Portugalsko

stát v Evropě

Portugalsko (portugalsky Portugal), plným názvem Portugalská republika (portugalsky República Portuguesa), je evropský stát nacházející se na jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova. Je to nejzápadnější suverénní stát kontinentální Evropy. Jediným jeho pevninským sousedem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira, které mají autonomii.

Portugalská republika
República Portuguesa
vlajka Portugalska
vlajka
znak Portugalska
znak
Hymna
A Portuguesa
Geografie

Poloha Portugalska
Poloha Portugalska

Hlavní městoLisabon
Rozloha92 391 km² (109. na světě)
z toho 0,48 % vodní plochy
Nejvyšší bodPonta do Pico (2 351 m n. m.)
Časové pásmo+0 (Azory: UTC-1)
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel10 162 327 (89. na světě, 2021)
Hustota zalidnění114 ob. / km² (97. na světě)
HDI 0,847 (velmi vysoký) (41. na světě, 2018)
Jazykportugalština
Náboženství2011: katolické 81 %,
ostatní křesťané 3,3 %,
ostatní (muslimové, hinduisté, buddhisté, židé) 0,6%,
bez vyznání 6,8%,
neuvedeno 8,3%
Státní útvar
Státní zřízenípoloprezidentská republika
Vznik1128 jako hrabství, 1139 jako království (odtržení od Leónského království)
PrezidentMarcelo Rebelo de Sousa
Předseda vládyAntónio Costa
MěnaEuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)29 213[1] USD (38. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1620 PRT PT
MPZP
Telefonní předvolba+351
Národní TLD.pt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Portugalsko je jedním z nejstarších států v Evropě. V 15. a 16. století založilo první globální říši na světě a stalo se jednou z největších hospodářských, politických a vojenských sil planety. Během tohoto období, dnes označovaného jako věk objevů, portugalští mořeplavci jako byli Vasco da Gama či Bartolomeu Dias, pod velením Jindřicha Mořeplavce a krále Jana II., našli námořní cestu do Indie (1498) či objevili pro Evropany Brazílii (1500). Později Portugalsko získalo významné državy v jihovýchodní Asii. Během této doby také monopolizovalo obchod s kořením. Události, jako bylo zničení Lisabonu zemětřesením roku 1755, průmyslová revoluce, sedmiletá válka, okupace země během napoleonských válek či protikoloniální revoluce v Brazílii (1822), však velkou říši srazily do kolen a Portugalsko se stalo středně významným evropským státem. Moderní Portugalská republika vznikla roku 1910. Demokracii si ovšem dlouho neudržela, ta byla vybojována až Karafiátovou revolucí roku 1974, po níž byla také udělena nezávislost posledním zbytkům koloniální říše (definitivní tečkou za touto kapitolou dějin bylo předání Macaa Číně v roce 1999). Portugalské koloniální dobrodružství nicméně zanechalo hluboké kulturní a architektonické stopy po celém světě, jeho dědictvím je pak především 300 milionů mluvčích portugalštiny, která tak patří k největším světovým jazykům a mluví jí ve světě několikanásobně více lidí než v samotném Portugalsku.

Portugalsko je unitárním státem a parlamentní demokracií s poloprezidentským systémem. Bylo jedním ze zakládajících členů NATO. Od roku 1986 je členem Evropské unie a od roku 1995 schengenského prostoru. V roce 1999, tedy hned po jeho zavedení, přijalo euro.

Podle Světového indexu míru (2018), jejž vytváří Institut pro ekonomii a mír, je Portugalsko 3. nejbezpečnější zemí světa (index měří vnitřní kriminalitu i vnější ohrožení válkou).[2] Podle organizace Reportéři bez hranic má 14. nejsvobodnější mediální prostor na světě.[3] Podle serveru Country Ranker má druhý nejkvalitnější silniční systém planety.[4] Mezinárodní měnový fond v roce 2020 klasifikoval portugalskou ekonomiku, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly, jako 50. největší ekonomiku světa (zhruba úroveň Norska a Dánska), v přepočtu na obyvatele pak zaujímá 40. místo na světě (což značí podobnou úroveň jako Polsko či Maďarsko).

Název zeměEditovat

Název země vzešel z římského označení Portus Cale. Cale bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Toto území získali kolem roku 200 př. n. l. Římané od Kartága v průběhu Druhé punské války. Vizigóti pak ve středověku upravili název území na Portucale, které později dalo vzniknout jménu Portugale čili Portugalsko. V 9. století pojem Portugalsko zahrnoval území cca mezi řekami Minho a Douro. Z názvu Portucale/Portugale bylo jeho zkrácením odvozeno taktéž dnešní jméno města nacházejícího se na místě přístavu původní osady Cale, tedy Porta.

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Portugalska.

Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Keltové, Řekové, Kartáginci, ŘímanéArabové pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.

Rané dějiny a vznik PortugalskaEditovat

 
Kinetská stéla s nerozluštěným písmem

Oblast dnešního Portugalska byla osídlena lidmi přibližně před 400 000 lety, kdy do ní vstoupil homo heidelbergensis. Nejstarší lidskou fosilií nalezenou v Portugalsku je 400 000 let stará lebka objevená v jeskyni Aroeira v roce 2014.[5] Později se oblastí pohybovalo značné množství neandertálců, patrně sem z východu zatlačených expanzí homo sapiens. Homo sapiens dorazil do Portugalska asi před 35 000-40 000 lety a rychle se rozšířil po celé oblasti.[6] Nálezy z Lagar Velho (nedaleko Leirie) z roku 1998 dokazují, že se v Portugalsku mohlo vyvinout i soužití neandrtálců a lidí moderního typu, což nálezy odjinud ze světa příliš nenaznačují.[7][8]

Prvním známým kmenem, který portugalské území obýval, byli Kinetové, jak je nazval Hérodotos (Strabón později užíval název Conii, Římané je nazývali Tartessy). Žili v jižních částech země v pozdní době bronzové. Vytvořili písmo, které je známo jako jihozápadní paleohispánské písmo, nalezené na mnoha stélách. Jazyk (někdy zvaný tartesština), který je tímto písmem zaznamenán, je ale neznámý. Původ kmene byl možná ligurský[9], někdy jsou Kinetové označováni i za Kelty.[10] Písmo vykazuje určité podobnosti s fénickým, takže se jeho vznik někdy připisuje vlivu Féničanů, kteří dorazili k břehům Portugalska kolem roku 1104 př. n. l.[11] Raní řečtí mořeplavci přišli do styku i s kmeny na severu, nazvali jejich území Ophiussa (v řečtině Země hadů), neboť místní prý uctívali hady.

 
Pevnost v Guimarães, symbol portugalské nezávislosti

Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Keltové ze střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem.[12] Keltové ovládli sever a střed země. V roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova obsadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za Punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Území se tak stalo součástí provincie Hispánie, po další správní reformě Římské říše se většina pozdějšího Portugalska ocitla v provincii Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů. V roce 155 př. n. l., vypuklo na severu provincie protiřímské povstání Lusitanů pod vedením Viriatha.[13] Ten získal kontrolu nad celou západní Iberií. Řím poslal do Lusitanie několik legií, aby povstání potlačily, ale bezvýsledně. Římané situaci vyřešili tím, že podplatili Viriathovy spojence, kteří ho pak v roce 139 př. n. l. zavraždili, následně se povstání rychle zhroutilo. V pozdním římském období, již křesťanském, se rozvíjela i vzdělanost, z Bracara Augusty (dnešní Bragy) pocházel významný historik Orosius, biskupem v Aquæ Flaviæ (dnes Chaves) byl Hydatius.

V 5. století vstoupili na území germánské kmeny, na severozápadě poloostrova vytvořily Svébskou říši, kterou posléze dobyli Vizigóti, o tři století později (711) Arabové, kteří zde zřídili islámský stát - Córdobský emirát. V 11. století vzniklo v průběhu reconquisty Portugalské hrabství; od roku 1139 hrabě Alfons I. Portugalský již vystupuje jako první portugalský král. Tzv. reconquista byla z hlediska historického dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova křesťany, která postupně rozložila Córdobský chalífát. Vyvrcholila vznikem dvou křesťanských království – Španělska a Portugalska. Za pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons I. Lisabon v roce 1147.[14] Reconquista byla v Portugalsku dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až do roku 1492. Poslední muslimové byli z Portugalska vypovězeni roku 1497.[15]

Zámořská expanze a koloniální říšeEditovat

Související informace naleznete také v článku Portugalská koloniální říše.
 
Památník zámořských objevů v Lisabonu

Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy.[16] Po obsazení Ceuty (1415) postupovali mořeplavci dále podle afrického pobřeží, až roku 1488 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje.[17] O deset let později přistál Vasco da GamaIndii, kde vznikly další portugalské kolonie (od roku 1505 tzv. Portugalská Indie).[18] Afonso de Albuquerque dobyl indickou Gou (1510), malajskou Malaku (1511) a perský Hormuz (1515), a Portugalci ovládli lukrativní obchod s kořením z Moluk a navázali kontakty s Čínou a Japonskem. Ve stejné době pronikli Portugalci, vedení Pedrem Álvaresem Cabralem, také do Jižní Ameriky, kde vznikla jejich největší kolonie – Brazílie.[19] Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor, Angola nebo Mosambik se osvobodily až v roce 1975, Macao bylo předáno Číně roku 1999.[20] Dodnes je v mnoha někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno katolictví.

Globální expanze Portugalsko vyčerpala a při nástupnické krizi roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem. Nezávislost byla obnovena roku 1640 za Jana IV., Španělé ji však uznali až po vzájemných bojích v roce 1668.

V roce 1755 postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení, které si vyžádalo na 60 000 obětí.[21] První ministr, markýz de Pombal, vedl obnovu města v imperiálním stylu. Krom toho prosadil merkantilistické i různé osvícenské reformy a stal se otcem moderního Portugalska.[22]

Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku 1808 napadeno Napoleonem.[23] Královský dvůr v té době přesídlil do Ria de Janeiro a ovládal své državy (od r. 1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves) odtud až do návratu roku 1820. V roce 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 18281830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s portugalskými koloniálními zájmy v Africe.

Portugalská republikaEditovat

 
Portugalsko a jeho africké kolonie, které se snažilo udržet v koloniálních válkách

Portugalsko bylo vyhlášeno republikou 5. října 1910. Během první světové války stálo Portugalsko na straně Dohody. Válka však radikálně oslabila ekonomiku. V lednu a únoru 1919 proběhl pokus o obnovení monarchie, v severní části země byla vyhlášena Severní monarchie (Monarquia do Norte). Povstání bylo potlačeno 13. února 1919. První portugalská republika byla stále zmítána nepokoji a neměla tak dlouhého trvání – v roce 1926 došlo k prvnímu vojenskému puči a k vytvoření národní diktatury (Ditadura Nacional).[24] To následně vedlo k nastolení pravicové diktatury Estado Novo pod vedením António de Oliveira Salazara, od roku 1928 ministra financí. Roku 1932 se chopil moci a zavedl v zemi zmítané krizí diktaturu, založenou na autoritářském konzervatismu, nacionalismu a imperialismu ve spojení s římskokatolickou církví.[25] Takzvaný Estado Novo ("nový režim"), vyhlášený následujícího roku, trval 41 let do roku 1974.

Za druhé světové války bylo Portugalsko neutrální.[26] Roku 1949 se stalo zakládajícím členem NATO.

Portugalsku se nedařilo udržet svoje koloniální panství. Jeho rozklad započal rokem 1961, kdy Indie anektovala četná území včetně Goy.[27] Zároveň se stále častěji objevovala nespokojenost dalších, převážně afrických kolonií (Angola, Mosambik, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kapverdy). Nákladné a neúspěšné koloniální války přispěly k pádu salazarovského režimu. Marcelo Caetano, nástupce déle než 40 let vládnoucího Salazara, byl svržen armádou během tzv. Karafiátové revoluce, která začala 25. dubna 1974, a Portugalsko pak nastoupilo cestu pluralitní demokracie.[28]

Do Portugalska se po roce 1975 z bývalých kolonií, především z Angoly a Mosambiku,[29] vrátilo na 800 000 bílých Portugalců.[30] Vazby na staré kolonie, zvláště africké, však přetrvaly. Ze zemí, kde byla portugalština úředním jazykem (země PALOP), tj. z Guineje-Bissau, Angoly, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova a z Kapverdských ostrovů, se počátkem devadesátých let 20. století rekrutovala většina zaměstnaných cizinců v Portugalsku, stejně jako velká část nelegálních pracovníků.[31]

V roce 1986 země vstoupila společně se Španělskem do Evropského společenství. V roce 1999 vstoupila do eurozóny a Číně předala Macao. V roce 2007, během třetího portugalského předsednictví EU, byla formulována a podepsána Lisabonská smlouva.[32]

GeografieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Portugalska.
 
Pobřeží v jižní provincii Algarve
 
Krajina v regionu Alentejo

Se svou rozlohou 92 391 km² je Portugalsko 108. největší zemí na světě a je o 17 % větší než Česká republika. Z rozlohy Evropské unie zabírá 2,1 % a je její 13. největší zemí. Na východě a na severu má 1 214 km dlouhou hranici se Španělskem, na západě a jihu ji obklopuje Atlantský oceán.

Severní, střední a východní Portugalsko pokrývají horská pásma Serra de Nogueira, Serra do Gerez, Serra de Marão, Serra da Estrela (dosahuje téměř 2000 m n. m.), Serra de São Mamede a jižní pahorkatina Alentejo. V jihozápadním cípu vystupuje Serra de Monchique. Západní a jižní část tvoří nížiny se strmým skalnatým pobřežím. Souostroví Madeira a Azorské ostrovy, které leží v takzvané riftové zóně na styku dvou litosférických desek, jsou sopečného původu a je zde také větší riziko zemětřesení. Podobnou seizmicky aktivní oblastí je i Lisabonský záliv.

Nejvýznamnějšími řekami jsou Tajo, Douro a Guadiana, na nichž je vybudováno velké množství kaskádových přehrad.

PodnebíEditovat

Podnebí je na severu a západě mírné oceánské, na jihu subtropické středomořské (suché horké léto a mírná vlhká zima). Průměrná červencová teplota se pohybuje od 20 °C do 24 °C a lednová mezi 9 °C až 12 °C. Průměrný roční úhrn srážek klesá přibližně ve směru od severu k jihu, tedy od 1 200 mm až po 500 mm. Průměrná teplota na ostrovech je 18,5 °C a průměrné srážky 650 mm.

MěstaEditovat

Podle oficiálního dělení na obce nemá Portugalsko město nad 500 000 obyvatel, neboť obce, které fakticky srostly s centry aglomerací, nadále zůstávají samostatné.

Lisabon (499 000 obyvatel v roce 2007) je centrem třímiliónové metropolitní oblasti Região de Lisboa a od 12. století je hlavním městem Portugalska. Je kulturním, dopravním a především ekonomickým centrem země (je jedinou oblastí Portugalska s HDP nad průměrem EU).

Střediskem metropolitní oblasti s 1,5 milióny obyvatel je Porto, které čítá 240 000 obyvatel a je důležitým severoportugalským přístavem v ústí řeky Douro. Mezi další velká města v hustě zalidněném severozápadním Portugalsku patří Braga (sídlo arcibiskupství a náboženské středisko) a Guimarães. Ve středním Portugalsku pak Coimbra (157 000 obyvatel, sídlo nejstarší portugalské univerzity), v Alenteju historická Évora a na jižním pobřeží Faro.

Hlavním a největším městem Madeiry je Funchal. Významná města na Azorách jsou Ponta Delgada (ostrov São Miguel), Angra do Heroísmo (ostrov Terceira) a Horta (ostrov Faial).

 
Lisabon – hlavní a největší město Portugalska (pohled z jižního břehu řeky Tajo)
 
Porto – druhé největší portugalské město, pohled z Vily Novy de Gaia

PolitikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Portugalska.
 
José Barroso (vlevo), v mládí předseda Portugalské komunistické strany pracujících, později portugalský premiér a předseda Evropské komise

Portugalský politický systém je poloprezidentský. Prezident je volen přímo na pětileté funkční období ve všeobecných volbách. Je vrchním velitelem ozbrojených sil, na základě výsledků parlamentních voleb jmenuje předsedu vlády a jím navrženou vládu. Má rovněž pravomoc rozpustit parlament, odvolat vládu či vyhlásit válku. Tyto jsou však omezeny řadou podmínek, mezi než patří kupříkladu povinnost konzultací se sedmnáctičlennou Státní radou. Ta slouží jako poradní sbor a skládá se z předsedy Republikového shromáždění, premiéra, předsedy Ústavního soudu, Ochránce spravedlnosti, z předsedů regionálních vlád, z pěti občanů vybraných prezidentem a z pěti občanů volených republikovým shromážděním. Hojně využívanou pravomocí prezidenta je vetování zákonů. Současným prezidentem je Marcelo Rebelo de Sousa.

Republikové shromáždění (Assembleia da República) je název portugalského jednokomorového parlamentu složeného z 230 poslanců. Je volen ve všeobecných volbách na dobu čtyř let na základě principu poměrného zastoupení. Předseda Republikového shromáždění zastupuje prezidenta v době jeho nepřítomnosti.

Výkonnou moc má vláda v čele s předsedou vlády. Vláda musí parlamentu předložit svůj program. Pokud není zamítnut většinou poslanců, znamená to potvrzení vlády ve funkci. Současným premiérem je António Costa.

Zahraniční vztahyEditovat

Portugalsko vede dlouholetý spor se Španělskem o oblast Olivença (španělsky Olivenza). Toto území bylo od 13. století součástí Portugalska až do roku 1801, kdy se Portugalsko po drtivé porážce od napoleonské Francie a jejího spojence Španělska tohoto území muselo vzdát právě ve prospěch Španělska. Portugalsko si nárokuje jeho navrácení na základě čl. 105 Vídeňské smlouvy z roku 1815, která ustavila evropské poměry po Napoleonově porážce.

Správní členěníEditovat

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Portugalska.

Portugalsko se dělí do 18 distriktů v kontinentální části a dvou autonomních regionů (Azory a Madeira), které jsou dále děleny do 308 obcí (portugalsky „Município“ či „Concelho“) a 3092 farností („Freguesia“).

Distrikty[33]
  Distrikt Rozloha Obyvatelstvo     Distrikt Rozloha Obyvatelstvo
1 Lisabon 2761 km² 2 124 426   10 Guarda 5518 km² 173 831
2 Leiria 3517 km² 477 967 11 Coimbra 3947 km² 436 056
3 Santarém 6747 km² 445 599 12 Aveiro 2808 km² 752 867
4 Setúbal 5064 km² 815 858 13 Viseu 5007 km² 394 844
5 Beja 10 225 km² 154 325 14 Bragança 6608 km² 148 808
6 Faro 4960 km² 421 528 15 Vila Real 4328 km² 218 935
7 Évora 7393 km² 170 535 16 Porto 2395 km² 1 867 986
8 Portalegre 6065 km² 119 543 17 Braga 2673 km² 879 918
9 Castelo Branco 6675 km² 208 069 18 Viana do Castelo 2255 km² 252 011
Autonomní regiony
Autonomní region Rozloha Obyvatelstvo Portugalsky
Azory 2333 km² 243 101 Açores
Madeira 801 km² 244 098 Madeira

Po reformě územně-správního dělení v roce 2013 význam distriktů upadá na úkor nově vzniklých tzv. „meziokresních společenství“ a „metropolitních oblastí“. V kontinentálním Portugalsku existuje 21 meziokresních společenství a 2 metropolitní oblasti:[34]

EkonomikaEditovat

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Portugalska.
 
Vinice na kopcích u řeky Douro na severu země.

Portugalsko je zemědělský a také průmyslový stát se zásobami nerostných surovin. Vstupem do Evropské unie dosáhl stát značného rozmachu dříve stagnujícího hospodářství a přílivu investic ze zahraničí. Varující je však stále asi 5% negramotnost obyvatelstva a také rostoucí zadlužení Portugalska, které v roce 2019 dosáhlo 123% HDP.[35] Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, těžební, textilní, obuvnický, strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Těží se wolfram, cín, uran, černé uhlí, měď, stříbro, kaolin, sůl a mramor. Asi 75 % zahraniční výměny zboží této země probíhá s jinými členy EU. Země je závislá na dovozu ropy a zemního plynu. Nejdůležitější průmyslová střediska jsou Lisabon a Porto. Důležitým producentem elektrické energie jsou vodní elektrárny. V zemědělství převažuje rostlinná produkce. Orná půda zabírá 32 %, lesy 36 % a louky a pastviny 11 % plochy státu. Významná je těžba dřeva a korku. Portugalsko je největším producentem korku na světě – 180 000 tun ročně. Pěstuje se pšenice, kukuřice, rýže, oves, brambory, cukrová řepa, olivy, ovoce (zejména vinná réva a subtropické ovoce) a zelenina. Probíhá chov skotu, prasat, ovcí, koz, drůbeže, oslů a mul. Významná je i produkce rybích výrobků (například rybí konzervy a rybí moučka). Výrazné příjmy pocházejí z cestovního ruchu. Nejatraktivnější turistická střediska jsou Lisabon, Porto, Coimbra, pobřeží Algarve, ostrovy Madeira a Azory. Portugalsko navštíví ročně cca 20 milionů turistů.

Obnovitelné zdroje energieEditovat

Portugalsko v roce 2016 používalo ve 4 po sobě jdoucích dnech (7.5.2016 6:45h - 11.5.2016 17:45h) elektřinu pouze z nefosilních zdrojů, tedy ze solárních, vodních a větrných elektráren.

DopravaEditovat

 
Intermodální stanice Gare do Oriente v Lisabonu. Architektem byl Santiago Calatrava

Pro svou periferní a přímořskou polohu se Portugalsko po staletí orientovalo na námořní dopravu a méně na pozemní infrastrukturu. Velké přístavy fungují v Lisabonu a Leixões; námořní doprava je také životně důležitá pro Madeiru a Azory.

V 90. letech a na počátku 21. století proběhly poměrně velké investice do silniční a dálniční sítě, na jejíž většině se v současnosti vybírá mýtné. Součástí těchto investic byl i Most Vasco da Gama nebo lisabonské nádraží Oriente, které dodaly lesk výstavě Expo 98. Byla také zrychlena železniční magistrála Lisabon – Porto. Velikášské plány na vysokorychlostní propojení se španělskou sítí AVE se zpožďují mimo jiné následkem ekonomické krize.

Správcem železniční infrastruktury je REFER; aktuálně je v provozu 2843 km železničních tratí.[36] Hlavním železničním podnikem jsou Comboios de Portugal, které ročně přepraví okolo 130 milionů cestujících (zhruba o třetinu méně než ČD ve srovnatelně lidnatém Česku).[zdroj?] Hojně jsou využívány zejména příměstské vlaky v aglomeracích Porta a Lisabonu. Tato dvě města provozují také metro; lisabonské je klasické, portské je z velké části nadzemní a připomíná tramvajovou rychlodráhu.

Zajímavostí je také malebná tramvajová doprava v Lisabonu a lanovky v Lisabonu, Braze, Coimbře i jinde.

ObyvatelstvoEditovat

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Portugalska.
 
Katolické procesí v Portugalsku
Počet obyvatel Portugalska (INE, Lisabon)
Rok Obyvatel Změna Rok Obyvatel Změna
1422 1 043 274 - 1900 5 423 132 +7,4 %
1527 1 262 376 +21,0 % 1911 5 960 056 +9,9 %
1636 1 100 000 −12,9 % 1920 6 032 991 +1,2 %
1736 2 143 368 +94,9 % 1930 6 825 883 +13,1 %
1770 2 850 444 +33,0 % 1940 7 722 152 +13,1 %
1776 3 352 310 +17,6 % 1950 8 441 312 +9,3 %
1801 2 931 930 −12,5 % 1960 8 851 289 +4,9 %
1811 2 876 602 -1,9 % 1970 8 568 703 −3,2 %
1838 3 200 000 +11,2 % 1981 9 852 841 +15,0%
1849 3 411 454 +6,6 % 1991 9 862 540 +0,1 %
1864 4 188 410 +22,8 % 2001 10 356 117 +5,0 %
1878 4 550 699 +8,6 % 2007 10 617 575 +2,5 %
1890 5 049 729 +11,0 % Prameny:[37][38][39]

Podle sčítání v roce 2011 mělo Portugalsko 10 562 178 obyvatel[40] (z toho 52% žen, 48% mužů). V roce 2019 se podle aktuálních údajů počet obyvatel snížil na 10 295 909, i když v srovnání s rokem 2018 to byl nárůst[. Tato populace byla po většinu své historie relativně homogenní: k této etnické a národní jednotě přispělo jediné náboženství (římský katolicismus) a jeden jazyk.

Domorodí Portugalci jsou iberskou etnickou skupinou a tvoří 95% celé populace, jejíž původ je velmi podobný Španělům a mají silné vazby s ostatními zeměmi atlantického oblouku, jako Irsko, Britské ostrovy, Francie a Belgie, díky námořnímu obchodu datovanému již v době bronzové. Tyto námořní kontakty a převaha haploskupiny R1b jako hlavního genetického markeru těchto zemí naznačují společný původ a kulturní blízkost. Další námořní kontakty se Středozemním mořem, zejména s Řeky, Féničany, Římany a Maury, přidaly některé zvláštní fenotypy v jižním Portugalsku a zejména v jižním Španělsku (kultura Tartessů), což z Portugalska a severozápadního Španělska dělá most mezi severozápadní Evropou a Středozemím, ale zachovává atlantický charakter.

Celková míra plodnosti (TFR) byla v roce 2015 odhadována na 1,52 narozených dětí na ženu, což je jedno z nejnižších čísel na světě, což je pod mírou zachování populace 2,1[41] a zůstává výrazně pod maximem 5,02 narozených dětí na ženu v roce 1911.[42] V roce 2016 se 52,8% dětí narodilo nesezdaným ženám.[43] Stejně jako většina západních zemí se i Portugalsko musí vypořádat s nízkou úrovní plodnosti: tato země od 80. let 20. století zaznamenala dílčí náhradu plodnosti.[44] Portugalsko má 17. nejstarší populaci na světě s průměrným věkem 43,7 roku.[45]

V roce 2017 mělo v Portugalsku legální pobyt více než 400 000 přistěhovalců a jejich potomků,[46] především Afričané z bývalých kolonií, ale také Rumuni, Ukrajinci nebo Brazilci. Početná portugalská diaspora žije v Brazílii, USA, Francii a v dalších zemích Evropy a Latinské Ameriky.[30]

Velké potíže činila hlavně v minulosti negramotnost, která se i dnes pohybuje kolem 5 %, což je jedno z nejvyšších čísel v EU. Portugalsko v posledních letech bojuje s velmi nízkou porodností.

JazykEditovat

Portugalština je úředním jazykem Portugalska. Jedná se o románský jazyk, který je odvozen z galicijsko-portugalských jazyků, kterým se mluvilo v dnešní Galicii a severním Portugalsku. Mezi galicijskou a portugalskou kulturou stále existuje mnoho podobností a Galicie je pozorovatelem Společenství portugalsky mluvících zemí.

Portugalský jazyk je odvozen z latiny, kterou používaly romanizované předřímské národy Pyrenejského poloostrova asi před 2000 lety - zejména Keltové, Conii, Lusitanové a Turduli.[47]

NáboženstvíEditovat

Náboženství v Portugalsku (sčítání 2011)[48]
Římskokatolická církev
81,0 %
Ostatní křesťanství
3,3 %
Ostatní
0,6 %
Bez vyznání
6,8 %
Nedeklarováno
8,3 %

Asi 81% Portugalců se hlásí k římskokatolické církvi[49] Katolická církev si udržuje poměrně silný vliv na obyvatelstvo hlavně v severní části státu a na venkově. V zemi se nacházejí významné katolické školy a světoznámé poutní místo Fátima. Dále je zde menší počet protestantů, Svatých posledních dnů, muslimů, hinduistů, sikhů, pravoslavných, jehovistů, vyznavačů Bahá’í, buddhistů, židovské a spiritistů. Vlivy afrického tradičního náboženství a čínského tradičního náboženství pociťuje také mnoho lidí, zejména v oblastech souvisejících s tradiční čínskou medicínou a tradiční africkou bylinnou medicínou. Asi 6,8% populace se prohlásilo za nevěřící a 8,3% neposkytlo žádnou odpověď ohledně svého náboženství.[50]

KulturaEditovat

ArchitekturaEditovat

V průběhu posledních 3000 let se v Portugalsku vystřídalo mnoho civilizací. Své stopy zde zanechala fénická, řecká, keltská, kartaginská, římská i arabská kultura.

Výrazný „portugalský architektonický styl“ pozdní gotiky, který je spjat s námořními objevy a s bohatstvím plynoucím z dovozu zámořských produktů, tzv. manuelino (manuelský styl), byl v 19. století nazván národním stylem.[51] Významné manuelské stavby se nacházejí nejen v samotném Portugalsku, ale i na Madeiře, na Azorách, v Maroku, v Mosambiku, v Hormuzu či v indické Goe. Řada historických staveb byla zapsána na seznam kulturního světového dědictví UNESCO: Klášter Řádu Kristova v Tomaru, Klášter Alcobaça, Klášter Batalha, Klášter jeronymitů, barokní palácový komplex Mafra, chrám Bom Jesus do Monte a Belémská věž v Lisabonu.[52]

Významnými architekty byli Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura, oba jsou držiteli prestižní Pritzkerovy ceny.[53][54]

LiteraturaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Portugalská literatura.

Nejvýznamnějšími spisovateli a básníky jsou Luís de Camões a Fernando Pessoa. José Saramago získal roku 1998 Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný portugalský spisovatel.[55]

Základy portugalské poezie budovali hned dva králové - Dinis I. Portugalský a Sancho I. Portugalský. Ze středověkých cestovatelů a objevitelů zanechal nejvýznamnější literární památku Fernão Mendes Pinto, patrně velký fabulátor. Největším renesančním básníkem byl Francisco de Sá de Miranda. Klasikem portugalské realistické prózy 19. století je José Maria de Eça de Queirós. Romantickou prózu reprezentoval Camilo Castelo Branco, hlavní postavou poezie 19. století byl Antero de Quental. Klíčovou osobností meziválečné poezie byl Mário de Sá-Carneiro. Mezinárodního úspěchu dosáhl i Almeida Garrett, Miguel Torga[56], v posledních letech pak António Lobo Antunes[57], José Luís Peixoto či Sophia de Mello Breyner Andresenová.[58] Nejvýznamnějším dramatikem je středověký autor Gil Vicente. V Portugalsku také působil český básník František Listopad.[59]

Nejvýznamnější portugalští spisovatelé od 90. let získávají Camõesovu cenu, založenou roku 1989. Dostávají ji ale nejen Portugalci, ale i zástupci Brazílie, Angoly, Mosambiku a dalších portugalsky mluvících zemí.

HudbaEditovat

Tak jako Španělé flamenco či Francouzi šanson, i Portugalci rozvinuli svůj osobitý národní hudební styl zvaný fado.[60] Jeho klasickou a asi nejslavnější představitelkou byla Amália Rodriguesová. Dnes styl fado reprezentuje například zpěvák Carlos do Carmo, zpěvačky Dulce Pontes, Mariza a Ana Moura, nebo skupina Madredeus. Legendou portugalského folku je Zeca Afonso. Jako koncertní klavíristka se proslavila Maria João Piresová, ze skladatelů vážné hudby zejména José Vianna da Motta a Carlos Seixas. V metalu se prosadila skupina Moonspell. V americké kapele Extreme se jako zpěvák a kytarista uplatnil Nuno Bettencourt. Salvador Sobral v roce 2017 vyhrál populární soutěž Eurovision Song Contest.[61]

Výtvarné uměníEditovat

 
Nuno Gonçalves: Sv. Vincent

K renesanční malířským mistrům patřil Nuno Gonçalves. Výtvarný výraz vrcholné barokní éře portugalského impéria dávala například malířka Josefa de Óbidos. Průkopníkem moderního malířství v Portugalsku byl na začátku 20. století Amadeo de Souza-Cardoso. K experimentům výtvarné avantgardy přispěla jiná žena - Maria Helena Vieira da Silva. Z žijících autorů je ceněno zejména dílo Pauly Rego.

Nejvýznamnější výstavními prostory jsou Národní muzeum starého umění v Lisabonu, které se zaměřuje se na portugalské a evropské umění od středověku do raného 19. století, a Muzeum Calousta Gulbenkiana tamtéž, vystavující díla antického a orientálního umění, základem jehož sbírek je kolekce arménského podnikatele a sběratele Calousta Gulbenkiana.

FilmEditovat

Nejvýznamnějším portugalským filmovým režisérem je Manoel de Oliveira. V Hollywoodu se ve 30.-50. letech prosadila herečka a tanečnice Carmen Miranda. K mezinárodně úspěšným herečkám dnes patří Maria de Medeiros, známá třeba z filmu Quentina Tarantina Pulp fiction, nebo Lúcia Monizová, již proslavil film Láska nebeská. Z mužských herců je to např. Joaquim de Almeida.

KuchyněEditovat

Související informace naleznete také v článku Portugalská kuchyně.

Portugalci jsou největšími konzumenty ryb a mořských plodů v Evropské unii (na jednoho obyvatele). Jsou dokonce 3.-4. na světě (po Japonsku a Islandu). Nejčastěji mají na talíři tresku, často v úpravě zvané bacalhau, kdy je treska sušená a nasolená (tato úprava má námořnické kořeny). Podobně kralují mezi Evropany ve spotřebě rýže.[62]

Nejpopulárnějším zákuskem je pastel de nata (též zvaný pastel de Belém), jde o pudinkové koláčky posypané skořicí.

Asi nejslavnějším gastronomickým produktem z Portugalska je portské víno, dolihované víno z vinic v údolích podél řeky Douro v severní části Portugalska. Jeho výroba začala roku 1670. Známá je ale i odrůda Vinho Verde ze severozápadu Portugalska, z oblasti, jejíž tradiční jméno zní Entre-Douro-e-Minho, a mnohé jiné. První zmínky o portugalském vínu pocházejí již z roku 600 př. n. l. První podnože odrůd vinné révy přivezli do Portugalska Féničané.[63]

VědaEditovat

 
Knihovna Akademie věd

Neurolog António Egas Moniz roku 1949 získal Nobelovu cenu za fyziologii, a to za průkopnictví v oblasti cerebrální angiografie. Je dosud jediným Portugalcem, který získal Nobelovu cenu za vědu. Jedním z nejvýznamnějších matematiků 16. století byl Pedro Nunes. Ve stejné epoše židovský lékař Garcia de Orta jako první vědeckým způsobem popsal choleru. K významným současným badatelům patří neurovědec Antonio Damasio.

V Braze se narodil Pavel Orosius, raný křesťanský teolog. V Lisabonu se narodil významný židovský myslitel Izák Abrabanel, jeho syn Jehuda ben Jicchak Abravanel se věnoval rovněž filozofii a ovlivnil silně například Barucha Spinozu. João de Barros ve svém spise Decadas da Asia shromáždil obrovské množství historického a geografického materiálu o zemích kolonizovaných Portugalci. Filozof 16. století Uriel da Costa proslul jako obhájce svobody myšlení a kritik náboženství.

Nejstarší portugalská univerzita byla založena roku 1290 v Lisabonu, avšak byla časem přemístěna do Coimbry.[64] Historický areál univerzity byl v roce 2013 zapsán na seznam kulturního světového dědictví UNESCO.[65] Největší vysokou školou je dnes Lisabonská univerzita. Již roku 1779 byla založena Lisabonská akademie věd a stala se tak jednou z nejstarších učených společností v Evropě.

SportEditovat

Portugalsko vybojovalo dosud pět zlatých olympijských medailí, všechny v atletice. Carlos Lopes roku 1984 v maratonu, Rosa Motaová roku 1988 ve stejné disciplíně, Fernanda Ribeirová roku 1996 v běhu žen na 10 000 metrů, Nelson Évora roku 2008 v trojskoku[66] a v roce 2021 triumfoval další trojskokan, naturalizovaný Kubánec Pedro Pichardo.[67] Rui Costa je mistrem světa v cyklistice.[68] Jen malý zájem ovšem vyvolávají zimní sporty, k nimž nejsou v Portugalsku vhodné podmínky. Na zimní olympijské hry dosud Portugalsko vyslalo za celou jejich historii jen patnáct sportovců.

Basketbalistka Ticha Penicheirová byla vybrána mezi 15 nejlepších hráček americké WNBA všech dob.[69]

K Portugalsku neodmyslitelně patří fotbal. Nejslavnější hráči byli Eusébio (Zlatý míč 1965), Luís Figo (Zlatý míč 2000) a Cristiano Ronaldo (Zlatý míč 2008, 2013, 2014, 2016, 2017). Vysoký kredit si drží i trenér José Mourinho. Portugalská fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu v roce 2016, když vyhrála mistrovství Evropy.[70] V roce 2004 na tomto turnaji brala stříbro[71], v roce 1966 pak dosáhla nejlepšího umístění na šampionátu světovém, když obsadila třetí příčku. Velmi úspěšní jsou Portugalci rovněž na klubové úrovni, Benfica Lisabon, Sporting Lisabon a FC Porto, tři kluby často nazývané os três grandes ("velká trojka"), vybojovaly řadu evropských klubových trofejí. Benfica i Porto dvakrát vyhrály Ligu mistrů, Porto k tomu dvakrát Evropskou ligu, Sporting jednou Pohár vítězů pohárů.

Země hostila Euro 2004. Kvůli šampionátu bylo přestavěno či nově postaveno 10 moderních stadionů.

Faro-Loulé Coimbra Guimarães Lisabon Porto
Estádio Algarve
Kapacita: 30 000
Estádio Cidade de Coimbra
Kapacita: 30 000
Estádio D. Afonso Henriques
Kapacita: 30 000
Estádio da Luz
Kapacita: 65 400
Estádio do Bessa Século XXI
Kapacita: 30 000
       
Porto Leiria Lisabon Aveiro Braga
Estádio do Dragão
Kapacita: 50 000
Estádio Dr. Magalhães Pessoa
Kapacita: 30 000
Estádio José Alvalade
Kapacita: 50 000
Estádio Municipal de Aveiro
Kapacita: 30 000
Estádio Municipal de Braga
Kapacita: 30 000
         

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portugal na portugalské Wikipedii.

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. Most peaceful countries in the world 2018 | Statistic. Statista [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. World press freedom index. RSF. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (anglicky) 
  4. Top 10 Countries with Best Road System in the World. www.countryranker.com [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-12. (anglicky) 
  5. 400,000-year-old fossil human cranium is oldest ever found in Portugal. phys.org [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. SCHUSTER, Ruth. Humans reached Portugal 5,000 years earlier than thought. Haaretz.com [online]. 29. 9. 2020 [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Lagar Velho | anthropological and archaeological site, Portugal. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. D'ERRICO, Francesco; ZILHÃO, Joao; JULIEN, Michèle. Neanderthal Acculturation in Western Europe? A Critical Review of the Evidence and Its Interpretation. Current Anthropology. 1998, roč. 39, čís. S1, s. S1–S44. Dostupné online [cit. 2021-05-23]. ISSN 0011-3204. DOI 10.1086/204689. 
  9. SCHULTEN, Adolf. Tartessos: ein Beitrag zur ältesten Geschichte des Westens. [s.l.]: Cram, de Gruyter 212 s. Dostupné online. ISBN 978-3-11-098031-8. (německy) Google-Books-ID: hEEbAAAAIAAJ. 
  10. Tartessian, Europe’s newest and oldest Celtic language. History Ireland [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. 
  11. ARRUDA, Ana Margarida. Phoenicians in Portugal. The Oxford Handbook of the Phoenician and Punic Mediterranean [online]. 2019-10-31 [cit. 2021-02-20]. DOI: 10.1093/oxfordhb/9780190499341.013.39. Dostupné online. DOI 10.1093/oxfordhb/9780190499341.001.0001/oxfordhb-9780190499341-e-39. (anglicky) 
  12. ALBERRO, Manuel. The Celticity of Galicia and the Arrival of the Insular Celts. Proceedings of the Harvard Celtic Colloquium. 2004, roč. 24/25, s. 1–15. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 1545-0155. 
  13. SILVA, Luis. The Lusitanian War: Viriathus the Iberian Against Rome. [s.l.]: Westholme 352 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59416-102-5. (anglicky) Google-Books-ID: UPFskQEACAAJ. 
  14. Dobytí Lisabonu a reconquista Portugalska. Praha: Argo 2008.
  15. HARVEY, L. P. When Portugal Expelled its Remaining Muslims (1497). Portuguese Studies. 1995, roč. 11, s. 1–14. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0267-5315. 
  16. Portugalské objevitelské plavby. www.portugalsko.net [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. 
  17. HAINALL, David. Výročí: Před 523 lety byl objeven Mys Dobré naděje. Víte, kdo ho obeplul jako první?. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (česky) 
  18. SMEJKAL, Petr. Výročí: 20. května 1498 doplul Vasco da Gama ke břehům Indie. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (česky) 
  19. HAINALL, David. Výročí: Před 521 lety byla objevena Brazílie. Dodnes není jasné, jestli záměrně, nebo ne. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (česky) 
  20. FOCHLER, Pavel. Vzpomínka na portugalské Macao. Koktejl 1/2002 [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (česky) 
  21. Jedna z největších katastrof, o níž mnozí netuší. Zkáza Lisabonu omezila moc církve a zplodila seismologii. Česká televize [online]. 1. listopadu 2017. Dostupné online. 
  22. Camões (Revista de Letras e Culturas Lusófonas) 15–16: Cronologia – Marquês de Pombal (1699–1782)
  23. OMAN, Charles. A History of the Peninsular War: 1807-1809. From the Treaty of Fontainebleau to the battle of Corunna. [s.l.]: AMS Press 704 s. Dostupné online. ISBN 978-0-404-16961-9. (anglicky) Google-Books-ID: VogOAQAAMAAJ. 
  24. CRUZ, Manuel Braga. A revolução nacional de 1926: da ditadura militar à formação do Estado Novo. Revista de História das Ideias. 1985, roč. 7, Tomo II, s. 347–371. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 0870-0958. DOI 10.14195/2183-8925_7-2_10. 
  25. CARVALHO, Rita Almeida de. Ideology and Architecture in the Portuguese ‘Estado Novo’: Cultural Innovation within a Para-Fascist State (1932–1945). Fascism. 2018-10-17, roč. 7, čís. 2, s. 141–174. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 2211-6257. DOI 10.1163/22116257-00702002. (anglicky) 
  26. Portugal in World War II: How to Assess its Neutral Status? | Department of History. history.ceu.edu [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  27. The day India freed Goa from Portuguese rule. BBC News. 2017-12-19. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. (anglicky) 
  28. POLÁK, Pavel. Před čtyřiceti lety ukončila karafiátová revoluce portugalskou diktaturu. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  29. Flight from Angola, The Economist , 16. srpna 1975.
  30. a b Portugal – Emigration, Eric Solsten, ed. Portugal: A Country Study. Washington: GPO for the Library of Congress, 1993.
  31. BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 310. 
  32. A presidência portuguesa da União Europeia. www.eu2007.pt [online]. [cit. 2009-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-22. 
  33. Distritos de Portugal
  34. Lei n.º 75/2013 de 12 de setembro [online]. ASSEMBLEIA DA REPÚBLICA [cit. 2014-12-20]. Dostupné online. (portugalsky) 
  35. Dluh EU i eurozóny dál roste, nejzadluženější zůstává Řecko. Novinky.cz [online]. 20. července 2019. Dostupné online. 
  36. REFER em números
  37. Nuno Valério (coord.), Estatísticas Históricas Portuguesas, Vol. I, pp. 33, 37 e 51. INE, 2001. (PDF: 4,18 MB)
  38. INE, CENSOS 2001 Resultados Definitivos, Informação à Comunicação Social, 21/10/2002.
  39. INE, Estimativas de População Residente, Portugal, NUTS II, NUTS III e Municípios – 2006, Informação à Comunicação Social, 03/08/2007.
  40. Portugal. Censos 2011 Archivováno 27. 11. 2012 na Wayback Machine (ine.pt)
  41. CIA World Factbook [online]. [cit. 2017-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. Max Roser. Total Fertility Rate around the world over the last centuries. Our World In Data, Gapminder Foundation. 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 August 2018. (anglicky) 
  43. PORDATA – Live births outside of marriage, with parents co-habiting or not (%) – Portugal [online]. [cit. 2017-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Fertility in Portugal: a Macro/Micro Economic Perspective [online]. Cefage.uevora.pt [cit. 2014-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. World Factbook EUROPE : PORTUGAL. The World Factbook. July 12, 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Fontes: Inquérito Social Europeu, INE. [online]. publico.pt [cit. 2019-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. Historia e memorias da Academia R. Das Sciencias de Lisboa [online]. 1825. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Census – Final results: Portugal – 2011 [online]. Statistics Portugal, 2012 [cit. 2012-12-10]. S. 530. Dostupné online. (anglicky) 
  49. Censo. ec.europa.eu [online]. [cit. 2021-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-12-02. 
  50. Instituto Nacional de Estatistica, Censos 2011 [online]. Censos.ine.pt [cit. 2014-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. Manueline | architectural style. Encyclopedia Britannica. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (anglicky) 
  52. Portugal - UNESCO World Heritage Centre. whc.unesco.org [online]. 2015-07-21 [cit. 2018-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  53. A Portuguese Wins Pritzker Award (Published 1992). The New York Times. 1992-04-27. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  54. Pritzkerovu cenu, vrchol pro architekty, získal Souto de Moura. iDNES.cz [online]. 2011-03-30 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  55. RIDING, Alan. Nobel in Literature Goes to Jose Saramago (Published 1998). The New York Times. 1998-10-09. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  56. Obituary: Miguel Torga. The Independent [online]. 2011-10-23 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. WEISSOVÁ, Lada. Lobo Antunes, António (Camõesova cena 2007). www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  58. WEISSOVÁ, Lada. Andresen, Sophia de Mello Breyner. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  59. Zemřel básník Listopad. Když Portugalsko spalo, dýchal jsem rytmem českého verše, říkal. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2017-10-02 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  60. Fado | Portuguese music. Encyclopedia Britannica. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (anglicky) 
  61. SMITH-SPARK, Laura; ALMASY, Steve. Portugal's Salvador Sobral wins Eurovision Song Contest. CNN [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  62. Portugalská kuchyně - vše o jídle a pití v Portugalsku | CK Mundo. www.mundo.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (česky) 
  63. Portugalská vína a vinařství. www.evinice.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. 
  64. Portugalsko, Coimbra – univerzitní srdce Ibérie. www.infoglobe.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. 
  65. University of Coimbra granted Word Heritage status – UNESCO. Portuguese American Journal [online]. 22. 6. 2013 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  66. Portugal's Evora wins gold medal in triple jump. ESPN.com [online]. 2008-08-21 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Athletics-Portugal's Pichardo wins men's triple jump gold. Reuters [online]. 2021-08-05 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. 
  68. Velmoci jsou poraženy! Portugalec Rui Costa je mistrem světa cyklistů. iDNES.cz [online]. 2013-09-29 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  69. https://www.si.com/nba/photos/2011/07/23wnbas-top-15-players-of-all-time#6
  70. Portugalci jsou mistři Evropy! Ve finále přežili francouzskou smršť a udeřili v prodloužení. Aktuálně.cz [online]. 2016-07-10 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (česky) 
  71. Řekové dovedli své překvapivé tažení až k titulu. iDNES.cz [online]. 2004-07-05 [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat