Otevřít hlavní menu
Tento článek je o rčení jako útvaru lidové slovesnosti. O rčení jako pojmenování sémantické jednotky pojednává článek Fráze (stylistika).

Rčení je útvar lidové slovesnosti. Je to krátká průpovídka vyjadřující určitou životní zkušenost, např. „Nechá si pro krejcar koleno vrtat“ či „má obě ruce levé“.

Obsah

Související pojmyEditovat

Rčení úzce souvisí s úslovím a pořekadlem. Rčení se liší od pořekadla především tím, že rčení lze volně časovat (házet perly sviním), zatímco pořekadlo jen v omezené míře nebo vůbec ne (chyba lávky; já nic, já muzikant), úsloví pak tvoří přechodový typ mezi rčením a pořekadlem.[1]

Specifickým typem rčení je přirovnání. Přirovnání charakterizuje vlastnost subjektu připodobněním k typické vlastnosti nějaké osoby, zvířete, předmětu apod. Nejčastěji bývá tvořeno pomocí částice „jako“, ale existuje i celá řada jiných forem přirovnání:

  • „za“ – má sílu za koně;
  • komparativ + než – má se hůře než pes (popř. bezpředložkově – má se hůře psa);
  • „nad“, „přes“ – je chytrý nad lišku;
  • přímá metaforická označení, např. baba, tele, křeček

Podobným útvarem je také přísloví, které se však od rčení liší se v několika ohledech:

  • přísloví je vyjádřením nějaké životní moudrosti; rčení je produktem lidové fantazie
  • smyslem přísloví je tedy morální ponaučení, výstraha či pokárání; smyslem rčení je pobavení, oživení jazykového projevu
  • přísloví tvoří celé formalizované věty, které nelze rozdělit, přeformulovat, skloňovat či časovat; rčení a pořekadla se stávají částmi vět a lze je časovat

Sbírka českých rčeníEditovat

Pravděpodobně nejobsáhlejší sbírkou českých lidových rčení je kniha Jaroslava Zaorálka Lidová rčení. Kniha poprvé vyšla v roce 1947, takže pochopitelně neobsahuje nově vzniklá rčení z moderní doby.

ReferenceEditovat

  1. ZAORÁLEK, Jaroslav. Lidová rčení. Praha: Academia, 2001. Kapitola Úvodní poznámky, s. VII. 

LiteraturaEditovat

  • ZAORÁLEK, Jaroslav. Lidová rčení. Praha: Academia, 2000. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat