Centrální banka

Centrální banka či ústřední banka, někdy též rezervní banka, monetární autorita nebo národní banka, je základní banka státu. Je vrcholnou institucí bankovního dozoru a určuje měnovou politiku v zemi. V České republice je centrální bankou Česká národní banka (ČNB). Centrální banka je monopolním emitentem místní měny. O reálné existenci, popř. oprávněnosti tohoto monopolu se však vedou spory.[1][2][3][4]

Budova Rezervní banky Indie, která je indickou ústřední bankou

Činnosti centrální bankyEditovat

Centrální banka realizuje měnovou politiku, spravuje měnu státu (s výjimkou zemí eurozóny, kde tuto roli převzala ECB), dohlíží nad činností obchodních bank (může na ně např. uvalit nucenou správu), poskytuje jim úvěry, též i licence a vůbec stanoví podmínky pro činnost obchodních bank a dalších finančních institucí. Vede účet státního rozpočtu.

Dále sleduje množství peněz a ovlivňuje ho (snadno emituje, stahování z oběhu je však téměř nemožné; množství peněz již emitovaných do oběhu dále ovlivňuje také vydáváním či nákupem dluhopisů), spravuje rezervy ve zlatě a cizích měnách – devizové rezervy. Hlavním nástrojem banky je stanovení úrokových sazeb, od kterých se odvíjejí sazby jednotlivých obchodních bank na mezibankovním trhu. V některých zemích ovlivňuje měnový kurz, a to i ČNB: například v návaznosti na kurz Eura.

Centrální bankyEditovat

Z 194 zemí, které jsou považovány za nezávislé, existuje 170[5] centrálních bank, které se dále dají rozdělit do tří skupin podle vlastníka – např. Švýcarsko má centrální banku v soukromých rukou, Velká Británie, Francie, Čína a řada dalších v rukou státu; Spojené státy americké, Belgie a Japonsko ve smíšeném vlastnictví.

Kritika centrální bankyEditovat

Monopolní postavení centrální banky může vést – a v historii často vedlo – ke zneužití této pozice především ze strany vrchních představitelů státu. Historicky mezi tato zneužití patřilo ředění mincí levnějšími kovy. To vedlo k znehodnocování peněz a obohacování majitele mincovny (panovníka) na úkor ostatních.[6] Z toho důvodu v moderních demokraciích existuje požadavek na striktní nezávislost centrální banky na vládě. Moderní zneužití centrální banky mívá podobu masivního tištění nových peněz, které může vést k hyperinflaci a potažmo k hospodářskému kolapsu. Mezi nejznámější případy hyperinflace patří Německo po první světové válce, Maďarsko po druhé světové válce a Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho.

Zatímco standardně ekonomové kritizují či chválí jednotlivé kroky centrální banky, existuje řada ekonomů (zejména zástupci rakouské školy), kteří kritizují samotnou podstatu centrální banky. Zásadní kritiku centrálního plánování podal F. A. Hayek, který ukazuje, že vzhledem k roztroušené povaze informací není v možnostech jedince či jedné instituce efektivně řídit ekonomiku ani její jednotlivé části, peníze nevyjímaje.[7] Podle kritiků má být centrální banka – díky své dnešní možnosti ovlivňovat nabídku peněz a tak i tržní úrokovou míru – původcem hospodářského cyklu.[8][6]

Odlišnou kritiku politiky centrálních bank poskytuje post-keynesovská politická ekonomie. Základem jejich kritiky je endogenní pojetí peněz (nabídka je určena poptávkou po půjčkách a ta pochází z ekonomického systému za účelem financování výrobních a akumulačních procesů nebo nárůstu spekulativních operací), demokratický deficit nezávislých centrálních bank (ECB, ČNB) a nízká výkonnost ekonomik.[9][10][11][12][13] Zdůvodnění (hyperinflace, technokratismus na základě Nové konsensuální makroekonomie) pro nezávislost centrální banky pokládají za neopodstatněný a kontraproduktivní. Kritizují, že neplní roli, kterou má (finančník vlády, zachránce poslední instance, politika nízké úrokové sazby, správa dluhu a regulace) a místo toho svojí politikou (vysoké úrokové míry, kvantitativní uvolňování, cílování inflace) destabilizuje ekonomiku (nízká výkonnost ekonomiky, kde je centrální banka pod vlivem rentiérů a finančníků). Centrální bankéři musí, dle PKM[ujasnit], pochopit že jejich primární funkcí je zajišťovat veškerou likviditu (při co nejnižší nominální úrokové sazbě (blízké nule)), kterou komunita vyžaduje pro financování investičních projektů, a pro zajištění bezpečnostní ochrany pro střadatele. Na rozdíl od hospodářských liberálů v civilizované společnosti nelze boj proti inflaci přenechat nezávislým centrálním bankéřům. Centrální banka nekontroluje nabídku peněz (kvůli endogeneitě peněz) a proto boj s inflací musí provést vláda skrze příjmové politiky (daně, buffer stocky). Monetaristé klasické teorie předpokládali, že směnná rovnice kvantitativní teorie dala centrální bance přímou kontrolu nad inflací prostřednictvím exogenní nabídky peněz. Klasická teorie (práce „přirozené míry nezaměstnanostiMiltona Friedmana) uznala, že inflačního cílení lze dosáhnout pouze ovlivněním míry a masivním růstem nezaměstnanosti (recese). Keynesova teorie nicméně poukazuje, že centrální banka může cílit na inflaci pouze zavedením „příjmové politiky strachu“. Ospravedlnění „nezávislé“ centrální banky navrhovateli kvantitativní teorie peněz je pro PKM implicitní uznání, že „přísné“ peněžní politiky mohou být účinné při omezování inflace pouze politickým (a sociálně) nepřijatelným vážným ekonomickým poškozením některých pracovníků a podniků v národě. „Nezávislost“ centrální banky umožňuje způsobení zbytečných a škodlivých ekonomických nákladů osobám s nejmenší schopností bránit se, aby se zlepšila ekonomická situace těch, kteří pravděpodobně budou nejbohatšími v komunitě.[14][15][16]

PKM kritizuje konvenční pohled (boj s inflací) na politiku úrokových sazeb a navrhuje své vlastní politiky. Dominantním post-keynesovským názorem je, že v endogenním peněžním světě je úroková sazba v zásadě spíše politicky (spor mezi dlužníkem a věřitelem) determinovanou proměnnou než odrazem čistě ekonomických sil. V moderní post keynesiánské ekonomii existují dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb: (1) aktivističtí PKM (Basil Moore, Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajují aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity; (2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární. Mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění: 1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin); 2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva). 3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti, Lavoie, Chytil).[17]

Komplexní reforma centrálního bankovnictví, by měly být postaveny na těchto principech, dle Scotta Fullwilera a PKM: 1. Každodenní operace centrálních bank se týkají převážně platebního systému, nikoli požadavků na rezervy. 2. Provozní cíl centrálních bank je nutně cíl úrokových sazeb. Rámec multiplikátoru peněz je v praxi nepoužitelný a neudržitelný 3. Centrální banka vychází vstříc poptávce bank po zůstatcích rezerv a vyrovnává změny své rozvahy, které jsou s takovým přizpůsobením v rozporu. 4. Požadavky na rezervy se týkají cílení na úrokové sazby, nikoli na cílení nabídky peněz. 5. Případné odchylky sazby přes noc od cílové sazby jsou stanoveny sazbou kolateralizovaných úvěrů centrální banky a úrokovou sazbou rezerv. 6. Implementace nové cílové úrokové sazby nevyžaduje žádnou operaci na volném trhu (tzv. Efekt likvidity). 7. Operace centrální banky se celkově týkají ceny, nikoli množství.[18]

Cílování inflaceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Cílování inflace.

Centrální banky si dávají za cíl hlídat cenovou hladinu a její stabilitu takovým způsobem, že si předepisují inflační cíl: například ČNB si určila 2 % ročně, a je-li inflace nižší, snaží se jí zvýšit.[zdroj?] To je však předmětem kritiky, národní banky jsou označovány[kým?] za penězokazce, úmyslné "kazení měny" pak "krádeží za bílého dne", například pro degradaci kupní síly důchodců.[zdroj?] Argumentem kritiků[kdo?] je, že při technologickém pokroku se výrobní náklady neustále snižují, tedy že i prodejní ceny mají klesat, že přirozeným stavem ekonomiky je deflace, a ne inflace.[zdroj?]

Jinou kritiku cílování inflace poskytuje post-keynesovství. Cílování inflace je přepracováním staré doktríny, dle PKM. Odůvodnění cílování inflace spočívá na třech hlavních návrzích. První se nazývá „opřít se proti větru“, což odkazuje na skutečnost, že měnová autorita uzavírá (rozšiřuje) agregátní poptávku pod kapacitou, když je skutečná míra inflace nad (pod) cílem. Druhým je „božská shoda okolností“, což znamená, že stabilizace míry inflace kolem jejího cíle se rovná stabilizaci výstupu kolem úrovně plné zaměstnanosti. Třetím návrhem je stabilita. To znamená, že inflační cíl je součástí rovnovážné konfigurace, která generuje konvergenci po jakémkoli malém narušení jejích počátečních podmínek. Tyto návrhy jsou odvozeny z prostředí uzavřené ekonomiky, které není reprezentativní pro země, které ve skutečnosti přijaly rámce cílení inflace. Země jsou ale otevřenými ekonomikami a jsou znepokojeny nezaměstnaností, nízkou výkonností ekonomiky, vývojem vnějšího sektoru a směnným kurzem, jak dokazují jejich intervence na devizových trzích. PKM ukazuje, že tyto tři základní návrhy a praxe cílování inflace jsou v kontextu otevřené ekonomiky nefunkční. Zároveň odmítá "Vertikální" Phillipsovu křivku jako zdůvodnění cílování inflace a přirozené míry nezaměstnanosti, protože buď neexistuje (Davidson), je klesající (Setterfield) anebo je horizontální (Kriesler, Lavoie).[19][20][21][22]

