Otevřít hlavní menu
Další významy jsou uvedeny na stránce Svoboda (rozcestník).

Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Podle W. Weischedela znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě za sebe sama.“[1] Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí[2] je ovšem omezena:

  • fyzicky, například gravitací;
  • zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem;
  • zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně.

Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují.

Obsah

Výměry svobodyEditovat

Svoboda je velmi široký pojem a protože má pro člověka zásadní význam, její obsah se také různě mění. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. Podle Websterova slovníku je to "absence překážek, omezení, zajetí nebo útlaku".[3] To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především ze strany státu.

Ani v tomto smyslu to však nemůže znamenat „svobodu“ jezdit vlevo, krást nebo vraždit – jinými slovy ohrožovat druhé. Francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Immanuel Kant proto soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto „souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“[4] a rozlišuje mezi „libovůlí“ (Willkür) a svobodou.

Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami (např. zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz), ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky. Nežádoucí „libovůle“ je proto omezována především hrozbou trestů, ale svobodu člověka omezuje i vlastní neochota odpovídat za jeho důsledky. Friedrich Nietzsche proto rozlišil mezi „svobodou od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou pro něco se rozhodnout a něco učinit v souladu s vlastními hodnotami a na jejich obranu. První z nich znamená jen příležitost pro svobodné jednání, kdežto teprve vlastními rozhodnutími a činy ji člověk uskutečňuje.[5]

Svoboda se někdy vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Henry Ford prý říkal, že si u něho může člověk vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá. Kde jsem odkázán na výběr z předem daných možností, jsou moje možnosti z povahy věci omezené a ani v tom největším obchodě nenajdu vždycky to, co bych chtěl. Podobně je tomu i při sebe demokratičtějších volbách.

Svoboda od donucení (dobrovolnost)Editovat

Svobodu jednotlivce ve společenských vztazích lze chápat jako absenci donucení ostatními lidmi. Člověk se rozhoduje dobrovolně (v souladu se svou vůlí) tehdy, není-li jiným člověkem k rozhodnutí donucen za použití fyzického násilí či jeho hrozby (agrese) nebo manipulace.

Svoboda člověka je v tomto významu výchozím stavem, který trvá, dokud není narušen agresí někoho dalšího. Podstatou není možnost volby, ale absence násilného odepření možnosti volby. Svoboda proto není ztotožnitelná s mocí - i úplně bezmocného člověka lze označit za zcela svobodného, a naopak i ten nejmocnější může být nesvobodný.

Takto je svoboda interpretována politickými filosofií liberalismu a libertarianismu. Libertariáni považují za agresi jakýkoli útok (iniciaci násilí) proti legitimnímu vlastnictví jiného člověka, přičemž každý vždy vlastní sám sebe (své tělo) a je tedy odpovědný za veškeré své jednání (Princip neagrese).

Pro libertariány je tedy svoboda v politickém smyslu definována jako "Možnost dělat si za své prostředky a na svém majetku cokoliv, co (nad míru přiměřenou okolnostem), nezasahuje do analogického výkonu svobody jiného. Svoboda tedy velmi úzce souvisí s vlastnickým právem.

Hodnota svoboda (mít rád nezávislost) Editovat

Tato hodnota spočívá v touze po nezávislosti. Pro zastánce této hodnoty je důležité mít volnost a vědomí, že se dokáží postarat sami o sebe, případně o své nejbližší. Tato touha po nezávislosti se samozřejmě projevuje kromě jejich prožívání také v jejich chování a jednání. Jako dospívající mohou usilovat o to, získat nezávislost na rodičích dříve než jejich vrstevníci, mohou chtít hodně cestovat, nemusejí chtít uzavírat vztahy, které by mohli považovat za omezující jejich svobodu, či nemusejí chtít setrvávat v jisté a stabilní práci, ve které by měli vše jasně stanoveno. Ve zdravém pojetí může tato hodnota představovat potřebu volnosti, která se však projevuje chápáním okolí a akceptováním zodpovědnosti a povinností, které jsou vždy ruku v ruce spojené se svobodou. Na druhé straně v nezdravém pojetí je vždy přítomna velmi silná potřeba svobody a nezávislosti, jevící se však místy jako anarchistická tendence. Lidé v nezdravém pojetí této hodnoty mohou na jedné straně svobodu vyžadovat, na druhé se však zříkat odpovědnosti, případně ji přesouvat na někoho nebo něco jiného. A v extrémně nezdravém případě stoupenci této hodnoty mohou uplatňovat principy anarchie, tedy „vše je dovoleno“ a „ať si každý poradí sám, jak umí“. Většinou však tyto tendence trvají do doby, než se negativní aspekt tohoto nastavení dotkne jich samotných.[6]

Hra jako model svobodyEditovat

Své představy o ideální svobodě si mnohé kultury vtělily do různých her, zejména soupeřivých. Soupeřivá hra je idealizovaný model života s konflikty, vydělený z okolní skutečnosti (v prostoru hřištěm nebo šachovnicí, v čase píšťalkou rozhodčího nebo gongem), kde člověk nemusí mít strach z důsledků (i když prohraje, nic se mu nestane), protože hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího.[7] V soupeřivé hře se střetávají dvě svobody, které obě chtějí vyhrát, hráči si navzájem „přihrávají“ co nejobtížnější příležitosti a navzájem se tak nutí k co nejlepším výkonům.

Na modelu hry je vidět několik důležitých momentů svobody.

  • Protihráč neomezuje moji svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost.
  • Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na něž se lze spolehnout.
  • Pravidla musí být spravedlivá, aby si všichni dobře zahráli.
  • Dobrá pravidla svobodu hráčů nijak neomezují, ale teprve umožňují.

Něco velmi podobného zná každý řidič z vlastní zkušenosti: tam, kde neplatí pravidla, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici. I v kolektivních hrách odpovídá za porušení pravidel jednotlivý hráč (žlutá karta), důsledky přestupku však postihují celé mužstvo (vyloučení, trestný kop). Není tedy náhoda, že zejména kolektivní hry odjakživa patřily k výchově, například v anglosaských zemích, a zkušenost, kterou v nich mladý člověk udělal, se pak promítá i do běžného provozu společnosti. Bez zkušenosti s hrou by se sotva někdo odvážil zavést model svobodné společnosti, která nepotřebuje despotu a řídí se pouze pravidly.[8]

Dějiny pojmuEditovat

Řecký pojem svobody původně znamenal jen společenské postavení člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí, a odlišoval ho od závislého otroka. „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristotelés). Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem. O tom, jak dalece je člověk sám vnitřně svobodný a má tedy svobodnou vůli, pochyboval v 16. století Martin Luther a vyvolal tak důležitou polemiku.

Od pozdního středověku vystupují do popředí politické svobody městského člověka a jejich ochrana před despotismem, což později vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“ v americké a francouzské revoluci. Občanské a politické svobody se zde chápou jako individuální a nezrušitelná či přirozená práva každého občana. Na tomto základě vznikla roku 1948 Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

Hlubší promýšlení lidské existence od poloviny 19. století (Sören Kierkegaard) vedlo k poznání, že člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, a je tedy „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre). Faktický rozvoj politických svobod v západních společnostech od 19. století vedl německého sociologa G. Simmela k poznání, že ke štěstí tyto svobody samy nestačí:

„Naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoli dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost.“[9]

Karel Marx kritizoval formální občanské svobody, protože nemají cenu pro člověka, trpícího nouzí a vykořisťováním. Naopak zkušenost diktatur 20. století znovu oživila zájem o politickou svobodu jako nutnou podmínku dobré vlády i bezpečnosti:

„Musíme plánovat nejen pro bezpečí, ale také pro svobodu - přinejmenším proto, že jen svoboda může zajistit bezpečí.“[10]

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • R. Aron, Esej o svobodách. Bratislava 1992
  • Z. Bauman, Svoboda. Praha 2003
  • H. Bergson, Čas a svoboda. Praha 1994
  • I. Berlin, Čtyři eseje o svobodě. Praha 1999
  • B. Brouk, O svobodě a demokracii. Londýn 1960 (in: B. Brouk: Zde trapno existovat, ed. V. A. Debnár, Brno 2008, str. 98-109)
  • B. Brouk, Problém svobody v lidské kultuře. In: Svědectví, 1960, r. III, č. 12, str. 300–323
  • F. A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1994
  • H. Jonas, Evoluce a svoboda. In: Lidé města 2/2005, str. 83–96
  • K. R. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I./II. Praha 1994
  • J. Sokol, Jak vypadá svoboda? In: J. Sokol – Z. Pinc: Antropologie a etika. Praha 2003
  • Murray Rothbard, Etika svobody. Praha 2009, ISBN 978-80-8638-955-4

ReferenceEditovat

  1. W. Weischedel, Skeptická etika. Praha 1999, str. 102
  2. Viz Jonas 2005
  3. Webster´s New World dictionary. New York 1996, heslo Freedom.
  4. I. Kant, Metaphysik der Sitten, Akad. Ausg. VI. 230.
  5. F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995. Str. 55.
  6. PACHER, Petr; PÍŠKOVÁ, Michaela. Průvodce sebepoznáním aneb Skrze sebe poznám Tebe. 1.. vyd. Brno: IAP, 2016. 422 s. ISBN 978-80-905730-5-5. S. 102. 
  7. Viz např. R. Caillois, Hry a lidé. Maska a závrať. Praha 1998.
  8. Podrobněji viz Sokol 2003
  9. G. Simmel, Philosophie des Geldes. Frankfurt a/M 1996, str. 723
  10. K. R. Popper

Externí odkazyEditovat