Personální unie

Personální unie (z lat. persona – osoba) označuje situaci, kdy jsou alespoň dva formálně samostatné státy (většinou monarchie) spojené osobou hlavy státu.^[1]^[2] Vznik personální unie se zpravidla odehrává na základě daného nástupnického řádu, výsledků dynastické politiky či jako náhodný politickoprávní proces. Ve vztahu k mezinárodnímu právu jsou dva či více států personální unie zcela samostatnými subjekty.^[1] Personální unie sama o sobě mezinárodněprávní subjektivitu nemá – tím se odlišuje od reálné unie.

Největší personální unií v současné době představuje Commonwealth realm, 15 států majících britského krále (nyní Karla III.) jako svou hlavu. Druhou personální unií v dnešním světě je Francie a Andorra, kde nejvyšší představitel Francie (dnes prezident) je z titulu svého úřadu též spoluknížetem Andorry. Andorra je podobně spojena s diecézí Urgell ve Španělsku, její biskup je druhým spoluknížetem Andorry.

V přeneseném smyslu je ale výrazu personální unie používáno i v případě, že dvě firmy, dva úřady nebo dvě funkce jsou řízeny, resp. vykonávány jednou osobou.

Historické příklady

Čechy

personální unie s Velkomoravskou říší (888/890–894)

personální unie s Polskem (1003–1004)
personální unie s Moravským knížectvím (1034–1054)
personální unie s Polskem a Uherskem (1301–1305)
personální unie s Lucemburskem (1313–1378 a 1383–1388)
personální unie s Uherskem (1419–1439 a 1490–1526)
personální unie s Rakouskem a Uherskem (1526–1804)^[1] poté z toho vzniklé Rakouské císařství

Dánsko

personální unie se Šlesvickem (1086–1364) a poté se Šlesvickem-Holštýnskem (1460–1864)
personální unie s Norskem (1319–1536)
Kalmarská unie Dánska, Švédska a Norska (1397–1523)
potom personální unie s Norskem (1536–1814) – forma vlády mezi reálnou a personální unií
personální unie s Islandem (1918–1944)

Francie

personální unie s Navarrou (1589–1790)

Lucembursko

personální unie s Čechami (1313–1378 a 1383–1388)
personální unie s Nizozemskem (1815–1890)^[2]^[3]^[4]

Norsko

personální unie s Dánskem (1319–1536)
Kalmarská unie Dánska, Švédska a Norska (1397–1523)
potom personální unie s Dánskem (1536–1814) – forma vlády mezi reálnou a personální unií
nakonec personální unie se Švédskem (1814–1905) – de jure personální, ale de facto reálná unie

Polsko

personální unie s Čechami a Uherskem (1300/01–1305)
personální unie s Uherskem (1370–1382 a 1440–1444)
personální unie s Litvou (1386–1569),^[2] poté reálná lublinská unie Polska a Litvy
personální unie Polska resp. Polsko-litevského společenství se Saskem (1697–1706, 1709–1733 a 1734–1763)
personální unie Polska s Ruskem (1815–1831), poté (1831–1863) reálná unie s Ruskem, poté součást Ruska

Portugalsko

personální unie se Španělskem (1580–1640), tzv. Iberská unie^[1]
personální nebo reálná unie Portugalska, Brazílie a Algarves, tzv. Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves (1815–1822)

Rusko

personální unie s Finskem (1809–1917)
personální unie s Polskem (1815–1831), poté (1831–1863) reálná unie Polska s Ruskem, poté již součást Ruska

Spojené království

personální unie s Irskem (1707–1801)^[1]
personální unie Anglie a Skotska (Union of the Crowns, 1603–1707)
personální unie s Hannoverskem (1714–1837)^[2]
personální unie s dominii, po roce 1949 nahrazeno Commonwealth realms ^[5]
- personální unie s Irskem (1922–1937/1949)^[6]
- personální unie s Kanadou (1867–1949)
- personální unie s Austrálií (1901–1949)
- personální unie s Novým Zélandem (1906–1949)
- personální unie s Jihoafrickou unií (1910–1961)
Commonwealth realm (od roku 1949) personální unie těch zemí v rámci Commonwealthu, které jako hlavu státu uznávají krále(ovnu) Spojeného království tj. Karla III.^[7]

Španělsko

personální unie se Svatou říší římskou (1519–1556)
personální unie s Portugalskem (1580–1640) tzv. Iberská unie^[1]

Švédsko

Kalmarská unie Dánska, Švédska a Norska (1397–1523)
personální unie s Polsko-litevským společenstvím (1592–1599)
personální unie se Norskem (1814–1905) – de jure personální, ale de facto reálná unie

Uhry

personální unie s Chorvatskem (1102–1918)
personální unie s Čechami a Polskem (1301–1305)
personální unie s Polskem (1370–1382 a 1440–1444)
personální unie se Svatou říší římskou (1526–1806)
personální unie s Rakouskem a Čechami (1526–1804)^[1] poté z toho vzniklé Rakouské císařství
reálná unie s Rakouskem (1867–1918) tzv. dualismus
reálná unie s Chorvatsko-Slavonskem (1868–1918), v rámci Rakouského císařství

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g RYS, Roman. Formy vlády a formy státu. Praha, 2013 [cit. 2025-01-01]. 63 s. Bakalářská práce. Bankovní institut vysoká škola Praha. Vedoucí práce Soňa Koníčková. s. 45–46. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d ZOUBEK, Vladimír. Právověda a státověda: Úvod do právního a státovědního myšlení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. 700 s. ISBN 978-80-7380-239-4. S. 434.
↑ ŠRÁMEK, Jiří. Úvod do dějin a kultury frankofonních zemí (Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 89 s. ISBN 80-210-1060-6. Kapitola Úvod do dějin a kultury Lucemburska - Přehled dějin, s. 36–37.
↑ SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Spojené království nizozemské (1815–1830). 1. vyd. Ústí nad Orlicí: OFTIS Ústí nad Orlicí, 2011. 120 s. ISBN 978-80-7405-150-0. Kapitola VI. - Vznik Spojeného království nizozemského, s. 39–44.
↑ (anglicky) Scott, F. R. - The End of Dominion Status. The American Journal of International Law, vol. 38, no. 1, 1944, S. 34–49. JSTOR, https://doi.org/10.2307/2192530. (Konec statusu dominií)
↑ (anglicky) Nicholas Mansergh - The Irish Free State - Its Government and Politics (Irský svobodný stát - vláda a politika), Read Books, 2007, 344 s.
↑ (anglicky) P. E. Corbett - The Status of the British Commonwealth in International Law, The University of Toronto Law Journal vol. 3, no. 2, 1940, S. 348–359. JSTOR, https://doi.org/10.2307/824318. (Status Commonwealthu v mezinárodním právu)

Související články

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[rys-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g RYS, Roman. Formy vlády a formy státu. Praha, 2013 [cit. 2025-01-01]. 63 s. Bakalářská práce. Bankovní institut vysoká škola Praha. Vedoucí práce Soňa Koníčková. s. 45–46. Dostupné online.

[zoubek-2] ZOUBEK, Vladimír. Právověda a státověda: Úvod do právního a státovědního myšlení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. 700 s. ISBN 978-80-7380-239-4. S. 434.

[sramek-lux-3] ŠRÁMEK, Jiří. Úvod do dějin a kultury frankofonních zemí (Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 89 s. ISBN 80-210-1060-6. Kapitola Úvod do dějin a kultury Lucemburska - Přehled dějin, s. 36–37.

[4] SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Spojené království nizozemské (1815–1830). 1. vyd. Ústí nad Orlicí: OFTIS Ústí nad Orlicí, 2011. 120 s. ISBN 978-80-7405-150-0. Kapitola VI. - Vznik Spojeného království nizozemského, s. 39–44.

[5] (anglicky) Scott, F. R. - The End of Dominion Status. The American Journal of International Law, vol. 38, no. 1, 1944, S. 34–49. JSTOR, https://doi.org/10.2307/2192530. (Konec statusu dominií)

[6] (anglicky) Nicholas Mansergh - The Irish Free State - Its Government and Politics (Irský svobodný stát - vláda a politika), Read Books, 2007, 344 s.

[7] (anglicky) P. E. Corbett - The Status of the British Commonwealth in International Law, The University of Toronto Law Journal vol. 3, no. 2, 1940, S. 348–359. JSTOR, https://doi.org/10.2307/824318. (Status Commonwealthu v mezinárodním právu)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]