Kvantitativisté (→ exogenní nárůst nabídky peněz → cenová inflace → znehodnocení směnného kurzu) a škola Balance of Payments jsou dvě hlavní skupiny s protichůdnými názory na německou hyperinflaci. Škola Balance of Payments (Německý pohled) tvrdí, že příčinou hyperinflace jsou reparace a amortizace dluhu. Joan Robinson (post-keynesiánský pohled) k tomu přidává pojem mzdových / devizových spirál a distribučního konfliktu, bez kterého nelze pochopit inflaci, protože inflace je „symptomem boje o rozdělení příjmů“ mezi prací, kapitálem a rentou. Podle post-keynesiánského pohledu na „platební bilanci“ je řetězec kauzality tento: → devalvace kurzu → cenová a mzdová inflace → inflace peněžní zásoby.[23][24]Teorie platební bilance“ tvrdí, že zásadní příčinný faktor hyperinflace byl výrazný pokles hodnoty německé marky a nikoliv "tisknutí peněz", který byl zase způsoben břemenem reparací uložených Německu. Silné inflaci, která zasáhla Německo v druhé polovině roku 1921, předcházelo výrazné oslabení směnné hodnoty marky od května 1921 do listopadu 1921, kdy německá vláda začala vyplácet platby velkých hotovostních reparací a souběžný růst peněžních mezd, protože existuje reálný vztah mezi skutečnou mzdou a směnným kurzem, takže devalvace vedla k poklesu reálné mzdy.[zdroj?]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. RYSKA, Pavel. Monopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka. iDNES.cz [online]. [cit. 2008-9-14]. Dostupné online. 
  2. POSPÍŠIL, Richard. Proč potřebujeme centrální banky, vidíme právě v těchto dnech. iDNES.cz [online]. [cit. 2008-9-25]. Dostupné online. 
  3. REVENDA, Zbyněk. Veletrh nesmyslů o centrální bance. iDNES.cz [online]. [cit. 2008-9-25]. Dostupné online. 
  4. RYSKA, Pavel. Omyly zastánců centrální banky. iDNES.cz [online]. [cit. 2008-9-25]. Dostupné online. 
  5. Údaj k roku 2001.
  6. a b ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 65. 
  7. HAYEK, Friedrich August von. Využití znalostí ve společnosti. [s.l.]: [s.n.], 1945. 
  8. HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: Liberální institut, 2009. 865 s. ISBN 978-80-7357-411-6. (česky) 
  9. HOWELLS, Peter. The Endogeneity of Money: Empirical Evidence. A Handbook of Alternative Monetary Economics. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. DOI 10.4337/9781847202802.00009. 
  10. WRAY, L. Randall. Endogenous Money: Structuralist and Horizontalist. SSRN Electronic Journal. 2007. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 1556-5068. DOI 10.2139/ssrn.1010462. 
  11. SOJKA, Milan. Monetary Policy of the European Central Bank and Its Theoretical Resources in the View of Postkeynesian Economy. Politická ekonomie. 2010-02-01, roč. 58, čís. 1, s. 3–19. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0032-3233. DOI 10.18267/j.polek.717. 
  12. BIBOW, Jörg. A Post Keynesian Perspective on the Rise of Central Bank Independence: A Dubious Success Story in Monetary Economics. SSRN Electronic Journal. 2010. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 1556-5068. DOI 10.2139/ssrn.1691706. 
  13. DAVIDSON, Paul. Can, or Should, a Central Bank Inflation Target?. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. S. 277–291. 
  14. FONTANA, Giuseppe; PALACIO-VERA, Alfonso. Monetary Policy Rules: What Are We Learning?. Journal of Post Keynesian Economics. 2002-07, roč. 24, čís. 4, s. 547–568. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0160-3477. DOI 10.1080/01603477.2002.11490343. 
  15. SPOTTON, Brenda L.; LAVOIE, Marc. Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis. The Canadian Journal of Economics. 1994-08, roč. 27, čís. 3, s. 752. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0008-4085. DOI 10.2307/135794. 
  16. LAVOIE, Marc. Monetary Policy in an Economy with Endogenous Credit Money. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. S. 532–545. 
  17. CHYTIL, Zdeněk. Eseje z postkeynesovské ekonomie. [s.l.]: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica Dostupné online. ISBN 978-80-245-2122-0. 
  18. FULLWILER, Scott T. Modern central-bank operations: the general principles. Advances in Endogenous Money Analysis. S. 50–87. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. DOI 10.4337/9781783472246.00011. 
  19. KRIESLER, Peter; LAVOIE, Marc. The New Consensus on Monetary Policy and Its Post-Keynesian Critique. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. S. 388–407. 
  20. HEAP, S. P. Hargreaves. Choosing the Wrong `Natural' Rate: Accelerating Inflation or Decelerating Employment and Growth?. The Economic Journal. 1980-09, roč. 90, čís. 359, s. 611. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0013-0133. DOI 10.2307/2231931. 
  21. BLOCH, Harry; SAPSFORD, David. Commodity Prices and the Dynamics of Inflation in Australia. Contemporary Post Keynesian Analysis. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. DOI 10.4337/9781845423650.00020. 
  22. D., Bloch, Harry Dockery, Alfred Michael Sapsford,. Commodity Prices, Wages and US Inflation in the Twentieth Century. [s.l.]: ME Sharpe Dostupné online. OCLC 1033948485 
  23. HOLTFRERICH, Carl-Ludwig. The German Inflation 1914-1923. dx.doi.org. 1986-12-31. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. DOI 10.1515/9783110860078. 
  24. ROBINSON, Joan; BRESCIANI-TURRONI, C.; SAYERS, Millicent E. The Economics of Inflation.. The Economic Journal. 1938-09, roč. 48, čís. 191, s. 507. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0013-0133. DOI 10.2307/2225440. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat