Ferdinand Maxmilián Brokoff

český sochař

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12. září 1688, Červený Hrádek u Jirkova[1]8. březen 1731, Praha[2]) byl český sochař a řezbář, syn sochaře a řezbáře Jana Brokoffa a bratr sochaře a řezbáře Michala Jana Josefa Brokoffa.

Ferdinand Maxmilián Brokoff
Ferdinand Maxmilián Brokoff
Ferdinand Maxmilián Brokoff
Narození12. září 1688
Červený Hrádek u Jirkova
České královstvíČeské království České království
Úmrtí8. března 1731 (ve věku 42 let) nebo 28. prosince 1718 (ve věku 30 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníPraha
kostel svatého Martina ve zdi
Povolánísochař a řezbář
RodičeJan Brokoff
PříbuzníMichal Jan Josef Brokoff (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Působil hlavně v Praze, kde k nejznámějším dílům patří řada soch na Karlově mostě a náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, vytvořený za účasti architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Působil i jinde v Čechách a ve spolupráci s Fischerem také ve Vídni a Slezsku. Spolu s Matyášem Bernardem Braunem je nejvýznamnějším představitelem vrcholného českého barokního sochařství a patří k nejpřednějším českým sochařům vůbec.[3]

 
Busta sochaře na věži kostela sv. Jiljí v Jirkově, v němž byl 12. září roku 1688 pokřtěn

Narodil se na Červeném Hrádku u Jirkova jako druhý syn Jana Brokoffa, který tam pracoval na výzdobě zámku. Byl pokřtěn 12. září 1688 v kostele v Jirkově, ale existuje ještě jeden doklad o křtu, který byl proveden v zámecké kapli na Červeném Hrádku dne 9. září 1688.[4] Jméno Ferdinand Maximilián dostal po tehdejším majiteli zámku hraběti Ferdinandu Maximiliánovi Hrzánovi, který byl jeho kmotrem.[5]

Podobně jako starší bratr Michal Jan Josef pokračoval i Ferdinand v rodinné tradici a vyučil se sochařství a řezbářství v dílně svého otce, který od roku 1693 byl občanem Starého Města pražského. O jeho dalším vzdělání neexistují prokazatelné informace. Uvádí se, že v letech 17081713 mohl studovat v dílně tehdy slavného kamenosochaře Ondřeje Filipa Quitainera. Podle názorů některých kunsthistoriků lze z Ferdinandovy tvorby a znalostí práce s mramorem usuzovat, že mohl získávat zkušenosti také v zahraničí, ve Vídni v akademii dvorských umělců bratrů Strudelových [6] a v Římě, kde ho mohla ovlivnit tvorba Giana Lorenza Berniniho.[7] V Praze byl jeho hlavním vzorem raně barokní řezbář a sochař Jan Jiří Bendl.[8]

Pravděpodobně od roku 1709 Ferdinand již tvořil samostatně. Během svých cest Brokoff ve Vídni kolem roku 1714 potkal významného dvorního rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu, s nímž pak spolupracoval na významných dílech. Spolu s ním získal zakázky z Vídně a slezské Vratislavi, tvořili však společně i pro Prahu a pro českou klientelu.[6]

 
Pamětní deska rodiny Brokoffů v Praze
 
Předpokládaný Brokoffův autoportrét ve věku 23 let: mladík s knihou a biretem na sousoší sv. Františka Xaverského z Karlova mostu

Roku 1717 koupil otec dům U salátů, kam přestěhoval i svou dílnu (na tomto místě na nynější Národní třídě byl později postaven palác Porgesů z Portheimu). Zaměstnával v ní i své syny Michala Jana Josefa a Ferdinanda Maximiliána. Po jeho smrti v roce 1718 ji vedl starší Michal, který však zemřel o tři roky později svobodný a bezdětný. Ferdinand převzal rodinný majetek a žil v domě se svou matkou.[9] Vytvořil řadu plastik v Praze i dalších místech. Rozsah jeho díla svědčí o velké pracovitosti a také organizačních schopnostech ve vedení sochařské dílny. Většinu svých prací vytvářel sám, ale v posledním období svého života již musel kvůli nemoci využívat pomocníky, např. u Mariánského morového sloupu na Hradčanském náměstí v Praze (1726), náhrobku biskupa Trautsona ve Vídni (1727) či průčelí kostela v Krzeszówě (1729).[7]

Roku 1728 Ferdinand přijal občanství na Novém Městě Pražském.[10][11] Zemřel bezdětný ve věku 42 let na souchotiny, obvyklou nemoc sochařů, vyvolanou silikózou, tj. zaprášením plic křemičitým prachem z tesaného kamene. Na tutéž diagnózu zemřeli jeho otec i bratr. V roce 1732 byl Ferdinand pohřben na chrámovém hřbitově kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde je umístěna také pamětní deska rodiny Brokoffů s reliéfním portrétem Ferdinanda Brokoffa.[12] Bronzovou plaketu vytvořil sochař Josef Mařatka v roce 1909 podle dochovaných portrétů – kresby Jana Jakuba Quirina Jahna, leptu J. K. Burdeta a rytiny K. Salzera.[5]

Matka zemřela v roce 1735, mladší sestra Alžběta Anna Eleonora byla provdána za zlatníka Oberholtzera a zemřela bezdětná. Nejmladší ze sourozenců Antonín Šebestián vystudoval filozofii a žil jako básník u císařského dvora ve Vídni, kde zemřel po roce 1744. Byl posledním z rodu Brokoffů.[10][11]

Rozsáhlé sochařské a řezbářské dílo Ferdinanda Brokoffa bývá označováno za perlu české barokní tvorby první poloviny 18. století. Nejčastěji pracoval s pískovcem, ale ovládal také práci s mramorem a dřevem. Základem Brokoffova sochařského projevu je realistické zobrazení skutečnosti, kterou mísí s barokním ilusionismem. Čerpal z antického konceptu sochařství, zobrazoval postavy realistických proporcí v kontrapostu, vyjadřoval přirozený pohyb a hmotu, traktováním drapérií posiloval základní objemový rozvrh. Sochy koncipoval s ohledem na charakter prostoru a architektury, v nichž měly být umístěny, aby zapůsobily na diváka. Netvořil expresivní umění, ale jeho sochy vyzařují vlastní vnitřní prožitek, který vychází z jádra sochy.[7]

V jeho tvorbě výrazně převažuje náboženská tematika. Sochy světců působí klidně, vyrovnaně a každá nese určité individuální rysy, které odpovídají postavám z reálného života. Andělé jsou zpodobování jako silní mladí muži. V jednom z andělů na sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě byla spatřována podoba samotného Ferdinanda Brokoffa.[13]

Byl nejnadanějším členem rodiny Brokoffů a velmi brzy se podílel na práci rodinné dílny, což se projevilo na zvýšené kvalitě sochařského díla. Ačkoliv většinu soch z Brokoffovy dílny signoval obvykle její majitel, otec Jan, je nesporné, že řadu prací nejen pro Karlův most prováděli jeho synové. Později Ferdinand označoval své práce z kamene slovy FECIT BROKOFF, BROKOF nebo monogramem.[5] Poprvé se jeho jméno objevilo na sochách atlantů v průčelí Morzinského paláce roku 1714.[14]

Sochy z Karlova mostu

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Sochy na Karlově mostě.

V českém prostředí jsou známy především jeho sochy na Karlově mostě. Ferdinandu Maxmiliánovi je připisováno autorství či spoluautorství u devíti plastik Karlova mostu, včetně asi nejpopulárnějšího sousoší trinitářských svatých Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. poustevníka Ivana, lidově zvaného podle strážce žaláře Turek na Karlově mostě. Na sousoší jezuitského misionáře sv. Františka Xaverského, neseného figurami Černocha, Inda a Číňana vytesal tehdy třiadvacetiletý Brokoff klečící figuru s autoportrétem. Další jeho plastikou, objednanou jezuitskou kolejí jako protějšek sv. Xaveria pro Karlův most, bylo sousoší sv. Ignáce z Loyoly na zemské sféře nesené ženskými figurami, personifikacemi tehdy známých čtyř světadílů, mezi dvěma ležícími Maury s nápisovými štíty. Tato největší skulptura celého mostu se z větší části zřítila při povodni v roce 1890 do Vltavy, byla několik let lovena ze dna a ukládána na břeh, ale již nebyla zpět na most osazena. Neúplný originál, na němž chybí postavy dvou jezuitských patronů, rekonstruoval Čeněk Vosmík; je od roku 1908 vystaven v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích.

  • sousoší sv. Barbory se sv. Markétou a sv. Alžbětou (1707) – účast otce Jana a bratra Michala Brokoffa
  • socha sv. Vojtěcha (1709) – na mostě kopie, originál v sálu Gorlice na Vyšehradě, bývá připisována bratrovi Michalu Brokoffovi [15]
  • socha sv. Kajetána (1709)
  • sousoší sv. Františka Borgiáše (1710) – v roce 2017 nahrazeno kopií
  • sousoší sv. Ignáce z Loyoly (1710–1711) – na mostě nahrazeno jiným sousoším, poškozený originál v Lapidáriu Národního muzea, k soše dochován model v Muzeu hlavního města Prahy
  • sousoší sv. Františka Xaverského (1711) – na mostě kopie, originál v Lapidáriu Národního muzea
  • sousoší sv. Vincence Ferrerského se sv. Prokopem (1712) – v současnosti nahrazováno kopií
  • socha sv. Víta (17131714)
  • sousoší sv. Jana z Mathy se sv. Felixem z Valois a sv. Ivanem (1714)

Další realizace

editovat
 
Vratislav, kostel sv. Alžběty, náhrobek Johanna Georga Wolfa

Polsko a Rakousko

editovat

Fotogalerie

editovat

Reference

editovat
  1. Záznam o křtu v matrice farnosti Jirkov
  2. Záznam o úmrtí v matrice farnosti Sv. Martina ve zdi
  3. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Academia, Praha 1995. S. 91
  4. CINYBULK, Jaroslav. BROKOF a Jirkov. [s.l.]: město Jirkov, 2012. S. 10–14. 
  5. a b c CODR, Milan; BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ferdinand Maximilián Brokof, s. 103–107. 
  6. a b c d POCHE, Emanuel, a kol. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1975. S. 72–73. 
  7. a b c Univerzita Karlova on-line: Sochařství v Čechách: Ferdinand Maxmilián Brokoff. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  8. BLAŽÍČEK, str. 37
  9. BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Brokof. Praha: Odeon, 1986. S. 24. 
  10. a b BLAŽÍČEK, str. 25
  11. a b CINYBULK, str. 7
  12. BROKOFF Ferdinand Maxmilian – Na zdi kostela sv.Martina ve zdi Praha 1 Staré Město – Pamětní desky v Praze [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  13. BLAŽÍČEK, str. 59
  14. BLAŽÍČEK, str. 58
  15. BLAŽÍČEK, str. 49
  16. Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat