Baroko

umělecký směr

Baroko či barok je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě17. a 18. století. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. Charakteristickými znaky baroka jsou dynamika – snaha o vyjádření pohybu, emotivnost až citová vypjatost, bohatost tvarů i zdobnosti a velkolepost.

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 12. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článkůNápověda

Výraz původně snad z port. pérola barroca – perla nepravidelného tvaru, byl původně posměšný, později se vžil jako běžné označení. Slovem baroko se pak označuje i toto období.

Původ názvuEditovat

Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní“ ve významu „tordovaný“ (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V druhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový“, případně „sloh parukový“.

Charakteristiku baroka jako pozdního, krouceného a pravidla překračujícího slohu použil ve dvacátých letech dvacátého století historik umění Vojtěch Birnbaum při formulaci tzv. „barokní teorie“.

VývojEditovat

Vznik barokaEditovat

 
Michelangelova freska Posledního soudu, jedno z děl předznamenávající baroko

Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. manýrismu. Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“. Jasné vytyčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.

Rozšíření a hlavní rysyEditovat

 
Berniniho Extáze sv. Terezy, jedno z nejvýznamnějších děl baroka

V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy a v rámci Ruska i do Asie, v podobě tzv. sibiřského baroka. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí.

Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde velmi trefně hovoří o tzv. „Gesamtkunstwerku“, což lze česky přeložit jako „celostní umění“. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry)[2] ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby). Výrazným prvkem barokního umění je pohyb. Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. Barokní stavbu, sochu, kašnu atp. je nutné vnímat v pohybu – obcházet. Barokní stavby také byly vědomě komponovány k obcházení, ke stálému objevování nových pohledových os, k rafinované hře se světlem, s krajinou. Zatímco klasicismus (včetně tzv. barokního klasicismu) reprezentují „nekonečné“ pohledy do dáli (Versailles), pak barokní architektura je komponována také na pohledových osách, ovšem tam, kde klasicismus cítí „nekonečný výhled“, umisťuje baroko tzv. „point de vue“, jakýsi úběžník pohledu – sochu, letohrádek, kapli – a je tak rafinovanější a také intimnější.

Pozdní baroko a vyznívání slohuEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Rokoko a Klasicismus.
 
Fragonard: Houpačka, hravě smyslný rokokový motiv

Podle některých výkladů baroko končí již na přelomu 17. a 18. století. V Českých zemích je to velmi dobře patrné po roce 1721 a 1729, kdy došlo k blahoslavení a svatořečení nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Proces, který tehdy probíhal, lze opsat biblickým podobenstvím o soli, která ztratila slanost, neboť zde vskutku dochází k velmi dobře patrné ztrátě vědomí původního zacílení a poslání. Burcující baroko se tak mění v „usměvavé“ rokoko, které už se spíše než nebeskými věcmi zabývá vlastními prožitky.

Nejvýznamněji k této proměně došlo ve Francii, kde jsou také projevy poživačného rokoka nejvýraznější. Ve střední Evropě je však asi opravdu lepší mluvit o pozdním baroku, neboť zde nedochází k tak výrazné proměně. Pozdní baroko je virtuózní podobou slohu, kterou například v architektuře reprezentuje náš Kilián Ignác Dientzenhofer, v malbě Václav Vavřinec Reiner či Cosmas Damian Asam. Tato nesmírně silná a ještě stále velmi barokní kultura svou sílu definitivně ztrácí až hluboko po polovině 18. století, kdy pozdní baroko postupně nahrazuje strohý vídeňský klasicismus.

Barokní uměníEditovat

Baroko úzce souvisí s vítězstvím protireformace a upevněním moci a postavení katolické církve, ale na druhé straně také absolutistické moci panovníků. Příčina vzniku baroka jako uměleckého slohu vycházela ze snahy uměleckými prostředky vyvolat pocit pokory a oddanosti k Bohu, čehož se církev snažila dosáhnout mohutností, velkolepostí a nádherou staveb, ale i malířských a sochařských děl, aby tak vyjádřila svoji nadřazenost nad poddanými.[zdroj?] Jedním z řádů církve, který se snažil obnovit moc katolické církve, byl jezuitský řád a jeho zakladatel Ignác z Loyoly. Známé jsou jeho výroky jako: „Přišel jsem, abych zapaloval oheň v srdcích.“ Ten oheň měla být víra, kterou chtěl zapalovat v srdcích ostatních.

Tak jako většinu slohů i baroko tvořili umělci. K jeho vrcholným dílům však patří také malá díla, která byla určena pro soukromé účely, stejně krásná a působivá jako monumentální díla, která byla určena pro veřejnost, ačkoli právě tyto monumenty jsou nejtypičtějším projevem baroka. Kromě toho v tomto období náboženských změn a nepokojů církev a řády měly ještě v první polovině období baroka poměrně přísný postoj k umění, který vycházel jak z jejich učení, tak z ekonomických důvodů. Díky tomu vznikla většina katolických barokních kostelů a jejich výzdoby zejména v 2. polovině 17. století až v 18. století. Pro vývoj barokního umění se stal důležitým bodem dějin rok 1598, kdy byla přenesená z Ferrary do Říma série Tizianových mytologických obrazů.[3] Tyto obrazy studoval téměř každý malíř, který tehdy pracoval v Římě až do 30. let 17. století.

 
Svatopetrské náměstí v Římě, monumentální architektonicko-urbanistické barokní dílo

ArchitekturaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Barokní architektura.

Raně barokní architekturu reprezentují ředitelé nejvýznamnější stavby té doby, svatopetrského chrámu, Giacomo della Porta, Jacopo Barozzi da Vignola – také autoři vzorového jezuitského chrámu Il Gesù, a Carlo Maderno, jehož sloup před bazilikou Panny Marie Sněžné inspiroval stavbu nesčetných mariánských sloupů.

Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvarra, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Johann Lukas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalšími významnými architekty působícími v Českých zemích jsou Jan Blažej Santini-Aichel, Giovanni Battista Alliprandi a František Maxmilián Kaňka.

 
Typická barokní komoda
  • projev monumentality: snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
  • kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc
  • půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips (nekonečno)
  • častý architektonický prvek: kopule, putto
  • drahé materiály: zlato, vzácná dřeva, barevné mramory

MalířstvíEditovat

K významným barokním malířům patří Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo, Pietro da Cortona, Pieter Claesz nebo Andrea Pozzo. V českých zemích působili především Karel Škréta, Petr Brandl a Václav Vavřinec Reiner.

SochařstvíEditovat

Základním znakem barokního sochařství jsou rozevláté šaty. Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak Ferdinand Maxmilián Brokoff, který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem. Na mostech se objevuje socha nového patrona Jana Nepomuckého.

 
Bernini: Apollón a Dafné

Dekorativní uměníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dekorativní umění.

Dekorativní umění dosáhlo svého vrcholu koncem 18. století. Jeho nejlepší období zasahovalo ještě do období rokoka a klasicismu. Většina dekorativního umění pocházela z Francie. Vývoj tohoto umění se soustředil do královských ateliérů, kde působili malíři a návrháři (například Jean Bérain, Claude Gillot, Antoine Watteau a mnoha dalších). Obrazy, které byly součástí interiérů, měly jen dekorativní účel a nacházely se často na římsách pod dveřmi. Důležitou součástí výzdoby se staly tapiserie, které vznikaly v manufakturách. Byly vytvářeny se samostatnými motivy nebo se tematicky spojovaly do sérií (Portréty bohů).

DivadloEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Barokní divadlo.

Barokní divadlo prošlo v 16. a 17 století poměrně velkými změnami. Začaly vznikat též první divadelní soubory.[4]

HudbaEditovat

 
Johann Sebastian Bach - jeden ze známých barokních hudebních skladatelů
Podrobnější informace naleznete v článku Barokní hudba.

Barokní hudba se vyvíjela přibližně mezi roky 16001750. Z počátku byla považovaná za velmi harmonicky zmatenou, po melodické stránce zbytečně komplikovanou, až 19. století jí přineslo pozitivní hodnocení. Její vývoj se začal trochu netradičně v Holandsku. Nejvýznamnější hudební velmocí v tomto období však byla Itálie, odkud se nová hudba postupně rozšiřovala do ostatních evropských zemí. Jednou z nemnohých zemí, kterou italská hudba ovlivnila jen velmi málo, byla Francie, kde byly nové trendy v hudbě podřizovány potřebám a vkusu královského dvora, a tak se hudební skladatelé snažili vést vývoj hudby svojí vlastní cestou.

Baroko je však také obdobím, v kterém vznikly nové druhy hudby, například opera, oratorium nebo kantáta. Vznikaly též nové hudební nástroje, jako například cembalo. Napříč velkému tlaku reformace není církevní hudba vždy v popředí zájmu hudebních skladatelů. Mezi nejvýznamnější barokové skladatele patří kromě jiných i Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel a Antonio Vivaldi. Z českých tvůrců to byli Adama Michna z Otradovic, Bohuslav Matěj Černohorský, či Jan Dismas Zelenka.

LiteraturaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Barokní literatura.
 
Titulní strana Góngorovy básně s názvem Las Soledades (Samoty)

Barokní literatura navazovala na tradice a literární formy předchozích období zakomponovala je do už známých postupů a tak si vytvořila svojí vlastní identitu. Přesto se jí podařilo vyvinout jen velmi málo rozdílných prvků, a to jak v poezii, tak jako i v teoretických pracích a dramatu.[zdroj?]

Barokní kázáníEditovat

Související informace naleznete také v článku Barokní literatura.

Barokní kázání se vyznačuje květnatou mluvou. Nejčastějšími stylovými prostředky jsou opakování (repetitio) a hromadění epitet, symbolů a emblémů, alegorií a metafor. Bajky a pohádky zprostředkovávají ponejvíce morální učení. Kromě toho se užívá přirovnání a pořekadel. Jejich forma a myšlenková struktura není na rozdíl od dřívějších kázání pevně daná. Mnoho kazatelů užívá narážky nejen na Bibli, ale též na antická díla, z nichž se také často přímo cituje.

Na konci 16. století se z kázání stává hromadný sdělovací prostředek, který může s pomocí knihtisku ovlivňovat veřejné mínění. Mění se také záměr kazatelův, k teologickému poselství se v kázání druží také poselství politické.[zdroj?] Církve tohoto potenciálu kázání využívaly; katolická církev zavedla na Tridentském koncilu pro kněze povinnost kázat. Spektrum témat bylo velmi široké.

ŠpanělskoEditovat

Násilná rekatolizace, centralizace státu a klasicismus komplexu El Escorial byly vzorem pro model iberské architektury po celé 17. století. Je to architektura, ve které je výraznější hierarchizace jednotlivých prvků díky plastickému zpracováni stěn s použitím různých materiálů. Takhle se baroko dostává i do Španělska. Nejvíce se ale projevuje dále ode dvora. V 18. století se v Granadě klasické prvky obohacují o dekorativní prvky, kterých hlavním představitelem je Francisco Hurtado Izquierdo.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Barok na slovenské Wikipedii.

  1. http://whc.unesco.org/en/list/859
  2. Baroko [online]. www.artslexikon.cz [cit. 2016-05-04]. Dostupné online. 
  3. KITSON, Michael. Barok a rokoko. 1972. vyd. Bratislava: [s.n.] 42 s. 
  4. PERKER, Stanislav; HYVNAR, Jan. "Řeč dramatu". 1987. vyd. [s.l.]: Horizont S. 58. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Umělecký sloh
Předchůdce:
manýrismus
17. století– I. polovina 18. století
Baroko
Nástupce:
rokoko