Kostel svatého Jiljí (Praha)

klášterní kostel v Praze

Kostel svatého Jiljí je gotický kostel románského původu při klášteře dominikánů na Starém Městě pražském. Komplex kláštera s kostelem zasahuje do ulic Zlatá, Husova a Jilská, a Jalovcová.

Kostel svatého Jiljí
na Starém Městě v Praze
Kostel svatého Jiljí a klášter dominikánů
Kostel svatého Jiljí a klášter dominikánů
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťStaré Město
LokalitaJilská ulice
Souřadnice
Základní informace
Církevřímskokatolická
ProvincieČechy
DiecézeArcidiecéze pražská
VikariátPrvní pražský vikariát
FarnostŘímskokatolická farnost u kostela sv. Jiljí Praha-Staré Město
Statusfarní a klášterní kostel
Současný majitelKlášter dominikánů Praha
Zasvěcenísvatý Jiljí
Datum posvěcení4. května 1371
SvětitelJan Očko z Vlašimi
Architektonický popis
ArchitektAbraham de Parigi
Stavební slohrománský, gotika
Typ stavbytrojlodní kostel
Další informace
AdresaZlatá
Praha 1-Staré Město
UliceZlatá a Jilská
Kód památky38192/1-26 (PkMISSezObrWD) (součást památky Dominikánský klášter)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie editovat

 
Interiér kostela

Původní kostel editovat

Roku 1238 založil pražský biskup Jan II. z Dražic kolegiátní kapitulu při starším románském kostelíku[1]. Z roku 1238 pak pochází první písemná zmínkarománském kostele v souvislosti s řádem německých rytířů, kteří se usadili vedle kostelíka. Podle V. V. Tomka rektor kostela roku 1293 odkázal 10 hřiven stříbra na stavbu chóru. Později byl kostel několikrát stavebně upravován.[2] Hřbitov jej obklopoval až do zrušení v 16. století.

Gotická přestavba editovat

Současná gotická obdélníková podoba trojlodního kostela (původně bez samostatného presbytáře) se dvěma věžemi na západní pochází přestavbu kostela, kterou v roce 1339 inicioval pražský biskup Jan IV. z Dražic (1250(51)–1343). Ve stavební činnosti pokračoval také jeho nástupce, první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364). Znaky obou primasů se nacházejí na průčelí vstupu do chrámu: erb se třemi listy vinné révy patří Janovi IV. z Dražic, erb s přední půlkou koňského těla pak Arnoštovi z Pardubic.

Kostel byl vysvěcen 4. května 1371 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi za přítomnosti krále Karla IV., jeho manželky Alžběty Pomořanské a syna Václava IV.

Významným místním kazatelem byl od roku 1364 Jan Milíč z Kroměříže. Členem kapituly byl pravděpodobně i sv. Jan Nepomucký, který zde zřejmě působil v letech 1387–1388.

Husitská doba editovat

Během husitských nepokojů, roku 1420 místní kapitula zanikla a kostel se stal farním strany podobojí pod správou Jana z Příbramě.[1]

28. června 1432 střechu kostela zachvátil silný požár po úderu blesku. Silnému čtyřhodinovém požáru podlehla celá střecha a dokonce byly roztaveny zvony. V pravé-jižní věži dnes opět visí tři zvony, které byly po požáru znovu ulity v roce 1437 pražským zvonařem Jeronýmem. Největší z nich „Jiljí” vážící asi 2800 kg, je nejstarší zvon v Praze. Zvon „Dominik” pochází ze 17. století a zvon „Maria” byl nově vyroben teprve roku 1831. Dnešní charakteristická silueta chrámu nese stopy rekonstrukce z patnáctého století, protože pouze pravá věž byla v roce 1826 opravena, kdy dostala střechu v podobě jehlanu, zatímco levá věž již nebyla dokončena.

7. května 1625 král Ferdinand II. předal kostel do užívání dominikánům,[3] kteří zde v místech původního hřbitova a staré farní školy vystavěli rozsáhlý čtyřkřídlý klášter podle stavebních plánů italských architektů Carla Luraga a Giovanniho Domenica Orsiho.

Interiér editovat

Původně gotické síňové trojlodí o stejně vysokých lodích v barokní době upravil architekt František Maxmilián Kaňka: vytvořil mělký prostor kněžiště, lodi nově zaklenul českými plackami na čtveřici pilířů, a doplnil barokní dekorací se štuky.

Oltářěː
  • 1. Hlavní oltář: obraz Ukřižovaný Kristus uctívaný dominikánskými světci, dílo Antonína Stevense z let 1660–1662. Na svatostánku jsou po stranách mladší sochy Immaculaty, sochy sv. Řehoře Velikého a sv. Pia V., nahoře je Apoteóza sv. Jiljí. Sochařská výzdoba včetně obrazového rámu je dílem Františka Ignáce Weisse z roku 1734.
  • 2. Oltář sv. Václava: obraz objednal roku 1661 Vojtěch Hložek ze Štampachu v ateliéru Václava Vavřince Reinera, řezbářské práce dodal Matyáš Schönherr.
  • 3. Oltář Panny Marie Růžencové (dříve sv. Dominika), obraz namaloval Emanuel Dítě, sochy vyřezal Matyáš Schönherr.
  • 4. Oltář sv. Kříže má uprostřed gotický krucifix z počátku 15. století, sochy vytvořila dílna Františka I. Weisse roku 1740.
  • 5. Oltář sv. Dominika, sochy jsou z dílny Františka I. Weisse z roku 1740. Ústřední socha byla doplněna v 19. století a nahradila sochu Panny Marie předávající růženec sv. Dominikovi.
  • 6. Oltář sv. Tomáše Akvinského, titulní obraz je připisován Matěji Zimprechtovi[4], obraz Nejsvětější srdce Ježíšovo na predele namaloval Emanuel Dítě. Dvojice andílků po stranách obrazu sv. Alberta Velikého jsou dílem Jana Antonína Quitainera.
  • 7. Oltář sv. Jana Nepomuckého, obraz světce bývá připisován Václavovi V. Reinerovi z roku 1661. Sošky v nástavci vytvořil Jan Antonín Quitainer, obraz sv. Ludmily je anonymní.
  • 8. Oltář sv. Doroty (původně sv. Rozálie), titulní obraz i obraz sv. Růženy v nástavci jsou anonymní, sochy jsou od Matyáše Schönherra.
  • 9. Oltář sv. Barbory, titulní obraz i obraz sv. Terezie v nástavci jsou anonymní, stejně jako menší obraz Panny Marie Pomocné před predelou, sochy vytvořil Matyáš Schönherr.
  • 10. Oltář sv. Floriána, po stranách anonymního obrazu stojí sochy sv. Štěpána a sv. Vavřince. Sochy světců včetně Boha Otce s anděly v nástavci vytvořil Jan A. Quitainer v roce 1750-1751.
  • 11. Oltář Bolestné Panny Marie, hlavní obraz Piety namaloval Jan Petr Molitor a obraz sv. Josefa s Ježíškem na predele Emanuel Dítě. Sochy sv. Máří Magdalény a sv. Jana Evangelisty včetně Vítězného Krista s anděly v nástavci vytvořil Jan A. Quitainer ve stejné době jako na oltáři předcházejícím.
  • 12. Oltář sv. Vincence Fererrského, obraz namaloval Emanuel Dítě, na predele obraz sv. Zdislavy. Sochy evangelistů a andělů jsou dílem následovníka Ferdinanda M. Brokoffa z 50. let 18. století.
  • 13. Oltář sv. Kateřiny Sienské, obraz je od Emanuela Dítěte z roku 1892. Sochařská výzdoba zahrnující sochy evangelistů Marka a Jana a andělů je dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z doby kolem roku 1720.
Ostatní řezbářské práce
  • Kazatelna je rokoková, na stříšce socha Mojžíše s deskami Desatera, na poprsni reliéfy se novozákonními výjevy, všechny řezby vytvořil František I. Weiss roku 1753.
  • Varhanní skříň ozdobil sochami andílků a vázami František I. Weiss v roce 1736, doplněné sochami Panny Marie a Archanděla Gabriela ze Zvěstování na poprsni.
  • Richard Jiří Prachner vyřezal na konci 50. let 18. století sochy andílků se symboly Hříchu, Vykoupení, Smrti a Spasení na čtyři zpovědnice.

Kaple editovat

Významné hroby
  • Malíř Václav Vavřinec Reiner byl pohřben roku 1743 před oltářem sv. Vincence, na podlaze se nachází snad jeho sešlapaný náhrobník s nečitelným nápisem.
  • Kašpar Lukšan z Luftenštejna je pohřben pod kruchtou, znakový náhrobek ze sliveneckého mramoru má letopočet 1604.
  • Náhrobník rodiny Hložků ze Žampachu s letopočtem 1661 je před oltářem sv. Václava.
  • Náhrobník rodiny Novohradských z Kolovrat z 18. století je v podlaze před kněžištěm.
  • Polní maršál Don Baltasar Marradas († po 1631) má znakový náhrobník s latinským nápisem v jižní kapli závěru
  • Advokát Jan Mořic Mráček má klasicistní mramorový náhrobek s portrétní bustou a reliéfem Génia smrti od sochaře Ludwiga Schwanthalera, nachází se na pravé straně před oltářem Panny Marie Růžencové.

Ve filmu editovat

Na začátku 80. let 20. století v tomto kostele režisér Miloš Forman natočil některé scény svého filmu Amadeus.[3]

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. Orbis, Praha 1958, s. 112-113.
  2. VLČEK 1998, s. 86
  3. a b Praha 1 - Staré Město, kostel sv. Jiljí [online]. Noc kostelů, 2014-5-23. Dostupné online. 
  4. VÁCHA, Štěpán; HEISSLEROVÁ, Radka. Ve stínu Karla Škréty: pražští malíři v letech 1635-1680: Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht. Vydání první. vyd. Praha: Academia 662 s. (Strategie AV21. Špičkový výzkum ve veřejném zájmu). ISBN 978-80-200-2801-3. 
  5. Poche, Emanuel: Prahou krok za krokem. 2. vyd., Panorama Praha 1983, s. 179

Literatura editovat

  • KRATOCHVÍL, Josef V. Sv. Jiljí a jeho klášterní a farní chrám na Starém městě v Praze. Praha: Konvent dominikánů, 1926. Dostupné online. Stručný životopis sv. Jiljí. Dějiny kostela sv. Jiljí v Husově ulici na Starém městě pražském. Založení dominikánského řádu, jeho příchod do Čech a usazení v Praze. Památné budovy farního obvodu a náboženské organizace u sv. Jiljí.. 
  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek I. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883. Dostupné online. - kapitola Farní chrám sv. Jiljí, s. 384–394. 
  • VLČEK (ED.), Pavel. Umělecké památky Prahy I. Staré Město. Praha: Academia, 1998. Kapitola Kostel sv. Jiljí, s. 84–88. 

Externí odkazy editovat