Liberalismus

politická filosofie založená na zásadách svobody a rovnosti

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který většinou prosazuje principy jako svoboda, demokracie, volný trh, tržní ekonomika, kapitalismus, sekularismus, právní rovnost, limitovaný stát a podporu občanských a lidských práv.[1][2][3] Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii[zdroj?] a má kořeny v evropském osvícenství. V různých oblastech světa se však liberalismus dále vyvíjel odlišně, a proto může mít slovo „liberalismus“ celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu, které se mohou i částečně ideologicky rozporovat. Obecně je liberalismus označován za středovou ideologii,[4][5] přičemž lze nalézt formy liberalismu přiklánějící se více k levému (sociální liberalismus) či pravému středu (ekonomický, klasický nebo konzervativní liberalismus).[5][6]

Historie liberalismuEditovat

Základní hodnotou liberalismu je svoboda. Tím se liší od zbylých dvou demokratických politických názorů (konzervatismu i socialismu). Stejně jako ony je však v protikladu k totalitarismu. Od anarchismu se liberalismus odlišuje tím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody. Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou. Klasický liberalismus dobře charakterizuje citát: „Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu“.[zdroj?]

Počátky liberalismu sahají do osvícenství, vzniku svobodného pohledu na svět a jeho uplatnění ve filozofii a politice. Liberalismus chce osvobodit společnost od ideologií, které se snaží obhajovat nutnost nesvobody (příklad: „vše jest od milosti boží“). Základem jeho politické filozofie je individuum, občan, který má co největší svobodu. Svoboda je podle liberálního přesvědčení základem společnosti, na němž stát, politika a hospodářství spočívají a který stát chrání. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit, jen když je porušena svoboda osobní.

Pro liberalismus konce 18. a začátkem 19. století byla cílem svoboda a individualismus. Pomocí laissez faire mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství, a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců. Avšak v první třetině 20. století hlavně v USA nabývá tento pojem zcela jiný nádech, nadále má vyjadřovat spíše blahobyt a rovnost, které se mají konečně stát alternativou svobody. Americká levice tedy pod pojmem liberalismus prosazuje odlišné záměry oproti původnímu významu pojmu i oproti evropskému úzu;[zdroj?] pro americkou levici liberalismus představuje podporu centralizované moci a široké zásahy do ekonomické oblasti. Změna v chápání liberalismu je citelnější v oblasti ekonomické než v politické.[zdroj?]

V některých vyspělých zemích, např. ve Švýcarsku, se prosadila tato definice liberalismu: Svoboda a zodpovědnost – pro každého bez rozdílu.[zdroj?] Svoboda a zodpovědnost jak ekonomická, tak politická i sociální. Tito liberálové jej považují za jedinou alternativu k tržnímu fundamentalismu, „divokému kapitalismu“ (svoboda bez zodpovědnosti) na straně jedné a k „všeovládajícímu státu“ (zodpovědnost bez svobody) na straně druhé. Nepovažují se za ani pravé, ani levé. Poukazují na to, že svoboda bez zodpovědnosti směřuje k rozpadu společnosti na „mocensko-politické klany“, jejímž zájmům je společnost vydána napospas. Zároveň poukazují na to, že zodpovědnost bez svobody vede k totalitě a k rostoucí byrokracii, jejímž zájmům je společnost nakonec podřízena.[zdroj?]

Peruánský ekonom Hernando de Soto a jeho Institut pro svobodu a demokracii tvrdí, že stát, v dnešním pojetí s vysokou participací občanů, má mimo jiné důležitý úkol – svobodu a zodpovědnost chránit (viz též právní stát).[zdroj?] Matrice dvou aspektů politického spektra má podle jedné z prací (sociotopological modeling) Institutu Sotomo Univerzity v Curychu, dvě hlavní dimenze – na jedné ose dole konzervativní (snažící se co nejvíce zachovat, trvající na jednou, kdysi, prosazeném) a nahoře liberální (tolerantní, otevřená změnám, pokroku) a na druhé ose klasickou dimenzi levou (orientace více na společnost a na zástupcům delegované kompetence) a pravou (orientace více na jednotlivce a jeho přímou zodpovědnost). Liberály podle jejich politiky a činů curyšští experti zobrazují v horních dvou čtvercích.[zdroj?]

Ideje liberalismuEditovat

Základní liberální principEditovat

Ústřední otázkou liberální politické teorie je, zda lze politickou autoritu ospravedlnit, a pokud ano, jakým způsobem. Z tohoto důvodu je teorie společenské smlouvy, jejíž základní kameny položili Thomas Hobbes, John Locke, Jean-Jacques Rousseau nebo Immanuel Kant, obvykle považována za liberální. A to i přesto, že politické spisy Hobbese nebo Rousseaua, mají výrazně neliberální rysy. Jestliže berou jako svůj výchozí bod přirozený stav, ve kterém jsou lidé svobodní a jsou si rovni, a tvrdí, že jakékoli omezení této svobody a rovnosti musí být odůvodněno (tj. Společenskou smlouvou), tradice společenské smlouvy vyjadřuje základní liberální princip. Princip, který tvrdí, že omezení svobody musí být odůvodněno.[7]

Na tuto otázku už ale Hobbes nebo Locke odpovídají různě. Hobbes, který je typicky považován za zastánce neomezené absolutní monarchie, říká, že stát je oprávněn dělat vše pro udržení míru. Ve svém díle Leviathan Hobbes píše, že v přirozeném stavu má každý právo na cokoliv. Ale kvůli vzácnosti věcí na světě je stálá válka všech proti všem. Jelikož vše je lepší než válka, má panovník (nebo jiná forma vlády) právo jí zabránit i prostředky, které drasticky omezují svobodu.[8]

Locke a další paradigmatičtí liberálové nejen obhajují základní liberální princip, ale také tvrdí, že jen omezená vláda může být ospravedlnitelná. Základním úkolem vlády je chránit stejnou svobodu občanů. Legitimní vláda je taková, která chrání právo na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a zároveň trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních.[9]

Soukromé vlastnictvíEditovat

Klasický liberalismusEditovat

Z pohledu klasických liberálů spolu svoboda a soukromé vlastnictví úzce souvisí. Od 18. století až do současnosti trvají klasičtí liberálové na tom, že ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví je v souladu s individuální svobodou, která umožňuje každému žít svůj život, jak uzná za vhodné. To se týká i využití své práce a kapitálu. Klasičtí liberálové a libertariáni často tvrdili, že svoboda a majetek jsou do jisté míry to samé; například se tvrdilo, že všechna práva, včetně práv na svobodu, jsou majetkovými právy; jiní tvrdili, že vlastnictví je samo o sobě formou svobody. Pokud lidé nemohou svobodně uzavírat smlouvy a prodávat svou práci, šetřit a investovat své příjmy, jak uznají za vhodné, a svobodně zakládat podniky při zvyšování kapitálu, nejsou ve skutečnosti svobodní.

Druhým argumentem klasických liberálů spojující svobodu a soukromé vlastnictví je, že soukromé vlastnictví účinně chrání svobodu a žádná ochrana nemůže být účinná bez soukromého vlastnictví. Rozptýlení moci, které je výsledkem tržní ekonomiky založené na soukromém vlastnictví, chrání svobodu subjektů před zásahy státu.[10]

,,Nemůže existovat svoboda tisku, pokud jsou tiskové nástroje pod kontrolou vlády, svoboda shromažďování, pokud jsou takto kontrolovány potřebné prostory, svoboda pohybu, pokud jsou dopravní prostředky vládním monopolem“ - F. A. Hayek [11]

Liberálové tvrdí, že jediný proveditelný řád lidské kooperace ve společnosti založené na dělbě práce je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Tvrdí, že socialismus jako celkový, všechny výrobní prostředky zahrnující systém je neproveditelný. Tvrdí, že jeho aplikace na část výrobních prostředků sice není nemožná, avšak vede k tomu, že se produktivita práce sníží, takže by nejen nemohl vytvořit větší bohatství, ale naopak by nutně působil ve směru zmenšování bohatství.[12]

Sociální liberalismusEditovat

Na rozdíl od klasických liberálů sociální liberálové zpochybňují spojení mezi osobní svobodou a tržním řádem založeným na soukromém vlastnictví.

Rozšíření tohoto myšlení vysvětlují tři faktory. Za prvé, sociální liberalismus vznikl na konci devatenáctého a počátku dvacátého století, kdy byla zpochybňována schopnost volného trhu udržet tehdejší prosperující stav. V přesvědčení, že trh založený na soukromém vlastnictví má tendenci být nestabilní, nebo by mohl, jak argumentoval Keynes, uváznout v rovnováze s vysokou nezaměstnaností, začali noví liberálové zpočátku pochybovat o tom, že klasický liberalismus je přiměřený základ pro stabilní, svobodnou společnost.

Zde vstupuje do hry druhý faktor: stejně jako noví liberálové ztráceli víru v trh, rostla i jejich víra ve vládu jako prostředek dohledu nad ekonomickým životem. To bylo částečně způsobeno zkušenostmi z první světové války, v níž se zdálo, že vládní pokusy o ekonomické plánování uspěly. Ještě důležitější je, že toto přehodnocení státu bylo podníceno demokratizací západních států a přesvědčením, že vůbec poprvé mohli být zvolení úředníci.

Třetí faktor, který je základem měny nového liberalismu, byl pravděpodobně nejzásadnější: rostoucí přesvědčení, že vlastnická práva podporují nespravedlivou nerovnost moci. Toto téma je ústředním bodem toho, co se v americké politice dnes nazývá „liberalismus“, a kombinuje silnou podporu občanských a osobních svobod s lhostejností nebo dokonce nepřátelstvím k soukromému vlastnictví.[13]

Hlavní proudy liberalismuEditovat

Sociální liberalismusEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Sociální liberalismus a Moderní liberalismus.

Po vzniku socialismu se důraz politiky přenesl na sociální oblast. Mainstreamový liberalismus na to reagoval svou modifikací na většinový sociální liberalismus. Sociální liberalismus (nazývaný též levicovým liberalismem) je ideologie blízká politice evropských sociálně demokratických stran. Prosazuje regulovanou tržní ekonomiku, adekvátní zdanění a sociální stát (welfare state). To znamená, že sociální liberálové větší měrou než ostatní liberálové omezují ekonomickou svobodu ve prospěch rovnosti, ale stejně jako klasičtí liberálové a libertariáni prosazují poměrně velkou osobní svobodu.[14]

V USA je variantou sociálního liberalismu moderní liberalismus. Obvykle je na něj odkazováno bez přívlastku, slovo liberalismus je tak chápáno právě ve významu moderního liberalismu. Liberalismus zde prosazuje zejména Demokratická strana.[15] Americký liberalismus je blízký západoevropské sociální demokracii, v mnoha věcech se však liší. Zejména v oblasti ekonomiky, kde prosazuje středovější cestu.

NeoliberalismusEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Neoliberalismus.

Podle kritiků je neoliberalismus ekonomická a ideologická jednostrannost politiky. Jeho zastánci poukazují na nutnost změn, které stát a rostoucí regulace mezinárodních trhů podle nich vyžadují. Tento spor a toto označení vznikly v 70. letech 20. století, kdy některé státy začaly snižovat bariéry regulace mezinárodních a vnitřních trhů. I přes svou nejednoznačnou definici se pojem neoliberalismus často používá v souvislosti s Washingtonským konsenzem.[zdroj?] Neoliberalismus akceptuje určitou státní roli v ekonomice, jako nezbytnost nezávislých centrálních bank a ochrany práva a bezpečnosti. Zároveň ale vyžaduje omezení role státu ve všech možných oblastech, a tím umožněné snížení daňového zatížení.

Ryze ekonomicky orientovaný neoliberalismus zpravidla ale neznamená liberální postoj v jiných záležitostech politiky a společnosti. Protože se neoliberalismus ne nutně zajímá o osobní svobodu, etiku, morálku, byl v průběhu dějin využíván i diktátorskými režimy, jako například Pinochetovým v Chile. Ale i Čína, která se otevírá především ekonomicky.[zdroj?]

Klasický liberalismus a libertarianismusEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Klasický liberalismus a Libertarianismus.

V USA se smysl slova liberalismus postupně změnil a nyní jím jsou označeny politické ideály, které jsou v Evropě považovány za sociálně-demokratické. Klasický liberalismus, ve smyslu, v jakém byl používán v Evropě, se proto ve Spojených státech nazývá libertarianismem (ve smyslu pravicového libertarianismu).

AnarchokapitalismusEditovat

Zatímco klasický liberalismus prosazuje minimální zásahy státu do ekonomiky, anarchokapitalismus je politická a ekonomická teorie, která usiluje o úplnou eliminaci státu ve prospěch neregulovaného volného trhu, soukromého vlastnictví a principu neagrese.

CitátyEditovat

Existují dvě slova v politice, která nejde přeložit. Federalismus a liberalismus. … Být liberální ve Francii znamená až ocitnout se extrémně napravo. Být liberální v Americe znamená být nalevo. Liberální v Británii znamená centristickou politiku, lehce doleva, levý střed.
— François Bayrou[16]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Oxford Manifesto 1997 - Manifesto - Politics - Liberalism. Liberal Manisfesto [online]. 2011-02-07 [cit. 2020-11-07]. Dostupné online. 
  2. The Economist. The Economist. 1996, roč. 349, čís. 7995–7997. Dostupné online. 
  3. LALOR, John Joseph. Cyclopædia of Political Science, Political Economy, and of the Political History of the United States. USA: Nabu Press, 1883. Dostupné online. S. 760. 
  4. Boswell, Jonathan (2013). Community and the Economy: The Theory of Public Co-operation. Routledge. p. 160. ISBN 9781136159015.
  5. a b STARR, Paul. Center-Left Liberalism [online]. The Oxford Companion to American Politics, 2012 [cit. 2020-09-20]. Dostupné online. 
  6. ROOKSBY, Ed. What does it mean to be a 'liberal'? | Ed Rooksby. The Guardian. 2011-08-15. Dostupné online [cit. 2020-11-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  7. GAUS, Gerald; COURTLAND, Shane D.; SCHMIDTZ, David. Liberalism. Příprava vydání Edward N. Zalta. Fall 2020. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University Dostupné online. 
  8. HOBBES, Thomas. Leviathan. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-0-393-53248-7, ISBN 0-393-53248-8. OCLC 1226856139 
  9. LOCKE, John. Dvě pojednání o vládě. [s.l.]: NČSAV Dostupné online. OCLC 42110089 
  10. GAUS, Gerald; COURTLAND, Shane D.; SCHMIDTZ, David. Liberalism. Příprava vydání Edward N. Zalta. Fall 2020. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University Dostupné online. 
  11. HAYEK, F. A. New Studies in Philosophy, Politics, Economics, and the History of Ideas. [s.l.]: University of Chicago Press Dostupné online. ISBN 978-0-226-32070-0, ISBN 978-0-226-32128-8. 
  12. VON MISES, Ludwig. Liberalismus. [s.l.]: Acad. Verl Dostupné online. ISBN 3-88345-428-1, ISBN 978-3-88345-428-3. OCLC 248896027 S. 27, 28. 
  13. GAUS, Gerald; COURTLAND, Shane D.; SCHMIDTZ, David. Liberalism. Příprava vydání Edward N. Zalta. Fall 2020. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University Dostupné online. 
  14. ADAMS, Ian. Political Ideology Today (Politics Today). Manchester: Manchester University Press, 2001. 315 s. Dostupné online. ISBN 0719060206. (anglicky) 
  15. Democrats Aren’t Moving Left. They’re Returning to Their Roots (anglicky). politico.com. JOSHUA ZEITZ. 4. listopad 2018.
  16. Jsem ten, kdo šlechtí dostihové koně francouzské politiky, Britské listy Archivováno 26. 5. 2006 na Wayback Machine, rozhovor: Štěpán Kotrba, Praha, 10. 5. 2006

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat