Svébové

skupina germánských kmenů

Svébové (též Suebové, Svévové) byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další, někdy, včetně podskupin, jednoduše označovaní jako Svébové.[1][2]

Germánští Svébové (zelená), dunajští Svébové s Kvády (modrá), Svébské království v Galicii (červená), Suavia čili Švábsko (oranžová), mapa s vyznačenými trasami migrace.

HistorieEditovat

PůvodEditovat

 
Přibližné pozice germánských kmenů dle řecko-římských autorů v 1. století. Svébské kmeny červeně, ostatní černě a Herminoni fialově.
 
Římská bronzová soška germánského muže s vlasy upravenými ve svébský uzel

V nejširším slova smyslu jsou Svébové spojováni s ranou germánskou kmenovou skupinou Herminonů, zmiňovanou také klasickými autory. Začátkem 1. století před naším letopočtem se různé svébské kmeny přesouvaly jihozápadně od Baltského moře a Labe a docházelo ke střetům s Římany. Římané nazývali Baltské moře Mare Suebicum, podle toho se tehdy všem východogermánským kmenům říkalo Svébové.

Svébové v GermániiEditovat

Nejprve se o nich zmiňuje Julius Caesar v souvislosti s invazí do Galie pod vedením svébského náčelníka Ariovista během galských válek. Za vlády Augusta Svébové expandovali na jih na úkor galských kmenů a v bezprostředních oblastech na sever od Dunaje vznikla přítomnost Germánů. V této době markomanský náčelník Marobud založil na území Čech první konfederaci germánských kmenů.[3] Za vlády Marka Aurelia ve 2. století našeho letopočtu napadli Markomani pod tlakem východogermánských kmenů území Itálie.[4]

Postupem času se Svébové přesunuli na jihozápad, do míst dnešního Německa. Zde se silně sblížili s Alamany a často s nimi podnikali válečné výpravy. S krizí třetího století se objevily nové svébské skupiny a Itálie znova čelila invazi, tentokrát Juthungů, zatímco Alamani pustošili Galii a osídlili území Agri Decumates.[5] Alamani dále pokračovali v tlaku na Galii, zatímco alamanský náčelník Chrocus hrál důležitou roli při povýšení Konstantina Velikého na římského císaře.

Na konci 4. století mnoho Svébů pod tlakem Hunů migrovalo na západ. Roku 406 se většina Svébů připojila k Vandalům a Alanům při překračování římské hranice u Mohanu a podnikáni nájezdů do Galie. Svébové, kteří v roce 406 zůstali za hranicemi impéria, splynuli s Alamany, ačkoliv se dodnes oblast v Německu podle nich nazývá Švábsko.

Svébská říše v GaliciiEditovat

Království Svébů
Regnum Suevorum
   409585 n. l.   
geografie
 
Svébského království Galicii v roce 455
obyvatelstvo
národnostní složení:
Svébové, Římané (majorita)
starogermánské (zpočátku šlechta a venkov), ariánské (zejména šlechta), katolické (běžná populace)
státní útvar
vznik:
409 – vznik království v Galaecii
státní útvary a území
předcházející:
kmeny Svébů
  Západořímská říše
následující:
  Vizigótská říše

Zatímco se Vandalové s Alany na čas usadili v Gallaecii na severozápadě Pyrenejského poloostrova, svébské kmeny mířily stejným směrem. Vedené Hermerichem překročily Rýn a krátce na to se dostaly do Hispánie, kde jejich král Hermerich roku 409 založil Svébskou říši (latinsky Regnum Suevorum, Svébské neboli Galicijské království).[6][7]

 
Pyrenejský poloostrov mezi lety 530570, království Svébů (zeleně)

Během posledních let úpadku západořímské říše byl svébský generál Ricimer de facto jejím vládcem.[8] Langobardi se později usadili v Itálii a založili Langobardské království. Alamani, Bavoři a Durynkové, kteří zůstali v Germánii, dali jména německým regionům Švábsko, Bavorsko a Durynsko.[9] Má se za to, že Svébové zahrnují hornoněmeckou kulturu a dialekty převládající v jižním Německu, Švýcarsku a Rakousku.[10]

Avšak v roce 416 přišli na Pyrenejský poloostrov Vizigóti a docházelo k příležitostním srážkám mezi Svéby a nimi. Svébové si zachovali samostatnost až do roku 584, kdy vizigótský král Leovigild Svéby napadl a porazil. Svébský král Andeka se vzdal až o rok později. Poté jejich království splynulo s vizigótským.

Království dunajských SvébůEditovat

V roce 454 bojoval syn svébského krále Hermericha[11] Hunimund společně s Ardarichem proti Hunům v bitvě u Nedao. Poté Hunimund založil krátce trvající království na území Markomanů a Kvádů. Tento král dunajských Svébů v roce 469 společně s germánskými kmeny vedenými Alarichem, Ardarichem a Edekem utrpěl krvavou porážku v bitvě u Bolie[12] proti ostrogótskému králi Theodemirovi[13]. Po této bitvě Ostrogóti ovládli kvádské a skirské území. Hunimud uprchl do pohoří Harz. Svébové odešli do země, která vešla ve známost jako „Suavia“, čímž dali své jméno německému území Švábsko.

Bratrem Hunimunda byl Rechila, král Svébů na území Gallaecie nacházející se na severozápadě Pyrenejského poloostrova, kde se dnes nachází Asturie, provincie León a Galicie. Pravděpodobným Hunimundovým synem byl Agilulf, od nějž svůj původ odvozovala šlechtická rodina Agilolfingové.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Suebi [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Germanic peoples [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Maroboduus [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Marcomanni [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Alamanni [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Spain: Visigothic Spain to c. 500 [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Spain: Pre-Roman, Roman, Germanic, and Muslim periods [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Ricimer [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Swabia [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Sveber [online]. Redakce Westrin T. H.. 1918 [cit. 2018-06-22]. (Nordisk familjebok. Edition 2. Volume 27). S. 890. Dostupné online. (Swedish) 
  11. http://www.geni.com/people/Hunimund-King-of-the-Suevi/6000000008019616465
  12. WOLFRAM. History of the Goths. [s.l.]: University of California Press, 1. červenec 1992. 580 s. Dostupné online. ISBN 978-0520069831. Kapitola The Ostrogoths, s. 264. (anglicky) 
  13. GREENWOOD, Thomas. The history of the Germans First book ... the Barbaric period [online]. Bavorská státní knihovna, 1839, rev. 3. září 2009. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat