Jihoslovanské jazyky

     Země, kde se hovoří jihoslovanskými jazyky

Jihoslovanské jazyky tvoří jednu ze tří geografických skupin slovanských jazyků, vedle jazyků západoslovanských a východoslovanských. Od svých příbuzných ve střední a východní Evropě je dělí pás území hovořící německy, maďarsky a rumunsky. Jihoslovanské jazyky se dále dělí na západní a východní podskupinu.

Prvním písemně dochovaným jihoslovanským jazykem byla v 9. století staroslověnština založená na soluňském nářečí. Dodnes je některými jihoslovanskými pravoslavnými církvemi používána církevní slovanština na ní stojící jako liturgický jazyk.

KlasifikaceEditovat

Zařazení jižních slovanských jazyků a kulturní souvislostiEditovat

Jihovýchodně od centra vývoje jihoslovanských jazyků byly jednotlivé řeči pod silným vlivem řeckého jazyka a kultury. Tyto jazyky byly rovněž ovlivněny orientální kulturou, která zanechala stopy v řadě tureckých slov, hlavně v bulharském a makedonském jazyce.

Oproti tomu některé západní jihoslovanské jazyky patří ke kulturnímu okruhu katolické kultury a byly vystaveny vlivu latinského jazyka a západní kultury. Namísto cyrilice zde převážila latinka.

Jihoslovanské jazyky se odlišují jeden od druhého různými rysy (ať to je například zánik pádových koncovek, či infinitivu, existence minulých časů jako je aorist, či imperfektum, nebo zachováním duálu (např. ve slovinštině), se kterými se nelze setkat v západoslovanských, či východoslovanských jazycích.[1]

Slovanské jazyky náleží do baltoslovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Samotné jihoslovanské jazyky existují pouze na základě geografického členění, netvoří monofyletickou skupinu, u které by někdy v historii existovala jediná společná pra-jihoslovanská forma vykazující jedinečné fonologické, morfologické a lexikální změny oproti ostatním slovanským jazykům. Na rozdíl od nich nenacházíme v historii jižních Slovanů období kulturní nebo politické jednoty, kdy by mohla prajihoslovanština existovat a kdy by v ní mohlo docházet ke zmíněným charakteristickým změnám. U všech navrhovaných lexikálních a morfologických vzorů byl prokázán společný praslovanský základ nebo jejich výskyt v některých nářečích slovenštiny a ukrajinštiny.

V rámci jihoslovanských jazyků ovšem pravděpodobně existovaly dva ancestrální jazyky: západní prajihoslovanština, z níž se vyvinula dnešní nářečí používaná ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře a slovanská nářečí používaná v Kosovu, a východní prajihoslovanština, předchůdce bulharsko-makedonských nářečí.[zdroj?] Starší literatura se často také zmiňuje o srbochorvatském nebo středojihoslovanském jazykovém kontinuu tvořeném čakavským, kajkavským, štokavským, někdy i torlackým dialektem. V čakavštině, kajkavštině i některých jihosrbských dialektech jsou patrné vlivy dominantní štokavštiny na jejich slovní zásobu a do určité míry i morfologii, což svádělo k představě jediného ancestrálního dialektu nebo jedinečné izoglosy. Srbochorvatský dialektální systém (pro nějž se používá také politicky korektnější název středojihoslovanský diasystém) existuje pouze v umělém geografickém členění, dnes považovaném za zastaralé.[zdroj?]

Všechny jihoslovanské dialekty tvoří jazykové kontinuum sahající od dnešního jižního Rakouska po jihovýchod Bulharska.[2] Na úrovni dialektologie nebo morfologické typologie lze rozlišit několik základních dialektů, jejich hranice jsou však neostré v důsledku intenzivního kontaktu a častých migrací v minulosti. Na druhou stranu, kulturní sebeurčení a osvobození od osmanské a rakousko-uherské nadvlády následované vznikem národních států v 19. a 20. století vedlo k rozvoji a kodifikaci národních jazyků. Tento proces byl víceméně dovršen koncem 20. století v souvislosti s rozpadem Jugoslávie (zbývá pouze vyřešit národnostní a jazykovou otázku v Černé Hoře). Většina jazyků zvolila jeden dialekt jako základ spisovného jazyka, což v důsledku vedlo na jedné straně k vytlačování některých dialektů, na druhé straně k rozvoji jiných. Národní a etnické hranice navíc ve většině případů neodpovídají hranicím rozšíření dialektů.

Jihoslovanské jazyky je tedy možné klasifikovat dvěma různými způsoby; jednak z hlediska geografického, jednak z pohledu sociolingvistického. Tyto přístupy si málokdy odpovídají. Například Chorvati mluví třemi hlavními a dvěma okrajovými dialekty ve čtyřech zemích, zatímco jejich spisovný jazyk je založen na ijekavské novoštokavštině.

RozděleníEditovat

 
Jihoslovanské jazyky.
slovinština
     panonská slovinština
     štýrská slovinština
     korutanská slovinština
     kraňská slovinština
     rovtarská slovinština
     litorální slovinština
chorvatština
     kajkavská chorvatština
     čakavská chorvatština
     štokavská chorvatština
bosenština
     bosňácká
     bosenská
srbština
     šumadijsko-vojvodinský dialekt
torlačtina
     černohorština
torlačtina (přechodný dialekt)
     torlačtina
makedonština
     severní makedonština
     západní makedonština
     centrální makedonština
     jižní makedonština
     východní makedonština
bulharština
     západní bulharština
     rupská bulharština
     balkánská bulharština
     moesijská bulharština

Klasifikace jihoslovanských nářečí a dialektůEditovat

NářečíEditovat

Sociolingvistická klasifikaceEditovat

 
Oblasti, kde se mluví východní větví jihoslovanských jazyků:
     většina mluvčích
     menšina.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku South Slavic languages na anglické Wikipedii.

  1. PETR, Jan. Základy slavistiky. Praha: SPN, 1984. 143 s. Kapitola Dělení slovanskýcj jazyků, s. 33. (čeština) 
  2. KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. DOI:10.2139/ssrn.3467646. OCLC 729837512 S. 74–77. (srbochorvatština) 

Externí odkazyEditovat