Bůh, bohyně či božstvo je bytost výjimečné moci jež je předmětem náboženské úcty a kultu. Bohové přesahují svou mocí jiné bytosti, včetně člověka a často je jim připisováno stvoření světa a jiné výjimečné činy. Představují ústřední koncept většiny náboženství, která jsou tak označována jako teistická (z řeckého theos „bůh“). Kromě osobních, často antropomorfních, božstev existují také náboženské koncepty neosobního božství. Bůh, bohové i božství může být chápáno buď jako transcendentní nebo imanentní.

Bůh Stvořitel podle Michelangela

Teistická náboženství jsou zjednodušeně dělena na monotheistická a polytheistická. Abrahámovská náboženství, typický příklad monotheismu, věří v jediného transcendentního Boha jež je stvořitelem veškerého bytí a který je dokonalý, všemocný a vševědoucí. Polytheistická náboženství, například mnohá archaická náboženství, věří v bohy a bohyně jež jsou vůči světu zpravidla imanentní, velmi mocná nikoliv však všemocná, a jež navazují přátelské i nepřátelské vztahy s dalšími božstvy i jinými bytostmi včetně lidí. Některá náboženství, jako například hinduismus, mají velmi variabilní pojetí Boha, božstev či božství, jež nelze na monotheismus a polytheismus zjednodušit. Příkladem monoteismu je judaismus, křesťanství a islám. Příkladem polyteismu jsou starověká náboženství Egypta, Sumeru a Řecka.

EtymologieEditovat

České slovo bůh je všeslovanské (polské bóg, církevněslovanské богъ bogŭ, ruské бог bog) a vychází z praslovanského *bogъ „bůh“, ale také „bohatství, podíl, štěstí“. Praslovanský výraz vychází z praindoevropského *bhag- „(roz)dělit, dostat, požívat“, stejně jako staroperské baga „rozdělovatel, podíl, bůh“ a védské bhaga „pán, rozdělovatel“, jež je častým titulem božstev. Podobný původ má i řecké daimón. Původ těchto výrazů pro boha leží v indoevropském chápání božstev jako dárců bohatství.[1][2][3]

Významnými cizojazyčnými výrazy pro boha jsou latinské deus a řecké θεός theos, z nichž vychází například výrazy jako deus ex machina, Agnus Dei nebo deismus, respektive theologie, monotheismus nebo theogonie. Latinský výraz vychází z praindoevropského *deiwós „bůh, nebešťan“, to z *d(i)jéus „nebe“ a to zase z *di či *dei „vydávat světlo“ a souvisí s indoevropskou představou bohů jako nebeských a světelných bytostí. Odpovídají mu výrazy jako sanskrtské déva, irské día, severské nebo lotyšské dievs – všecha ve významu „bůh, božstvo“. Ve češtině, a analogicky v dalších slovanských jazycích, došlo u toho výrazu k posunutí významu a vychází z něj tak slova jako div, divný a nejspíše také divoký, v íránských jazycích počala příbuzná slova označovat démona, příklad je avestánské daéva. Řecké theos vychází z praindoevropského dheh1 „bůh“ a to snad z *dheh1s „umístit, položit, založit, nastolit“ stejně jako arménské dik „bohové“ nebo latinské feria „sváteční den“ a fanum „svatyně“.[1][3][2]

Původ představy bohaEditovat

Archeologie umožňuje z některých artefaktů činit omezené závěry o náboženských kultech, které vyžadují odpovídající víru. Jelikož však myšlenka něčeho „božského“ předcházela vynálezu písma, neexistuje způsob, jak určit místo a čas jejich vzniku. Takové myšlenky navíc unikají jasné definici a ponechávají velký prostor pro imaginativní interpretace.

Existují určité náznaky, že „pán nebo paní zvířat“ - jak se objevilo téměř ve všech kulturách lovců a sběračů jako ochránce světa zvířat a vládce nad zármutkem a strastí lovců jako první božská idea paleolitického lovce a skupiny sběračů..[4] Konkrétní rekonstrukce a přenosy nedávných kultur do pravěku jako jsou šamanistické praktiky nebo náboženské myšlenky jsou považovány za vysoce spekulativní a neprokazatelné.[5] Prvními nálezy, které jsou spojeny s myšlenkou na božstvo, jsou převážně ženské figurální reprezentace (figurky Venuše) z období mladého paleolitu (40 000 až 9 700 př. N. L.), které někteří autoři interpretují jako sochy matek bohyň, stejně jako ty, které se později vyskytnou grafická znázornění lidí se symboly, které lze relativně spolehlivě interpretovat jako označení božstev.

Klasifikace pojetí bohaEditovat

Jeden a více bohůEditovat

Často se rozlišují polyteistická náboženství, která znají několik bohů, a monoteistická náboženství s jediným bohem. V kosmologii monoteistických náboženství jsou polyteističtí bohové s jejich různými funkcemi částečně zahrnuty jako atributy jediného Boha, částečně přeneseny na nadpřirozené bytosti, jako jsou andělé a svatí.[6]

V mnoha polyteistických náboženstvích jsou bohové organizováni v pantheonu . V této svaté komunitě existuje hierarchie, která vyplývá z různých funkcí jednotlivých bohů. Někdy nad panteonem vládne vládce, otec všech bohů (například El mezi Kanaánci ) nebo bohyně (například Amaterasu na počátku šintoismu ). Náboženství s hlavním bohem se nazývají henoteistická.[7] Filosofové jako Platón a stoici občas ve stejném odstavci hovořili bez rozdílu o „Bohu“ a „bozích“.[8]

Rozdíl mezi mono- a polyteismem není vždy objektivně jasný, protože v některých náboženstvích bůh existuje v několika formách nebo hypostázách (Trimurti v hinduismu, Nejsvětější trojice v křesťanství, „Bůh nad / pod“ s Bari , „otec, matka, Syn “s Ndebele[9]). Na zvláštní lidi, jako je Maria (matka Ježíše) nebo Siddhártha Gautama, lze navíc pohlížet jako na bohy podobné nebo další bohy, přinejmenším v kontextu srovnávacích náboženských studií nebo z pohledu jiných náboženství.[10] Náboženství může také kombinovat mono- a polyteistické aspekty, pokud lze najít různé Boží představy v závislosti na denominaci a dokonce v závislosti na následovníkovi.[11] Například raní křesťané věřili v jednoho, dva, 30 nebo 365 různých bohů, v závislosti na seskupení, a učení o Trojici sahají od víry ve tři bohy (triteismus) až po představu, že tito tři jsou jen různé aspekty jednoho bůh (modalismus).[12] [32] Všechna tři abrahamovská náboženství jsou dnes výslovně monoteistická.

Nejvyšší bohovéEditovat

Bohové monoteistických náboženství, nejvýznamnější a nejmocnější božstva v polyteistických náboženstvích (viz také: henoteismus), ale také představy o nejvyšší nadpřirozené moci v některých etnických náboženstvích, například Kitchi Manitou Algonquian, jsou nazýváni v náboženských studiích a antropologii jako nejvyšší bůh nebo nejvyšší bytost. Do začátku 20. století bylo eurocentricky myslícími etnology a misionáři předčasně a nediferencovaně s křesťanským pojetím Boha (například s africkými, australskými nebo severoamerickými bohy nebo božskými mocnostmi) ztotožněno mnoho nejvyšších bohů. Nejvyšší bůh je často považován za stvořitele, ale není uctíván, protože poté již neměl žádný vliv na životy lidí.[13] Tato myšlenka je podobná chápání Boha v deismu.

Ve skutečnosti jsou bohové různých kultur popsáni velmi odlišně.

Pojetí Boha podle náboženství a kulturyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Monoteismus a Polyteismus.

Monoteistická náboženství uctívají a uznávají existenci pouze jednoho Boha. Polyteistická náboženství uctívají více bohů. Bohové v polyteismu plní různé role jako bohové války nebo moře či podsvětí a v jejich čele stojí vládce bohů například v řecké mytologii Zeus.

Ne všechny kultury jasně rozlišují mezi bohy, duchy, anděly, démony a jinými nadpřirozenými bytostmi; v jiných jazycích je odpovídající termín poměrně široký. Například Oriš v jorubském náboženství oba jsou rodové náladě a klanových orgány, jakož i nejvyššího Boha Olorun podřízeným, jsou práce to v různých oblastech přírody a bohů působících společenského života. Takoví „funkční bohové“, kteří také představují autoritativní duchy předků, také existují u Ewe. V jazyce Fon je překládán jak Bůh, tak Duch, stejně jako japonské slovo Kami. Buddhistické devy, většinou přeložené jako bohové, jsou nadpřirozené bytosti s vlastní osobností, ale nejsou považovány za dokonalé, nesmrtelné, všemocné nebo vševědoucí.

Zobrazení božstevEditovat

Polyteističtí bohové mohou nabývat různých podob, od zvířecích (od skutečných po mytické) po lidské, ať již plně humanoidní (dvě ruce, dvě nohy…) či nějak upravených (viz mnohoruká božstva Indie). Existují zobrazení smíšená, částečně lidská částečně zvířecí. Vzácněji se lze setkat s bohy majícími i jinou než lidskou podobu (viz Aton výlučně v podobě slunečního kotouče).

Existence BohaEditovat

Filozofické argumenty či důkazy pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.

Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou:

  • argument zkušeností: Bůh existuje, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži
  • Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud žádný Bůh není. Pokud ovšem není, je orientace na něj klamná a může vést ke zklamání.

Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha respektive pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu. Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně – neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, který je v tomto případě užit tak, že existence Boha je považována za nadbytečnou hypotézu. Morálním argumentem pro neuznávání Boha, bohů, mimolidských bytostí a zázraků je, že důvodem jejich božství je únik před lidskou zodpovědností. Historickým důkazem lidského původu myšlenky (zejména všemocného) boha považuje samu historii náboženství – nutnost jeho sdělení a hledání.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gott na německé Wikipedii.

  1. a b REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 95, 136-137. 
  2. a b MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 161, 231. 
  3. a b WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 121, 132. 
  4. Klaus E. Müller: Schamanismus: Heiler, Geister, Rituale. 4. Auflage. Beck, München 2010, ISBN 978-3-406-41872-3, S. 17–18 und 41 (Originalausgabe 1997).
  5. Theo Sundermeier: Religion – was ist das? Religionswissenschaft im theologischen Kontext; ein Studienbuch. 2., erweiterte Neuauflage. Lembeck, Frankfurt/M. 2007, ISBN 978-3-87476-541-1, S. 33–36.
  6. Theodore Ludwig: Gods and Goddesses. In: Encyclopedia of Religion. Band 6, S. 3616.
  7. Theodore Ludwig: Gods and Goddesses. In: Encyclopedia of Religion. Band 6, S. 3618 f.
  8. H. P. Owen: Concepts of Deity. S. 4.
  9. John S. Mbiti: Concepts of God in Africa. S.P.C.K., London 1975, ISBN 0-281-02902-4, S. 29 f.
  10. Ilkka Pyysiäinen: Supernatural Agents. S. 52; Todd Tremlin: Minds and Gods. S. 5; John Carman: Majesty and Meekness. S. 405.
  11. Mark Morford, Robert Lenardon: Classical Mythology. Oxford University Press, New York 2007, ISBN 978-0-19-530804-4, S. 138.
  12. Bart D. Ehrman: Lost Christianities. Oxford University Press, New York 2003, ISBN 0-19-518249-9, S. 2; H. P. Owen: Concepts of Deity. S. 7.
  13. Walter Hirschberg (Begr.), Wolfgang Müller (Red.): Wörterbuch der Völkerkunde. Neuausgabe, 2. Auflage, Reimer, Berlin 2005. S. 177 (Höchstes Wesen), 268 (Naturreligion).

LiteraturaEditovat

  • Th. de Boer, Bůh filosofů a Bůh Pascalův: na pomezí filosofie a theologie. Benešov: Eman, 2003 - 213 s. ISBN 80-86211-23-1
  • E. Gilson, Bůh a filosofie. Praha: ISE, 1994 - 77 s. ISBN 80-85241-65-X
  • R. Chlup (vyd.), Bůh a bohové: pojetí božství v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2004 - 195 s. ISBN 80-86685-42-X
  • Ottův slovník naučný, heslo Bůh. Sv. 4, str. 862
  • W. Gross - J. Kuschel, Bůh a zlo. Praha: Vyšehrad, 2005 - 212 s. ISBN 80-7021-710-3
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Gott. Sv. 3, sl. 183nn
  • K. Skalický, Po stopách neznámého Boha. Svitavy: Trinitas 1999 ISBN 80-901626-4-9

Externí odkazyEditovat