly mistrů světa (1990, 1994, 1998), ženská reprezentace jeden (2002). Členy síně slávy Mezinárodní volejbalové federace jsou Andrea Gardini, Andrea Giani a Lorenzo Bernardi.[76]

Tenisté vyhráli roku 1976 Davis Cup, ženy již čtyřikrát Fed Cup (2006, 2009, 2010, 2013). Tenistka Flavia Pennettaová vyhrála US Open, Adriano Panatta a Francesca Schiavoneová pařížský grandslam.

Nejslavnějším horolezcem světa je Reinhold Messner, rodák z italského Brixenu. Boxeři Primo Carnera a Francesco Damiani byli profesionálními mistry světa v těžké váze.

Velmi populární je v Itálii též motosport: Valentino Rossi je zřejmě nejslavnějším motocyklovým jezdcem MotoGP všech dob. Jeho slavným předchůdcem byl Giacomo Agostini nebo Carlo Ubbiali, k úspěšným jezdcům patřili i Max Biaggi a Walter Villa. Giuseppe Farina, Alberto Ascari a Mario Andretti (byť již jako občan USA) byli mistry světa Formule 1. Automobilový závodník Enzo Ferrari po konci své kariéry založil proslulou automobilku, jíž dal jméno. Miki Biasion je dvojnásobným mistrem světa v rallye.

Cyklistický závod Giro d'Italia je druhým nejstarším etapovým závodem.[77] a je součástí Grand Tour, tedy jedním ze tří nejdůležitějších cyklistických závodů světa. Italští cyklisté patří k nejúspěšnějším v Evropě - Fausto Coppi, Gino Bartali, Ottavio Bottecchia, Gastone Nencini, Felice Gimondi, Marco Pantani a Vincenzo Nibali dokázali vyhrát Tour de France.

VědaEditovat

 
Po směru hodinových ručiček zleva: Alessandro Volta, vynálezce elektrické baterie a objevitel methanu;[78]
Galileo Galilei, uznávaný jako otec moderní vědy, fyziky a pozorovací astronomie;[79]
Guglielmo Marconi, vynálezce dálkového rádiového přenosu;[80]
Enrico Fermi, tvůrce prvního jaderného reaktoru, Chicago Pile-1[81]

Itálie byla dlouho též centrem evropské vědy, jak dokazují jména všestranného renesančního génia Leonarda da Vinciho, vynálezce barometru Evangelistu Torricelliho, astronomů Galilea Galileiho a Giordana Bruna, fyziků Guglielma Marconiho a Alessandra Voltu. Z moderní éry lze vzpomenout fyzika Enrica Fermiho či Ritu Levi-Montalciniovou. Nobelovu cenu za fyziku má krom uvedených též Emilio Gino Segrè, Carlo Rubbia a Riccardo Giacconi. Nobelovu cenu za fyziologii Mario Capecchi, Renato Dulbecco, Salvador Luria, Daniel Bovet a Camillo Golgi. Za chemii pak Giulio Natta.

Voltovým oponentem při výzkumu elektřiny byl Luigi Galvani. Leonardo Fibonacci byl patrně nejvýznamnějším středověkým matematikem, který mj. do Evropy zavedl arabské číslice. Turínský matematik Joseph-Louis Lagrange založil variační počet. Zakladatelem teorie množin byl Giuseppe Peano. Teorii pravděpodobnosti ustavoval Gerolamo Cardano. Matematik Niccolò Fontana Tartaglia studoval dráhy dělových koulí. První ženou, která napsala učebnici matematiky a stala se profesorkou této vědy, byla Maria Gaetana Agnesiová. Matematickou biologii provozoval Vito Volterra. Prestižní matematickou Fieldsovu medaili získali Enrico Bombieri a Alessio Figalli. Jiný italský matematik, Silvio Micali, získal Turingovu cenu, zvanou též „Nobelova cena počítačové vědy“.

Amedeo Avogadro započal moderní výzkum plynů. Zakladatelem histologie byl Marcello Malpighi, experimentální biologie Francesco Redi, účetnictví Luca Pacioli. Bonaventura Cavalieri byl významný geometr a průkopník optiky. Saturnovy měsíce objevil Janovan Giovanni Domenico Cassini. Giuseppe Piazzi objevil první trpasličí planetku, povrch Marsu mapoval Giovanni Schiaparelli. Lazzaro Spallanzani proslul výzkumem netopýrů, a tím pádem echolokace. Přístroj vynálezce Antonia Meucciho je někdy považován za první telefon. Rozvoj knihtisku ovlivnil tiskař Aldus Manutius.

V oblasti humanitních a sociálních věd vynikl již starý Řím, kde působili významní filozofové jako Cicero, Seneca a Plinius starší či historikové jako Tacitus, Livius a v pozdních fázích Říma Ammianus Marcellinus. I ranná křesťanská teologie a filozofie se rozvíjela v Itálii, například díky Boëthiovi. Ale i později ve středověku a raném novověku byla Itálie stále intelektuálním centrem evropské civilizace, Italy byli zakladatel moderní politické filozofie Niccolò Machiavelli či nejvýznamnější scholastický myslitel Tomáš Akvinský. Italské osvícenství reprezentoval především Giambattista Vico. Klasikem humanistické filozofie je Pico della Mirandola. Platónským filozofem, ale také významným hermetikem byl Marsilio Ficino. Raným filozofickým odpůrcem trestu smrti byl Cesare Beccaria. Velice vlivnou reinterpretaci marxismu nabídl filozof Antonio Gramsci. V posledních letech je hojně citován filozof Gianni Vattimo, tzv. filozofii informace rozvíjí oxfordský profesor Luciano Floridi. Maria Montessori vytvořila unikátní pedagogický systém. Významným sociologem a ekonomem byl Vilfredo Pareto. Franco Modigliani získal roku 1985 Nobelovu cenu za ekonomii. V medicejské éře sepsal důležité Dějiny Itálie historik Francesco Guicciardini. Významným historikem a také prezidentem mezinárodního PEN klubu byl Benedetto Croce. Nepravost Konstantinovy donace prokázal filolog Lorenzo Valla. Klasikem hudební teorie je benediktinský mnich Guido z Arezza. Objevitelem v Údolí králů se stal archeolog Giovanni Battista Belzoni. Ač ji vedl do slepých uliček, moderní kriminologii zakládal Cesare Lombroso.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. Jména států a jejich územních částí. 4. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2009. 111 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86918-57-0. Kapitola Evropa, s. 13. 
  3. BRADNOVÁ. Geografický místopisný slovník světa. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 924 s. ISBN 80-200-0445-9. Kapitola Itálie, s. 324. 
  4. Petroglyfy v údolí Val Camonica fascinují turisty i vědce [online]. Travelportal.cz, 2017-08-07 [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  5. Velké Řecko. leporelo.info [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  6. Teritoriální vývoj římské říše. intervalla.prf.cuni.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  7. Konstantin Veliký - císař, který pokřtil římskou říši. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  8. Vojenskopolitické důvody rozpadu římské říše. www.e-stredovek.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  9. Papežský stát. www.iencyklopedie.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  10. Ghibellini. leporelo.info [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  11. https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/28612/1/bakalarska_prace_donatkova.pdf
  12. Ottův slovník naučný/Sforza – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  13. Renesanční umění | ARTMUSEUM.CZ. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  14. Risorgimento | Italian history. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Giovanni Giolitti | prime minister of Italy. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Italská kolonizace Afriky: Sen o vzkříšení římského impéria, který skončil fiaskem. refresher.cz [online]. [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  17. Z novináře diktátorem. Itálie si připomíná 130 let od narození Mussoliniho | Lidé. Lidovky.cz [online]. 2013-07-29 [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  18. Pověsili ho za nohy na benzínce. Mussoliniho smrt vyděsila Hitlera. iDNES.cz [online]. 2015-04-28 [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  19. a b RÜB, Matthias: Erste Frau (První žena), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 26. března 2018, s 8 (německy).
  20. a b RIPPERGER, Anna-Lena: Regierungsbildung nach deutscher Art, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 3 (německy).
  21. RÜB, Matthias: Der neue Berlusconi kommt aus dem Netz (Nový Berlusconi přichází ze sítě). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 9 (německy).
  22. Di Maio und Salvini wollen beide Ministerpräsident Italiens werden (Di Maio a Salvini se chtějí oba stát ministerskými předsedy Itálie). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 1 (německy).
  23. RÜB, Matthias: Was Populisten wollen (Co chtějí populisté). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 7. března 2018, s. 2 (německy).
  24. Souhlasí s Kremlem, kritizují EU. Hnutí založené komikem se stalo nejsilnější stranou Itálie. Lidovky.cz, https://www.lidovky.cz/souhlasi-s-kremlem-kritizuji-eu-hnuti-zalozene-komikem-je-nejsilnejsi-stranou-italie-gq1-/zpravy-svet.aspx?c=A180305_120836_ln_zahranici_mha, 5. března 2018.
  25. a b RÜB, Matthias: „Italiener zuerst“ („Italové napřed“), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 1 (německy)
  26. a b RÜB, Matthias: Salvinis Heimkehr (Salviniho návrat domů). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 12. února 2019, s. 5 (německy).
  27. Itálie má po třech měsících premiéra. Prezident jmenoval téměř neznámého právníka Giuseppa Conteho. Lidovky.cz, [1].
  28. Italský prezident pověřil sestavením úřednické vlády ekonoma Cottarelliho. Lidovky.cz, [2], 28. května 2018.
  29. Missioni/Attivita' Internazionali DAL 1 October 2013 AL 31 December 2013 – Situazione AL 11.12.2013 [online]. Italian Ministry of Defence [cit. 2014-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2014. (anglicky) 
  30. Law n°226 of August 23, 2004 [online]. Camera.it [cit. 2012-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 January 2013. (anglicky) 
  31. "The Military Balance 2010", pp. 141–145. International Institute for Strategic Studies, 3 February 2010.
  32. Italian Ministry of Defence. Nota aggiuntiva allo stato di previsione per la Difesa per l'anno 2009 [online]. [cit. 2014-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 May 2011. (Italian) 
  33. Hans M. Kristensen / Natural Resources Defense Council. NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe – part 1 [online]. 2005 [cit. 2011-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 January 2011. (anglicky) 
  34. Marina Militare (Italian military navy website) [online]. Marina.difesa.it [cit. 2011-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 November 2010. (Italian) 
  35. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Turistické cíle, s. 13. 
  36. La popolazione legale del 15° Censimento della popolazione - Popolazione e famiglie [online]. Italský statistický úřad [cit. 2017-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Dluh EU i eurozóny dál roste, nejzadluženější zůstává Řecko. Novinky.cz [online]. 20. července 2019. Dostupné online. 
  38. Frecciarossa 1000 in Figures [online]. Ferrovie dello Stato Italiane [cit. 2014-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-18. (anglicky) 
  39. PDF dal sito del turismo mondiale. www.worldtourism.org [online]. [cit. 2009-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-09. 
  40. a b Mafii smrt kmotra kmotrů nerozhází. Novinky. 10. prosince 2017.
  41. Srdečné pozdravy ze Sicílie zasílá mafie. National Geographic . 2. prosince 2013.
  42. Mafie v Itálii ovládla zemědělský a potravinářský sektor, jen v loňském roce vydělala přes půl bilionu korun. W4T. 21. března 2018.
  43. Camorra: neapolský mafiánský Systém. Česká televize. 4. srpna 2017.
  44. Z neschopnosti Itálie řešit migraci těží mafie. Je pro ni darem z nebes. iDnes. 8. května 2016.
  45. Palermo se změnilo na druhý Istanbul či Bejrút, tvrdí starosta sicilského města. Novinky. 25. dubna 2016.
  46. Kdo vykazuje v Itálii nejvyšší obrat? Mafie. Aktuálně.cz. 23. října 2007.
  47. Zemřel Andreotti, muž, který byl sedmkrát premiérem. Aktuálně.cz. 6. května 2013.
  48. ; BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. 1. vyd. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 308 s. ISBN 80-7106-559-5. 
  49. BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 308. 
  50. ALLEN, Beverly. Revisioning Italy national identity and global culture. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1997. ISBN 978-0-8166-2727-1. S. 169. (anglicky) 
  51. "Milan police in Chinatown clash". BBC News. 13 April 2007.
  52. Resident Foreigners on 1st January by age and sex Year 2014 [online]. Istat [cit. 2014-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. National demographic balance 2014 [online]. Istat, 15 June 2015 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Elisabeth Rosenthal, "Italy cracks down on illegal immigration". The Boston Globe. 16 May 2008.
  55. S jarem raší trable s migranty. Italové jsou v pohotovosti. Novinky.cz [online]. 21. dubna 2018. Dostupné online. 
  56. Záchranáři zachytili na moři až 1500 migrantů, kteří směřovali do Itálie. iDnes.cz [online]. 26. května 2018. Dostupné online. 
  57. Neziskové organizace tento týden dopravily do Itálie už 4 600 migrantů. Novinky.cz [online]. 13. července 2017. Dostupné online. 
  58. PIANIGIANI, Gaia. Italy Arrests Suspect in Death of American Woman. www.nytimes.com. New York Times, 14. ledna 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  59. Italská policie zadržela i čtvrtého člena gangu, jenž znásilnil Polku. zpravy.idnes.cz [online]. 3. září 2017. Roč. iDnes.cz. Dostupné online. 
  60. Berlusconi naskočil na protiimigrační vlnu. Týden [online]. 24.03.2018. Dostupné online. 
  61. Lingue di minoranza e scuola, Carta Generale. Ministero della Pubblica Istruzione. www.minoranze-linguistiche-scuola.it [online]. [cit. 2017-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-10. 
  62. The Duomo of Florence | Tripleman [online]. tripleman.com [cit. 2010-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Brunelleschi's Dome [online]. Brunelleschi's Dome.com [cit. 2010-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. St. Peter's Basilica (Basilica di San Pietro) in Rome, Italy [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Basilica di San Marco [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-05. (anglicky) 
  66. Catholicism No Longer Italy`s State Religion. Sun Sentinel. 4 June 1985. Dostupné online [cit. 7 September 2013]. (anglicky) 
  67. a b The Global Catholic Population [online]. Pew Research Center [cit. 2014-08-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Text taken directly from Archived copy [online]. [cit. 2016-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 December 2010. (anglicky)  (viewed on 14 December 2011), on the website of the British Foreign & Commonwealth Office.
  69. The Holy See's sovereignty has been recognized explicitly in many international agreements and is particularly emphasized in article 2 of the Lateran Treaty of 11 February 1929, in which "Italy recognizes the sovereignty of the Holy See in international matters as an inherent attribute in conformity with its traditions and the requirements of its mission to the world" (Lateran Treaty, English translation).
  70. LEUSTEAN, Lucian N. Eastern Christianity and Politics in the Twenty-First Century. [s.l.]: Routledge, 2014. ISBN 978-0-415-68490-3. S. 723. (anglicky) 
  71. Le religioni in Italia: I Testimoni di Geova (Religions in Italy: The Jehovah's Witnesses) [online]. Center for Studies on New Religions [cit. 2011-05-30]. Dostupné online. (Italian) 
  72. Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches) [online]. Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches [cit. 2011-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 February 2006. (Italian) 
  73. World Council of Churches – Evangelical Methodist Church in Italy [online]. World Council of Churches [cit. 2010-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2008. (anglicky) 
  74. HAMIL, Sean; CHADWICK, Simon. Managing football : an international perspective. 1st ed., dodr.. vyd. Amsterdam: Elsevier/Butterworth-Heinemann, 2010. ISBN 1-85617-544-8. S. 285. (anglicky) 
  75. Previous FIFA World Cups [online]. FIFA.com [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. https://www.volleyhall.org/list-of-hall-of-famers
  77. Union Cycliste Internationale [online]. [cit. 2017-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-14. (anglicky) 
  78. Giuliano Pancaldi, "Volta: Science and culture in the age of enlightenment", Princeton University Press, 2003.
  79. WEIDHORN, Manfred. The Person of the Millennium: The Unique Impact of Galileo on World History. [s.l.]: iUniverse, 2005. ISBN 0-595-36877-8. S. 155. (anglicky) 
  80. BONDYOPADHYAY, Prebir K. 25th European Microwave Conference, 1995. [s.l.]: [s.n.], 1995. DOI:10.1109/EUMA.1995.337090. Kapitola Guglielmo Marconi – The father of long distance radio communication – An engineer's tribute, s. 879. (anglicky) 
  81. Enrico Fermi, architect of the nuclear age, dies. www.history.com. Autumn 1954. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-721-4. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat