Tapiserie

Tapisérie jsou tkané koberce, pokrývky či potahy, převážně nástěnné, podle pařížské manufaktury nazývané také ekvivalentním termínem gobelíny. Podle manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině je označení špalier odvozeno ze staroněmeckého termínu Spalier.

Lov na jednorožce ze série panna a jednorožec,
Portrétní tapiserie: král Jindřich VIII. Tudor s manželkou Janou Seymourovou a synem (cca 1545)

Tapisérie mívá různé funkce: reprezentační, estetickou dekorační, praktické účely tepelné a akustické izolace interiéru, případně opticky odděluje místnost.

VýrobaEditovat

 
Vertikální tkalcovský stav ve státní manufaktuře v Paříži

V celé historii byla výroba vždy rukodělná, považovaná jak za monumentální umění, tak za umělecké řemeslo. Pravý gobelín se zhotovuje na ručním tkalcovském stavu, vertikálním nebo horizontálním. Výrobní technika se za tkaní označuje s výhradami – práce na stavu se podobá spíše paličkování. Základem je barevná předloha v měřítku 1:1, nazývaná podle nejčastějšího materiálu kartón. Figurální kompozice a krajinné motivy předkreslují tkalcům malíři, často pastelem. Technické a barevné řešení předloh lze posoudit například z kartónů Jana Cornelisze Vermeyena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Kartón se podkládá pod osnovu. Někteří tkalci si z kartónu křídou překreslovali na osnovu obrysy předmětů či postav[1]. Mezi napnuté osnovní nitě se zanášejí útky (navinuté v malém člunku nebo na tyčince) většinou jen do části celé šířky „tkaniny“ a vracejí se ke kraji. Tak vznikají barevné vzory s ostrými konturami, zčásti i s drážkami v povrchu textilie. Tkaný dekorativní rám se nazývá bordura, nahoře uprostřed bývá vytkaný znak objednavatele, dole se vytkávalo vlevo jméno nebo značka autora předlohy a vpravo značka provádějícího tkalce či dílny, obojí může být dole uprostřed[2].

Tapisérie se tkaly téměř výhradně z ovčí vlny, výjimečně v kombinaci s hedvábnou přízí, která je typická pro vázané orientální koberce. Útky bývají z mykané vlny v neomezeném počtu barev, někdy částečně z leonských nití. Ruční výroba se postupně zdokonalovala a mechanizovala, takže osnov i útků může být více. Významné zdokonalení stavu provedl Francouz Joseph Marie Jacquard, podle něj se vzorování nazývá žakárská technika.

Variace pojmuEditovat

Termínem tapisérie jsou někdy nesprávně označovány technicky příbuzné textilie, jejichž styl vyšívání, prošívání nebo tepelné aplikace lisováním vizuálně připomíná tkané tapiserie. Jsou to ručně vyšívaná či aplikovaná práce na podkladu z lněného plátna (nejslavnější je tzv. tapisérie z Bayeux z roku 1065). Také to mohou být strojově řadou stehů prošívaná aplikace z ovčího rouna, příze i jiných textilií včetně syntetických, česky artprotis, vyvinutá v n. p. Vlněna v Brně (do její dílny ji také výtvarníci a výtvarnice jezdili zhotovovat; továrna i výtvarnická dílna zanikly počátkem 90. let 20. století). Technicky se někdy též nazývala textilní intarzie. Nakonec se jako tapisérie nesprávně označují i strojově lisovaná aplikace z ovčího rouna, příze či jiných textilií včetně syntetických fólií, česky aradecor, vyvinutá při továrně vlněných tkanin ve Kdyni. Továrna i výtvarnická dílna zanikly konce 90. let 20. století.

 
Imitace gobelínu (malba na plátně), zámek Linderhof v Bavorsku)

Gobelíny se začaly brzy imitovat výrobky z mechanických tkacích strojů. Tkají se zejména žakárovou technikou ve dvou základních druzích: útkový a osnovní gobelín. U útkových gobelínů se tkanina sestává z výplňkové osnovy z pevných nití a vazné osnovy z jemné příze. Výplňková osnova dělí po celé šířce tkaniny útkové niti na vzorovací a výplňkové. Vzorování je řízeno žakárovým ústrojím. Tkaniny s jednou výplňkovou osnovou mají požadované vzorování jen na lícní straně (na rubu jsou náhodně sestavené barvy). K výrobě tkanin s oboustranným vzorováním se musí použít dvě výplňkové osnovy. Výroba útkových gobelínů zaznamenala velký rozmach v první třetině 20. století. Byly to velmi husté tkaniny až s 84 útky na centimetr v maximálně 11 barvách.

Tkanina osnovních gobelínů sestává ze 2-6 barevných (vzorovacích) osnov, jedné vazné osnovy, dvou vzorovacích a jednoho vazného útku. Výrobek mívá vzhled příčného rypsu. Osnovy bývají ze skané příze (cca 14-18 tex x 2), vzorovací útky ze 166 tex a vazný útek 14 tex x 2. K oboustrannému vzorování tkaniny se musí použít dva vazné útky.

Též vyšívaný gobelín je považován za imitaci pravého gobelínu. Charakteristický vzhled vzniká vhodným seskupením křížkových stehů z nití různé barvy na podkladové tkanině, barevná předloha bývá někdy na tkanině natištěna. Vyšívací nit je obvykle z čisté vlny.[3] Malovaný gobelín je pak napodobenina gobelínu malovaná na rypsové tkanině. Tímto způsobem se zhotovují také předlohy na pravé gobelíny.[4]

Petit point je pak (bodová) gobelínová výšivka z drobných křížkových stehů, které se zanášejí na jemný hedvábný gáz (až 484 stehů/cm2) zpravidla s pomocí lupy. Technika vznikla v období rokoka a uplatňuje se zejména na ozdobných polštářích, kabelkách apod.[5] A gobelínová příze je čtyřnásobně skaná příze z česané vlny nebo směsí s vlnou. Používá se na nábytkové tkaniny, příp. na sportovní oděvy.[6]

Historie tapisérieEditovat

 
Stvoření světa, Německo, 11.-12. století
 
Giulio Romano (navrh): Bitva u Zamy (1688–1690), manufaktura Les Gobelins v Paříži

Nejstarší vyobrazení výroby tapisérií pochází ze starověkého Egypta z období 2000 let před naším letopočtem. Výroba je doložena také ve starověkém Řecku, jednak malbou na keramice, a také archeologickými nálezy ze 3. století před n.l. Ke tkaní tapisérií se váže mytologický příběh o tkadleně Arachné, která se utkala o umělecké prvenství s bohyní Pallas Athénou, ze zoufalství se oběsila a byla proměněna v pavouka. Podle archeologických nálezů nástrojů znaly a užívaly techniky tapisérie také starověké kultury v Asii, Indii a předkolumbovské Amnerice[7]. Nejstarší v muzeích dochované fragmenty textilií tkané technikou tapisérií jsou koptské pohřební textilie ze 4.–10. století (například v Louvru v Paříži, v Praze v Náprstkově nebo v Uměleckoprůmyslovém museu).[8]

Z 11. století pochází tapisérie v hornosaském Halberstadtu, označovaná někdy za nejstarší evropský příklad, [9] a tapisérie z kostela sv. Gereona v Kolíně nad Rýnem[10]. Z 11. až 12. století pochází tapisérie v katalánské Gironě. V Evropě se řemeslo systematicky rozvíjelo od počátku gotiky, zhruba od 13. století hlavně ve Francii, od pozdní gotiky (například série Dáma a jednorožec a především v renesanci a baroku také v tehdejším Nizozemí, pod něž patřily nyní belgické Vlámsko a Flandry. Zlatým věkem tapisérie bylo 16. až 17. století, kdy působily asi dvě desítky vyhlášených manufaktur v několika městech Evropy, velkoformátové gobelíny vznikaly podle předloh předních malířů té doby. Nejvýznamnější byly dílny v Bruselu, jimž předlohy dodávali slavní vlámští malíři Petr Pavel Rubens, Jacob Jordaens, David Teniers ml., Jodocus De Vos a v Antverpách, a ve Francii, v menší míře v Itálii, kde předlohy navrhovali Giovanni da Udine, Raffael Santi Giuseppe Arcimboldo nebo Giulio Romano, jehož kartóny prováděli francouzští tkalci, a proto jeho jméno psali francouzsky Jules Romain. Do většiny ostatních zemí se tapisérie pouze dovážely.


Roku 1662 dal v Paříži ministr Jean-Baptiste Colbert přestavět dům s dílnami středověkých barvířů textilií a založil v nich pro francouzského krále Ludvíka XIV. královskou manufakturu uměleckých řemesel, zvanou Les Gobelins podle zdejší rodiny zakladatele Jehana Gobelina. Její jméno se vžilo pro tapisérie také v jiných zemích Evropy, ačkoliv v pařížské manufaktuře Gobelins kromě tkalců tapisérií a čalouníků pracovali také další řemeslníci, zejména truhláři, bronzíři a marketéři. V užším slova smyslu proto platí označení gobelín výlučně pro výrobky této pařížské manufaktury, všeobecně se však používá pro veškeré ručně i strojně tkané či vyšívané tapiserie, nejčastěji se pojmy gobelín a tapisérie ztotožňují.[11][12] Výroba gobelínů se v budově manufaktury předvádí doposud (2012),[13] gobelíny jsou dodnes napodobovány (zejména v Evropě) v několika variantách.

Od počátku 18. století se technikou tapisérie tkaly ve velké míře také tapety, pokrývky a potahy čalouněného nábytku, v 18. a 19. století se často jen kopírovaly starší předlohy. Nové období rozkvětu zažila tapisérie kolem roku 1900, jak v Evropě, tak v severní Americe. K obnovitelům tradice patřil v Anglii Charles W. Morris, ve Francii od 20. let 20.století Jean Lurçat. K návrhářům se počítají slavní malíři jako Pablo Picasso, Victor Vasarely nebo Alexander Colder.

V českých zemích sehráli zakladatelskou roli organizátorů výroby dvě osobnosti: Rudolf Schlattauer založil roku 1898 dílny v Zašové, po 10 letech přenesené do Valašského Meziříčí, a výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová, která roku 1910 založila dílny v Jindřichově Hradci a ke spolupráci na státních zakázkách nově ustaveného Československa angažovala například Františka Kyselu, Karla Svolinského či Cyrila Boudu. Předlohy ke gobelínům zhotovovali často i další významní výtvarní umělci a jejich práce dostaly několik mezinárodních ocenění na světových výstavách (1925, 1958). Zakladatelem české vysokoškolské výuky tapisérií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl Antonín Kybal (1901–1971), jehož speciálkou prošly dvě generace textilních výtvarníků. V Jindřichově Hradci i v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí se dodnes zachovává výroba klasickou technikou. Zhotovují se gobelíny podle návrhů současných umělců a restaurují se historické textilie.[14]

Historické tapisérie podle námětůEditovat

  • figurální:
    • mytologie řecká, římská, bible
    • historické příběhy a oslavné alegorické scény
    • série alegorií nebo personifikací (12 měsíců, 12 múz, 7 svobodných umění, 5 smyslů, 4 roční období, 4 živly), tak Přísloví (Proverby - na zámku Hluboká)
    • skupinové portréty
  • verdury: krajinné scenérie, někdy doplněné
    • se zvěří,
    • loveckými motivy,
    • exotické krajiny s postavami domorodců - divochů
  • portiéry (porte- francouzsky brána) dekorativní kompozice, v nichž je plocha rozvržena architektonickými motivy, sloupy nebo groteskním ornamentem, uvnitř bývají drobné figurky
  • heraldické: znakové kompozice, v nichž jeden erb nebo dva alianční jsou hlavním námětem, zpravidla doprovázeným pouze štítonoši; erby objednavatele se mohou objevovat také na borduře ostatních skupin
  • speciální tématika, Španělská jezdecká škola

Historická střediska výrobyEditovat

Sbírky historických tapisériíEditovat

Evropa

  • Belgie: Antverpy, Brusel, Gent
  • Francie: Angers, Dijon, Lille, Nancy, Paříž (Museé de Cluny), Versailles, Beauvais, zámky (např. Indre en Loire)
  • Itálie: Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Como); Florencie (Gallerie Uffizi, Museo degli Argenti); Benátky (Galleria dell'Academia); Janov; Řím (Vatikánská muzea)
  • Německo: Berlín, Greifswald (univerzita), Halberstadt (dóm), Postupim (Sansoucci)
  • Nizozemí: Amsterdam (Rijksmuseum)
  • Polsko: Krakov (Wawel, katedrála)
  • Rakousko: Vídeň (Kunsthistorisches Museum)
  • Rusko: Moskva (Kreml), Petrohrad
  • Slovensko: Bratislava (Primaciálny palác)
  • Španělsko: Madrid, El Escorial

Amerika

  • New York (Metropolitní muzeum: The Cloisters)

Česká republika

  • Hrady a zámky: Benešov nad Ploučnicí, Český Krumlov, Hluboká, Horažďovice, Horšovský Týn, Jindřichův Hradec, Kroměříž, Kynžvart, Libochovice, Moravský Třebová, Náchod, Náměšť nad Oslavou, Praha (Černínský palác), Pražský hrad (Kancelář prezidenta republiky), Švihov, Valašské Meziříčí (muzeum), Velké Losiny, Vizovice
  • Paláce: Olomouc (Arcibiskupská rezidence), Praha (Arcibiskupský palác, Buquoyský palác - Francouzské velvyslanectví, Černínský palác- Ministerstvo zahraničních věcí České republiky), budova Knihovny hl.m. Prahy - rezidence pražského primátora
  • Muzea: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská galerie v Brně, Severočeské muzeum v Liberci, Slezské muzeum v Opavě, Národní muzeum v Praze (nová budova)

České tapisérieEditovat

 
Gobelín podle návrhu Cyrila Boudy, česká výroba z roku 1951

Ateliéry

  • Gobelínka Marie Teinitzerové, Jindřichův Hradec, založená roku 1910 (web)
  • Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí (web)
  • ÚLUV - Ústředí lidové umělecké výroby, Praha

Umělci Malíři - návrháři často dávají své malby tkadlenám převést do techniky tapisérie. V následujícím přehledu jsou jak malíři, tak vystudovaní textilní výtvarníci či tkadleny, které se nadáním a praxí vypracovaly na výtvarnice.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. podkresba byla nalezena při restaurování tapisérie ze zámku v Benešově nad Ploučnicí
  2. Identifikace značek například E. Müntz: Short History of Tapestry, 1885, s.367-385
  3. Návod na vyšívání gobelínů (německy): http://www.experto.de/b2c/hobby-freizeit/gestalten-dekorieren/gobelinstickerei-eine-schritt-fuer-schritt-anleitung.html
  4. Definice malovaného gobelínu (německy): http://www.infobitte.de/free/lex/artsLex0/g/gobelinmalerei.htm Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine
  5. Petitpoint výšivky (německy): http://www.petitpoint.eu/deutsch/geschichte.html
  6. Gobelínová příze: http://cz.texsite.info/Gobel%C3%ADnov%C3%A1_p%C5%99%C3%ADze
  7. Julien Coffinet, Pratique de la tapisserie, Genève, Éditions du Tricorne, 1977, s. 33
  8. Historie tapisérie (anglicky): http://www.gutenberg.org/ebooks/20386
  9. Nejstarší evropská tapisérie (německy): http://www.dom-und-domschatz.de/domschatz.htm Archivováno 6. 3. 2005 na Wayback Machine
  10. nejstarší podle Jarmily Blažkové, Tapisérie... 1975, nestránkováno
  11. Definice gobelínu č.1 (německy): http://dunkelsuess.de/site/index.php/Lexikon/Gobelin Archivováno 7. 8. 2016 na Wayback Machine
  12. Definice gobelínu č.2 (německy): http://de.economypoint.org/g/gobelin-manufaktur.html Archivováno 22. 8. 2016 na Wayback Machine
  13. Informace o Manufacture des Gobelins (německy): http://www.uwefreund.com/paris/manufacturedegobelins.html Archivováno 14. 8. 2013 na Wayback Machine
  14. Gobelínka ve Valašském Meziříčí: http://www.gobelin.cz/cs

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • BAUER, Rotraud: Barocke Tapisserien aus dem Besitz des Kunsthistorischen Museums Wien. Katalog der Ausstellung in Schloss Halbturn, Wien 1975
  • BLAŽKOVÁ, Jarmila: Tapiserie XVI. - XVIII. století v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. UPM Praha 1975
  • BLAŽKOVÁ, Jarmila: Nástěnné koberce na státních zámcích Hluboká a Český Krumlov. Olympia Praha 1969
  • CAMPBELL, Thomas P.: Henry VIII and the Art of Majesty: Tapestries at the Tudor Court, Yale University Press, 2007, ISBN 978-0-300-12234-3
  • MRÁZ, Bohumír a MRÁZOVÁ, Marcela: Současná tapisérie. Praha: Odeon 1980
  • MÜNTZ Eugène: Short History of Tapestry. Londýn 1885, online [1]
  • RUSSELL, Carol K.: Tapestry Handbook. An illustrated Manual of Textile techniques. The Next Generation, Schiffer Publishing Ltd., Atglen, PA. 2007, ISBN 978-0-7643-2756-8
  • HENNIG Heinz, AIPPERSPACH Christa, BAUER Johann: Gewebetechnik, VEB Fachbuchverlag Leipzig 1978, str. 229-235; ISBN 978-3528041144
  • Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 280
  • TALAVÁŠEK Oldřich a kolektiv autorů: Tkalcovská příručka, SNTL Praha 1980, str. 142

Externí odkazyEditovat