Otevřít hlavní menu
Možná hledáte: Balto-slovanské jazyky.

Slovanské jazyky představují jednu ze skupin indoevropských jazyků. Jedná se o 15–19 jazyků, jimiž hovoří 293 milionů mluvčích (více než polovina, asi 150 milionů, připadá na ruštinu), a to především v zemích střední, východní a jižní Evropy a také v severní Asii. Vyvinuly se z praslovanštiny, přičemž samostatný vývoj prodělaly od konce 9. století. Dělí se na západoslovanské, východoslovanské a jihoslovanské.

Slovanské jazyky
Rozdělení slovanských zemí podle jazykových větví      západní jazyky      východní jazyky      jižní jazyky
Rozdělení slovanských zemí podle jazykových větví
     západní jazyky
     východní jazyky
     jižní jazyky
Rozšíření střední, východní a jihovýchodní Evropa, severní Asie
Počet mluvčích 293 milionů (z toho 150 mil. ruština)
Počet jazyků 15–19
Klasifikace
Dělení
Dělení

Slovanské jazyky jsou vysoce flektivní a až na výjimky mají bohatě rozvinuté skloňování a časování. Slovosled těchto jazyků je volný.

Studiem těchto jazyků se zabývá slavistika.

Obsah

DěleníEditovat

Současné slovanské jazyky pocházejí z předpokládaného indoevropský prajazyka, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky.

Základní dělení slovanských jazyků zahrnuje 3 větve: západní, východní a jižní.

Živé jazykyEditovat

V bývalé Jugoslávii se jako jeden z úředních jazyků používala srbochorvatština, uměle vytvořený spisovný jazyk s několika regionálními variantami. Po rozpadu země na začátku 90. let 20. století se postupně ustavily samostatné, vzájemně blízké spisovné jazyky srbština, chorvatština, bosenština a černohorština.

Smíšené jazykyEditovat

V hraničních oblastech byly popsány i tzv. smíšené jazyky, kombinující prvky dvou sousedních jazyků.

Mezi východoslovanskými jazyky to například jsou: suržyk (směs ukrajinštiny a ruštiny), trasjanka (směs běloruštiny a ruštiny) a russenorsk (směs ruštiny a norštiny).

Mrtvé jazykyEditovat

V minulosti se používaly i další slovanské jazyky, v současnosti již považované za vymřelé (mrtvé):

Církevní slovanština se dosud používá jako liturgický jazyk některých pravoslavných církví. Není však živým, běžně mluveným jazykem.

Fiktivní a konstruované jazykyEditovat

Existují nebo v minulosti existovaly projekty či snahy o vytvoření univerzálního slovanského jazyka, který by umožnil snadnou komunikaci mezi příslušníky různých slovanských národů (obdoba esperanta). Takovými uměle vytvořenými jazyky jsou například: slovio, slovianski, mezislovanština, glagolica, proslava, ruslavsk (varianta slovia), novoslověnština[1] a další.

Severoslovanské jazykyEditovat

Existuje domnělá větev tzv. severoslovanských jazyků, na níž se usuzuje kvůli nalezení záznamů staronovgorodštiny, která se značně odlišuje od soudobých slovanských jazyků.

Na slovanské jazyky se odkazují i konstruované jazyky některých nadšenců, které jsou inspirované převážně absencí živých severoslovanských jazyků:

Rozšíření a počty mluvčíchEditovat

 
Rozšíření slovanských jazyků v Evropě v současnosti a jednotlivé jazykové větve

Slovanské jazyky jsou nejvíce rozšířeny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a v severní Asii. Oblasti rozšíření západní a východní větve na sebe plynule navazují. Jihoslovanská oblast, která se nachází na Balkáně, je oddělena pásem zemí, kde se hovoří jinými jazyky (maďarština, rumunština, němčina). Tato izolace byla zapříčiněna především příchodem Maďarů do Panonské pánve na konci 9. století.

Většinou se jedná o národní jazyky jednotlivých zemí a část z nich má postavení úředního jazyka. Slovanskými jazyky hovoří asi 193 milionů lidí, přičemž nejvíce rodilých mluvčích mají ruština, polština a ukrajinština.

Jazyk Používá se Úřední Počet mluvčích
běloruština Bělorusko, Polsko Bělorusko, Polsko (Podleské vojvodství) 7 500 000
bosenština Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 2 000 000
bulharština Bulharsko Bulharsko, EU 8 000 000
černohorština Černá Hora Černá Hora 145 000
čeština Česko, Slovensko, USA, Kanada, Německo, Rakousko, Rumunsko, Austrálie, Ukrajina, Srbsko, Chorvatsko, Polsko Česko, EU 13 200 000
dolnolužická srbština Německo (Braniborsko) není 13 000
hornolužická srbština Německo (Sasko) není 40 000
chorvatština Chorvatsko, Rakousko, Bosna a Hercegovina, Maďarsko, Itálie Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Rakousko (Burgenland), Itálie (Molise), EU 5 600 000
kašubština Polsko Polsko (Pomořské vojvodství) 108 000
makedonština Severní Makedonie, Albánie, Bulharsko, Řecko Severní Makedonie 3 000 000
polština Polsko, Česko, Litva, Izrael, Slovensko, Ukrajina Polsko, EU 50 000 000
rusínština Slovensko, Ukrajina, Srbsko Srbsko (Vojvodina) 623 000
ruština Rusko, Gruzie, Lotyšsko, Estonsko, Izrael, Finsko, Turkmenistán, Uzbekistán, Mongolsko, Tádžikistán, Kazachstán, Bělorusko, Ukrajina, Arménie, Moldavsko Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Ukrajina (Krym), Gruzie (Abcházie a Jižní Osetie), Moldavsko (Podněstří a Gagauzsko), OSN 150 000 000
slezština Polsko, Česko není 509 000
slovenština Slovensko, Maďarsko, Polsko, Česko, Ukrajina, Rakousko, Srbsko Slovensko, EU 7 000 000
slovinština Slovinsko, Rakousko, Itálie, Chorvatsko, Maďarsko Slovinsko, Rakousko (Korutany), Itálie (Gorizia a Terst), EU 1 985 000
srbština Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Rumunsko, Rusko, Severní Makedonie, Turecko Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora 12 000 000
ukrajinština Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Polsko, Slovensko,Moldavsko, Rumunsko Ukrajina, Moldavsko (Podněstří) 40 000 000

Hlavní rysy a rozdílyEditovat

PísmoEditovat

SoučasnostEditovat

Slovanské jazyky v současnosti používají

Volbu písma ovlivnil především historický vývoj. Latinka se používá v zemích, kde v minulosti převládal, případně převládá i v současnosti, vliv římskokatolické církve. Cyrilice se používá v zemích s převládajícím vlivem pravoslaví.

Srbština se oficiálně zapisuje cyrilicí i latinkou. Použití cyrilice však převládá.

Historická písmaEditovat

Historické je především nejstarší slovanské písmo hlaholice, patrně autorství věrozvěstů Cyrila a Metoděje a užívané pro církevní účely dosud.

Historickou výjimkou byly středověké, zejména staročeské, glosy v židovských spisech, psané hebrejským písmem, zvané lešon Kenaan (kenánský jazyk).[2]

VýslovnostEditovat

Délka hlásek, přízvuk a tónEditovat

Současné slovanské jazyky se značně liší prozodickými rysy, kam patří délka hlásek, přízvuk a tón. V pozdní praslovanštině se předpokládají následující vlastnosti:

  • Všechny samohlásky slov mohly být jak krátké, tak i dlouhé, bez ohledu na přízvuk. Krátkost a délka měla fonematickou platnost, tj. rozlišovala význam slov.
  • Slova měla obvykle jednu přízvučnou slabiku. Tento přízvuk byl volný a mohl se vyskytovat na kterékoliv slabice. Poloha přízvuku mohla rozlišovat význam.
  • Přízvučné slabiky se vyslovovaly klesavým nebo stoupavým tónem. Tento tón rovněž mohl rozlišovat význam.
  • Přízvuk byl pohyblivý. Jeho poloha se při skloňování nebo časování mohla měnit.

Tento systém se prakticky nezměnil v srbštině a chorvatštině. Kromě délky samohlásek se také rozlišuje délka slabikotvorné sonory /r/. Délka hlásek se v písmu neoznačuje. Podobný systém je též ve slovinštině, avšak s tím rozdílem, že v nepřízvučných slabikách se délka hlásek nerozlišuje. Tóny mají pouze některá slovinská nářečí.

Východoslovanské jazyky a bulharština nemají fonematickou délku ani tóny. Zachovávají volný a pohyblivý přízvuk s možností rozlišovat význam slov.

Západoslovanské jazyky nemají tóny. Přízvuk je pevný, bez možnosti rozlišení významu. V češtině a slovenštině je vždy na první slabice přízvučného celku (obvykle slova). Čeština a slovenština mají fonematickou délku, která se v písmu označuje diakritickým znaménkem (čárkou). Dlouhá může být samohláska v kterékoliv slabice bez ohledu na pozici přízvuku. Avšak ve slovenštině se uplatňuje tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou být dlouhé samohlásky ve dvou po sobě následujících slabikách. Druhá v pořadí se téměř vždy krátí (čes. pěkný, krásný × slov. pekný, krásny). Za dlouhé samohlásky se považují též dvojhlásky. Kromě toho mohou být dlouhé také slabikotvorné sonory /r, l/.

V polštině nejsou dlouhé samohlásky. Přízvuk je zpravidla na předposlední slabice, méně často na třetí slabice od konce slova.

SouhláskyEditovat

Všechny slovanské jazyky mají podobný výčet souhláskových fonémů. Rozdíly plynou z různého vývoje po praslovanském období. Na konci tohoto období měly všechny souhlásky tvrdou a měkkou (palatalizovanou) variantu. Nejvíce se tento systém uchoval v ruštině (viz tabulku) a běloruštině. V menší míře též v ukrajinštině a bulharštině. I když v dalších jazycích palatalizace zanikla, pozůstatky tohoto stavu se v nich nacházejí stále. Ovlivňuje též gramatiku většiny slovanských jazyků (existence měkkých a tvrdých vzorů skloňování) a v některých i pravopis.

Souhláskové fonémy v ruštině
Bilabiály &
Labiodentály
Dentály &
Alveoláry
Postalveoláry &
Palatály
Veláry
tvrdé měkké tvrdé měkké tvrdé měkké tvrdé měkké
Nazály m n
Plozivy p b   t d   k ɡ  ɡʲ
Afrikáty t͡s (t͡sʲ)   t͡ɕ
Frikativy f v   s z   ʂ ʐ ɕː ʑː x     
Vibranty r
Aproximanty ɫ   j

V češtině a slovenštině se palatalizované alveoláry /dʲ, tʲ, nʲ/ změnily na palatální /ɟ, c, ɲ/ (psáno ď, ť, ň). Ve slovenštině pak také z palatalizovaného // vzniklo /ʎ/ (psáno ľ).

Z palatalizované alveolární vibranty // se vyvinula specifická česká souhláska // (psáno ř), která se může podle svého okolí vyslovovat zněle i nezněle.

V polštině palatalizovaným /dʲ, tʲ, nʲ/ odpovídají /d͡ʑ, t͡ɕ, ɲ/ (psáno dź, ć, ń). Kromě toho se rozlišuje měkké l a tvrdé ł (vyslovované jako velarizované [ɫ] nebo [w]).

Proces palatalizace konce praslovanského období neovlivnil vývoj současné srbštiny, chorvatštiny a slovinštiny.

Z původní velární souhlásky /g/ se v češtině, slovenštině a ukrajinštině vyvinulo hrdelní /ɦ/ (psané h/г; příklad: noga → noha), jehož znělá výslovnost je ve světovém měřítku poměrně neobvyklá. V běloruštině se vyvinulo /ɣ/ (znělý protějšek /x/).

Ve všech slovanských jazycích, s výjimkou ukrajinštiny, znělé párové souhlásky ztrácejí znělost na konci slov, např. české slovo led, vyslovované jako [lɛt].

SamohláskyEditovat

Typický inventář samohlásek ve slovanských jazycích je následující:

  Přední Střední Zadní
Zavřené i (ɨ) u
Středové e/ɛ   o/ɔ
Otevřené   a  

V jazycích s palatalizací souhlásek (ruština, běloruština, ukrajinština) mají přední a zadní varianty výslovnosti. Po palatalizovaných souhláskách se samohlásky vyslovují více vpředu než po souhláskách nepalatalizovaných. Nejvíce slyšitelný rozdíl je u fonému /i/ – přední [i] je vnímáno jako „měkké i“ a zadnější [ɨ] jako „tvrdé y“. V polštině sice palatalizace zanikla, rozdíl ve výslovnosti a psaní i/y se však zachovává. Čeština a slovenština zachovávají historické psaní i/y, rozdíl ve výslovnosti však zanikl. Jihoslovanské jazyky nerozlišují i/y ani v písmu a mají pouze „měkké i“ – srov. např. české ryby a bulharské риби (ribi).

V polštině se zachovaly praslovanské nosové samohlásky /ɛ̃, ɔ̃/ (psané ę, ą).

Slovinština rozlišuje polozavřené /e, o/ a polootevřené /ɛ, ɔ/ samohlásky.

V bulharštině existuje zvláštní samohláska /ə/, která nemá v ostatních slovanských jazycích obdobu.

V ruštině a běloruštině je výslovnost samohlásek výrazně ovlivněna přízvukem. Přízvučné samohlásky jsou vysloveny plně a zdůrazněny prodloužením, zatímco v nepřízvučných slabikách se jejich výslovnost redukuje. Typické je tzv. akání, kdy se nepřízvučné /o/ vyslovuje stejně jako /a/, např. rus. молоко (moloko) [məɫɐˈkoˑ] – mléko.

GramatikaEditovat

Slovanské jazyky ve velké míře zachovávají rysy původní indoevropské gramatiky, i když značně obměněné během historického vývoje. Jejich gramatika vykazuje převažující flektivní charakter, i když například bulharština a makedonština zásadně zredukovaly skloňování a vykazují více rysů analytického jazyka než ostatní slovanské jazyky.

SkloňováníEditovat

U podstatných a přídavných jmen, číslovek a zájmen mají všechny slovanské jazyky poměrně složitý systém ohýbání (skloňování), a to v kategoriích pádu, čísla a rodu.

Většina současných jazyků zachovává původní systém sedmi pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál.

Vokativ (pád pro oslovení) se uplatňuje pouze u podstatných a přídavných jmen (pokud v jazyce existuje), nikoliv u číslovek a zájmen.

Vokativ zanikl v běloruštině, ruštině, slovenštině, slovinštině a dolnolužické srbštině. K oslovení se v těchto jazycích používá nominativ. Zachovaly se pouze relikty, jako např. slovenská fráze „pane bože“.

V bulharštině a makedonštině zanikly pádové koncovky. Z původních 7 pádů se zachovává pouze vokativ. Jinak jako univerzální pád slouží nominativ. Významy odpovídající pádům v jiných jazycích se vyjadřují pomocí předložek.

Ve všech slovanských jazycích se rozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Ve slovinštině a lužické srbštině se zachovalo též dvojné číslo (duál). V některých jiných jazycích lze najít lze najít při skloňování zvláštní tvary, které jsou pozůstatkem původního duálu, například české „oběma očima“.

Ve všech jazycích se rozlišuje rod mužský, ženský a střední, který nemusí odpovídat přirozené podstatě pojmenovávané skutečnosti. Například české slovo stůl je mužského rodu, ačkoliv označuje věc, která není charakteristická biologickou pohlavností.

V rámci mužského rodu se při skloňování uplatňuje různou měrou také kategorie životnosti a neživotnosti. V češtině je to například tvar akuzativu singuláru („vidím starého muže“ × „vidím starý dům“) a nominativu plurálu („staří muži“ × „staré domy“). Ve slovenštině a některých dalších jazycích je podobný rozdíl i v akuzativu plurálu („vidím starých mužov“ × „vidím staré domy“).

Příklad skloňování (spojení přídavného a podstatného jména) – čeština
Číslo Pád Pádová otázka Rod mužský
životný
Rod mužský
neživotný
Rod ženský Rod střední
Sg. 1. Nominativ kdo? co? starý muž starý dům stará žena staré zvíře
2. Genitiv koho? čeho? starého muže starého domu staré ženy starého zvířete
3. Dativ komu? čemu? starému muži starému domu staré ženě starému zvířeti
4. Akuzativ koho? co? starého muže starý dům starou ženu staré zvíře
5. Vokativ oslovení starý muži! starý dome! stará ženo! staré zvíře!
6. Lokál (o) kom? (o) čem? starém muži starém domě staré ženě starém zvířeti
7. Instrumentál kým? čím? starým mužem starým domem starou ženou starým zvířetem
Pl. 1. Nominativ kdo? co? staří muži staré domy staré ženy stará zvířata
2. Genitiv koho? čeho? starých mužů starých domů starých žen starých zvířat
3. Dativ komu? čemu? starým mužům starým domům starým ženám starým zvířatům
4. Akuzativ koho? co? staré muže staré domy staré ženy stará zvířata
5. Vokativ oslovení staří muži! staré domy! staré ženy! stará zvířata!
6. Lokál (o) kom? (o) čem? starých mužích starých domech starých ženách starých zvířatech
7. Instrumentál kým? čím? starými muži starými domy starými ženami starými zvířaty
Podstatná jména

Soubory koncovek, které se při skloňování připojují k podstatným jménům, se liší nejen mezi rody, ale i v rámci rodů existuje několik typů skloňování (vzorů). Počet vzorů je v jednotlivých jazycích různý, obecným rysem však je rozlišení vzorů tvrdých a měkkých podle zakončení slovního kmene, které vyplývá z praslovanské palatalizace (viz výše). V důsledku hláskových změn jsou největší rozdíly mezi měkkými a tvrdými vzory v češtině. Srov. např. čes. pána – muže, ženu – ulici, ženou – ulicí a slovenské pána – muža, ženu – ulicu, ženou – ulicou (první ve dvojici je vždy tvrdé skloňování, na druhém místě pak měkký vzor).

Přídavná jména

Podle významu lze přídavná jména ve slovanských jazycích dělit na jakostní (nový, mladý, velký), vztahová (dřevěný, kamenný, psí) a přivlastňovací (otcův, Petrův, matčin). Přivlastňovat lze pouze živým bytostem, především osobám.

Podle typu skloňování se vzory dělí na tvrdé a měkké (viz české mladý × jarní), což souvisí s praslovanskou palatalizací, a zvláštní typ skloňování mají přivlastňovací přídavná jména (otcův, matčin). V bulharštině a makedonštině, které ztratily pádové koncovky, toto rozdělení postrádá platnost.

U přídavných jmen lze rozlišit tvary dlouhé a krátké (jmenné), např. české mladý × mlád. Jmenné tvary se skloňují (nebo v minulosti skloňovaly) jako podstatná jména. Ve většině jazyků jsou na ústupu. V češtině se tvoří jen od některých přídavných jmen. Považují se za knižní a používají jen v nominativu, výjimečně také v akuzativu. V polštině a slovenštině jsou jmenné tvary zcela výjimečné (např. slov. rád). Nejvíce se tyto tvary používají v jihoslovanské větvi. V srbštině a chorvatštině je dosud kompletní skloňování ve všech pádech, ačkoliv tyto tvary jsou též na ústupu. V bulharštině jmenné tvary převládají, např. млад (mlad), нов (nov). Dlouhý tvar mají v mužském rodě přídavná jména typu български (bălgarski) – bulharský – a přídavná jména s připojeným členem, např. младият (mladijat). Obdobná situace je i v makedonštině.

Člen

V bulharštině a makedonštině se u podstatných jmen používá (určitý) člen, který se připojuje ke jménu jako koncovka, např. bulh. жената (ženata) – (ta) žena. Je-li podstatné jméno rozvito, připojuje se člen k prvnímu slovu této skupiny: старата жена (starata žena) – (ta) stará žena.

V jiných jazycích člen neexistuje. Určitost/neurčitost se vyjadřuje jinými prostředky. Například v mluvené češtině se často používá ukazovací zájmeno ten podobným způsobem jako určitý člen v jazycích, které člen mají. Jeho použití však není závazné.

Časování slovesEditovat

Časování sloves vykazuje ve všech slovanských jazycích mnoho shodných flektivních rysů. Slovesa vyjadřují kategorie osoby, čísla, času a způsobu.

Charakteristickým znakem slovanských jazyků je existence vidových dvojic sloves dokonavých (perfektiva) a nedokonavých (imperfektiva). Jde o lexikální rozlišení významu podle vztahu k ukončenosti/neukončenosti děje, například česká slovesa napsat (dokonavé) a psát (nedokonavé).

Slovesné způsoby jsou: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Toto rozdělení je společné všem slovanským jazykům.

Ve většině slovanských jazyků se vyskytuje infinitiv, neurčitý tvar sloves, který nevyjadřuje výše uvedené kategorie (kromě vidu) a považuje se za základní tvar slovesa. Infinitiv však neexistuje v bulharštině a makedonštině. Místo něj se používají opisné vazby se spojkou да (da), např. bulh. искам да пиша (iskam da piša) – chci psát, искаш да пишеш (iskaš da pišeš) – chceš psát. Tato konstrukce se používá i v srbštině, ačkoliv v ní infinitiv existuje.

Osoba a číslo se vyjadřují pomocí osobních koncovek. Rozlišují se 3 osoby (1.–3.) a číslo jednotné a množné. Ve slovinštině a lužické srbštině též číslo dvojné.

Současné slovanské jazyky se liší počtem slovesných časů. Jihoslovanské jazyky (kromě slovinštiny) a lužická srbština různou zachovávají původní systém praslovanských časů, především při vyjadřování minulosti. Západoslovanské jazyky (kromě lužické srbštiny), východoslovanské jazyky a slovinština zredukovaly tento systém na čas minulý, přítomný a budoucí.

Minulé časy

Slovanské minulé časy jsou následující:

  • jednoduché – aorist a imperfektum – tvořené zvláštními osobními koncovkami;
  • složené – perfektum a pluskvamperfektum (předpřítomný a předminulý) – tvořené tvary slovesa být a příčestím minulým.
Příklad časování (minulé časy) – bulharština
пиша (piša) – psát
Číslo jednotné množné
osoba 1. 2. 3. 1. 2. 3.
imperfektum пишех
pišech
пишеше
pišeše
пишеше
pišeše
пишехме
pišechme
пишехте
pišechte
пишеха
pišecha
aorist писах
pisach
писа
pisa
писа
pisa
писахме
pisachme
писахте
pisachte
писаха
pisacha
perfektum писал съм
pisal săm
писал си
pisal si
писал е
pisal e
писали сме
pisali sme
писали сте
pisali ste
писали са
pisali sa
pluskvamperfektum бях писал
bjach pisal
беше писал
beše pisal
беше писал
beše pisal
бяхме писали
bjachme pisali
бяхте писали
bjachte pisali
бяха писали
bjacha pisali

V jazycích, kde se zredukoval počet minulých časů, převzalo funkci univerzálního minulého času původní perfektum. V těchto jazycích se označuje jako préteritum.

Perfektum/préteritum se tvoří přítomnými tvary pomocného slovesa být a příčestím minulým, které je jmenným tvarem slovesa a má shodný rod a číslo jako podmět. V jihoslovanských jazycích je tvar pomocného slovesa ve všech osobách (viz příklad z bulharštiny). V západoslovanských jazycích je pomocné sloveso pouze v první a druhé osobě a ve třetí osobě (je/jsou) odpadá (čes. psal jsem, psal jsi, psal; psali jsme, psali jste, psali). Ve východoslovanských jazycích pomocné sloveso odpadá úplně a zůstává pouze samotné příčestí. Osoba je pak vyjadřována podmětem, který zpravidla nemůže být v těchto jazycích vynecháván, např. ruské я писал (ja pisal), ты писал (ty pisal), он писал (on pisal) atd.

V polštině se préteritum syntetizovalo. Pomocné sloveso se připojuje ve zkráceném tvaru k příčestí jako koncovka: pisałem, pisałeś, pisał; pisaliśmy, pisaliście, pisali.

Budoucí časy

Při vyjadřování budoucnosti se liší východoslovanské a západoslovanské jazyky na jedné straně od jihoslovanských jazyků na straně druhé. V první skupině jazyků mají zvláštní tvary budoucího času (futura) pouze nedokonavá slovesa. Tyto tvary jsou většinou analytické a tvoří se zvláštním budoucím tvarem slovesa být a infinitivem, např. slov. budem písať, budeš písať, bude písať; budeme písať, budete písať, budú písať. Některá slovesa tvoří budoucí čas přidáním předpony po- k přítomnému tvaru, např. čes. pojedu, půjdu, ponesu, povedu.

V polštině se místo infinitivu také používá příčestí minulé: będę pisać = będę pisał/pisała – budu psát. Tímto způsobem se tvoří budoucí čas také ve slovinštině: bom pisal/pisala.

V ukrajinštině kromě analytických tvarů existují i tvary syntetické, tvořené zvláštními koncovkami: буду писaти (budu pysaty) = писaтиму (pysatymu), будеш писaти (budeš pysaty) = писaтимеш (pysatymeš).

U dokonavých sloves se budoucnost vyjadřuje přítomnými tvary. Tato slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost. Srov. např. čes. budu psát – napíšu.

Jihoslovanské jazyky (s výjimkou slovinštiny) tvoří budoucí čas odlišně, avšak způsob tvoření u dokonavých i nedokonavých sloves je v nich stejný. Tvary jsou vždy analytické.

V bulharštině se budoucí čas tvoří neměnnou částicí ще (šte) a přítomným tvarem slovesa: ще пиша (šte piša), ще пишеш (šte píšeš), ще пише (šte piše); ще пишем (šte pišem), ще пишете (šte pišete), ще пишат (šte pišat). Obdobně také u dokonavého slovesa: ще напиша (šte napiša) – napíšu. V makedonštině je stejný způsob s použitím částice ќе (tě): ќе пишувам (tě pišuvam) – budu psát.

V chorvatštině se používají tvary pomocného slovesa hteti (chtít) s infinitivem: ću pisati, ćeš pisati, će pisati atd. Stejně i u dokonavých sloves: ću napisati, ćeš napisati, će napisati atd.

V srbštině se pomocné sloveso připojuje k infinitivu: писаћу/pisaću, писаћеш/pisaćeš, писаће/pisaće atd.

V jihoslovanských jazycích (kromě slovinštiny) existuje též předbudoucí čas (futurum II), který se tvoří budoucím časem slovesa být a příčestím minulým.

Příklady: bulh. ще съм/бъда писал/писала (šte săm/băda pisal/pisala), chorv. budem pisao/pisala.

Slovosled a syntaxeEditovat

Flektivnost a morfologické rozlišení slovních druhů umožňují značnou flexibilitu slovosledu, který je ve všech slovanských jazycích volný. Hlavním principem, kterým se slovosled řídí, je aktuální větné členění. Základním slovosledem SVO, tedy podmětpřísudekpředmět.

V nominálních skupinách obvykle stojí přídavné jméno před podstatným. Pouze v polštině se často používá i obrácené pořadí, např. język polski – polský jazyk, dzień dobry – dobrý den.

Srovnávací tabulkaEditovat

Srovnání hlavních rysů slovanských jazyků
  Čeština Slovenština Polština Ruština Ukrajinština Slovinština Chorvatština Srbština Makedonština Bulharština
Písmo latinka latinka latinka cyrilice cyrilice latinka latinka cyrilice/latinka cyrilice cyrilice
Přízvuk 1. slabika 1. slabika 2. nebo 3. slabika
od konce
volný volný volný volný volný volný volný
Fonologická
délka hlásek
ano ano ne ne ne ano, jen přízv.
slabiky
ano ano ne ne
Člen ne ne ne ne ne ne ne ne ano ano
Dvojné číslo ne ne ne ne ne ano ne ne ne ne
Pády 7 pádů chybí vokativ 7 pádů chybí vokativ 7 pádů chybí vokativ 7 pádů 7 pádů nominativ, vokativ nominativ, vokativ
Slovesné časy minulý
přítomný
budoucí
minulý
přítomný
budoucí
minulý
přítomný
budoucí
minulý
přítomný
budoucí
minulý
přítomný
budoucí
minulý
přítomný
budoucí
aorist
imperfektum
perfektum
pluskvamperfektum
přítomný
budoucí
předbudoucí
aorist
imperfektum
perfektum
pluskvamperfektum
přítomný
budoucí
předbudoucí
aorist
imperfektum
perfektum
pluskvamperfektum
přítomný
budoucí
předbudoucí
aorist
imperfektum
perfektum
pluskvamperfektum
přítomný
budoucí
předbudoucí
Pomocné sloveso
perfekta/préterita
ve 3. os. odpadá ve 3. os. odpadá ve 3. os. odpadá ne ne ano ano ano ano ano

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Spáčil, Dušan: Slovanské esperanto dostalo podporu EU. Ke komunikaci stačí už jen základy jazyka, E 15, 30. 8. 2010
  2. Šedinová, Jiřina: Literatura a jazyk Židů v Českých zemích, v EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, Technická univerzita v Liberci, 2005. www.fp.tul.cz [online]. [cit. 2008-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-08. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat